Samira 01

Toto je 1 díl z 6 v seriálu Samira

Psal se dvacátý sedmý říjen roku 2007. Ledový vítr se proháněl ulicemi Prahy. Těžké mokré vločky pleskaly na okno taxíku, který se snažil dostat na výpadovku k letišti Ruzyně. V taxíku seděla má maličkost a úpěnlivě sledovala hodinky. Rychlík z Bohumína do Prahy měl totiž skoro tříhodinovou sekeru a tím pádem byl ohrožen můj odlet do Sýrie. Taxikář dělal co mohl a tak jsem si s úlevou oddechl, když mne vyložil před odletovou halou zhruba čtyřicet minut před odletem.

Poděkoval jsem taxikáři a cenu tři sta dvacet kaček zalepil pětistovkou. Kufr poskakoval po naleštěné podlaze a já upaloval k odbavení na let SY1988. Příjemná dívčina mne odbavila s poznámkou, že budu muset doplatit za nadváhu zavazadla.
„Slečno, to asi nebude pravda.“
„Co nebude pravda, pane?“
„Ten příplatek. Letím první třídou a tam je limit čtyřicet kilo,nikoliv dvacet.“
„Ježíš, promiňte, neuvědomila jsem si to.“
„V pořádku, splést se může každý.“

Tiskárna vyplivla palubní lístek, kufr zmizel kdesi v útrobách haly a já se vydal k odletové kontrole a za ní si sedl na nejbližší barovou stoličku, objednal si kafe a zapálil cigáro. Fujtajbl, to bylo o fous.
„Pasažéři letu SY1988, dostavte se k nástupu,“ zahulákal letištní rozhlas.
Měkké,příjemné sedadlo Boeningu 747 přijalo mé já. Čekal mě zhruba šestihodinový let do syrského Damašku.

„Vítáme vás na palubě letadla Syrian airlines. Připoutejte se prosím. Upozorňujeme, že tento let je nekuřácký,“ ozvalo se anglicky z palubního reproduktoru.
Motory zavyly, letoun se plavně vznesl nad zamračenou Prahu a …

Ze spánku mne jemným zatřesením probudila usměvavá syřanka.
„Pane, podává se jídlo.“
„Děkuji a prosím vás o sklenici vody. Bez bublinek.“
Tácek s jídlem položila přede mne na stolek a odběhla pro žádanou tekutinu. Pohled na hodinky zvěstoval, že uplynuly tři hodiny letu. Jídlo bylo chutné, kávička poctivá arabská z džezvy, jen to cigárko mi k ní chybělo.

Přistání v Damašku proběhlo bez problémů. Po odbavení jsem vyšel do haly a očima hledal toho, kdo mne měl odvézt na místo mého devítiměsíčního pracovního pobytu. Obrovský chlap s vousy držel nad hlavou ceduli s nápisem Vladimir Czech republic. Hmm, tak to asi bude onen doprovod.
„Já jsem Kurt Hausmann,“ spustil na mě anglicky.
„Vladimír Sýkora,“ odpověděl jsem. „Kurte, vy jste Němec?“
„Yes.“
Plynule jsem přešel do němčiny a bavil se jeho úžasem.
„Pojď, venku mám auto, tak ať už odsud vypadneme,“ pomáhal mi s kufrem.
„Jak dlouho pojedeme?“
„Asi tři hodiny.“
„Mám docela hlad a cigárko by také bodlo.“
„Stavíme se za městem v takové díře v hospodě. Dobře vaří a mají tam čisto. A zakouřit si můžeš v autě.“

Poznámku „čisto“ jsem si pak pamatoval hodně dlouho, protože s hygienou si zde v Sýrii rozhodně žíly netrhali.
Auto zastavilo před polorozpadlou barabiznou.
„Tady chceš vážně jíst?“
„Neboj, vypadá to děsivě, vnitřek je O.K. a co dostaneš na talíř také. Máme to prověřeno.“

Nizoučké stolky a polštáře k sezení na zemi mi připomněly, že už cestuji po arabském světě. Z dálky se ozval muezín z nějakého minaretu a vyřvával modlitby.
„Jsme v prdeli,“ procedil mezi zuby Kurt a zapálil si fajfku.
„Proč?“
„Protože teď budou mlátit v hospodě hlavou o zem i kuchtíci a my dostaneme nažrat, až se vyblbnou.“
„Jak dlouho jim trvá to jejich skřehotání?“
„Je to večerní modlidba, počítám tak čtvrt hodiny.“

Trefil se skoro přesně.
Objednávku jsem nechal na Kurtovi, protože arabštinu, kterou on částečně zvládal, neumím. Obsluha nanosila na stůl spoustu miseček a talířků s prapodivnými obsahy. Různobarevné omáčky, kousky opečeného kuřecího a skopového masa, hranolky a nechyběla pitta, jejich placky coby chléb. Studenou vodu v plastové láhvi, hrdě hlásající, že je z ledovců položila před nás obsluha neotevřenou. Jídlo bylo čerstvé a kupodivu i chutné.
„Kurte, jestli se z toho poseru, do smrti s tebou nepromluvím.“
„Posereš se z jiného žrádla, z tohoto ne. Však počkej, až budeme na místě. Tam nedáš do huby nic, co kuchtí arabáši, protože bys průjmem vysral i střeva. Varuji tě předem. Máme svého kuchaře a vaří nám evropská jídla. Je nás, Evropanů asi šedesát, takže se firmě vyplatí držet zde naši kuchyni. Už kvůli průjmům a tím i výpadkům na stavbě.“
„Tě Bůh, tos mě potěšil.“
„Přežiješ to, neboj.“

Venku se dost ochladilo a my upalovali stovkou po pěkné asfaltce směrem lepším zítřkům.
Po slíbených asi třech hodinách jízdy v úplné tmě se v dálce objevila světla.
„Tak mladej, jsme doma,“ procedil s fajfkou v ústech.
„Doma vypadá úplně jinak.“
Auto zastavilo v pěkně zbudované vesničce uprostřed oázy.
„Počkej chvíli, musím sehnat místního majordoma aby tě ubytoval, snad nechrápe. Ví o tobě, že přijedeš.“
Za okamžik už vláčel s sebou přibližně čtyřicetiletého muže, typicky arabského vzhledu.
„Ibrahim,“ natáhl ruku.
„Vladimír,“ odpověděl jsem.
Anglicky uměl prachmizerně, ještě méně než já a tak to vše zařizoval Kurt.

Dostal jsem čipovou kartu i s mou fotografií,která nahrazovala klíče od bungalovu, stravenky, vstup do bazénu a přístup do společenského klubu. Kurt mě postrčil směrem k jednomu z domků a já poprvé použil onu kartu k otevření hlavních dveří a následně druhých.
Pokoj byl zařízen vkusně a účelně, koupelna s velkou vanou a sprchou zářila novotou a čistotou, ve skříňce srovnány ručníky a na věšáku froté župan.

„Hmm, není to špatné,“ obrátil jsem se k průvodci.
„Bungalov je pro dva. Ty máš svou část, druhou obývá nějaký technik z Dánska. Ráno se vstává v šest, nejpozději do sedmé musíš být na pracovišti převzít svou práci. Dělá se do jedenácti, pak do tří pauza, protože bychom zdechli vedrem a pokračuje se do sedmi. V šest tě budu budit, abych tě zavedl do jídelny. A ještě něco, tvým šéfem jsem zde já, takže jakékoliv problémy budeš řešit se mnou. Dobrou noc.“
Oblak dýmu za ním vyletěl ze dveří.

Sprcha byla úžasně příjemná. Padl jsem do postele a za minutu nevěděl o světě.

Navigace v seriáluSamira 02 >>
5 5 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
robbertos

Pěkný, jsem napjatý na další pokračování.

Martin

Opět něco z montáží a z ciziny . Nenásilný úvod do dalšího děje . Jsem zvědav jak bude příběh pokračovat a těším se na další pokračování .

Fred

Jsem čekal nářky, že tady není žádný sex, ale většina čtenářů již zřejmě tuší, že je tady začátek nového seriálu a s důvěrou očekává, že se své porce vzrušení dočkají. A věřím, že autor očekávání nezklame.

Martin

Frede to bude tím , že jsou zde kultivovaní čtenáři co mají rádi příběhy s erotikou a ne jen mrdačku .

David V

Těším se na pokračování

Junior

Pěkný začátek. Tak jsme v Sýrii a už se těším na pokračování.

6
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x