Latifa 01

Letadlo z Norimberku přistávalo dvanáctého března 2014 na vídeňském letišti Schwechat a rolovalo k budově. Mezi cestujícími, kteří přistupovali do letadla na lince Frankfurt, NorimbAerk, Vídeň a Teherán byla i má maličkost.

„Váš palubní lístek prosím,“ oslovila mě hezounká pihatá zrzka v uniformě Lufthansy.
„Sedadlo čtyřicet jedna B? Tudy prosím,“ ukázala rukou na pravou stranu. Zdálky už jsem viděl šklebící se tvář Kurta a své prázdné sedadlo vedle něho.
„Nazdar kamaráde.“
„Ahoj. Ještě že mě tady nemůžeš pomuchlat, jak je tvým zvykem, že?“
„Prosíme pasažéry, aby se připoutali. Let společnosti Lufthansa do Teheránu je nekuřácký.“
„Tu svou fajku můžeš akorát tak šest, sedm hodin žvýkat,“ rýpl jsem si do Kurta.
„Se z toho rozhodně neposeru,“ zavrčel.

Let probíhal klidně. Motory pravidelně duněly a po jídle a dvojité whisky „na spálení červa“, nastal čas probrat naše pracovní úkoly.
Letěli jsme na „čumendu“ do Iránu. V Sýrii řádili muslimáci z Isilu a já si bezděčně vzpomněl na Samiru, jak se jí i s „našimi“ dětmi daří.

Mahmúd nabídl opravdu velmi slušnou cenu a tak jsme na onu práci kývli, ovšem s podmínkou, že se na místě předem přesvědčíme o zajištění zázemí a o připravenosti stavby, kterou měla být konzervárna v přístavním městě Jask na druhém konci Iránu, stavěná bůhví kým. Čili suma sumárum o další tisíc kilometrů dále a Teherán byl jen přestupní stanicí na cestě.

Klimatizovaná hala teheránského letiště nás vcucla do reje národností všech možných typů. Vyhledali jsme odletovou bránu a s úlevou si dali studený džus, a oba, já s cigárkem a Kurt s fajfkou, doháněli nikotinový deficit. Nikdo nás zde nevítal, oba dva jsme byli zkušení vandráci po světě, jen bylo potřeba si vyzvednout letenky u přepážky Iran airlines. Tři hodiny utekly při sledování babylónu jazyků jako voda a za další dvě přistál Boening 757 na letišti v Jasku.

Po odbavení a imigrační kontrole, která byla pro nás dva kupodivu nezvykle rychlá, nás vítal Mahmúd osobně v příletové hale.
„Kde máte zavazadla?“
„Jaká? Vždyť sem letíme jen na týden a nic montovat nebudeme,“ podivil se Kurt.
Auto nás vysadilo u nádherného velkého domu s obrovskou udržovanou zahradou a nezbytným bazénem.

„Vítám vás u mě doma. Vše je vám k dispozici po celou dobu pobytu. Vladimíre, pro vás i Kurta mám překvapení. Tedy pro vás osobně dvě,“ usmál se hostitel mým vyvaleným očím.
„Služebné vám ukáží pokoje a jsou vám ve všem k dispozici po celou dobu.“
Na ta dvě slůvka „ve všem“ dal nenápadný důraz.

V domě bylo krásně chladno a nás se ujaly dvě služebné ,navlečené „v pytlích na smetí“ a každého z nás odvedly bez jediného hlasu, na jinou stranu domu.
Pokoj s výhledem do zahrady byl typicky orientálně zařízen. Zašustění za mými zády a pak tichý smích. S úlekem se otáčím a hledím do rozesmáté tváře …Zafiry.

„Překvapila jsem tě?“
„Moc.“
„Tak pojď, připravím ti koupel. A zbavím tě cestovní únavy a nadbytečné zátěže,“ dodala a objala mne kolem krku. Čišela z ní pravá arabská zralá krása.
Voňavá voda ve vaně, chladivá koupel s krásnou ženou… No neberte to, že?
Promnul jsem jí kozičky, žužlíky reagovaly bleskově, jenže … pleskla mě po rukách.
„Teď ne. Musíš se vykoupat a co nejrychleji pak jít za panem Mahmúdem. Prý budeš mít k radovánkám času dost později. Je to jeho příkaz. Také jsem se těšila na tebe i tvého…“
Oči jí sjely dolů, kde právě zvedal hlavu sokolík v předtuše pořádné mrdanice.
„Hmm, tak z toho radost nemám. A ten níže už vůbec ne. Ale pokud to je Zafiro tak, jak říkáš, nedá se nic dělat. Neříkalas ale náhodou něco o zbavení zátěže?“
Pohladila mě po tváři, kousla jemně do ucha a promnula pytel s příslibem radovánek příštích.

Usedli jsme s Kurtem a Mahmúdem k večeři s debatou, která se nesla v duchu naší budoucí práce s tím, že zítra nás oba zaveze na staveniště a poté se všichni tři přesunuli v trenkách do bazénu. Zafira a Kurtova služka, která se vyklubala z druhého pytle na smetí, také velmi hezká, byť trochu prdelatá a s pořádnými vemeny, nás obsluhovaly. Mahmúd přesně tipl, jaký má Kurt vkus.

„Ty vole, já se snad udělám tady v bazénu. Nechala si šáhnout na koziska, a na kundici, pomuchlala mi dvakrát pytel a pinďoura…no a pak ani hovno,“ pošeptal mi Kurt německy, když Mahmúd udílel oběma nějaké příkazy.
„Neboj ,dočkej času. Večer ti vezme šponu, že ti poteče sopel z nosu. Pořádná macatá ramlice, že?“
„No právě. Přesně mého gusta. To je ta cos ji šukal v Sýrii?“ kývl bradou k Zafiře.
„Jo.“
„Moc hezká. Figuru má pěknou i kozenky, ale já mám radši, když se mám do čeho pořádně opřít.“
„Taky máš ,medvěde jeden, o padesát možná šedesát kilo a pětadvacet centimetrů víc než já.“
„Jak to ten Mahmúd dělá, že dovede vybrat přesně to co nám pasuje na naše bubáky?“
„Zeptej se ho…“
„Jsi blbý, to by byl průser. Host se neptá, co udělá hostitel, aby byla návštěva spokojená.“

Se sklenicí oroseného Heinekenu v ruce jsme dořešili, ponoření po prsa v chladivě příjemné vodě bazénu, nějaké drobnosti zítřejšího dne a vydali se do svých pokojů.