Obraz

Pokračování serie Příběh z Karlína

Už jsem myslel, že nebude o Patrikovi co psát, ale opak byl pravdou.
Jedna z mých posledních návštěv Prahy byla tak trochu zvláštní. Po vyšetření v nemocnici Na Homolce jsem měl zase spoustu času, než mi pojede vlak a tak mě napadlo podívat se do míst, kde řadu let Patrik žil.

Metrem jsem dojel až do stanice Florenc a kolem karlínského divadla a bývalých kasáren jsem se vydal ulicemi do starého Karlína.
K mému překvapení řada domů, které charakterizovaly Karlín svými, psy očuranými fasádami a zatuchlým vzduchem z otevřených průjezdů zmizely a místo nich se k obloze tyčily skleněné budovy kancelářských komplexů.
Tady někde musel stát dům, ve kterém Patrik bydlel, napadlo mne, když jsem se rozhlížel kolem sebe a hledal nějaký záchytný bod, abych se zorientoval.

Vím, že podle Patrikova vyprávění se jednalo o třípatrový činžák, před kterým se táhla ulicí alej starých lip.
Když se pak vstoupilo těžkými dubovými dveřmi do průjezdu, prošlo se klenutou chodbou do dvorku vnitrobloku po obou stranách lemovaného pavlačemi.
Před domem stával hlouček sousedek z domu. Vždy si měly o čem povídat.

Nejinak tomu bylo i toho dne, kdy se Patrik vracel z práce.
„Dobrý den,“ pozdravil Patrik skupinku štěbetajících drben z domu.
I když nechtěl, zaslechl útržek hovoru.

„Tak holka zase přišel čas mytí oken,“ postěžovala si jedna sousedka druhé.
„Já to Božka, neřeším.“
„Jak to?“
„Já si nechávám okna umýt.“
„???“
„No,vždyť existuje ta služba Svobodná domácnost.“
„Já myslela, že jen perou prádlo?“
„Ne. Oni mají i úklidovou službu a právě i mytí oken.“

Patrika jejich hovor zaujal a tak se k nim vrátil.
„Bavily jste se o mytí oken?“ zeptal se.
Uvědomil si, že přes jeho zašpiněná okna není pomalu vidět na ulici a ani do dvora. Byl tedy nejvyšší čas je umýt. Do toho se mu moc nechtělo a ani neměl čas čas. Proto rozhovor dvou žen přivítal.
„Vždyť to říkám, mladej. Já už jejich službu využívám dávno. Jestli chceš, dám ti na ně číslo. Stačí jen zavolat a domluvit se, kdy by přišli.“

Bylo pak dílem několika okamžiků se z nejbližší telefonní budky domluvit na termínu, kdy by někdo od této firmy přišel.
„Štafle a kbelík nosit nemusíte, to mám,“ dodal ještě na závěr hovoru.

Ve smluvený den a hodinu u jeho bytu zazvonil zvonek.
„To bude určitě někdo z úklidovky,“ napadlo Patrika.
Ještě než došel ke dveřím, představoval si, kdo to asi bude. Určitě žena středních let, se šátkem na hlavě, tak jak si ho váží uklízečky, nejspíš v nějakých puntíčkovaných šatech, případně v montérkách s laclem.
Jaké ale bylo překvapení, když dveře otevřel.
Za nimi stála krásná, asi dvacetiletá dívka, s taškou s dlouhými uchy, přehozenou přes rameno.

„Pan Hausner?“ zeptala se, usmála se se na Patrika a ukázala bílé zuby. „Jdu vám umýt ta okna.“
Ten na ni hleděl s doslova otevřenými ústy.
„Představovala jsem si vás jako starého, nemohoucího dědu,“ vrátila mu dívka zpět řeč.
„To i já měl trochu jinou představu. Ale pojďte dál. Nebudete stát mezi dveřmi,“ ustoupil o krok zpět, aby mohla dívka vejít do bytu.

„Zuzana,“ podala mu dívka ruku.
„Patrik.“
„Tak, kde máte ty okna, ať se pustím do práce. Ještě mi řekněte, kde se mohu převléci.“
„Tady,“ ukázal Patrik na dveře od koupelny.

Po chvíli vyšla Zuzana z koupelny převlečena do přiléhavých kalhot, kterým dneska říkáme legíny, požádala Patrika o štafle a kbelík a pustila se do práce.

Patrik seděl na pohovce a se zájmem pozoroval vrtící se dívčin zadeček.
„Takovej mladej a šikovnej, že si je neumejete sám?“ zapředla dívka hovor.
„Mladej, ale nešikovnej,“ odpověděl na to Patrik. „Ale to není vaše hlavní práce?“ zeptal se po chvíli.
Bylo mu divné, že takováto mladá, atraktivní dívka se takto živí.
„Uhodl jste. Přivydělávám si takhle ke studiu.“
„Copak studujete?“ neudržel svoji zvědavost.
„Práva,“ dostalo se mu odpovědi.
„Jste mi nějak povědomá,“ ozval se opět po chvíli Patrik.
Nemohl se zbavit myšlenky, že už ji někde viděl.
„Neseděla jste někde modelem?“
„Seděla, jak to víte?“
„Studoval jsem umprumku, a tam nám na figurálce sedávala dívka, podobná vám.“
„Je to docela možné,“ přiznala se Zuzana. „To víte, mladá, chudá holka v Praze si musí nějak přivydělávat, aby utáhla školu.“

„Nedáte si kafe?“ převedl Patrik hovor jinam.
„Možná, až za chvíli, až to dodělám.“
Vzájemná komunikace pokračovala dál a Patrik se nepřestával ptát.
Dozvěděl se, že Zuzana bydlí ještě s jednou kamarádkou v podnájmu, a že se mají obě co otáčet, aby měly na nájem a jídlo a aby jim zůstala nějaká koruna na oblečení a zábavu.

„Měl jsem kamarádku,“ pokračoval Patrik, „ta si takhle přivydělávala tím, že dělala společnici.“
Vzpomněl si na spolužačku Naďu, která si žila docela slušně, oblečená z Tuzexu. Vysedávala po kavárnách a na svou dobu vedla docela luxusní život.

Po chvíli mlčení se ozvala Zuzana.
„Taky jsem to zkusila,“ šeptla potichu.
„No a?“
„Asi v tom neumím chodit,“ přiznala se. „Nechceš se bavit raději o něčem jiném?“ přešla na tykání.

Během hodinky bylo hotovo a Zuzana konečně přijala pozvání na kávu.
„Taky se budeme muset vyrovnat,“ řekl po chvíli Patrik. „Kolik to bude dělat?“
„Ty tři okna spraví dvě stovky,“ měla rychle spočítáno Zuzana.
„Dám ti pětistovku,“ nabídl Patrik.
„Ty za to budeš něco chtít,“ dovtípila se dívka.
„No,“ přiznal se.
„Za pomilování je to málo,“ náhle rozhodla Zuzana.
„Ne, mně stačí, když mi ho jen, to… vyhoníš.“
„To ti můžu udělat zadarmo. Líbíš se mi.“

Tohle Zuzčino rozhodnutí Patrika zaskočilo. Seděl se zvláštním výrazem ve tváři, že to překvapilo samotnou dívku.
„Řekla jsem snad něco nevhodného?“ omlouvala se. „Jestli jsem tě nějak urazila, nebo co, tak promiň. Domnívala jsem se, že to myslíš vážně.“
„Jo… to jo,“ vykoktával ze sebe Patrik. „Jen mě překvapila rychlost, s jakou si s tím souhlasila.“
„Hele, na rovinu,“ pokračovala Zuzana. „Normálně bych ti asi dala facku, ale jsem teď v opravdu ve finanční tísni. Kdyby ses mi nelíbil, asi bych se ti nenabídla. To, že za to nic nechci, myslím vážně. Vždyť mi zaplatíš za ty okna. Když se ti to bude líbit, určitě si mne pozveš znovu na úklid.“

Klekla si mezi Patrikovy mírně roztažené nohy.
„Tak si ho vyndej,“ požádala ho, „ať to mám za sebou.“
„Mně se asi nepostaví,“ přiznal se Patrik, neboť dívčinu reakci nečekal.
„Proč by se ti neměl postavit?“ podivila se Zuzana a sama se ujala aktivně hledání zvadlíka v rozepnutých kalhotách.
„Já… nevím. Je to všechno nějak rychle.“
„Dělám něco špatně?“
„Ne… vůbec ne,“ dušoval se Patrik.
To už ale Zuzana vylovila jeho přirození a snažila se mu na polotuhém údu přetáhnout předkožku přes žalud.
„Měl jsi pravdu. Tuhle povadlinu asi opravdu nepřivedu k životu,“ prohlásila po několika marných pokusech.

„Dostal jsem nápad,“ řekl nečekaně Patrik. „Svlékni se prosím do naha.“
„Tohle jsme si ale nedomluvili,“ bránila se dívka.
„Neboj se,“ uklidni ji Patrik. „Nemám žádné postranní úmysly. Chtěl bych tě jen malovat. Postav se k oknu a dívej se na střechy činžáků.“

Zatímco se nahá Zuzana zadívala do panoramatu dělnické části Prahy, Patrik si na plátně napřed předkreslil tužkou obrysy a pak se pustil napůl suchými olejovými barvami do konečné podoby obrazu.

Ten den ho ovšem nedokončil. Při pohledu na dívčino nahé tělo se v něm přecejen probudila touha, které si všimla i Zuzana. Patrikovo ztopořené pohlaví ji začalo přitahovat a způsobilo příjemné šimrání v podbřišku.
Opustila své místo u okna a pod záminkou, že se chce podívat, jak pokračuje umělcovo dílo, přiblížila se k němu a uchopila ho za jeho chloubu.
„Chci se milovat,“ zmáčkla mu přirození.
„Neměl bych raději malovat?“ naoko se zdráhal Patrik.
„Snad milovat,“ poopravila ho dívka a táhla ho k pohovce.

Od malířského stojanu až k pohovce se po chvíli povalovaly Patrikovy svršky, až nakonec oba skončili v těsném objetí v hromadě poházených polštářků.
Ani jednoho do té chvíle nenapadlo, že takto skončí nevinné mytí oken.
Patrik tento den obraz nedomaloval.
Skončil mezi Zuzančinými roztaženými stehny.

Slunce již dávno zapadlo za střechami karlínských činžáků, když se Patrik odtrhl od dívčina těla.
„Teda, tys mně dala zabrat,“ zpocený padl vedle Zuzany.
„Líbilo se ti to?“ zeptala se a se zalíbením se dívala na jeho již značně povadlé mužství.
Pak se k němu sklonila a políbila ho na obnažený žalud.
„Je moc hodin, už budu muset jít,“ řekla, vstala a šla se obléci.

Patrik pozoroval siluetu její postavy v zešeřelé místnosti, osvětlené pouze zvenku pouličními lampami. V hlavě se mu rodil plán na nový obraz.
Mezi dveřmi při loučení dal Zuzaně do dlaně pětistovku.
„Ne. Říkala jsem ti, že za to nic nechci,“ zdráhala se.
„Jen si ji vezmi. To není za milování, ale za to, že jsi mi stála modelem. Přijdeš zase zítra?“

Ještě několikrát navštívila Zuzana Patrikův byt, spojený s něžným milováním, než mohl s uspokojením prohlásit: „Hotovo,“
a štětce odložit do sklenice s terpentýnem.
Další obraz ale už nikdy nenamaloval.

Podivný osud měl Patrikův obraz Zuzana. Několikrát byl viděn v zastavárnách, odkud ho autor vykoupil po získání peněz a nakonec skončil v jedné z pražských restaurací, kdy s ním Patrik zaplatil poměrně vysokou útratu.