Toto je 6 díl z 6 v seriálu Když si osud s lidičkama jen tak pohraje

Cestou domů Táňa jen tak mimochodem nadhodila, jestli bych mohl u ní zůstat ještě alespoň týden či dva, anebo třeba i měsíc. Jí, že by to nevadilo. Letmo se na mne podívala, co já na to, a dál se věnovala řízení.

„No, teoreticky by to možný bylo,“ rozvažoval jsem nahlas. „Za určitejch podmínek asi jo.“
„Anó? A za jakejch,“ hned se chytila mých slov.
„Nejdřív bych musel zajet domů, poprosit jednu sousedku aby mi vybírala poštu a sbalit si sebou nějaký oblečení abych tady nesmrděl v jednom. Taky bych si musel koupit nějakej notebook, abych měl co dělat, zatímco ty budeš ve špitále, protože jinak bych se unudil k smrti.
Ještě bych měl takovej nápad, a to, nechat si dovážet obědy, jestli to tady existuje. Samozřejmě dva. Já bych sněd v poledne jen polívku a až bys přišla z práce, měli bysme oba večeři a tobě by ubyla starost s jídlem. Ve stručnosti asi takhle, no.“
„To by asi šlo,“ hodila po mně očkem a hned si zase hleděla řízení. „Doma to proberem.“

Můj návrh jsme prodiskutovali celkem svižně. Táňa souhlasila téměř se vším, jen se jí nezdálo, proč bych si měl pořizovat notebook, když má doma počítač. Odvětil jsem jí, že do cizích počítačů zásadně nelezu, že jsem to nedělal ani ženě. Trochu se tomu podivila, avšak vzala to jako fakt.

Dalším tématem naší debaty byl můj zdravotní stav.
„Tak, Alešku, musím ti s potěšením oznámit, že jsi snad ten nejzdravější důchodce, kterýho jsme vyšetřovali. Známky stárnutí mozku jsou u tebe jako u ani ne šedesátiletýho chlapa, srdíčko máš silný bez poskvrnky a žíly v lepším stavu, než by odpovídalo tvýmu věku. Tlak máš v normě, ale cholesterol je trošinku vyšší, což zatím nevadí.
Jen neuroložka zjistila, že máš syndrom neklidnejch nohou a předepsala ti Rivotril. Škube ti v nohou, když se uložíš ke spaní, viď?“
„No to jo. Jak to, prosím tě, zjistila?“
„Vyptávala se tě na to, ne?“
„No jo vlastně, vyptávala,“ připustil jsem.
„Jsem moc ráda, že jsi v tak perfektním zdravotním stavu. Každej rok k nám přijdeš na prevenčku, nebude však tak důkladná, jen v případě nějakýho podezření na zhoršení stavu.“
„Takže se můžu těšit na to, že se dožiju tisícovky,“ zmínil jsem se vesele.
„To asi těžko,“ zasmála se „ale budu si tě udržovat, co nejdýl to půjde.
Teď se pustím do něčeho k jídlu a pak se vrhnem na pátrání,“ řekla a zamířila do kuchyně.

Nachystala studenou večeři, či spíš bych měl říct, že nádherný obložený talíře, jak to umí jen ona.
Pošmákli jsme si a s plnými bříšky zasedli k počítači.
Brouzdali jsme po netu a hledali, kde je jaká jídelna či vývařovna, která rozváží obědy. Našli jsme jich několik a vybrali si tu, která nabízela výběr ze šesti jídel a měla i přijatelnou cenu.
Z vystaveného jídelníčku na další týden si Táňa vypsala, co bychom chtěli, a řekla, že to zařídí.
Nato jsem vyhledával, kde mají jaký notebook, který by mě vyhovoval. Chtěl jsem 17ti palcový s matným displejem a nižším rozlišením než FullHD. Těch je v současnosti velice málo, nicméně jsem měl štěstí a u třech prodejců jsem takový objevil.
„Hned ráno se tam vypravím,“ zamnul jsem si ruce spokojeností.
„A ty víš, kde to je?“ připomenula mi oprávněnou otázkou.
„Nevím, ale nějak to snad najdu,“ kasal jsem se.
„Tak víš co,“ rozhodla se Táňa, „zavoláš si taxík. Já ti dám svou platební kartu a tou mu zaplatíš. A zaplatíš s ní i ten notebook.“
„To teda ne, Táňo. Mám nějakou finanční rezervu, tak to zacáluju z ní. Nejsem tady proto, abych tě zneužíval,“ zdráhal jsem se její nabídku přijmout.
„Proč bys mě zneužíval. Prostě bude můj a já ti ho půjčím, když jinak nedáš,“ šalamounsky vyřešila můj protest.
Co jsem jí na to mohl říct? Nic.
Aby neponechala nic náhodě, zvedla se a došla pro zmiňovanou platební kartu a ukázala mi mnemotechnickou pomůcku, se kterou si lehce zapamatuji PIN. Pak mi ještě na kousek papíru napsala telefonní číslo na taxislužbu, kterou sama občas používala.
Obojí jsem nechal položené vedle klávesnice, abych to ráno nemusel hledat.

„Kdy zajedem ke mně?“ optal jsem se na nedořešenou záležitost.
„Zejtra. Hned jak přijedu z práce,“ rozhodla v mžiku a pokračovala: „Měls ty vůbec po večeři cigáro?“ uvědomila si najednou, že jsme vlastně po jídle hned vrhli na internet.
„Neměl.“
„A dáš si?“
„Nó…,“ zaváhal jsem. „Ale jó, jestli si dáš taky…“
Přikývla a tak jsme si šli na balkon zakouřit.

„Nepůjdem si už lehnout?“ vyslovila představu, o které jsem přemýšlel i já.
„To bysme mohli,“ souhlasil jsem.
„A uděláš mě to zase tak hezky?“ naznačila toužebně po čem prahne a začala se svlékat.
„To víš, že jo,“ nenechal jsem ji na pochybách a pustil se též do odklání svršků. „Ale jenom na chvíli. Víš, jsem z těch vyšetřeních celej tumpachovej a taky unavenej.“
„I maličká chvilička mě potěší,“ ujišťovala mě. „A proč si bereš to pyžamo?“ zvolala, když mě viděla si ho oblékat.
„Protože jsem na něj zvyklej a bez něho nejsem ve svý kůži. Však když budeš chtít, určitě si najdeš cestu, jak se pod něj dostat,“ usmál jsem se a vlezl si do postele k ní.

Spokojeně zavrněla, když jsem popadl její melounky a pustil se do jejich masírování. O něco později jsem zaměřil svou pozornost k její čičince a vsunul do ní prsty.
„Tak na tohle jsem čekala tři dny,“ vzdychla blaženě a vyšla mi vstříc tak rázně, jako kdyby mi chtěla sdělit, že bych ty prsty mohl mít delší.
Ale tak to určitě nemyslela, to jenom byla nedočkavá, až v ní začnu řádit.
Obšťastňoval jsem Táňu asi čtvrt hodiny, než jsem se jí odvážil říct, že je na čase jít spát.
„Tak jo,“ byla kupodivu zajedno.
Otočila se ke mně, políbila a rukou se lehce probojovala v patřičném místě pod pyžamo. Něžně mi pohladila povalujícího zchátralce a poté s ním lehce zatřepala jako se zvonečkem.
„Tak se hezky vyspinkej, sladký sny a ráno mě vzbuď,“ řekla a na dobrou noc mne ještě jednou políbila.

Probudil jsem se v osm hodin, což bylo tak akorát. Po snídani jsem si pro jistotu opsal na papírek adresy obchodů a pak zavolal taxislužbu.
U prvního obchodu jsem taxikáře požádal, aby na mne čekal.
V prodejně jsem pak přednesl své požadavky, načež prodavač na mne čuměl jako na ufo. Tak jsem se vydal jinam.

V dalším krámu už to bylo lepší. Prodavač mne pozorně vyslechl, následně mi předložil dokonce tři notebooky a ke každému podal podrobné informace, ať prý si vyberu.
Zvolil jsem prostření variantu, která se mi zdála jako přijatelný kompromis mezi šuntem a o něco lepším, avšak citelně dražším kouskem. Pořádal jsem prodavače, ať mi notebook zprovozní, abych se tím nemusel doma zdržovat. Zatímco jsem čekal, než počítač připraví a zabalí, volala mi Táňa.
Chtěla, ať cestou koupím pizzu, abychom měli k večeři co jíst, když pojedeme ke mně a vrátíme se určitě dlouho. Ubezpečil jsem ji, že to zvládnu a hned jsem se pochlubil, že počítač jsem právě koupil.
„Tak mi ho večír předvedeš, jo? Já už musím běžet,“ řekla a zavěsila.
S krabicí s notebookem jsem vlezl do taxíku a hned se řidiče zeptal, jestli ví, kde je nějaká pizzerie. Věděl. Zavezl mne tam a pak už jsme uháněli domů. Po zaplacení slušně poděkoval a odfrčel za dalším ritem.

Vybalil jsem počítač z krabice a zapnul ho. Naběhl velmi sviženě díky SSD disku.
Nejprve jsem zkontroloval nastavení Woken a změnil vše k obrazu svému. Poté jsem z instalační flešky nainstalovat Office a nastavil je podle svých zvyklostí, a to bylo vlastně pro tu chvíli všechno.
Rád bych se býval i připojil k internetu. Táninu síť jsem našel snadno, ale neznal jsem přístupové heslo a tak mi nezbylo, než počkat, až Táňa přijde domů.

Táňa dorazila před čtvrtou.
„To byl teda dneska zase den,“ postěžovala si, zatímco jsem ji objímal a líbal. „Ještě že tě tu mám. Po takovýmhle přivítání se hned cejtím o hodně líp,“ usmála se a bylo vidět, jak moc ji to potěšilo. „Pojedeme co nejdřív, ne?“
„Asi jo, ať tam nejsme do půlnoci.“

Táňa suveréně projela městem a za půl hodiny jsme stáli před naším činžákem. Naložil jsem do kufru na co jsem si vzpomněl, vytahal zástrčky všech spotřebičů, vyjma ledničky a topení nastavil na tolik, jen aby nezamrzlo. Odnesl jsem to do auta a zaskočil za sousedkou v přízemí.
Byla to příjemná starší dáma a ochotně souhlasila, že mi tu poštu bude vybírat. Dostala klíček od schránky a mou navštívenku s telefonem, aby mi mohla zavolat, kdyby nastalo něco důležitého.

K Táně jsme přijeli, bylo skoro sedm hodin. Kufr jsem zatím nevybaloval, neboť jsme se v prvé řadě vrhli na pizzu, takový jsme měli hlad.
Poté jsme zasedli k nově zakoupenému notebooku. Táňa obdivovala jeho rychlost a podivila se nad tím, že tam, mimo Officů, nemám nic nainstalovaného.
S její pomocí jsme zprovoznili internet a já tam pak zkopíroval portable poštovního klienta, nastaveného na můj mail. Také jsem zkopíroval Mahjong, jedinou hru, kterou jsem byl ochoten si zahrát a kterou jsem opravdu hrál rád. Nakonec jsem nainstaloval zálohovací program a vytvořil obraz disku, abych se příště nemusel zdržovat čistou instalací.
Pak už nastal čas jít spát, což se neobešlo bez náležitých hrátek, byť opět jen v menším rozsahu, neboť jsem se stále necítil dostatečně fit.

Páteční den jsem dopoledne zasvětil počítači, odpoledne jsem se pak rozhodl, že Táňu překvapím a k večeři připravím obložené chlebíčky.
Došel jsem nakoupit potřebné ingredience a kuchyň pak proměnil ve výrobní linku.
Hotové chlebíčky jsem pak na dvou velkých tácech schoval do ledničky.

Táňa se vrátila z nemocnice později, než bylo obvyklé.
„Tak jak se cejtíš,“ vyzvídala, když jsme se dostatečně pomuchlovali po jejím příchodu.
„Je to o něco lepší. Řek bych to asi tak. Tři dny utrpení, tři dny na uzdravení.“
Táňa sáhla do kabelky, vyndala jakousi lahvičku a z ní si na ruku vysypala pilulku.
„Na, vezmi si to. Je to na povzbuzení,“ řekla a podávala mi ji.
S menším brbláním a odporem jsem si ji vzal a spolkl.
Táňa se převlékla do domácího a vznesla dotaz, co má udělat k večeři.
„Vyber něco z ledničky,“ vybídl jsem ji nevinně.

Odebrala se do kuchyně a otevřela lednici.
„Aleši,“ vykřikla překvapeně, „tys koupil chlebíčky?“
Užasle zírala na dva plné tácy.
„Né, jen jsem si řekl, že ti ušetřím práci a snad i udělám radost, když je připravím. Ale asi se mi moc nepovedly.“
„Nepovedly?!“ zvolala ohromeně. „Jsou nádherný, že je bude skoro škoda sníst. Ale protože mám hlad jako vlčice, dáme se do nich.“

Jeden tác za druhým donesla na stůl a už nám za ušima jen lupalo.
Když už nezbyl ani drobeček, odfoukla si a řekla: „A teď si vlezu pod sprchu. Jsem utahaná jako štěně. Nepůjdeš se mnou?“
Nebyla to ani tak otázka jen tak mimochodem, jako spíš prosba, které jsem vcelku rád vyhověl, neboť jsem též cítil potřebu se osvěžit.
Šatstvo jsme odložili v ložnici a mě bylo jasné, že se později nevyhnu lízačce.

Vlezli jsme pod sprchu a já začal s umýváním jako první. S potěšením jsem zjistil, že mě vlastně docela baví omývat celé její tělo a následně se mazlit s jejím sympatickým návrším. Také její jemná houštinka neunikla mé pozornosti a vydrbal jsem ji, jak nejlíp jsem uměl.
Ani Táňa nezůstávala pozadu, když si mne vzala do parády. Pečlivě mě vydrhla a po dokončení základní údržby se věnovala očistě mého změkčilce. Samozřejmě, že pod jejími jemnými prsty dokázal částečně zvětšit svůj objem i ztuhnout a… ne… ne… to… to snad není možné!
Náhle jsem si uvědomil, že roste a tvrdne čím dál víc, až mi zčistajasna zpod břicha trčel pevný kolík, za který by se nemusel stydět ani štafetový běžec. Na moment jsem ztratil řeč a jen zíral, jak se s ním Táňa mazlí a spokojeně se přitom usmívá. Konečně jsem našel slova.
„Táňo! Cos mi to dala za prášek?“ ozval jsem se podezíravě. „To byla nějaká Viagra či ňáký podobný svinstvo?“
„Ale to víš, že ne. To byl jen trochu speciálnější prášek na povzbuzení,“ chlácholila mě a dál mi mazala med kolem huby. „Musíš uznat, že funguje perfektně, ne?“ pochechtávala se.

Začal jsem se z plna hrdla smát. „Sakra, ženská, člověk se na tebe ani nemůže zlobit, žes mě tak oblafla. Tak bysme toho měli honem využít, než mi zas chcípne,“ pobídl jsem ji.
To už však držela ručník a utírala mne.
„Neboj. Má to fungovat osum hodin,“ prozradila mi.
„To jako že mě bude osum hodin stát?“ zděsil jsem se.
„Ne ne,“ honem mě uklidňovala, „to jenom že se ti za tu dobu postaví víckrát.“
„Tak to mě odlehlo,“ vydechl jsem upřímně, rychle osušil Táňu a už jsme mazali do ložnice.

Rozplácla se na posteli s roztaženýma rukama nohama a čekala, až na ní hupsnu.
Já však vplul mezi rozevřená stehna jako do přístavu a jal se jazykem prozkoumávat kotviště. Teprve když bylo připraveno k zakotvení, připlul jsem přídí ke vstupnímu otvoru.
Páni, to byl ale pocit, když jsem se ho dotknul. Až to ve mně zajiskřilo. Po víc jak třech letech znovu poznat tu krásu… to se snad ani nedá popsat.

Pomalu jsem vplouval dovnitř, až jsem kotviště zcela zaplnil. Celý jsem ztuhl, abych si vychutnal to přistání. Asi to trvalo moc dlouho, protože se Táňa nedočkavě připomněla.
„Nemohl bys trochu zaveslovat?“ upozornila mne jemně, že bych měl pokračovat jak je zvykem. „Nebo jestli tam vplula zaoceánská loď, tak spustit motory?“
„Promiň. Já jen, že jsem si chtěl tu chvilku užít,“ omlouval jsem se a nastartoval pomalé přirážení, abych si ověřil, že jsem nic z toho nezapomněl.
Zvolna jsem přidával a Táňa mi vycházela vstříc, až se najednou se slastným sténáním udělala.
Byla to jedna z polozapomenutých rozkoší, kterou jsem s každou ženou v mém životě doslova fyzicky sdílel. Stalo se tak i teď. Nabuzen sdílenou emocí jsem značně přidal na přirážení, abych se i já po krátké chvíli dostal na vrchol svého snažení.

Přestože odliv mne za chvíli vyplavil ven, zůstal jsem do té doby zakotven v přístavu. S hlavou položenou mezi ňadry jsem vnímal vůni Tánina těla i jeho slabé chvění po prožitém zázraku.
„To bylo tak krásný,“ vzdychla Táňa a přitiskla mne silněji do údolí mezi pahorky.
„No, já nevím,“ řekl jsem pochybovačně. „Připadá mě, že se všecko budu muset učit znova.“
„Ale jdi ty, vždyť to bylo úžasný. Že mně to uděláš ještě jednou?“ loudila o přídavek.
Vyklouzl jsem ven a skulil se vedle ní. „A ty si myslíš, že se mi to povede?“
„To si nemyslím, já to vím,“ řekla se stoprocentní jistotou. „Obzvlášť, když ti k tomu trochu pomůžu,“ zaculila se a poněkud předčasně mi sáhla mezi nohy.

Za hodinu se ukázalo, že měla pravdu. Ocas se mi prvotřídně postavil pevně sevřený v Tánině dlani. Chtěl jsem se zdvihnout, abych ho do ní opětovně zasunul.
„Ne, ne, ne. Jen pěkně lež. Je řada na mně, abych se snažila i já.“
Celá rozdychtěná se těšila, jak mě ojede.
Vytrvale svírajíc tvrdý kolík mne překročila a dosednutím si ho neomylně vstrčila do svého chlupatého hnízdečka.
Opět se mne zmocnil ten úchvatný pocit živočišného objetí nažhavené kundičky.
Vykonala několik dlouhých a pomalých pohybů. Honem jsem dlaněmi podepřel její vyzývavé obliny, aby se mohla pohodlně opřít a plně se věnovat oněm nezastupitelným lidským pohybům.
„Líbí se ti to takhle?“ chtěla se ubezpečit, zda mi náhodou neubližuje. Bože, jak by mohla!
„O tom vůbec nepochybuj,“ zamumlal jsem a masíroval bradavky, abych ji ještě víc vybudil.

Pokračovala rozvláčnými pohyby, kdy mne na vrcholu skoro ztrácela a vzápětí spolehlivě našla a zabořila se k samému dnu.
Bylo mi jasné, že to provádí, jak jí to nejvíc vyhovuje. Díky tomu jsem v poměrně krátké době pocítil její orgasmus. Několikrát mě silně sevřela, čímž popohnala moje vzrušení o kus dál. A aby i dále rostlo, počala se všelijak kroutit a měnit směr pohybů, až konečně docílila i mého vyvrcholení.
Lehla si na mě jako já před tím na ni a čekala, až opustím to příjemné hnízdečko, ze kterého se mi vůbec nechtělo.

„Víš,“ nadhodil jsem, když už jsme s Táňou leželi vedle sebe, „je to stejně zajímavý, jak troška chemie dokáže způsobit takový potěšení. Nikdy bych si nepomyslel, že si ve svým věku ještě někdy zašoustám.“
„Já si myslela skoro to samý, jen trochu jinak. Dáme si ještě jedno kolečko?“ vyslovila myšlenku, nad kterou jsem právě přemýšlel.
„Já ti nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Snad by nám to napoprvé mohlo stačit. Nechtěl bych to přehánět. Jenže to pak budeš smutná, že jsem tě dostatečně nepotěšil. Je to pro mě docela dilema.“
„Nelam si s tím hlavu, Alešku. Respektuju, že se toho trošku bojíš a do ničeho tě nenutím. I tak to bylo moc moc pěkný a bude se nám nádherně spát,“ odvětila, vzala mi ruku, položila si ji na prso a otočila se ke mně zády.

„Taky se krásně vyspinkej,“ popřál jsem ji a natočil se na bok do pohodlnější polohy.
„Poslyš, Táňo,“ oslovil jsem jí ještě. „Tak mě napadlo, když to bylo tak krásný, mohla bys v neděli udělat k obědu prasečí buchtu? Měl bych na ni docela chuť.“
„Pra… prasečí buchtu? Proboha, co to je?“ otočila se ke mně.
„No, víš, jeden můj kolega kdysi prohlásil, že nejlepší buchta je řízek. A jinej kolega zase na dotaz, co máme k obědu, prohlásil, že prasečí buchtu, z čehož jsme logicky vyvodili, že se jedná o vepřovej řízek,“ vysvětlil jsem Táně původ tohoto názvu.
Rozesmála se, až se celá třásla.
„Bože, já teď snad neusnu. Máš takovejch pojmenování víc?“
„To víš, že jo. Ale teď se schouli do klubíčka, ať brzy usneš,“ doporučil jsem jí.

Domníval jsem se, že po takové pohádkové šukačce usnu natotata. Ale ne. Z nějakého mě neznámého důvodu spánek nepřicházel.
Vrtěl jsem se jako vrabčák v hnízdě a ne a ne zabrat.
Avšak ani Táňa na tom nebyla lépe. Také sebou mlela, převracela se z boku na záda a zpátky, a ještě u toho vzdychala.
Snažil jsem se na něco příjemného myslet a jak jinak, než že jsem si stále v duchu promítal, jak jsem Táně vymetal komínek.

„Prokristapána,“ vyjekl jsem najednou překvapením.
„Co je?“ procitla Táňa a starostlivě zjišťovala, co se mi přihodilo.
„Von… von se mně postavil,“ vydechl jsem nevěřícně.
„Jo?! A to nevíš, co s ním máš udělat? Tak šup tam s ním,“ řekla vesele, potěšena nastalou situací.
Otočila se zpátky na bok a vrazila mi do klína prdelku. Navíc ještě přizdvihla nohu, aby mi usnadnila přístup.
Ani už nevím, zda jsem to takhle někdy dělal, ale s Táninou menší pomocí jsem se strefil a vnořil ptáka do čekající buchtičky.
Šlo mi to docela pěkně. Tánina kundička byla stále dobře promazaná a klouzalo to v ní jedna báseň. Jenže ty pomalé a stereotypní pohyby mne jaksi ukolébaly a já usnul, ani jsem nevěděl jak.

A jak to bylo dál? Abych se to dozvěděl, vytáhl jsem zpod postele tajně ukrytý stroječek času a procházel s ním roky svého života.
Teď se nacházím v hodně, hodně daleké budoucnosti. Samozřejmě jsem neriskoval dojít k samému konci, nechtěl jsem vědět, kdy a jak umřu. Dosáhl jsem až k nejzazší hranici, k jaké jsem mohl.

Když jsem po mnoha letech našel toto sepsané povídání o tom jak si se mnou, a nejenom se mnou, osud jen tak mýrnix týrnix pohrál, usoudil jsem, že by bylo vhodné ten příběh nějak uzavřít, dokud to ještě jde.

Po pěti letech střídavého bydlení jsem se k Táně nastěhoval natrvalo. Všechno, až na pár věcí, se kterými jsem se nechtěl rozloučit, jsem prodal. Táňa byt znovu pronajala, ale po několika letech jej kvůli ne zrovna dobrým nájemníkům prodala. Ať se s nimi zlobí někdo jiný.

Musím podotknout, že přes velký věkový rozdíl to mezi námi klapalo. Možná i díky tomu, že jsme měli každý své zájmy, kterým jsme se věnovali, a tudíž jsme společný čas trávili jen několik málo hodin denně.
Podle mne není nic horšího, než když ti dva, co spolu žijí, tráví veškerý čas společně. Přestanou spolu mluvit, přestanou se na sebe dívat a nakonec je každý z nich sám. Žere se, trápí se a nejradši by toho druhého…(doplňte si sami).

Díky té pohody v životě s Táňou jsem si ji nakonec vzal, a to přesně v den mých osmdesátých narozenin.
Svatbu jsme měli malou, jen my dva a náhodní svědci, a v hodně dalekém malém městečku. Po menším, ale o to slavnostnějším obědě jsme se s nimi rozloučili.
Svatební noc díky farmaceutické chemii proběhla ve velkém stylu, ovšem, už naposledy. Po čtyřech vpravdě hektických výkonech jsem málem zkolaboval. Táňa okamžitě rozhodla, že s chemií je konec, avšak ještě pár let si to přece jenom neodpustila alespoň jednou za rok zopakovat.

Nevím, co bych ještě napsal. Svůj záměr jsem naplnil a je nejvyšší čas, abych šel za Táňou a pomohl jí připravit zítřejší velký narozeninový mejdan.
Zítra, zítra totiž slavím svou první stovku.

Navigace v seriálu<< Když si osud s lidičkama jen tak pohraje 05
4.6 7 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Skvělé zakončení série. Opravdu se ti velmi povedlo. Těším se na další dílka z tvé klávesnice 🙂

bigbizz

Musím říct, že ten konec byl fakt bombastický a nečekaný. Bravo!

Kittikit

Moc pekne a takove nezne 😉👍

bert9k

Krásný příběh. Na zdraví a další stovku.

Denis86

Tato serie byla také skvělá .
Děkuji za nádherný příběh

Wolf

Zdravím ještě jsem nekomentoval ani jeden díl a rozhodl sem se udělat to teď. Po celou dobu sem se bavil je to něco jiného než na co je tady člověk zvyklí (tím neříkám že ostatní povídky na portálu jsou špatné 😉) má to totiž jen kapičku erotiky a hromadu příjemného příběhu který pobaví. Ne vážně to jak je to napsané je skvělé věřil bych že autor je opravdu dědula kolem 70tky díky tomu jak je sem tam nerudnej díky svejm libůstkám atd. Takže jen tak dál budu se moc těšit co na nás příště čeká. Ps. : ten konec nemá… Číst vice »