Lovkyně mužských skalpů

Pozvání, které přišlo od továrníka Soukupa, mě vůbec nenadchlo. Měl jsem v plánu vyrazit s přáteli po vlastech českých, ale toto pozvání na večerní slavnost se nemohlo odmítnout. Už jsem nenáviděl ty stále stejné fráze a opičení se. Mrzutě jsem se oblékal a plánoval, že jak to půjde, tak od tam potichu zmizím.

Taxík přijel načas, nasedl jsem a za chvíli vstupoval po schodišti do vestibulu, přeplněného hloučky hostů. Odevzdal jsem převlečník a klobouk, vmísil se mezi ostatní a hledal nějakou známou tvář, se kterou bych se dal do řeči. Štěstí mi přálo a já se srdečně zdravil s Vojtou Malým, kolegou ze studií.

„Tak to jsem rád, že jsi se tady objevil, už jsem se tady mohl unudit.“
„A co je to vlastně za slavnost, na pozvánce nic nebylo,“ vyzvídal jsem, protože Vojta coby lev salónů vymetl kdejakou oslavu.
„Ále, jeho lovkyně mužských skalpů slaví dvacáté narozeniny,“ zasmál se.
„Manželka? Myslel jsem, že je dost starý,“ divil jsem se.
„Dcera z prvního manželství,“ řekl a táhl mě dál do sálu.
„Tak ta černovlasá v tom hloučku,“ ukazoval.

Byla to poměrně vysoká černovláska, v bílých večerních šatech, které zdůrazňovaly její štíhlou postavu.

„Tebe už ulovila?“ tázal jsem se.
„Nejsem movitý,“ suše odpověděl. „Ona je vybíravá a ty si dej pozor, letí na fousatý.“

Tlačili jsme se k pultu, abychom sehnali něco k pití a najednou se o mě otřela zezadu nějaká ženská a já cítil na zádech, jak se tvrdě opřela ňadrem o moje záda.

Sametový hlas za mnou pravil: „Vojtíšku, ty nejsi zdvořilý, proč jsi mi tady tvého kamaráda nepředstavil.“

Vojta chtěl vyprsknout, ale pak si to rozmyslel a řekl: „Dovolte, Soňo, abych vám představil mého spolužáka ze studií, inženýra architekta Karla Zátoně.“

Otočil jsem se a ona se na mě se zalíbením dívala a pak spustila: „Ach ano, už si to vybavuji, Ateliery Zátoň, jsem velice ráda, že vás poznávám, já jsem Soňa, mohli bychom si tykat, že ano?“
Teda ta to bere hopem, řekl jsem si.
Vojta mě šeptal do ucha: „Vidíš a už jsi na udičce.“
Soňa zjistila, že Vojta mi něco šeptá a káravě spustila: „Ale pánové, před dámou se přece nešeptá.“ Vojta se začal dusit a raději odporoučel.

Soňa se do mě zavěsila a jako bychom se znali léta si mě vedla na taneční parket. Přitiskla se na mě a začali jsme se vlnit v rytmu tanga. Byla dobrá tanečnice a měla v sobě něco zvláštního, přitahujícího, že jsem s potěšením vnímal její tisknoucí se tělo. Pozoroval jsem ostatní tanečníky, jak se na nás s úsměvem kradmo dívají. Soni to evidentně nevadilo a vyžívala se v tanci.
„Tobě nevadí ty kradmé pohledy?“ zeptal jsem se jí.
„Blbouni, závidí,“ odpověděla lhostejně.

Po tanci si mě odvedla k jejich stolu, představila mě továrníkovi a jeho paní, donutila, abych si k ní přisedl a bavila se se mnou, vyptávala se na mou práci, zatímco já byl stále více překvapen, jak je sečtělá, vzdělaná, vůbec nevypadala na nějakou znuděnou lovkyni chlapů. A tak místo toho, abych potichu zmizel, seděl jsem s ní přes půlnoc u stolu, tančili jsme a i továrník s paní už někde zmizeli.

Hosté se také loučili, tak jsem se začal loučit i já, poděkoval jsem jí za pěkný večer a vidím, že Soňa má v očích slzy.

„Stalo se něco Soňo?“ zeptal jsem se udiveně.
Zakroutila hlavou a pak tiše řekla: „Taky máš strach, že tě chci ulovit?“
„Nevím, o čem mluvíš,“ namítl jsem.
„Tak pojď se mnou, tady nemůžu…“ a už se jí koulely slzičky. Odvedla mě do svého pokoje, chytla se mě a z očí se jí valily proudy slz. Snažil jsem se kapesníkem to slzavé údolí nějak usměrnit a utřít, ale Soni už asi došla voda, a tak se začala uklidňovat.

Tak jsem ji nadirigoval na kraj postele, nařídil jí sednout a ať si tady s kapesníkem udělá na tváři pořádek.
Oči měla od pláče červené jako králík, tak jsem před ní zůstal stát.

„Ty si nesedneš vedle mě?“ otázala se plačtivě.
„Prvně se trošku uprav a potom si můžeme promluvit o tom co tě trápí,“ řekl jsem jí suše. Hleděla na mě udiveně: „Ty jsi první chlap, který se na mě nechtěl hned tlačit.“

Vstala, šla k toaletnímu stolku a upravovala si tu spoušť co si nadělala. Já si sedl na postel a čekal.
Přišla, sedla vedle mě, ani stopy po nějaké vyzývavosti a spustila.

„Prý se mi chlapi líbí a když je hezký a zábavný, tak že se ráda bavím, jenomže potom měl každý jediný zájem, dostat mě do postele. A když jsem odmítla, tak se mstil pomluvami a vymýšlel si, jak se se mnou poměl,“ takhle mi to řekly kamarádky. „A co ty?“ obrátila se ke mně, „taky bys chtěl, abych ulovila tvůj skalp?“
„Prosím tě přestaň se už drásat a chovej se chvíli rozumně,“ vybuchl jsem vztekle.
„Nemám zapotřebí se vyspat s první holkou kterou potkám.“
Dívala se na mě udiveně a pak řekla: „Je to zvláštní, ale ty se chováš úplně jinak než ti ostatní.“
Seděli jsme chvilku vedle sebe a pak se Soňa přitiskla k mojí ruce a tázavě se na mě podívala: „Můžu?“
Vzal jsem ji kolem pasu a trošku k sobě přitiskl. Zaklonila hlavu a nastavila rty. Tak jsem ji políbil a ona se otázala: „Nebereš to doufám jako svádění?“
Přitiskl jsem si ji ještě blíž a polohlasem řekl: „Tak si holka myslím, že už jsi mě svedla.“
Cítil jsem, jak ztuhla, a tak jsem jí zaklonil hlavu a začal ji líbat. Chvěla se v mém náručí, vzrušeně dýchala a pak mezi polibky zašeptala: „Prosím tě ne, ještě jsem s nikým nebyla.“
„Ale já ti Soňo nechci ublížit,“ namítl jsem, „vždyť se sotva známe.“
Položila si na mě hlavu, pomalu se uklidňovala a pak se zeptala: „Ty bys byl schopný teď odejít?“
„Nic se nemá uspěchat,“ namítl jsem, „přijde čas a ty budeš chtít se s někým milovat, ale to musí být tvoje rozhodnutí.“

Chvíli bylo ticho, a potom se Soňa zase začala třást, přitiskla se ke mně a zanaříkala: „Ale já chci, strašně chci, ale bojím se.“
Hladil jsem ji po vlasech a tiše se zeptal: „Že to bude bolet?“ přikývla.
„Tomu se Soňo bohužel nevyhneš, s tím se musí každá dívka smířit.“
„Moc to bolí?“ zeptala se.
„Nevím,“ zasmál jsem se, „já jsem nikdy s pannou nebyl. Ale kdyby to bylo tak strašné, tak lidstvo by už vymřelo.“
Objala mě okolo krku a se zavřenýma očima mě stáhla na sebe.
„Počkej, podívej se, zničíš si šaty, snažil jsem se vyprostit.“
Pustila mou hlavu vstala a začala si rozepínat šaty.
„Prosím tě, otoč se,“ poprosila.
„Jak to budeš dělat dál?“ tázal jsem se, „nebo ty se nechceš milovat?“
Zčervenala a potom namítla: „Když se budeš dívat, tak se nedokážu svléknout.“
Otočil jsem se zády a slyšel šustění šatů.
„Ty se nemusíš svlékat?“ vyzvídala.
„Nemůžu,“ namítl jsem, „musím být otočený.“
Zasmála se a vzápětí se okolo mě ovinulo Sonino hebké tělo.
„Nedívej se, prosím, stydím se,“ prosila.
„Tak mi ale teď prozraď, jak se mám svlékat já?“ optal jsem se a Soňa jásavě navrhla že mi pomůže.

V záchvatu mého svlékání zapomněla, že se má stydět a zrudlá začala rozepínat sako, bavila se s motýlkem, pracně se snažila rozepnout knoflíky košile a já s pobavením pozoroval její štíhlé tělo, pěkně vymodelovaná ňadra s růžovými špičkami a když si klekla, aby mi mohla stáhnout košili, uviděl jsem chomáček kučeravých tmavých chloupků na klíně.

Odfoukla si, když ze mě stáhla košili a konstatovala: „Dole to neumím, to musíš sám.“
V tom okamžiku si uvědomila, že klečí přede mnou nahá a že se na ni dívám.
Zrudla až ke svým ňadrům, honem si lehla na břicho, domnívajíce se, že všechno skryla. Tak jsem ji dal na každou půlku vyšpuleného zadku polibek a Soňa vypískla překvapením.
„To se dělá dámám,“ povídala napůl pobaveně a napůl plačtivě.
„Kdyby jenom to,“ uklidnil jsem ji.
Svlékl jsem se, ulehl vedle ní a začal ji hladit po zádech a líbat ouško a vlasy.
Osmělila se, otočila se na bok a přitiskla se ke mně v domnění, že tak nic neuvidím. Samozřejmě se dole klínem dotkla mého přirození, prudce se odtáhla a polekaně se zeptala, co to je.
„Nelekej se a nevšímej si toho,“ poradil jsem jí.
Poslechla a přitlačila se na něj, to se stočilo podle těla a Soňa se začala na něj z neznalosti tisknout. Teda, ona se tiskla na mě celým tělem. Líbal jsem ji, hladil, šeptal něžné nesmysly do ouška a ona, pomalu ztrácejíc poslední zábrany dívčího studu, se zvrátila na záda a nechala se líbat.
Její ruka hladila mojí, kterou jsem byl nad ní podepřený a zrudlá žadonila o polibek. Líbali jsme se a já pochopil, že vše o ní byly opravdu jen pomluvy, že je zcela nezkušená.
Sjel jsem na ňadra, hladila mi hlavu, a pak se smála, že ji knírek lechtá.
Ale bylo vidět, že se u ní začíná pomalu, neuměle, projevovat náznak vzrušení.

Jakmile jsem si začal hrát s hroty ňader, začala trhaně dýchat, třásla se a odtáhla mojí hlavu.
„Počkej, prosím tě, já, něco se děje,“ vzrušeně šeptala.
„Zavři oči a nekontroluj se co cítíš.“
Vrátil jsem se zpět, ale Soňa místo hlazení hlavy chytila moje vlasy a jak se jí zmocňovalo vzrušení, snažila se je vytrhnout.
Tělo již stálo ztuhlé do oblouku a Soňa přerývaně sténala. Nechal jsem jí čas na uklidnění. Otázala se: „Už je to? Ani to nebolelo.“
„Ne Soničko, ještě to není, jsme teprve v půlce.“
Vzdychla si a že když to bude i nadále tak hezké, že mám pokračovat.

Líbal jsem ji pomalu dolů do klína, mazlil se s chloupky a rukou se snažil rozevřít nohy. Křečovitě je držela u sebe a nechtěla povolit.
„Tak dneska končíme,“ řekl jsem, „nemá cenu pokračovat, když se bojíš.“
„Ne!“ vykřikla zoufale a roztáhla nohy.
Sklouzl jsem do klína, zabořil tvář do lasturky a opájel se vůní dvacetiletého ženství.

Bylo vidět že je značně rozvášněná, vlhkost byla všude, lasturka byla celá zduřelá očekáváním a na vrcholku trůnil maličký bod vzrušení, který ještě neměl tušení, co ho čeká. Opatrně jsem se ho dotýkal jazykem a on nevěda, jakou má úlohu, stále se nechtěl vydráždit. Vzal jsem ho proto do úst a začal jsem do sebe jemně soukat, mnout mezi rty a lechtat jazykem, cítil jsem, jak pomalu začíná tuhnout, na jazyku už byla cítit jeho špička a Sonino první vzrušení propuklo.

S roztaženýma nohama se zvedla co nejvýše, pánev celou prohnutou do oblouku, plakala a sténala. Klín se snažil polknout moji tvář a Soňa mezi vzlyky vykřikla: „Kdy to bude?“

Nahnul jsem se, zavrtal špičku načínáku do dírky, chvíli jsem se jenom hlavičkou pohyboval jemně v dírce a když jsem viděl, jak se pánev staví do kolmice s mým kolíkem, tak jsem se krátkými přírazy dostal do jeskyňky.

Soňa sténala, kroutila se ve snaze uhnout bolesti, ale potom, když jsem zůstal stát tiše uvnitř jeskyňky, se zklidnila.
Cítil jsem, jak jeskyňka pulzuje v rytmu ztišujícího se vzrušení.
Naklonil jsem se nad ní, líbal jsem potůčky slz a šeptal: „Soničko, už to máš za sebou, bolelo to moc?“
Zavrtěla hlavou, otevřela oči, a zasněně řekla: „Bylo to krásné i přes tu bolest.“
A pak ustrašeně: „To tak bude pokaždé?“
„Ne,“ povídám jí, „to jenom dneska.“

Objala mě okolo krku, přitáhla na svou tvář a začala mě dlouze líbat.
Mé přirození nevydrželo tak dlouho v klidu těsné dírky a já se pohnul. Zasyčela bolestí.
„Myslím, že bych měl přestat,“ povídám jí, „teď to bude ještě chvilku bolet.“
„Tak jako teď?“ otázala se a svým klínem se na mne přitiskla.
Opět trochu sykla a pak žadonila: „Prosím pokračuj, chci vědět, jak to celé vypadá.“
„To nejde Soničko,“ nabádal jsem ji, „to by sis mě musela vzít za manžela.“
Podívala se na mě smutným pohledem a zeptala se: „A ty bys nechtěl lovkyni skalpů, že?“
Neodpověděl jsem a začal jsem projíždět dírku, jemně, pomalu, aby si na to zvykala, postupně jsem zvyšoval rychlost a Soňa, kterou to už tolik nebolelo, se snažila jít naproti.

Sténala, trhaně dýchala a v křečích vášně kopala do mého zadku. V obličeji byla rudá, tentokrát ne však ze studu, ale ze vzrušení a když ucítila uvnitř náraz výstřiku, vykřikla také a pak se sténáním drtila moji hlavu.

Umdleni jsme vedle sebe leželi, Soňa se snažila jemně kousat do nosu, tahat za knír a po chvíli se zeptala: „Budu mít s tebou děťátko?“
„Nemusí to být,“ řekl jsem, „často to poprvé není.“
Zesmutněla, dívala se na mě a pak tiše řekla: „Tak to si mě asi nevezmeš.“
Políbil jsem ji a zašeptal: „Vezmu si tě, ale s podmínkou, že mě nebudeš tahat za knírek.“
Zakňourala: „Když já musím.“

Zavrtala se ještě víc ke mně a pomalu usínajíc zašeptala: „Vadilo by ti, kdybychom to zítra řekli tatínkovi?“
„Dneska,“ napomenul jsem ji a ona zvedla hlavu a podivila se:
„To už je tolik hodin?“

Přitáhla se ke mně a usnula znavená prvně prožitým dobrodružstvím.

Ráno jsme to sdělili panu továrníkovi, neměl námitek, jen se pochechtával, že Soňa nyní drží jeden skalp pevně v ruce.

A tak paní Zátoňová stále čenichá, co spisuji a mám dojem, že by mě přizabila, kdyby se dozvěděla pravdu.

J.R.

5 2 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
10 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Martin

Moc hezky a s citem napsáno . Jemná erotika . Paní Zátoňová až na to přijde pane autore , tak Vám vytrhá knír 😀

Trysky

Povídka pěkná a vtipná, aspoň je vidět, co dokážou pomluvy. Nejen zhrzené a odmítnuté milenky se dovedou mstít, ale i chlapi.
Jen mi trošku nesedí, že první sex rovná se automaticky svatba a těhotenství. Chápu, že taková asi byla dřív doba, ale přijde mi to takové zvláštní. Asi stejně jako sex až po svatbě.

Trysky

To naprosto chápu. Ony takové sňatky z rozumu také měly něco do sebe. Ti dva alespoň věděli, proč to dělají. Láska většinou časem vyprchá a když ti dva nemají nic moc společného, tak to končívá rozvodem.

reniem

Ja mam malou technickou..nevim jestli spatne koukám,ale chybí mi u povídek jméno autora.

reniem

Opravdu ne…pokud přepnu na desktop verzi tak to tam je,ale pokud mam mobilní verzi tak nikde nic.A protože sem chodim pres telefon,tak se mi to pri mobilní verzi neukazuje.

Junior

Výborná povídka. Je vidět, že pomluvy mohou lidem zkazit život, ale tady to naštěstí dobře dopadlo. Skvělá práce. nebyly by další povídky?

10
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x