Toto je 4 díl z 6 v seriálu Když si osud s lidičkama jen tak pohraje

Celý týden jsem měl co dělat. V prvé řadě jsem musel nahlásit, že na příští týden a možná déle, nepřihlašuji obědy, neboť budu na vyšetření ve špitále, což jsem si bez uzardění vymyslel. Ať mi zatím drží místo, že se ozvu, jak to bude dál. Také jsem si musel vyprat nějaké oblečení a vyžehlit ho. To bylo to nejprotivnější. Během tří dnů jsem to však zvládl.
Trochu jsem poklidil a hned nato si začal chystat věci sebou. Měl jsem naštěstí takový ten kufr na kolečkách, a tam se mi vešlo všechno. Pár kousků oblečení, fotoaparát, blesk, stativ, silný reflektor i s prodlužovací šňůrou a také flešku s instalačními i s přímospustitelnými programy. Co kdyby se šikla?
Pak už jsem se věnoval jen občasnému brouzdání po webu a hlavně pokračováním rozepsané povídky.

Konečně byl pátek. Hned po obědě jsem do kufru přibalil zuby a především peněženku, abych nedopadl jako posledně. Na poslední chvíli mi ještě došlo, abych si přibalil i flešku s povídkami.
V podvečer mi Táňa volala, že přijede asi o hodinu později, že mají ve špitále nějaký frmol.
Sedl jsem si k televizi a našel si program, na který se dalo koukat, aby mi uběhlo čekání. Asi jsem u toho usnul, protože když zazvonil zvonek, úplně to se mnou trhlo.

„Půjdeš na chvíli nahoru, nebo mám rovnou skočit dolů,“ nahlásil jsem Táně do telefonu.
„Počkám na tebe v autě. Ale neskákej, když ty schody jen sejdeš, bude to bezpečnější,“ zazněla veselá odpověď.
Rozesmálo mě to.
„Hned tam budu,“ oznámil jsem.
V rychlosti jsem zkontroloval, zda je všechno vypnuto, popadl kufr a už jsem mazal dolů.

Sotva jsme dojeli k Táně a já si za dveřmi odložil kufr, už jsem ji měl kolem krku. Líbala mě a mačkala k sobě, a nedávala mi možnost se z jejího objetí nějak vymanit.
„Táni, ty mě snad chceš rozmačkat,“ vysoukal jsem s námahou ze sebe.
„Jejda to né. Já jen, že jsem se tě nemohla dočkat,“ honem se omlouvala a v objetí povolila. „Já vím, musím ti připadat jako praštěná,“ posteskla si.
„A proč bys mě tak měla připadat? Děláš přesně to, co cejtíš, co ti dělá radost. Nijak se přitom neomezuješ, protože víš, že to nepotřebuješ a ukazuješ mi tak svou skutečnou živočišnost, která v tobě je. Mně se to naopak líbí, že nejseš jako jakási puritánská baba, co vykládá o nemravnosti a hříchu a v životě by neřekla ‚Co kdyby sme si šoustli‘, a přitom se v duchu třese na jakýhokoliv chlapa, kterej by ho do ní vrazil až po kořen a alespoň třikrát ji vojel. Ale co bych dál povídal,“ mávl jsem rukou. „Taky jsem se na tebe těšil. Kam si mám vybalit ten kufr?“ optal jsem se.
„To nech bejt. Nejdřív se najíme. Bude to ale jen studená večeře, nestihla jsem navařit. No, a pak, teda až po tvý cigaretě, se spolu vykoupeme a pak…“
Nedořekla to, oči jí však jiskřily tak, že bylo naprosto jasné, co bude pak. Budeme se mazlit a proti tomu jsem neprotestoval.

Po rychlé večeři a mé cigaretě, Táňa spustila žaluzie a hned se začala svlékat. Nezbývalo mi, než učinit totéž.
Cestou do koupelny mi „nenápadně“ sdělila, ať ji omeju jen stylem šmidly šmidly, akorát na těch důležitých místech ať si dám záležet. Tak jsem se podle toho zařídil.

Po letmém umytí celého těla jsem se pustil do očisty jejích horních vnad. Hladil jsem ty skvostné obliny jako nějaký vzácný klenot, neboť Tániným klenotem skutečně byly.
Přitisknut k ní zezadu jsem se s nimi mazlil, nechával se unášet jejich tvarem i tuhostí, občas jsem je pomačkal a hrál si se ztuhlými bradavkami. Prostě jsem se snažil, abych Táňu přivedl k náležitému uspokojení.
Svými povzdechy i pohyby mi dávala najevo, že se mi to daří.

Po docela dlouhé době se ke mně otočila, políbila mne a řekla: „Bude to dole taky tak krásný?“
„To nevím. Snad,“ odpověděl jsem a zamířil s rukou do jejího klína.
Nejprve jsem důkladně promyl kraťoučké chloupky zdobící její kundičku a poté projel štěrbinou jak bobovou dráhou, tedy hodně rychle. Hned jsem ale zvolnil a pomalu a jemně omýval okvětní lístky, lemující kalich rozkoše. Tánino sténání nabralo na síle.
Začala se chvět čím dál víc, až nakonec vykřikla: „Dost! Dost, nebo z toho dostanu infarkt.“
Okamžitě jsem přestal.
Chvíli se ještě tetelila slastným prožitkem a pak řekla: „Děkuju. A teď mě pořádně osprchuj, ať se do tebe můžu pustit.“

Splnil jsem jí žádané a vydal se v plen jejím rukám, či přesněji řečeno jejím prstíkům. Jemně mi hladila koule i zplihlý ohon, a přitom si sama dráždila ztopořené bradavky o mou hruď.
Vzrušovala sebe, vzrušovala mne, a uměla to tak dokonale, že moje žužlátko začalo nabírat na objemu. Bohužel však jen trochu.
I to jí však stačilo k tomu, aby mi přehrnula kůžičku a zkušenými pohyby po celé délce jej omývala s nadějí, že ještě trochu přidá na velikosti. Měla však smůlu, nepodařilo se, ačkoliv se snažila co mohla.
Když uznala svůj neúspěch, chopila se sprchy a od svrchu až dolů mne ze všech stran postříkala, aby smyla pozůstatky sprchového gelu.

Když jsme se navzájem poutírali a vyšli z koupelny, zamířila Táňa zcela přirozeně do ložnice. I tam zatáhla žaluzie a pak se rozprostřela na posteli, ani pod deku si nevlezla. To bylo nóvum a já ani v nejmenším netušil, co má za lubem.
Lehl jsem si těsně vedle ní.
„Tak co povídky?“ zeptal jsem se aby řeč nestála.
„Perfektní, ale stačila jsem přečíst jen polovinu druhý knížky. Musela jsem si prostudovat některý případy, co mám na interně,“ vysvětlovala mi. „Ale jestlipak víš, co bych si moc přála?“
„To netuším.“
„Strašně bych chtěla, abys mě pomiloval.“
Jako když uhodí blesk. „Ale dyť…“
Nenechala mě domluvit.
„Já vím, já vím. Ale máš přece jazyk a prsty, ne? Teda jazyk, pokud si to s ním dělal a není ti to protivný,“ řekla s dychtivou nadějí v hlase.

Chviličku jsem se na ni díval a potom se začal smát.
„Ty seš, Táňo, taková potvora, že tě zrovna tohle napadne. Já na tuhle možnost ani nepomyslel,“ smál jsem se dál. „Jenom nevím, jestli to budu ještě umět. To víš, prsty už mám gramlavý, jazyk krátkej a kdoví, jakou má teď barvu. Co kdybych ho měl zrovna zelenej a obarvil bych ti tu tvou krasotinku na zeleno?“
To už se smála i Táňa.
„No, ty seš taky pěknej dareba, takhle si ze mě utahovat. Ale ať už ji budu mít zelenou nebo třeba strakatou, klidně to risknu. Vždyť ji nikde neukazuju.“
„Tak fajn. Jen si dej něco pod prdelku, ať seš vejš, anebo si lehni na kraj postele tak, abys měla nohy na podlaze, a pak uvidíme, jestli mě nakonec nevyhodíš a já nepůjdu domů pěšky.“
Udělal jsem jí místo, aby měla prostor na výběr.
„To zaručeně nehrozí. Určitě najdeme způsob, aby bylo oběma dobře,“ řekla a posunula se na kraj postele, chodidla položila na podlahu a roztáhla stehna.

Vklínil jsem se mezi ně, prsty pootevřel branku, jazykem dlouze protáhl vzniklou mezírku a dal si vteřinovou pauzu.
„Tak pokračuj,“ vzdychla toužebně Táňa a vjela mi rukama do vlasů.
To mi vůbec nemusela říkat.
Pokračoval jsem dřív, než to stačila doříct. Snažil jsem se zanořit hlouběji, ale to mi moc nešlo, tak jsem tu rozdychtěnou skulinou projížděl od zdola nahoru, tu s větším, tu s menším přítlakem.
Tánina studánka se hned orosila a zakrátko začala vydatně pramenit. Chuť onoho kundího potůčku mne překvapila. Byla výrazná, ale ne nepříjemná. Tak jsem se zabral do této bohulibé činnosti, že jsem hned nepostřehl, jak krásně jí zduřel poštěváček. Neprodleně jsem ho sevřel svými rty a jal se ho masírovat.
Táňa blaženě vzdychla a vtiskla mi hlavu víc do klína. Nějaký čas jsem tak setrval, aby si to pěkně vychutnala, ale pak jsem do dobře promazané buchtičky vsunul prsty a jal se ji jimi pomalu šukat.
„Alešku, Ááleškůůů,“ vyjekla Táňa. „Dělej mi to! Dělej mi to jak nejdýl ti to půjde.“

Zdvihl jsem hlavu a „dělal“ jí to jak si přála. Ba ještě o něco víc. Zastavil jsem ten vratný pohyb a začal prsty kroutit. Zprvu jen jemně, ale přidával jsem na rotaci. Pak jsem k tomu přidal i ten tradiční pohyb tam a zpátky.
Táně se zrychlil dech a posléze se přidalo i „Ach…ách…ááách“.
To už jsem v ní řádil jako tajfun, když na moment ztuhla, pak se s výkřikem vzepjala a moje prsty sevřel propuknutý orgasmus.

Nechal jsem prsty kde byly a čekal, až ten nápor vydýchá. Netrvalo to dlouho. Posunula se a stáhla mne k sobě.
„Teda Alešku, to bylo NĚCO!“ vydechla s neskrývaným úžasem. „Ne, že bych si nikdy nenechala lízat, to sem tam jo, ale nikdy to nedošlo tak daleko jako teď. Božínku, to byla nádhera!“ upřímně vyznávala svou spokojenost.
„To asi proto, že to nikdy netrvalo tak dlouho a taky proto, že máš tu kliku a snadno vyvrcholíš,“ poznamenal jsem.
„To máš asi pravdu. Při sexu jsem se skoro vždycky udělala. Teď jen přemejšlím, jak se ti za tu nádheru odvděčit.“
Na chvíli se zamyslela.
„Už vím. Nebude to sice tak dokonalý jako od tebe, ale myslím si, že by tě to přesto mohlo potěšit.“

S těmi slovy se posadila, sklonila se k mému rozkroku a vzala do pusy mého pokleslého nemakačenka.
Což o to, uměla to dobře, dokonce velmi dobře, a také mi to dobře dělalo. Jen ten výsledek nemohl být takový, jako kdybych byl o hodně mladší.
Chtěl jsem jí říct, ať toho klidně nechá, jenže když jsem viděl s jakým nadšením se snaží, bylo by mi líto jí to potěšení překazit.
Až asi po dvaceti minutách jsem její činění ukončil s tím, že už musí být unavená a že mi poskytla víc než dost.
„Líbilo se ti to?“ zeptala se, dychtivě očekávajíc odpověď.
„Aby ne. Takhle dokonale mě ještě žádná nekouřila. Jen mě mrzí, že to není možný dotáhnout do konce.“
„To mě taky. Ráda bych si tě ochutnala,“ zaculila se.
„Jestlipak jsi přivezl foták?“ vzpomněla si na můj slib.
„To víš že nezapomněl,“ ujistil jsem ji.
„A kdy budeme fotit?“
„Až večer, až bude skoro tma.“
„To jde?“ nechtěla věřit tomu, co slyší.
„Jasně že jo. Však uvidíš,“ řekl jsem s určitou tajemností.
„No, myslím, že půjdeme spát. Zejtra musím vařit, tak si chci přivstat,“ zkonstatovala a už mne líbala s patřičným slovním doprovodem, ke kterému jsem se taktak stačil přidat, aby naší nové tradici před spaním bylo učiněno zadost.

V sobotní ráno mne Táňa vzbudila kolem osmé, samozřejmě už s nachystanou snídaní. Pak kafíčko, cigárko, a dál mi nezbylo než jen sledovat Tánino čarování v kuchyni. Měla toho hodně co dělat.
Ono také navařit na dva dny, to je hromada surovin, práce i času. Krátce po poledni však byl oběd na stole.

Po vynikajícím pochutnáníčku jsme si šli, tentokrát oba, zakouřit na balkon a vypít svou denní dávku kávy. Přitom mi Táňa navrhla, že bychom si mohli jít zaběhat.
„Za… zaběhat?!“ vykulil jsem oči. „To snad nemyslíš vážně? Já a běhat! Jó to znám. Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě, tak se tomu u nás říká. Proto jen chodím, protože chůze je pro člověka nejzdravější pohyb.“
„No tak dobře, uděláme si jen procházku,“ odstoupila Táňa od svého úmyslu a šla se obléct.
Však byl také již říjen a na tričko a kraťasy bylo přece jen chladno. I já si oblékl bundu, aby mi zimou nedrkotaly zuby v krabičce.

Vyšli jsme před dům a Táňa se zeptala: „Víš ty vůbec, kde je tady autobusák?“
„To nevím.“
„Tak se tam zajdeme kouknout,“ prohlásila a zamířila daným směrem.

Asi po dvaceti minutách jsme dorazili na autobusové nádraží. Okoukl jsem, kde je příslušné nástupiště, kdybych byl nucen použít veřejnou dopravu, a to bylo vlastně všechno, co jsem potřeboval vědět.
Opustili jsme nádraží a podle Tánina návrhu pokračovali do nějakého parku, kde jsem prý ještě nebyl.
„Poslyš, Aleši, tak mě napadlo, že ti koupím trekingový hole,“ vyslovila znenadání další svoji myšlenku.
„Ne…ne…ne…ne…ne!“ urputně jsem zaprotestoval. „Žádný tréninkový hole nepotřebuju. Jsem rád, že se bez nich obejdu. Až se neobejdu, bude to se mnou špatný.“
„Ale né tréninkový, ale trekkingový. To je něco jinýho. Je to pro tvý zdraví. Posílej se ti ruce i srovnaj záda. Je to, jako kdybys lyžoval bez lyží.“
„Jo, takže ještě budu šoupat nohama, protože nemám lyže?“ podotkl jsem otráveně.
„To vůbec ne, půjdeš úplně normálně, opravdu,“ dušovala se.
„Hele, po neděli se stavíme v krámě a skoukneš, jak se s nima zachází a pak uvidíš. Jo, a abych nezapomněla, v pondělí se mnou půjdeš do špitálu a uděláme ti komplexní zdravotní prohlídku. A když říkám komplexní, tak komplexní. Od shora dolů a zvenčí i zevnitř. Bude to tak na dva, na tři dny. Už jsem ti tam zarezervovala pokoj.“
Vysypala ze sebe tu informaci jen tak mimochodem, asi tak, jako když řekne, že je hotový oběd.
„Na co, prosím tě? Dyť mě nic není,“ namítl jsem.
„To si jenom myslíš, jenže tam můžeš mít něco schovanýho nebo nenápadně začínajícího a já chci vědět co, protože tě chci mít zdravýho a silnýho.“
„A musí to bejt?“ zeptal jsem se otráveně.
„Jó, musí. A konec diskuze,“ sdělila mi energicky a přísně se na mne podívala.
„Ach jo, to zas bude otrava,“ povzdechl jsem si znechuceně.
„To si nemyslím, Alešku,“ podotkla Táňa, tentokrát již s úsměvem. „Budou se o tebe starat dvacet čtyři hodin denně a to opravdu důkladně.“
„No, když to jinak nejde…,“ rezignoval jsem s myšlenkami na hrůzy, které mne zřejmě čekají.
„Tak už se netvař jako kaktus. Nebude tě to bolet a uteče to jako voda,“ ujišťovala mě. „Hele, a budem se teda dneska fotit?“ honem zavedla řeč jinam.
„No jasně,“ přikývl jsem. „Když jsem ti to slíbil, tak to musím splnit. Ostatně, už se docela stmívá, tak bysme mohli jít domů a než se najíme, bude to tak akorát.“

„No tak jdem,“ otočila se jako korouhvička, že jsem ji málem nestačil následovat. „A, Alešku, až se dofotíme, potěšíš mě jako včera?“
Lačnost v jejím hlase byla přímo hmatatelná.
„Podívej, Táňo,“ řekl jsem rozvážně, „zcela výjimečně jo. Jedno si však pamatuj. Sice to pro tebe udělám rád, ale rozhodně nejsem dychtivej to praktikovat každej den. Mělo by to pro tebe i pro mě bejt jako svátek, prostě jednou za čas, když se sejdou příznivý okolnosti. Rozumíš mě?“
„Myslím, že jo. Budu to mít na paměti. A přidej, ať už jsme doma,“ požádala nedočkavě a zrychlila krok.

Doma Táňa ze všeho nejdříve ohřála večeři.
Když jsme dojedli a já absolvoval svůj večerní kuřácký ceremoniál, už při něm se vyptávala, co a jak bude.
„Ty seš nějaká nedočkavá,“ usmál jsem se a šel vybalit fotografické nádobíčko.
Táňa mezitím zatáhla všude žaluzie, pak jsme v obýváku vytvořili dostatečný prostor pro focení.
Zapojil jsem pětisetwattový reflektor a namířil ho na téměř prázdnou bílou stěnu, aby bylo dostatek odraženého světla. Připravil jsem stativ a nachystal fotoaparát.
Mohli jsme začít.

„Mám tě vyfotit i jak se svlíkáš?“ nadhodil jsem první možnost.
Souhlasila.
Zapnul jsem světlo, natočil blesk ke stropu a spustil tak fotografické orgie.
Nějakou dobu trvalo, než se Táňa vysvlékla. Dělala u toho všelijaké opičky a ksichtíky a já ji dirigoval kdy má „ztuhnout“ a kdy pokračovat.
Byl jsem zvědav, jak se na sebe bude tvářit, až se uvidí. Zatím jsem mačkal spoušt, co jsem jen stačil.
Ještě, že to nebylo na kinofilm, to už bychom byli dávno u konce.

„Na to, cos předvedla, by byla mnohem lepší kamera,“ zmínil jsem svou myšlenku, která mi prolétla hlavou.
„A máš nějakou?“ zeptala se zvídavě.
„Jo, ale tak děsně starou, že do ní už nemám kazety a bez nich to nejde. Používám ji jen jako dekoraci.“
„Tak já nějakou koupím?“ nabídla bez rozmýšlení.
„To je od tebe sice hezký, jenže samotná kamera nestačí. Abys ten záznam zpracovala, k tomu potřebuješ i výkonej počítač a software. To není jen tak.“
„A ty bys s tím uměl dělat?“ vyptávala se.
„Jo. Pár roků jsem se tím zabejval.“
„No tak koupím i ten počítač i software,“ rozhodla se bez váhání.
„Ty si se snad zbláznila, Táňo. Víš kolik takovej komp stojí? Pětadvacet, třicet táců, a to ještě mluvím o tý nejlacinější variantě. Programy na video mám, o to by nebylo, ale i tak je to šílená částka,“ vyděsil jsem se, že to snad myslí vážně.
„Nechám si to projít hlavou,“ řekla zamyšleně. „Teď ale budeme pokračovat, ne?“

Přišla řada na mně, abych se i já před objektivem svlékl.
Předal jsem fotoaparát Táně, ukázal jí, jak se s ním zachází a nechal vše plně v její režii.
Samozřejmě chtěla, abych jako ona dělal různé grimasy a podobně, jenže mě takové věci nikdy nešly a nedokázal jsem to ani teď. Byla z toho zklamaná a tak vyfotila aspoň to, co bylo k mání.

Došlo na focení ve dvojici. Připevnil jsem fotoaparát na stativ a pečlivě zaměřil plochu, kde se s Táňou budeme předvádět.
Musela mi postát tu či onde, abych vymezil rozsah, kde se můžeme pohybovat, a já se později nemusel jakýmkoliv nastavováním zabývat.

Na prvním snímku jsme se dohodli tak, že budeme jen tak stát vedle sebe. Postavil jsem Táňu doprostřed placu, natáhl samospoušť na 10 vteřin, stiskl spoušť a honem upaloval stoupnout si vedle ní ve stoji spatném.
Blikl blesk a šlo se na další focení.

Další fotka byla, že jsme opět stáli vedle sebe, ale já Táňu držel za ňadro a ona mne za šulína. Pak ještě jednou totéž, ale čelem k sobě.
Poté si klekla a kouřila mně, a následně já zase vkleče lízal její kundičku. Následovala celá řada všelijakých póz, jaké si Táňa ve své představivosti dokázala vybavit.
„Tak už nevím, co bych si vymyslela,“ povzdechla si. „Takže nám nezbejvá, než se jít sprchnout a pak skočit do postele.“
Vypnul jsem reflektor a upozornil Táňu, že bude trvat nejméně půl hodiny, než vychladne a bude se moci uklidit.
Všechno ostatní jsem poskládal na jednu skříňku. Než jsem skončil, Táňa už stepovala u dveří koupelny.

Dopadlo to jako vždycky, když jsme v koupelně byli oba. Téměř tři čtvrtě hodiny trvalo, než jsme nabyli dojmu, že by to snad už mohlo stačit.
Nechal jsem se utřít jako první, ale pak jsem Táně vrazil do ruky osušku, ať se utře sama, a v mžiku se vypařil do ložnice. Jak se na to Táňa tvářila, netuším, určitě to však nebylo vlídně.

Čekal jsem na ni u postele, když tu se otevřely dveře a Táňa vstoupila dovnitř s kamennou tváří.
„Ó,“ zvolal jsem pateticky a rozhodil ruce. „Ó, lady, jste úžasná, nádherná, nádhernější než kdy jindy. Dovolil bych si vám doporučit, abyste své božské tělíčko složila na toto lůžko a přitom oddálila svá vznešená stehna od sebe. Pak vidouce tu přenádhernou zahradu slasti, jíž máte mezi nimi, chtěl bych okusit její hebkost a prozkoumat její zákoutí, neb tuším, že v ní dozajista skrýváte onu tajemnou studánku patřící ke každé ženě a z níž bych se, samozřejmě s vaším dovolením, tak rád napil a ochutnal ten neobyčejný nektar, jenž z ní pramení.“

Tánina tvář roztála jako jarní sníh a okamžitě se přidala k divadlu.
„Oh lorde, vy jste tak neodolatelný a úchvatný, že jistě dám na vaše slova a uložím svou tělesnou schránku, nehodnou vaší chvály, na připravené lože tak, jak jste jemně naznačil. Velice ráda vás uvítám na své zahradě a až najdete onu studánku, můžete z ní popíjet plnými doušky.“

S groteskovou divadelní grácií si Táňa lehla do postele a roztáhla nohy. Oběma nám škubalo v koutcích úst, zvláště když jsem se já snažil napodobit její pohyby.
Uvelebil jsem se mezi stehny a pobídl jazyk do práce. Postupoval jsem obdobně jako včera, jen ke konci, dříve než stačila vyvrcholit, jsem otočil ruku dlaní nahoru a prsty počal masírovat z mého pohledu horní část vnitřku již pěkně rozhicované kundičky.
„Bože, Alešku,“ vzdychla blaženě, „tady… tady mě to dělej,“ poprosila mě, když jsem se dotkl toho správného a velice vzrušivého místa.
Jemně jsem tam Táňu masíroval a dával si načas, aby si to užila. A že si to užívala jsem neměl nejmenších pochyb. Sténala a vzdychala a najednou…

„Aleši! Já se… já se snad…já…“
Nedozvěděl jsem se co chtěla říct. Zničehonic zaječela a sevřela mi prsty jako do kleští. Vytryskl mezi nimi gejzír milostné šťávy a odstartoval úplně šílený orgasmus.
Sevření povolilo.
Začala sebou zmítat a stahy její vagíny ve mně vzbuzovaly obavy, zda z ní později prsty ve zdraví vytáhnu.
Než se zklidnila, byla úplně v transu. Nevnímala mě, nevnímala okolí, nevnímala vůbec nic. Jen maximálně prožívala své vyvrcholení.

Když konečně nabyla smyslů, podívala se na mne pohledem plným štěstí, slasti, ale možná i s trochou smutku.
„Alešku! Cos to se mnou provedl? Byla jsem v nebi a snad i v pekle. Bylo to… bylo to… já to ani nedovedu popsat. Bylo to něco tak neuvěřitelně krásnýho, co jsem ještě nikdy nezažila.“
„Jak jen bych ti vysvětlil, co to bylo…“
„Vím, co to bylo, jsem přece doktorka. Jen jsem nevěřila, že by se mi někdy poštěstilo to prožít. Jsi prostě úžasnej dědula a já tě za to mám moc ráda.“
„No, když je to tak, tak já jsem dostal nezřízenou chuť na cigaretu a ještě před tím na panáka,“ vyslovil jsem svou spokojenost.
„To je vynikající nápad,“ přidala se Táňa.

Oblékli jsme se, kopli do sebe štamprli slivovice a nasměrovali se na balkon trochu si zasmradit hubu. Přišlo nám to jako jakýsi závěrečný rituál po našich radovánkách.
Poté jsme se shodli na tom, že nejlepší ze všeho bude jít spát. Tak jsme i udělali.

Navigace v seriálu<< Když si osud s lidičkama jen tak pohraje 03Když si osud s lidičkama jen tak pohraje 05 >>
5 4 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Shock

Je to jak ze života. Až za necelých 20 let dosáhnu věku, jako hrdina příběhu, možná na tom budu úplně stejně 🙂

Junior

Jo to máš pravdu. Ale ty máš výhodu, ty o tom budeš ještě moci psát. Já budu moci jen vzpomínat a číst tvoje povídky. 😉 😀

Kittikit

Doufejme, ze komplexni lekarska prohlidka mu pote, po preleceni, umozni i dlouho ocekavany zasun 😉