Na domácí hroudě

Toto je 2 díl z 3 v seriálu Dobrodružství entomologa

Po návratu ze zahraničí se Luboš zabral do práce s tříděním a zpracováním úlovků a trávil většinu času v ústavu. Až na pár věcí, kterým se nemohl vyhnout. Záchod a jídlo. Večer ho vyhnaly domů uklízečky a zrána byl opět nastěhovaný u své sbírky.
Když jednoho dne pojídal v jídelně pozdní oběd, překvapil ho ženský hlas za zády:
„Dobrý den, pane doktore, smím si na chvíli přisednout?“
Přikývl, honem polknul a obrátil se k pohledné, štíhlé hnědovlásce, která si přisedla k jeho stolu. Když viděla jeho tázavý pohled pokračovala:
„Jsem doktorka Dvořáková, botanička. Nastoupila jsem v době kdy jste byl na zahraniční cestě. Víte,“ zadrhla se a pak pokračovala „já bych se potřebovala více o té vaší výpravě dozvědět. Nenašel byste si se svou paní čas, sešli bychom se a vy byste mi o tom všem povykládal.“
Usmál se a namítl:
„Problém bude v tom, že žádnou paní nemám vážená kolegyně.“
Zčervenala a bezradně spustila:
„Já teda nevím, kde bychom se mohli sejít….“ nedořekla.
Zamyslel se a navrhl:
„Uděláme to tak, sejdeme se v neděli, pokud bude slušné počasí u místního parku, tam si někde sedneme a já vám povykládám o výpravě. Ale upozorňuji, že nejsem biolog. A kdybych se náhodou vrhnul na zem, tak mě není špatně, ale uviděl jsem zajímavého broučka. Tak souhlasíte?“
Usmála se: „Souhlasím, v kolik hodin se sejdeme?“
Zamyslel se:
„Třeba v deset, vyhovuje?“
„Tak fajn,“ odvětila „a jezte, budete to mít studené.“

Nebýt dobrodružství v amazonském pralese, určitě by ji odpálkoval, že nemá čas. Ale nějak se mu po ženské stýskalo a navíc, ta doktorka mu připadala docela sympatická.
V neděli po deváté hodině sbalil aktovku s materiály které měl o výpravě a přesunul se ke vchodu do parku. Kupodivu, ta doktorka přišla včas, což u ženské kvitoval s povděkem. Podali si ruce, pochválili počasí a potom ji vedl parkem mezi lavečkami plně obsazenými důchodci, nebo maminkami s ratolestmi.
Doktorka se bezradně dívala na plné lavičky:
„Tak nevím, ale asi si tady těžko sedneme. To je tady vždycky tak plné?“
„Skoro vždycky,“ odvětil a zahnul na boční cestičku. „Ono se to usadí vždycky jenom na hlavní cestě, tady dál je už volněji.“
Opravdu tady už byly prázdné lavičky a tak se usadili ve stínu mohutné borovice, otevřel aktovku a zeptal se:
„Tak co by vás zajímalo?“
Usmála se:
„Všechno, vždycky jsem si přála zúčastnit se podobné výpravy.“

Tak začal vykládat o průběhu výpravy, o tom co všechno tam naši, co vezli jako sbírkové materiály a v zápalu vyprávění občas sklouzl do tykání a pak se zčervenalý omlouval. Zasmála se:
„Nemusíte se omlouvat, jestli by vám to nevalilo, tak si můžeme tykat. Já jsem Zuzana, Zuzka.“
„Výborně,“ přivítal to, „a já jsem Luboš.“
„Poslouchej Luboši, ty jsi něco o té výpravě vynechal, Po ústavu se vykládá, že tě málem sežral krokodýl? Co je na tom pravdy?“
Trochu se ošil a neochotně přiznal své dobrodružství mezi domorodci. Samozřejmě upravené pro uši dámy.

Blížilo se poledne, tak se odebrali do zahradní restaurace. Byla plná k prasknutí.
„Tak tady se nenajíme,“ povzdechla si Zuzana.
„Neboj se a pojď,“ usmál se, „chodím sem často na jídlo a potom, vedoucí je můj spolužák, kamarád.“
Jak je číšník uviděl, zavedl je do malého, prázdného salonku a v mžiku se objevil s jídelním lístkem a pitím.
Po jídle zaplatili a pomalu se loudali k východu z parku. „Poslechni Luboši, vadilo by ti, kdybychom si udělali občas takovou nějakou vycházku? Víš, já jsem z Pardubic a nikoho tady moc neznám. A ty umíš tak krásně vyprávět,“ zeptala se, mírně zardělá.
„Proč ne? „odvětil „alespoň si nebudu vykládat sám ze sebou.“

A tak se potom scházeli jak se naskytla chvíle volna a Luboš pocítil, že už to není pouze kamarádské chození, že ji má jaksi opravdu rád.
A tak jednou když se loudali na vycházce se zeptal:
„Poslyš Zuzko, když tak spolu chodíme, nechceš to změnit jako že spolu chodíme doopravdy?“
Usmála se: Má to znamenat, že mě máš rád?“
Když přikývl, pokračovala: „Tobě to opravdu dlouho trvalo, už jsem skoro nedoufala, že se k tomuto odhodláš. Ale něco tomu chybí, nezdá se ti? Na něco jsi zapomněl, co má mužský ženě dát?“
„Kytku?“ zeptal se rozpačitě.
„No to třeba taky, Ale ne…, přece pusu, trumbelo broučkovatá,“ nasměrovala ho.
A tak se spolu líbali, dlouho, aby dohnali co zameškali.

Scházeli se potom pravidelně, kdy urvali kousek volna, sedávali na lavičce bokem hlavní cesty ale o tom, že by Zuzka zašla k němu domů nechtěla slyšet. Prý si umí představit jak by to dopadlo a že na to mají dost času.
„Dost času, tobě se to řekne,“ pomyslel si „ale mě se po tom stýská.“
Bylo to někdy na podzim, sluníčko už nemělo sílu a když vyšli po obědě ze zahradní restaurace objevila Zuzka stánek s burčákem.
„Sláva, mají tady burčák, pojď Lubošku, dáme si skleničku,“ lákala ho.
„Burčák, tady, to musí být patok. Nepij to, bude ti z toho špatně!“ nabádal ji, dobře si vědom možných následků z takového pití. Nedala si říct a s chutí vypila ten zakalený nápoj nevábné barvy.
„Docela dobrý,“ poznamenala „ty toho naděláš, tak dobrý jsi ještě nepil.“
„Ale pil,“ namítl „jenže ve sklípku, ještě teplý přímo ze sudu. Strýc má malý vinohrad, tak tam jezdím koštovat.“
Pokračovali pomalu zpět z parku a přicházeli už k bráně když Zuzka pobledla a zoufale zaprosila:
„Lubošku, měl jsi asi pravdu, ale prosím tě… kde je tady nejbližší záchod? Nebo budu muset vlítnout do křoví….“ Zamyslel se krátce:
„Nejblíže je v restauraci, ale to je teď daleko, jedině blízko je…..“ Chytil ji za ruku a rychle vlekl na druhou stranu silnice.
„Kam mě vlečeš? Musím na záchod!“ zaprotestovala. V rychlosti otevřel dveře jednoho činžáku naproti parku a zavelel:
„Poklusem do prvního patra.“
Vyrazil jako první, odemkl dveře naproti schodům  a pobídl Zuzku:
„Dělej, jsou to ty dveře naproti, vypínač vpravo za dveřmi.“

Potom si v klidu svlékl a pověsil kabát, z ledničky vytáhl láhev s domácí slivovicí od rodičů a nachystal dvě skleničky. Odnesl to na stůl v obýváku, usadil se v křesle a čekal jak to dopadne.
Připadalo mu to dlouhé, už si myslel, jestli se jí něco nestalo, ale zvuk tekoucí vody signalizoval, že je Zuzka v pořádku. Objevila se po chvíli, zrůžovělá rozpaky:
„To jsem to zase něco vyvedla, že?“
„Stane se, z toho si nic nedělej,“ odvětil a nalil do sklínek domácí voňavý mok.
„To já nebudu, jsem pro dnešek už poučená,“zaprotestovala, ale dostala kázání, že to není žádný pochybný burčák, nýbrž vyzkoušený lék.
„Sedni si, a hoď to do sebe na ex, musí to zničit všechen ten jed co jsi vypila,“poručil a přistrčil k ní skleničku. Sedla si, vzala skleničku a přičichla:
„Teda ta voní, to je domácí?“
„Od našich, táta pobere švestky kde je najde a výroba slivovice je pro něj obřad,“ poučil ji, „tak, šup dovnitř,“ zavelel.

Zavřela oči a hodila do sebe obsah skleničky. Tělem se prohnal ohnivý uragán, zkroutila se bolestí, všechno ji uvnitř pálilo a jen pomaloučku povolovalo.
„Jsi potvora,“ zaprotestovala „já to do sebe hrkla najednou a ty si usrkáváš, prosím tě jak je to silný, vždyť mě to spálilo?“
„Myslím, že k šedesátce, nevím přesně, já se dívám na chuť a ne na procenta alkoholu. A usrkávám proto, že jsem nepil ten utrejch co ty.“

Seděla uvolněná a okouzleně na něj koukala:
„Teda tak dlouho jsem odolávala tvému lákání a najednou tady sedím a ještě se z toho nemůžu vzpamatovat. Jo a v koupelně se nelekni, visí tam moje kalhotky, opozdily se snad o vteřinu. Takže se mě hned nezbavíš.“
„Nemáš hlad? Myslím, že po tom vyčištění žaludku ti tam moc z oběda nezůstalo?“ zeptal se a zvedl se že půjde do kuchyně. „Myslíš že to nepůjde hned ven?“ zeptala se pochybovačně. „Určitě ne,“ zasmál se „dostala jsi protijed.“

Zatímco Luboš šramotil v kuchyni, rozhlížela se po pokoji. Velká televize, domácí kino, nábytek sice starší, ale vyleštěný jako na výstavu. Teda takhle si mládenecký byt nepředstavovala. Když se vrátil, nesl velký talíř s nakrájeným voňavým uzeným, ozdobeným okurečkama a ošatku s nakrájeným chlebem. „Omlouvám se, ale nečekal jsem tak milou návštěvu, tak mám jenom chleba.“
„Ty Lubošku, to máš stále tak naklizeno? Tak jsem si mládenecký byt nepředstavovala?“
„Dvakrát do týdne mě to chodí uklidit sousedka, tak se nediv, je to starší paní a dělá ji to dobře.“ Pak se zasmál: „Ale do pracovny mi nesmí, tak až tam vlezeš, tak se nelekni.“
„Umím si to představit,“ ušklíbla se a pilně zdolávala nakrájené uzené. „Kdes ho koupil, to je jako z udírny?“ zeptala se  plnou pusou, „to prodávají někde opodál?“
„Zuzanko, do řeznictví opodál nechodím, prodává ta moje bývalá první láska a tak mám strach o svůj život,“ prohlásil rezolutně.
„Jo, tak tys měl už předtím nějakou holku? A rozešel jsi se s ní?“ zvídala a zakusovala se do okurky.
„No měl,“ spustil neochotně, „jenže ona byla na maso a ne na brouky a já v záchvatu něžnosti jsem ji řekl že je moje milovaná larvička bource morušového, no byla to blbost, já vím. Ale ona prohlásila že jak mě vidí tak by zvracela a že mě už nechce vidět. No a tak to skončilo.“
Zuzka s plnou pusou málem vyprskla, honem polkla a pokračovala:
„Už chápu, tys jí měl říct něžně že je tvoje krkovička dobře vyuzená, ne na ni jít s brouky. Věděla vůbec co je to bourec morušový?“
Pokrčil rameny: „Tak daleko jsme se nedostali, třeba zrovna ve škole chyběla když to probírali, nevím.“
Odstrčila prázdný talíř, otřela si ruce do ubrousku a spokojeně se zavrtěla do křesla. Pak se podívala na hodinky a zhrozila se: „Jejda to je hodin, budu se muset pakovat, mám zvědavou bytnou a jak nebudu doma, tak zburcuje policajty.“
„Má doma telefon?“ Přikývla a tak pokračoval: „Tak ji zavolej, že jsi v pořádku a že se zdržíš, ať o tebe nemá strach, telefon mám v pracovně, tak se nepřizabij o ten můj binec.“
Zvedla se, že se nejdřív podívá, jestli ji to spodní prádlo už neuschlo. Vrátila se, provinile se podívala na Luboše:
„Neuschly potvory, ještě jsou vlhké.“
„No tak jdi zatelefonovat a máš to,“ radil.
„A co ji mám řict, jak dlouho?“ zeptala se s prosbou v hlase. Zasmál se: „Na jak dlouho si troufneš?“
Vyplázla na něho jazyk a prohlásila že je brouk bource morušového. Pak se sebrala a šla do pracovny telefonovat.
Posklízel ze stolu, z baru nachystal sklenice na víno a z lednice víno od strýce. Potom se uvelebil na pohovce zapnul přehrávač se svou oblíbenou Mozartovou hudbou.
Vrátila se po chvíli, spokojená s tím jak se domluvila a prohlásila:
„Tak tomu vede ty říkáš binec? To je moc slušný slovo na to, co jsem viděla. Já to překlasifikuji na bordel. No mužskej. K telefonu jsem se musela prohrabat. Jestli jsem ti nějakýho broučka zašlápla, tak promiň. A chci za to pusu. A hned.“

Přisedla si k němu na pohovku, přitulila se a nastavila ústa. Po chvilce co byli k sobě přisátí ji došlo, že slyší hudbu a uviděla na stole víno.
„Ale, ale broučku, tady mě chce někdo opít, nezdá se ti?“
„No dovol,“ ohradil se, „toto je víno od mého strýce, žádný patok z obchodu.“
„No jestli bude silné jak slivovice, tak to se mnou praští,“ namítla.
Rozlil víno do sklenic, přiťukli si a když Zuzka ochutnala, poznala, že takové víno ještě v životě nepila.
Víno dělá své a když po druhé skleničce se maně koukla na Lubošovy kalhoty, které se v rozkroku vzdouvaly k prasknutí vydechla:
„No teda Luboši, to jsem od tebe nečekala.“
„Cos nečekala?“ zeptal se nechápavě. Ukázala mu do rozkroku, zčervenal a namítl: „Já za to nemůžu, to samo.“
Opatrně přejela rukou přes vypouklinu:
„To ho tam musíš nechat trápit? Vždyť ti vytlačí celý kalhoty.“ „A co s ním mám dělat, to ho mám vytáhnout ven?“ zeptal se rozpačitě. Přitiskla se k němu a zašeptala:
„Teď vážně Lubošku, máš mě doopravdy rád?“
„A jak,“ vzdychl, „víc než larvičku bource morušového.“
„Tak ho pusť na svobodu, ale budeš opatrný, nic nesmí dovnitř, rozumíš?“
Jakmile pustil svého vězně na svobodu, Zuzka se nadzvedla rozkročmo nad jeho klín, upravila si sukni a potom s přivřenýma očima se natlačila dírkou na ztvrdlého vězně. Rozkoší vydechla, když ucítila jak vklouzl až na doraz. Ucítila prsty svého milého, jak nedočkavě rozepínají halenku a pak už dlaně jeho rukou přejížděly po oblinách vzrušených ňader. Začala pomalu klouzat nahoru a dolů, cítila jak se jí zmocňuje stále větší vzrušení, tak zrychlila a zčervenalá zaklonila hlavu a stiskla dírku.
Vzrušeně vydechovala, tiše sténala rozkoší a Luboš poněkud sklouzl na pohovce dolů, aby umožnil svému vězni pronikat co nejhlouběji.Tiskl, hnětl poskakující ňadra, palci dráždil jejich naběhlé hroty a Zuzka vyvrcholila ještě jednou. Ale to už bylo moc i pro něho. Podebral ji pod zadečkem, prudce nazdvihl a pokropil ústí rozvášněné dírky. Přitisknutá k němu, hlavu položenou na rameni ještě vydechovala dozvuky vzrušení, zatímco hladil její hebký zadeček.
„Teda jsme to ale dva blázni,“ vydechla „ale za to můžeš ty, neměl jsi do mne cpát slivovici a to dobré víno.“
„Nebylo by dobré, kdybys se šla osprchovat? Trochu jsem ti to tam dole zaneřádil,“ zeptal se omluvně.
„Asi jo,“ řekla zamyšleně „a ty se taky převleč, máš určitě kalhoty zacákané.“
Zmizela do koupelny, tak si převlékl kalhoty za domácí a nalil víno do sklenic. Vrátila se za hodnou chvíli s tím, že má fajn sprchu a kalhotky že už jsou taky suché. Tak že si dá ještě skleničku a půjde domů, protože nic se nemá přehánět.
Dopili, doprovodil ji domů, dali si polibek na rozloučenou a Zuzka zmizela ve dveřích.
Loudal se pomalu domů a přemýšlel, jak to s nimi bude dál. Zuzka se mu líbila, měl ji moc rád, ale byla by ochotná žít s takovým trotlem v manželství? Bude se ji muset při nejbližší příležitost zeptat.

Autor

Navigace v seriálu<< Na AmazonceNa prahu Nového roku >>
5 5 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

No hezky ho sbalila, teď jen jak to s nimi bude dál. Uvidíme v dalším díle.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x