Toto je 5 díl z 6 v seriálu Když si osud s lidičkama jen tak pohraje

V pondělí mne Táňa vzala sebou do nemocnice. Bylo to pro mne kruté vstávat v šest hodin, protože v sedm jsme tam už museli být.
Po nezbytné přijímací ceremonii mne odvedla na své oddělení. Hned odchytla jednu sestřičku a nařídila jí, aby mne dovedla na pokoj č. 1, že za námi hned přijde. Netušil jsem, že se jedná o tzv. VIP pokoj a proto jsem měl oči navrch hlavy, když jsem vstoupil dovnitř.

Televize, hifi souprava, stolek, křesílka, gauč, jakýsi kuchyňský koutek s varnou konvicí a mikrovlnkou, polička s hrníčky a sklenicemi, vestavěné skříně, dokonce stoleček s květinami, perfektní sociální zařízení, no, prostě jsem čuměl.
Než jsem to stačil obhlédnout, přišla Táňa.
Propustila sestru a obrátila se ke mně.
„Doufám, že se ti tu bude líbit,“ usmála se. „Nejdřív se převlíkni. Dostaneš jen košilku a pod ní nebudeš mít vůbec nic. To proto, abys neměl se svlíkáním na vyšetřeních moc práce.
Budeš tady mít k dispozici sestřičku, která se o tebe bude starat 24 hodin denně, to znamená, že tady s tebou bude i spát. A nemusíš se před ní stydět, je zvyklá a viděla už ledacos. Za chvilku přijde. Když budeš cokoliv, a tím myslím opravdu cokoliv, potřebovat, řekneš jí a ona to zařídí nebo udělá. A neboj se jí. Je milá a příjemná, hezká a možná si s ní i nějakou tu srandu užiješ.
Prohlídky začnou už dneska a sestra tě na konkrétní vyšetření vždycky doveze.“

Ozvalo se zaklepání a vzápětí se otevřely dveře.
Do pokoje vstoupila opravdu hezká, možná ani ne třicetiletá žena v sesterském stejnokroji. Nakrátko ostříhaná bruneta, pěkné postavy a s příjemnou, usmívající se tváří.
„Tak jsem tady, paní primářko. Nesu všechno, co jste mi nařídila,“ řekla a svůj malý náklad položila na stolek.
„Prima,“ řekla Táňa, „zrovna jsem skončila.“
Obrátila se ke mně a ukázala rukou na sestru.
„Dovol, abych ti představila naši nejlepší sestřičku Lenku Lamačovou.“
Pak ukázala na mě.
„A tohle je pan Aleš Hoza, můj strejda. Jsem přesvědčená, že si budete spolu rozumět. Jak si budete říkat je na vás. Teď, Leni, pomož strejdovi se převlíct a něco mu pověz, jak to tady chodí. Já už musím mazat, ale v půl pátý přijdu na vizitu.“
Líbla mě na čelo, zamávala a byla fuč.

„Tak jak si budeme říkat?“ bylo první, co sestřička chtěla vědět. „Mně říkejte Lenko nebo Leni,“ usmála se.
„Vy mně tedy zase říkejte Aleši,“ usmál jsem se na ni i já.
„Bezva. Tak se teď pustíme do toho převlíkání. Pěkně se tady postavte a hejbejte jenom rukama nebo nohama, podle toho jak bude potřeba,“ nařídila mi.
Zůstal jsem tedy stát, jak si přála a ona mne postupně zbavovala jednotlivých kusů oblečení.
„No vidíte jakej jste fešák,“ řekla, když jsem stál před ní úplně nahý. „Teď natáhněte ruce před sebe, ať vám můžu navlíct košilku,“ vesele mi přikázala.

Jakmile jsem byl v plné parádě, řekla, že nezbývá než jen čekat, až jí zavolají kam se máme dostavit.
„Sakra, to bych mohl ještě stihnout kafe, jestli je to možný,“ vyhrkl jsem žádostivě.
„Jasně že je,“ odpověděla, vytáhla z přineseného košíku pytlík kafe, cukřenku, lžičku a postavila vodu.
Zanedlouho se pokojem linula nezpochybnitelně báječná vůně.

Pohodlně rozvalen v křesle jsem kafíčko dopil snad jen minutu před tím, než Lence zazvonil komunikátor.
„Tady je jednička,“ ohlásila se.
Chvíli poslouchala, pak řekla: „Dobře.“
Vyšla ven a vrátila se s invalidním vozíkem.
„Tak pojedem, pane Aleši. Právě začínáme.“
Ještě stačila ze skříně vytáhnout teploučký župan, aby mi nebyla zima, obula mi teplé sněhule a už jsme frčeli.

Nebudu popisovat, co kde se mnou všechno dělali a vyváděli. Postupně jsem prošel všemi odděleními vyjma gynekologie, patologie a dětského oddělení. Vycucli ze mě hektolitry krve a prošel jsem vším od rentgenu po magnetickou rezonanci.
Ale pěkně popořádku.

Hned tento první den jsem absolvoval vyšetření v pěti různých odděleních. Někde to trvalo jen čtvrthodinku, někde dvě hodiny.
Na pokoje jsme se vrátili krátce po čtvrté, ani nebyl čas se naobědvat. Asi s tím počítali, protože na stolku byla nachystaná jen svačina jak pro mne, tak pro sestřičku Lenku.

Přesně o půl páté přišla Táňa se suitou doktorek a sester na vizitu. Odrecitovala za mne vymyšlené potíže a já jen přikyvoval a přikyvoval.
„Kdypak se ti naposledy zamotala hlava,“ zeptala se s jasným naznačením, že bych měl něco říct.
„Trochu na rentgenu, když jsem slejzal z toho ponku, na kterej mě položili.“
„A jiné potíže nebyly?“
„Zatím ne, ale den ještě neskončil.“
„Dobře. Ráno než se nasnídáš, načůráš do šampusky a uděláme ti odběry krve. Po snídani pak půjdeš na další vyšetření, a když to půjde rychle, tak tě propustíme.“
Otočila se k jedné doktorce a něco jí tiše povídala. Ta jen přikyvovala hlavou.
Znovu se obrátila ke mně a řekla: „Než půjdu domů, ještě se tady stavím. Musím si přečíst zprávy o vyšetření.“
Rozloučila se a celý průvod vyplul z pokoje.
„Doufám, že dneska už bude od všeho pokoj,“ znaveně jsem si odfoukl.
„Teď už bude klid,“ usmála se na mne Lenka. „Dáme se do tý svačiny. Za hoďku přivezou večeři a pak bude pohov, volno, zpívat.“
„Doufám, že to po mně nebudete chtít,“ vyděsil jsem se.
„A co jako?“
„No zpívat. To byste dostala záchvat tance sv. Víta, a co já bych potom s váma dělal?“
Rozesmála se zvonivým smíchem.
„Já zpívat taky neumím. To byla jen taková blbina, co jsem řekla,“ vysvětlovala mi.

Než dovezli večeři, stačila se zastavit Táňa. Prý jen na skok.
„Koukla jsem se na to jen zběžně a zatím to vypadá dobře. Beru si to domů a pořádně to prostuduju. Tak se tady opatruj a nezlob Lenku,“ zašklebila se a spěšně odkráčela.
„Na truc budu,“ volal jsem za ní, ještě než zmizela za dveřmi.
„Už se na to těším,“ prohodila se smíchem Lenka a posadila se do křesla vedle mě.

Zapnuli jsme na chvíli telku a koukali na nějaký přírodovědný dokument.
Po jídle jsme se znovu usadili do křesílek a Lenka začala rozprávět o svých legračních zážitcích ve špitále, a nejen tam. Uměla fantasticky vyprávět a já se chechtal, až jsem se zakuckával.
„Já takový veselý historky skoro nemám, ale na jednu jsem si vzpomněl.
To jsem jednou šel manželce pro léky. V lékárně byla jen magistra a obsluhovala nějakou paní. Tu se zpoza dveří vynořila paní, ale v civilu, bez bílýho pláště. Vzala si ode mne recepty a postupně na stůl poskládala všechny léky.
Pak omluvně řekla: ‚Musíte počkat na paní magistru. Ona si vás vezme.‘ Podíval jsem se na ni nevinným pohledem a řekl: ‚No jo, ale já už jsem ženatej.‘
Nejdřív na mne vytřeštila oči a pak se začala chechtat, až se po ní paní magistra káravě podívala.“
Lenka se začala chechtat stejně jako ta paní v lékárně. „Tak to tedy byl gól. Jak vás to tak mohlo napadnout?“
„Já nevím, ale občas se mi prostě povede zaperlit.“
„Tak to bych chtěla umět. Já když si vzpomenu…,“ spustila další várku snad nevyčerpatelných příběhů.

V deset hodin mi začalo kručet v břiše.
„Myslím, že půjdu spát, Lenko. Nějak dostávám hlad a to je nejlepší hned usnout.“
Zvedl jsem se a přemístil na postel.
„Vypadáte unaveně,“ zhodnotila zkušeným pohledem můj momentální stav. „Můžu si k vám lehnout?“
„Proč? To jako máte v popisu práce?“ nedalo mi si do ní rýpnout.
„To ne.“
„Tak vám to snad nařídila primářka?“
„To už vůbec. Jen mně řekla, že pro vás mám udělat všechno, co jen vám na očích uvidím. A já vidím, že si mě pořád prohlížíte a zkoumáte, jak bych asi vypadala bez těch hadříků, co mám na sobě. Navíc, já se strašně ráda mazlím.
Teď zrovna si myslíte, že budu asi nějaká mrcha. Je to asi takhle.
Za sedum let, co tady sloužím, jste teprve čtvrtej mužskej, kterýmu se jaksi vnucuju a to jen ze svý vlastní vůle. Každej ten chlap musel bejt milej, příjemnej, hodnej, bez řečí poslechnul všechno, co se po něm žádalo a nesměl mu z očí koukat chtíč. A vy, pane Aleši, takovej jste. Tak co, smím si k vám vlízt?“
Koukala na mne nevinnýma a přitom toužebnýma očima. Kdo by odolal, že?

„Jo, já kejvnu, a vy to hned zejtra vyžvaníte primářce. Pokud vím, ženský uměj udržet jen dvě tajemství – svůj věk a svou váhu.“ vyslovil jsem poslední pokus o záchranu.
„Nikdy nikomu neříkám, co jsem s kým měla či neměla,“ bránila se dotčeně. „A je mi jednatřicet a vážím padesát osum kilo.“
„Ach jo. Co mám s váma dělat, když na mě jukaj tak milý kukadla,“ povzdechl jsem si.
„Takže smím?“ optala se pro jistotu ještě jednou.
Přikývl jsem.

„Hned to bude, pane Aleši. A hezky se dívejte,“ řekla Lenka a jako první věc donesla budík, nastavila ho na pátou hodinu a položila na noční stolek.
Pak se začala svlékat. Ne že by dělala nějaký striptýz s opičkami, jen si pěkně pomalu odkládala části oblečení a skládala je na přistrčenou židli.
„Pořádně si mě prohlídněte,“ vyzvala mě, jakmile proti mně stála nahá, „ať si mě vryjete do paměti.“

Dvakrát se otočila kolem své osy a pak vklouzla ke mně pod deku. Stačila přitom ještě zatáhnout za šňůrku vypínače světla nad postelí. Přitiskla se ke mně svým horkým tělem a já ležel jak dřevo.
Měsíční svit ozařoval pokoj a všechno vypadalo tak nepochopitelně mysticky, navíc umocněné teplem ženy ležící vedle mne. Nepokojně se zavrtěla.
„No ták, pane Aleši, proč vám ty ruce tak zahálej. Nebojte se mě. Kozičky mám sice menší, zato pěkně tuhý. Tak už je hlaďte a klidně si na mě lehněte, ať si můžete pohodlně pohrát s oběma najednou.“
A abych věděl, že to myslí vážně, natočila se ke mně a potom, ani nevím jak, mne přetočila na sebe. Kde se v ní vzala taková síla netuším.

Rázem jsem měl hlavu mezi kopečky a ocas přesně v místě kde má být, pokud by se mi postavil. Zašátral jsem rukama, až jsem se dotkl vzedmutých pahorků, abych zjistil, že je má opravdu tak pevné, jak mi tvrdila.
Najednou se mi ruce samy posouvaly po těch oblinách, hladily je a laskaly, a občas drobnými krůčky prstů pobíhaly po úbočí kolem dokola až k vrcholu, kde škobrtly o ztvrdlé bradavky.
Vzal jsem je do úst a střídavě je masíroval a sál, až Lenka zavzdychala slastí.
Zdálo se mi, že už jsem ji dostatečně vyhověl, tak jsem přestal a skulil se vedle ní.
„Dál už ne?“ zeptala se lítostivě.
„Myslím, že na dobrý spaní by to mohlo stačit. Ráno vstáváte dřív než já a musíte se taky vyspat,“ ospravedlňoval jsem svůj čin.
„Ále, to dokážu přežít,“ mávla rukou. „Co kdybyste ještě zajel do mýho nádraží a podíval se do tunelu,“ nenuceně mne vyzvala k další akci.
„Nó, jó, to bych u toho moh dělat ššš-ššš-ššš a před vjezdem do tunelu zahoukat,“ řekl jsem rozmarně, aby si to špatně nevykládala.
Lenka vyprskla smíchy.
„Tohle by mě nenapadlo, ale klidně se spokojím i bez zahoukání.“
„To mně tedy odlehlo. Nerad bych budil okolní pacienty,“ poznamenal jsem a už jsem po kolejích jejích stehen mířil k tunelu.

Ještě než jsem zajel dovnitř, musel jsem se dříve dotknout vrchní ozdoby. Bez toho by to prostě nebylo ono.
„Teda, Lenko, máte moc pěknou přikrývku. Takovou jemnou a přitom huňatou, to se málokdy vidí, nebo spíš cejtí,“ pochválil jsem Lence mezinoží.
„Opravdu?“ zaplesala nad tím uznáním. „Tak to vidíte. A já už jsem skoro přemejšlela nad tím, že si to tam nechám vyholit. Tak to teda neudělám.“
„To bych vám taky radil. Nesnáším ženský, co maj plešatou kundu. Vždyť to není žádný potěšení se na takovou dívat,“ zabrumlal jsem spokojeně, že změnila názor.
„Páni!“ vyhrkla náhle udiveně. „Vy už ve mně jezdíte a já si ani nevšimla, kdy jste vjížděl dovnitř. To je přímo sladkej sen!“
„No, a ten sen právě končí. Musíte jít spát,“ oslovil jsem ji nekompromisně.
„To je od vás fakt hodně ošklivý, dělat mně potěšení a pak zničehonic přestat. Asi s váma nehnu, co? No dobře.
Vymiňuju si ale jednu minutku pro vás,“ oznámila mi odhodlaně, a aniž čekala na to, co jí řeknu, vsunula mi ruku pod košilku a začala si pohrávat s polehávajícím pidižvíkem.
Uměla to dobře.
„A jdeme spát,“ prohlásila spíš po dvou než po jedné minutě, poplácala mě zlehka po břiše a odkulila se blíž k budíku.

Ráno mě sestřička Lenka probudila už v plné polní a podávala mi trochu větší lahvičku spolu s příkazem, co s ní mám dělat.
Když jsem se vrátil ze záchodu, čekala mne u postele, u níž stál stolek s řadou, do dřevěného držáku zasazených zkumavek. Vedle ležela injekční stříkačka, kterou si hned vzala a zkušeným pohybem mi ji vpíchla do žíly.
„Tak, a máme to za sebou,“ řekla, když naplnila všechny zkumavky. „Teď už se můžeme najíst, jen co tu snídani přivezou,“ dodala.
Naštěstí to netrvalo dlouho.

Jen co jsme slupli snídani, přišla mi dát dobré ráno Táňa.
„Tak jak jsi se měl?“ zazněla již opelichaná otázka.
„Ale jó, docela to šlo. Jen večír se mi docela dost zamotala hlava,“ informoval jsem Táňu.
Lenka se k nám honem otočila zády, aby nebylo vidět, jak se uculuje.
„No, tak to nám řekneš, až odpoledne přijdu na vizitu. Máš toho na dnešek ještě docela dost, snad se to zvládne,“ pokývala účastně hlavou. „No, musím mazat. Tak se měj, budu na tebe myslet,“ řekla v rychlosti a ani mne nestačila líbnout, jak spěchala.
Táňa měla pravdu v tom, že mne toho čeká ještě dost. Naplánovaná vyšetření skončila po čtvrté a měl jsem toho plné zuby, a to mě sestřička Lenka všude vozila. Musela z toho být asi také pěkně utahaná.

Při vizitě jsem hejnu doktorek a sester pod vedením Táni přednesl zprávu o tom, jak se mi zamotala hlava. Samozřejmě jsem se nezmínil, že to bylo obrazně při pohledu na Lenčino nahé tělo.
Všichni pokyvovali důležitě hlavou.
„No,“ řekla Táňa, „kdyby se to dnes znovu opakovalo, udělali bychom ještě jedno vyšetření. Podařilo se mi na zítřek domluvit důkladné vyšetření na kardiologii a taky tě protáhneme magnetickou rezonancí.“
„Takže nepůjdu dneska domů?“ řekl jsem zklamaně.
„Bohužel ne. Ale neboj, zítra už určitě ano,“ poskytla mi malou útěchu.

Když všichni konečně vypadli, posadila se Lenka s úlevou na gauč a kynula mi, ať si sednu vedle ní.
„Raděj ne. Primářka se určitě ještě vrátí a já nechci, aby si myslela, že si k vám snad něco dovoluju,“ odmítl jsem Lenčino lákání a uvelebil se v křesle.
Pochopila to a sedla si způsobně jako školačka, div že si ruce nedala za záda. Chvíli nato se Táňa objevila.
Sdělila mi, že poslední zprávu dostala až teď a že si je bere domů, kde si je v klidu prostuduje. Než se zvedla k odchodu, pár minut jsme spolu poplkali.

A byl jsem opět sám, jen s tou činorodou sestřičkou.
„Nemáte hlad?“ zeptala se Lenka. „Já teda strašnej a do večeře je víc jak hodina,“ podotkla nešťastně.
„A to tady není nějakej krám, kam by se dalo dojít a něco koupit?“ nadhodil jsem možnost.
„Ježíšmarjá, je!“ vykřikla. „Bože, to jsem ale nána. A maj do šesti. Hned tam skáknu, jen mi řekněte, co byste chtěl,“ rychle ze sebe vychrlila a šla se přiobléct.
„A co kdybych šel s váma, nebylo by to lepší. Moh si vybrat co by hrdlo ráčilo. Natáhnu si kalhoty, obuju se, navlíknu bundu a můžu cupitat s váma.“
„No to by mně primářka dala, kdyby se to dozvěděla. Ale když si vezmete teplej župan a já vás ještě zabalím do deky, nebo radši dvou, tak vás tam dovezu,“ navrhla řešení.

To se mi moc nelíbilo, ale nenechala se zviklat a muselo být po jejím. Tak jsem aspoň potajmu z šuplíku vytáhl cigarety se zapalovačem a zastrčil je do kapsy županu.
Nezapomněl jsem ani na peněženku. Nechal jsem se omotat jak mimino a položit do invalidního kočárku.

Obchůdek byl docela prostorný, takže jsme se tam s vozíkem vešli. Přispělo k tomu i to, že tam bylo minimum lidí.
Seděl jsem si jako paša a jen ukazoval, co si dám. Moc toho nebylo, jen tak na zahnání hladu a pak také něco na mls.
Pak si vybrala Lenka a já to všechno zaplatil. Sice se tomu bránila, ale vysvětlil jsem jí, ať to bere jako odměnu za to, jak o mne pečuje.
Cestou z obchodu jsem ji požádal, ať zaparkuje u velkého popelníku pro kuřáky a labužnicky jsem si zapálil.
„Jejda, nepučil byste mi taky jednu? Já vám ji vrátím. Vůbec mě nenapadlo si vzít svoje.“
Vyloudila ze mne cigaretu a spokojeně si ji se mnou vybáňala.

Na pokoji jsme několika sušenkami zahnali nejhorší hlad a než přivezli jídlo, zapnuli jsme do té doby televizi. Našli jsme vysílání jakéhosi dokumentu o starověkém Egyptě. Bylo to docela zajímavé, ale když dovezli večeři, vrhli jsme se na ni, Egypt Neegypt.
„Poslyšte, Leni, vy máte takovou zásobu příběhů, mohla byste mě ještě nějaký vyprávět?“ navrhl jsem téma pro začínající večer dřív, než si něco stačila vymyslet ona.

„Tak jo. Ale už mě taky začínaj docházet, nemyslete si,“ varovala mě a jala se rozprávět.
Nějak jí přitom vysychalo v krku a tak si co chvíli dolévala do sklenice bublinkovou vodu.
Po asi hodině a půl jí došly nejen síly, ale zřejmě i historky.
„Už nevím, co bych si vymyslela,“ povzdechla si. „Tak vyprávějte zase něco vy,“ vybídla mě.
„Ale co? Já nejsem takovej ten důchodce, co furt čučí z okna kde se co šustne a pak sděluje každýmu v okolí, že sousedka tam zase měla jinýho chlapa, a ten zdola si přived hned dvě holky naráz. Já prostě nic nevím.“
„No a co něco z mládí, to byste moh mít nějaký vzpomínky.“
„To by vás asi nebavilo, vykládat vám, jak jsem na vojně vyhlásil poplach půlce kasáren, protože se mi to zdálo ve snu. Byl z toho pořádnej šrumec. Ráno jsem odchytil náčelníka a řekl mu co jsem proved, a ten se jen kouknul a řekl, že jsem vůl. Kupodivu to tím skončilo, ani zaražený prdy, teda vycházky, jsem neměl.“
„To musela bejt docela sranda,“ zasmála se Lenka.
„No, jak pro koho. Mužstvo se bavilo a lampasáci zuřili. A dál už fakt nic nevím. Já si ňák takovýhle věci nepamatuju.“
„To je škoda. Tak, co kdybychom zblajzli ty sladkosti a pak si vlezli do postele,“ nadhodila Lenka.
„Jak, do postele?“
„No přeci jako včera,“ upřesnila svou představu.

Pohlédl jsem se na Lenku a uviděl její jiskřící oči, v nichž se dalo číst jako v otevřené knize.
Hned jsem si pomyslel, že musí být šíleně nadržená.
„Poslyšte, Lenko,“ začal jsem zvolna, „nezdá se vám, že jste poněkud…hmm …nenasytná?“
„Pane Aleši, nemějte mně to za zlý, ale když vy máte tak úžasně jemný a hebký ruce, který uměj s mým tělem doslova čarovat, tak se mi nedivte, že po tom tak prahnu, zvlášť, když to bude vlastně naposledy. S takovou intenzitou jak to teď cejtím, jsem to ještě nezažila.
A upřímně vám ještě povím, že kdyby vám to šlo, tak jsem vás snad znásilnila, protože jsem přesvědčená, že jste to se svým nářadím uměl stejně dokonale, jako to umíte s rukama.“
„To je teda přiznání! Smekám před váma svůj pomyslný klobouk. Tak abyste věděla, zbaštíme ty dobroty a pak… pak už víte co,“ uznale jsem pokýval hlavou a souhlasil s její představou posledního večera.

Lenka se celá rozzářila a honem donesla na stolek nakoupené laskominy. Během pár okamžiků jsme zírali na prázdné tácky.
Vlezl jsem si tedy do postele, Lenka si na ráno připravila budík, a jakmile si odložila svršky, hupsla vedle mne.
Neprodleně mi nabídla svá ňadra a mručela blahem, když jsem se jimi počal zaobírat.

Když jsem o dost později hladil její kožíšek a ještě o něco později prsty prozkoumával hlubinu její kundičky, jala se přímo kňučet slastí. Probojovala se mi do rozkroku a začala mi ho hladit a laskat tak jemně a něžně, že jsem měl chvílemi pocit, že se mi snad postaví.
Trvalo to dlouho, snad tři hodiny, ne-li víc, a mě docházely síly.
„Leni, já už nemůžu,“ řekl jsem tiše.
„To nevadí, uspokojil jste mne ažaž, zato vy jste si toho ještě moc neužil,“ odpověděla a pokračovala ve svém úsilí.
„Jenže já mám obavy, že u toho usnu,“ přiznal jsem nerad svůj momentální stav.
„No a co? Aspoň to bude krásný usnutí, ne?“
Usmála se a nepřestávala ve své příjemné činnosti.
Musel jsem usnout téměř okamžitě, protože jsem si nic dalšího nepamatoval.

Obě poslední vyšetření jsem absolvoval relativně rychle. Už v poledne jsem měl vše za sebou a díky tomu jsme se sestřičkou Lenkou stihli oběd. Nevařili špatně, ale nad domácí stravu není.
Po obědě jsme se s Lenkou rozvalili v křeslech poté, co Lenka uvařila kávu. Pomalu jsme usrkávali a mlčeli. Bylo to takové tíživé ticho před loučením, kdy člověk neví co říct.
„Pane Aleši,“ ozvala se Lenka, „já bych vám toho tolik chtěla říct, jen nevím jak. Byl jste ten nejlepší, nejpříjemnější a nejhodnější pacient, o kterýho jsem se kdy starala. Je to asi praštěný, ale budete mi chybět. Vážně.“
„Taky nevím co říct,“ přiznal jsem po pravdě. „V žádným špitále jsem nezažil tolik srandy a příjemnejch chvilek, jako tady s váma. Taky mně budete chybět, jenže tak to zkrátka chodí.
A tak vám aspoň chci, ještě než se tady objeví primářka, popřát, abyste měla až do smrti krásnej, příjemnej a šťastnej život.“
Řekl jsem to tak upřímně a procítěně, až se mi zachvěl hlas. I Lenka vypadala, jakoby chtěla natahovat moldánky.
„Já vám přeju to samý,“ špitla, vstala, přešla ke mně a vroucně mne políbila.

Událo se to na poslední chvíli, protože jen se vrátila na své místo, otevřely se dveře a vešla Táňa.
„Tak strejdo, skončím dneska o něco dřív a ve čtyři pojedeme domů. Co ty na to?“
„Že jsem pro,“ odvětil jsem vesele, i když mi bylo tak trochu smutno.
„Dobře. Tak si zrovna všechno sbal a převlíkni se. Možná se mě podaří uvolnit i dřív. Lenka ti určitě se vším pomůže,“ mrkla na ni, jako kdyby věděla, co se bude dít.

Po Tánině odchodu jsme nejdříve poskládali věci, které jsem si přinesl sebou, do batohu.
„A teď vás přestrojím do civilu,“ řekla Lenka, otevřela skříň a vyndala mé oblečení.
Pak ke mně přistoupila, přetáhla mi přes hlavu nemocniční košilku, sáhla pro trenky a začala mi je natahovat. V polovině však přestala a sáhla po klimbajícím bimbáskovi.
Pár okamžiků si s ním pohrála a pak s povzdechem navlékla trenky úplně. Pokračovala košilí, kalhotami, a obléknutím svetru dokončila mou proměnu z pacienta na civila.
Za odměnu jsem ji polaskal po kozičkách, aby jí nebylo líto, že končíme jen tak.

Táňa přišla už ve tři hodiny. „Tak co, seš připravenej?“ ujišťovala se.
„Vždy připraven,“ řekl jsem pateticky, až se rozesmála.
Sáhl jsem po batohu a stoupl si před ní. Lenka se postavila vedle mě.
„Paní primářko, musím vám říct, že tak báječnýho dědulu jsem tady ještě neměla,“ pronesla směrem k Táně, „a myslím, že se mě bude po něm stejskat.“
Natočila mi hlavu k sobě a vlepila mi na rozloučenou pusu jako z partesu.
„No, vy se k sobě nějak máte!“ prohodila s úsměvem Táňa.
„To víš, tři dny, jsou tři dny,“ popíchnul jsem ji a otočil se k Lence, podávajíc jí ruku.
„Mějte se krásně, sestřičko Lenko, a ať se vám daří,“ popřál jsem jí upřímně. Beze slova mi stiskla ruku. Pak jsem udělal krok, a byl jsem z nemocnice venku.
S velkým ulehčení jsem si sedl k Táně do auta.

Navigace v seriálu<< Když si osud s lidičkama jen tak pohraje 04Když si osud s lidičkama jen tak pohraje 6 >>
5 4 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Shock

Takové V.I.P. vyšetření a sestru bych si dal říct. Ale teď, ne až v letech, kdy mi ocas nebude stát !!!

Junior

Skvělé pokračování. Jen bych chtěl vědět ve které nemocnici se poskytuje takovéto VIP vyšetření a nejedná se s lidmi jako s kusem hadru.
Už se Těším jak to bude dál pokračovat.

Denis86

Tohle je skvělé pokračování