Když si osud s lidičkama jen tak pohraje 01

Toto je 1 díl z 6 v seriálu Když si osud s lidičkama jen tak pohraje

Ráno jsem se probudil do tak nádherného slunečního dne, jaký jsem už dlouho, zvláště v dubnu, nepamatoval. Přímo s rozkoší jsem se protáhl a s tou nejlepší náladou se chystal vstát. Jenže v ten okamžik se mi v hlavě vybavilo, že je to na den přesně rok, co jsem za stejně slunečného počasí doprovodil svou ženu na její poslední cestě.
Den rázem zešednul. Obklopil mne smutek, i když ne tak silný, jako tehdy.

Najednou jsem nevěděl co dělat. Pravda, měl jsem zprvu jakési plány, ale ty se se vzpomínkami někam vypařily. Věděl jsem však, že se musím nějak zaměstnat, abych těm vzpomínkám zcela nepropadnul a neocitl se v depresi, ze které bych se jen obtížně dostával.
Jenže se mi logicky do ničeho nechtělo, ani na snídani jsem neměl náladu a chuť.
Nakonec jsem se oblékl a vyrazil ven se jen tak projít, případně se s někým zastavit na kus řeči.
Nepovedlo se mi to. S nikým jsem se nepotkal a možná i díky tomu jsem si zavčas vzpomněl, že mi o půl jedenácté mají přivézt oběd.
Mrknul jsem na hodinky a zjistil, že mám nejvyšší čas zamířit domů.

Vrátil jsem se tak akorát. Před vchodem již stálo auto společnosti rozvážející obědy a ze dveří právě vycházela mladá, štíhlá černovláska.
Jen mne spatřila, zdvihla ruce, jako kdyby vyhrála nějaký závod.
„To jsem ráda, že vás vidím,“ spustila, jakmile jsem došel k ní. „Už jsem se lekla, že jste se vodstěhoval. Donesla jsem vám voběd ke dveřím, když jste se mi nehlásil,“ oznamovala mi.

„To jste hotový zlatíčko, to abych vás pozval aspoň na panáka,“ vyklouzlo ze mne spontánně.
„To já nemůžu, když řídím,“ bránila se, „ale, jestli vás to neurazí, tak kafčo bych si dala. Když si ho chrstnu do ksichtu, tak se ani moc nezdržím,“ usmála se.
„Tak jo,“ souhlasil jsem.

Vydupala se mnou do třetího patra (víc pater nebylo a výtah samozřejmě nebyl) a následovala mne do kuchyně, kde jsem na to kafe bez meškání nachystal.
„Jestli se nepletu, tak dneska máte uzený s bramborovým knedlíkem a zelím, že jo?“
Přikývnul jsem.
„Tak vám můžu říct, že dneska se kuchaři ty knedle vyjímečně povedly a to maso je taky éňo ňéňo. Taky jsem si to dala a fakt je to špica,“ sdělovala mi hrdě, jak dobrý oběd že mi to přivezla.
„Tak mu vyřiďte, ať takový knedlíky dělá pokaždý, protože někdy jsou docela hutný a dlouho mi leží v žaludku,“ poznamenal jsem, zalil kafe vřící vodou a donesl jí hrníček i s cukřenkou ke stolu. Ještě jsem k tomu dodal lžičku, aby si mohla osladit.

„Děkuju,“ řekla vděčně a usrkla horké tekutiny. „Kdyby mě to nebylo blbý, řekla bych, že na to kafe zaskočím častějc. Děláte ho fakt moc dobrý,“ ocenila moji snahu.
Usmál jsem se.
„To klidně můžete. Když je jeden sám, tak návštěva takový hezký holčiny jako jste vy, mu hned zlepší náladu. Jak se vůbec jmenujete, jestli to není tajemství?“
„Markéta,“ řekla a vysrkla rychle půlku hrníčku.
„Tak Markéto, když budete mít neodolatelnou chuť na kafe, tak stačí říct. Rád ho pro vás za ty obědy uvařím.“
„Tak jo. Ale teď už musím mazat, aby ostatní nemuseli nadávat, kde se tak courám.“
Rychle do sebe hrkla zbytek kafe a zvedla se od stolu. „Moc děkuju a přeju dobrou chuť. A snad někdy…“

Doprovodil jsem ji ke dveřím, galantně jí je otevřel a pak už jen naslouchal dupotu jejích nohou, jak utíkala dolů po schodech, dokud nedozněly a já si se závistí nepovzdechl nad jejím mládím.

Vrátil jsem se do kuchyně, přihřál si uzenou polévku s kroupami a s chutí ji snědl. Hlavní jídlo jsem si jako obvykle ponechal k večeři.
Pak jsem se šel podle zažitého stereotypu na hodinku natáhnout.

Potvora minutka zazvonila snad na vteřinu přesně a vytrhla mne tak z příjemného snu, ze kterého jsem si ovšem nic nepamatoval.
Přestože se mi nechtělo, vstal jsem a zamířil do obýváku, rozjímajíc cestou, zda si mám zapnout počítač, nebo si vybrat něco ke čtení. Do ničeho jiného se mi totiž nechtělo. Vyhrál to počítač a brouzdání po internetu se snahou objevit něco zajímavého.
Snaha byla marná a tak jsem elektronického zloděje času zhruba po dvou hodinách vypnul.

Bylo asi tak pět hodin, když se rozdrnčel zvonek. Zvedl jsem domácí telefon a ohlásil se.
„Dobrý den,“ ozvalo se ve sluchátku. „Tady je Ziková, můžu nahoru?“
„Ale samozřejmě. Otvírám,“ řekl jsem užasle a stiskl tlačítko zámku.

To je mi ale překvapení, pomyslel jsem si ohromeně, samotná paní domácí a sama.
Poprvé a naposledy jsem ji viděl před sedmi lety, kdy jsme s ní, s paní doktorkou, a jejím mužem, vědeckým pracovníkem, podepisovali nájemní smlouvu. Od té doby jsme jednali výhradně s ním a teď najednou ona.
Dá se říct, že jsem z její návštěvy najednou neměl dobrý pocit, obzvlášť, když si skoro nepamatuju, jak vypadá.

Očekával jsem ji v otevřených dveřích. Poznal jsem ji hned, jakmile se v nich objevila. Byla stejně krásná jako před sedmi lety, jakoby ani nezestárla.
„Vítám vás a pojďte dál,“ řekl jsem uvítací formuli.
„Děkuji,“ odvětila a vstoupila dovnitř.
Zavedl jsem ji do obývacího pokoje a usadil v jednom z křesel u konferenčního stolku.

„Dáte si kafe nebo snad čaj?“ zeptal jsem se úvodem, abych nevypadal jako nevychované pako.
„Díky, ale ne. Jsem tady jen na skok, mám dneska ještě nějaký povinnosti,“ s úsměvem odmítla mou nabídku. „Zdá se, že jste mou přítomností asi dost překvapenej, že?“
„Upřímně řečeno, to tedy jsem, a trochu se toho bojím,“ odpověděl jsem popravdě.
„Prosím vás proč? To vypadám tak hrozně?“ zavrtěla se nespokojeně v křesle.
„Ne, to ne. Naopak mě připadá, že jste nezestárla ani o den. Ale nějak se nemůžu zbavit pocitu, že jste mě přišla dát výpověď z nájmu.“
„Ne, ne, né, to ani náhodou. Kdepak bych pak pohledala takovýho vzornýho nájemníka, jako jste vy. To jenom, že v současnosti došlo ke změnám, který se vás týkaj jen nepřímo.“

Udělala dramatickou pauzu a přitom se na mě dívala těma svýma krásnýma, černýma očima. Ona to vůbec byla fakt krásná ženská.
Dlouhé, černé a bohatě vlnité vlasy jí dosahovaly až k ramenům, tvář vyzařovala inteligenci a pevnou vůli, a zároveň i jakousi romantičnost. Celá byla téměř dokonalá a při pohledu na její nohy bych se určitě nebránil s ní něco mít, mít tu příležitost, a kdybych ještě mohl.

„Před časem jsme se s manželem rozvedli a mně připadl tento byt. A protože jsem jediná majitelka, přinesla jsem vám k podpisu novou nájemní smlouvu.“
Zůstal jsem z té informace úplně paf, a bylo to na mně asi dost vidět.
„Nebojte se, je téměř stejná. Liší se jen tím, že jako majitel jsem uvedená pouze já, je tam mé telefonní číslo, email a taky bankovní spojení, kam budete od příštího měsíce posílat nájemný a zálohy na energie. Bohužel to chvíli trvalo, než se všechno podařilo přepsat na mě, ale už je to vyřešený. Můj, teď už bejvalej vám vyúčtování pošle během měsíce.
Je tam ale ještě jedna změna. Zaokrouhlila jsem nájemný na rovných 7 000. Snad se za to na mně nebudete zlobit,“ dořekla a podávala mi smlouvu k prostudování.
„Proč bych měl? Je to vaše svatý právo a já si s tím buďto poradím nebo neporadím. V prvním případě to bude ok, ve druhým pudu pod most. Je to jednoduchý, paní doktorko.“

Zahloubal jsem se do textu smlouvy, zatímco ona mne, přišlo mi, že skoro provinile, pozorovala.
„Nechci bejt neomalená, pane Hozo,“ pronesla poté, co jsem dočetl a parafoval dokument, „ale, jak vy vycházíte s důchodem?“
„Jednoduše. Důchod mám 15 000 a fous. Po navýšení pošlu 10 000, tedy nájemný a na energie vám. Zhruba 3 000 mě stojí jídlo, další tisícovku dám na penzijní spoření, další je úrazový pojištění, poplatky za telku, rádio, za internet, něco za telefon a taky jednou za rok 3 500 za pojištění domácnosti. Nic sice neuspořím, ale zvládnu to,“ sdělil jsem stručně fakta.
Přišlo mi to vypočítávání poněkud trapné a tak, abych změnil téma, jsem se zeptal, jestli si přece jenom nedá trochu toho kafe či čaje.
„Opravdu si nic nedám, děkuju. Mám toho dneska moc a musím už jít.“ Zvedla se z křesla, a jako kdyby si na něco vzpomněla, pokračovala. „Kdybyste měl nějaký problémy, ozvěte se. Určitě je nějak vyřešíme. A – jestli vám to nebude vadit, občas bych se na vás možná přijela podívat.“
Usmál jsem se.
„Vy si snad ze mě děláte srandu. Proč by mě to mělo vadit?! Vždycky vás rád zase uvidím. A ještě raděj, když nepřinesete žádný špatný zprávy.“
Doprovodil jsem paní domácí ke dveřím, popřál šťastnou cestu domů, a pak se vrátil do kuchyně ohřát si večeři.

Dny ubíhaly jeden jako druhý. Sem tam procházka, sem tam knížka, sem tam televize, sem tam počítač. Skoro by se dalo říct, že co asi tak může dělat starý dědek, když je sám.
No, možná by se něco našlo, jen kdyby k tomu byly náležité možnosti, ale ty nebyly a já už se s tím tak nějak smířil.

Přešel duben, přešel květen, červen i červenec a přišel srpen.
Už se chýlil ke konci, když mi jednoho dne, bylo to v pátek kolem čtvrté, zazvonil telefon. Úplně to se mnou trhlo, protože, aby mi někdo volal se mi stává tak jednou za uherský rok.
Vzal jsem telefon, podíval se na displej a zjistil, že volá paní domácí.
Přijal jsem hovor a ohlásil se.
„Dobrý den, pane Hozo, tady je Ziková. Mohl byste, prosím, pro mě něco udělat?“
„Jestli to je v mejch silách tak jo.“
„Víte, dneska je domovní schůze. Mohl byste tam zajít za mě?“ optala se nesměle.
„Paní doktorko, udělám pro vás ledacos, ale tohle po mně nechtějte. Zajedno bych tam byl na nic, protože vás nemůžu zastupovat, zadruhý na mě koukaj jako na nevítanou návštěvu a zatřetí, poslouchat názory a nápady některejch lidí je fakt na mrtvici. Takže se omlouvám, ale budete tak muset zajít sama.“
„No, co se dá dělat. Ale mohla bych se u vás zastavit, až to tam skončí?“
„Jistěže, budete vítána,“ ujistil jsem ji.
Poděkovala a ukončila hovor.

Bylo pár minut po sedmé, byl jsem zrovna po večeři, když zezdola zazvonila.
Otevřel jsem jí a čekal, až vyfuní nahoru.
„To už to skončilo?“ vyzvídal jsem, jen co se objevila ve dveřích.
„Ale kdepak, ještě řešej nějaký prkotiny“ odvětila a vstoupla dovnitř, „Normálně jsem zdrhla. Měl jste pravdu, poslouchat některý lidi je utrpení. Ale to hlavní se stačilo vyřešit, takže můžete bejt v klidu.“

Usadili jsme se v obýváku a tentokrát kávu neodmítla.
Když jsem ji donesl, zeptal jsem se: „A copak to na nás chystali?“
„No, padnul návrh, aby se úklid kolem baráku zadal nějaký firmě za tři stovky měsíčně od každýho.
Tak jsem jim řekla, že za ty peníze sem budu klidně dojíždět a dělat to, protože dát vlastně šest stovek za to, že nemusím jednou za dva měsíce ten úklid udělat, je na hlavu. Koukali na mně jak sůvy z nudlí, ale nakonec mi dali zapravdu,“ uzavřela zpravodajskou relaci a napila se kafíčka.
„Tak to vidíte,“ poznamenal jsem, „kdybych tam byl já, možná by to dopadlo jinak.“
„Je to možný,“ přikývla. „No, a jak tady žijete? Co děláte a jak vycházíte s financema?“ začala najednou vyzvídat.
Zřejmě měla víc času než posledně.

„Když se trochu uskrovním, tak to docela de. Jinak čtu, chodím na špacír, čučím na telku nebo uklízím,“ obeznámil jsem ji ve stručnosti s mým denním programem.
„Uklizený tady teda máte perfektně,“ zkonstatovala. „Mohla bych se podívat i jinam?“
Trochu mě to udivilo, ale proč ne?
„Jistěže,“ řekl jsem a jako první jsem ji zavedl do ložnice.

Krátce se po ní rozhlédla a pak se její oči zastavily na obraze, visícím nad postelemi. Byla na něm mladá, nahá dívka, ležící v trávě.
„Neřekla bych do vás, že zde budete mít takovej obraz,“ poznamenala a zaměřila svůj zrak na mne.
„My jsme to měli jen jako drobnou inspiraci, dokud nám to ještě šlo,“ objasnil jsem jeho někdejší účel.
Její pohled jsem vydržel.
„Aha,“ prohodila neurčitě a čekala co dál.
Tak jsem ji zavedl do malého pokojíku.

„Tady měla žena svoje hájemství,“ začal jsem seznamovat paní domácí s historií tohoto pokoje.
„Tady pracovala, psala články, rešerše a vůbec věci, kterejm jsem já nerozuměl. A taky se bavila. Vyhledávala na internetu různý kvízy a podobně, a vždycky měla velkou radost, když měla stoprocentní výsledek, což měla skoro vždycky. Víte, že měla 5 triček z AZ kvízu?“
„Opravdu?“ vydechla užasle a provrtávala očima její počítač, jako kdyby doufala, že se data v něm uložená nějakou neviditelnou sci-fi trajektorií přesunou do její hlavy.

Vrátili jsme se zpátky do obýváku dopít vystydlou kávu.
Zamyšleně seděla a jen sem tam očkem po mně koukla, jako kdyby se bála mé reakce na to, co se mi v myšlenkách chystala sdělit. Pak konečně tu zeď ticha prorazila.
„Moh byste mě vyprávět o svý ženě?“ vyslovila naprosto nečekané přání. „Já vím, je to ode mě hrozně netaktní, ale opravdu bych o ní něco ráda věděla.“
„Teď jste mě teda zaskočila, nic takovýho jsem nečekal.
Ale… budiž, nemám se za co stydět, natož za svou ženu. Byla tím nejlepším, co mě mohlo potkat.
Vzdělaná, inteligentní, chytrá, měla neuvěřitelný znalosti ze všech možnejch oborů, ať už literatura, hudba, malířství, filmy, prostě toho byla děsná spousta a to nemluvím o tom, že byla technickej typ. Opravit zaseklej zámek ve dveřích pro ni byla hračka.
Byla velmi pracovitá, tolerantní, chápající, vstřícná, něžná a romantická, vtipná, a byla pro každou srandu. Její fantazie a představivost byla až neskutečná.
Jen namátkou si vzpomínám, jak jsem jí jednou řekl, že něco nejsem schopnej udělat, kdybych se na hlavu stavěl a odstrkoval se ušima.
Začala se hrozně smát, a když jsem se jí zeptal, čemu se směje, odpověděla, že si představila, jak stojím na hlavě a těma ušima se odstrkuju. Bylo s ní vždycky veselo a nebudete mi to věřit, ale nikdy jsme se nepohádali.
Prostě to byla nejlepší ženská, kterou jsem v životě moh potkat. Můžete si pod tím myslet, co budete chtít, a řek bych, že skoro všechno bude pravdivý.“
„Zřejmě, až na ty negativní věci,“ podotkla tiše.
„Jistě. Nebila mě, nenadávala mi, nelhala, nechodila odrbaná ani špinavá, nerozhazovala peníze, nikoho nepomlouvala, sadomaso taky netrpěla a spoustu dalších nepěkných věcí ani není třeba dodávat.“

„No, na ni nemám ani z poloviny,“ povzdechla si.
„Proč byste neměla? Jste vzdělaná i inteligentní, jste doktorka a léčíte lidi, jinak byste to přece nemohla dělat. Nepodceňujte se.“
„Kéž byste měl pravdu. Ale, řekněte mi ještě něco o sobě.“
„Nic ve zlým, paní doktorko, vy jste ale zvědavá,“ pokýval jsem hlavou a pokračoval: „Jenže o mně není co povídat. Jsem důchodce a snažím se neumřít nudou. Svůj denní program jsem vám už řekl a tak to je pořád kolem dokola den co den.“

„A co před důchodem?“ snažila se ze mne vydolovat snad celý životopis.
„Nezlobte se, ale o tom nechci mluvit. Stačí mi jen občasná vzpomínka na něco z tý doby a zmocňujou se mě deprese. To po mně opravdu nechtějte.“
„Nechtěla jsem se vás nijak dotknout, opravdu. Omlouvám se,“ řekla zkroušeně.
„Není třeba, to je v pořádku. Už jsme si to přece vyjasnili, ne?“
„To ano,“ kníkla a odmlčela se.
Tiše seděla a upřeně se na mne dívala.

Oplácel jsem jí stejným. Hleděl jsem jí do očí a ani na chvilku pohledem neuhnul, jako kdybych v nich chtěl objevit cokoliv, co se jí honí hlavou.
„Vy jste svou ženu asi nesmírně miloval a velmi si jí vážil, viďte?“ řekla znenadání.
Znělo to spíš jako konstatování než otázka.
„To ano, tehdy i teď,“ potvrdil jsem její slova.

Sklopila oči a po chvíli si začala nervózně žmoulat prsty.
Vůbec mi to k ní nesedělo. Vypadalo to, jako kdyby mi chtěla něco sdělit, a nenachází k tomu odvahu. Nakonec ji přece jenom našla.
„Já… chtěla bych vám něco říct, ale bojím se, že se mi buďto začnete smát, nebo mě vyhodíte.“ Znovu na mne upřela své krásné, černé oči, ve kterých se zračila nejistota, ale zároveň i odhodlání dokončit, co měla mysli. „Já… chtěla bych se zeptat…,“ na vteřinku se odmlčela a pak…vybuchla bomba. „Vzal byste si mě za ženu?“

V ten moment jsem ztuhnul jak rychleschnoucí lepidlo. Trvalo několik vteřin, než se mi znovu zavlažil krk a já mohl odpovědět.
„To… myslíte vážně?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Naprosto vážně.“

Okamžitě jsem zareagoval.
„Paní doktorko, řeknu vám to naprosto bez obalu. Je mi osmašedesát let. Nevím, kolik je vám, ale odhadl bych, a neurazte se prosím, že vám do čtyřicítky ještě něco chybí.
Jste žena v nejlepších letech a jako každá ženská máte aspoň trochu ráda sex. To je záležitost, ve který bych vám byl úplně k ničemu. Ani jinak nevím, k čemu bych vám moh bejt dobrej. To je jedna věc.
A co za takovejch deset let? Měla byste doma bezzubýho, šmatlavýho, slintajícího a prdícího dědka, kterej by možná trefil na záchod, pokud by si vůbec pamatoval, že něco takovýho existuje. Tohle byste chtěla mít?
Jó, kdybych byl nejmíň o deset, patnáct let mladší, pak bych se možná nad tím zamyslel a možná, možná bych to i nanečisto zkusil. Ale takhle?““

Ani okem nemrkla, když jsem skončil. Klidně na mně koukala a pak stejně klidně pravila: „Můžu k tomu taky něco říct?“
„Jistě. Nemám rád monology.“
„Jen pro upřesnění, je mi třiačtyřicet a začnu stejně jako vy, sexem. Máte pravdu. Jako všechny ho mám ráda i já. Ale už tři roky jsem žádnej neměla a tak nějak jsem si na to i zvykla.
Já jenom toužím po tom, aby mě měl doma kdo přivítat, když přijdu z práce, kdo by mě políbil, pomazlil se se mnou, kdo by mě potěšil, mluvil se mnou, pomáhal mi, prostě aby se mnou někdo byl a já nebyla sama. A moje intuice mi říká, že byste to moh bejt právě vy.
A co se týká doby pozdější, jsem lékařka a věřte mi, že bych si vaše zdraví setsakra pohlídala. Ale i kdyby to mělo trvat jen pár let, za to všechno, o čem jsem před chvilkou mluvila, bych se o vás postarala, jak nejlíp bych mohla.
Jsem půl roku sama a jde mi to už pěkně na nervy. Řekla bych, že vy rok a půl a určitě vám ta samota taky pěkně vadí. Ve dvou se to přece líp táhne, tak proč to nezkusit? I to nanečisto vezmu všema deseti, vážně.“
Domluvila a nadechla se, aby popadla dech. A já jsem mlčel.
„Vy mi k tomu nic neřeknete?“ udiveně se otázala.

Bezradně jsem si povzdechl.
„Já fakt nevím, co vám mám odpovědět. Chápu úplně všechno, co jste mi řekla, a rozumím vám. Ale vůbec netuším, co bych vám měl říct. Na jednu stranu s vámi souhlasím, na stranu druhou se obávám toho, co by mohlo přijít.“
„A co by mohlo přijít?“ podivila se. „Víte co, měla bych takovej návrh. Sice nevím, jestli to bude přesně podle bontonu, ale byla bych pro, abysme si tykali. Myslím, že nás to uvolní a bude se nám líp povídat.“
Vstala, přešla ke mně a podávala mi ruku.
„Já jsem Táňa,“ řekla.

Povstal jsem tedy i já a podávanou ruku lehce stiskl.
„Aleš,“ zamumlal jsem vcelku srozumitelně a dal jí tak vlastně najevo, že s ní souhlasím.
Stála proti mně a připadlo mi, jakoby očekávala seznamovací polibek. Chvíli vyčkávala, ale pak se odvrátila a šla si opět sednout.
„Jsem ráda, Aleši, že si aspoň v tomhle rozumíme. A teď mi pověz, co máš za pochybnosti.“
„Nó,“ zhluboka jsem se nadechl. „Myslím si, že si mě příliš idealizuješ. Nejsem dokonalej a mám různý nectnosti, který se ti nebudou líbit.“
„To bych ráda věděla, jaký,“ přerušila mě.

„Tak třeba neumím vařit, dělá mě potíže prát prádlo a žehlit ho. Nejsem zrovna moc společenskej a lidi okolo spíš jen pozdravím a jdu dál. Vstávám až se vzbudím a spát chodím o půlnoci. Začínám hůř slyšet i vidět a před třema rokama jsem vyměnil zuby za erární, který stejně nenosím, protože mě vaděj. Akorát tak na některý jídla si je vezmu, jinak ne.
A co víc. Naučil jsem se se ženou dávat volnej průběh přirozenejm projevům lidskýho těla, který jsou pro ostatní minimálně neslušný a pro některý nepřijatelný.“
„No a co má bejt?“ skočila mi do řeči. „Myslíš, že ty projevy jsou jenom u tebe? Já je mám taky, jako každej jinej, a taky se jim nebráním, teda aspoň doma. A to ostatní, to přece nejsou žádný nectnosti. Takže, pokud nějaký máš, tak povídej o nich.“
„Nó, taky si někdy vymejšlím nový slova, nebo přejmenovávám věci, takže to žena někdy hned nepochopila.“
„Jo? A jaký třeba?“ zajímalo ji hned.
„Tak třeba, když jsem šel k počítači, vždy jsem ji oznamoval, že si jdu spustit sentinel, anebo když bylo potřeba přidat na topení a pohnout termoventilem o jednu čárku, jeden druhýmu jsme naznačovali, že by bylo dobrý přiložit polínko.
Jo, a když jsem se šel vyspat, říkal jsem, že se jdu vycpat. A další a další pitomůstky.
A nebo, že bytostně nesnáším slovo moderátor. Dřív se říkalo hlasatel, hlasatelka a pořady někdo uváděl nebo jimi provázel. A tak jsem si vymyslel, že jim budu říkat okecávači a kecálkové, protože jakejkoliv pořad někdo jen okecává a ti, co čtou zprávy, jsou kecálkové.
No, našlo by se těch nectností víc, ale to by bylo možná do rána. A právě teď jsem přišel na to, že už je deset hodin a ty máš určitě hlad, takže ti půjdu udělat večeři,“ dal jsem Táně na srozuměnou a zvedl zadek.

„To, to není potřeba. Já nemám hlad, opravdu,“ odmítla mou nabídku. „Radši mě dál seznamuj se svejma nedostatkama, jak tomu říkáš,“ usmála se. „Protože zatím žádný nemáš.“
„Ale mám,“ namítl jsem a rozpovídal se. Každou drobnost, kterou jsem vyslovil, okamžitě odmítla protiargumentem.
Když jsme si vyměnili úlohy, oplácel jsem jí to.
„Aleši, víš co?“ řekla nakonec. „Nechme to koňovi, ten má větší hlavu. Je to k ničemu a jen čas a společnej život ukáže, jestli nám to bude klapat. Ovšemže za předpokladu, že to se mnou zkusíš, na což jsi mi vlastně ještě neodpověděl.“
Nezbylo mi, než vyslovit svůj verdikt.

„No konečně rozumnej nápad a má odpověď je, že to teda zkusit můžeme,“ pronesl jsem odevzdaně.
„Tak to jsem moc ráda,“ potěšeně se usmála.
„Jak tak koukám, měla bych jet domů. Bude půlnoc,“ pravila zadumaně. „Ale možná,“ dodala po chvíli, „možná, kdyby ti to nevadilo…,“ zarazila se a pak nesměle dodala: „…mohla…“

Navigace v seriáluKdyž si osud s lidičkama jen tak pohraje 02 >>
5 7 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
dedek.Jeff

Opět se po dlouhé době ozval jeden z našich dlouholetých autorů, tentokrát s příběhem starého, osamělého muže a stárnoucí ženy. Příběh je jako vystřižený ze skutečnosti a slibuje ještě spoustu zajímavého čtení, na které se samozřejmě těším.

Shock

Zajímavý začátek. Jak píše Jeff, uvidíme kam se to vyvine…..

Lukas

Tesim se na pokracovani.

3
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x