Stalo se o Vánocích I

„Tak neblázni a zapomeň už konečně na ni,“ hučela do mě kamarádka Petra, zatímco jsme stáli u stolku a popíjeli z hrnečků svařák.
„No jo, když…,“ bránil jsem se.
„Jaký když? Co vím, rozešli jste se před více než čtyřmi měsíci a tebe to nepřešlo. Kdybys radši koukal kolem a našel si nějakou jinou.“
„To není tak jednoduché,“ povzdechl jsem si.
„Jak to? Vždyť se rozhlédni kolem,“ řekla.

Poslechl jsem ji a povzdechl si.
„Holky jsou potvory. Copak jsem si zasloužil, aby mě podvedla?“
„Nech už to být, pořád se babrat v minulosti nemá smysl. A navíc, všechny nejsme potvory.“
„Já vím, třeba ty ne…,“ řekl jsem smutně.
„Podívej, to už jsme si přeci vyjasnili.“
„Vždyť já vím. Copak toho chci po holkách tak moc?“
„A ne snad?“
„Ne. Ty doby, kdy jsem chtěl štíhlou, vysokou, dlouhonohou, dlouhovlasou, prsatou blondýnku jsou dávno pryč.“
„Aspoň nějaké ponaučení sis z toho vzal,“ rýpla si do mě, „A co teda od holek očekáváš?“

Od vedlejšího stolku se ozvalo takové posměšné uchechtnutí. Nevěděl jsem, jestli to patřilo mně, nebo to bylo součástí jejich hovoru.
Nenápadně jsem tam hodil očkem.
Stály tam dvě holčiny a o něčem se bavily. Z toho, co jsem zaslechl, pro změnu drbaly chlapy.

„To je těžký. Spíš vím, co nechci. Když pominu takový ty věci, jako jsou drogy, tak bych asi nesnesl kouření.“
„Fakt? A já myslela, že tohle chlapi rádi.“
„Já myslel cigarety. To cos myslela ty klidně, nejlépe s přídavkem v podobě polykání.“
„No jasně,“ povzdechla si, „všichni byste chtěli polykat a líbat se s náma pak nechcete.“
„To není pravda,“ ohradil jsem se. „K tomuhle odpor nemám.“
„No jo, zas jeden, co kecá, ale kdyby došlo na věc, tak se bude ošívat. To známe,“ ozvalo se od stolu vedle.

Raději jsem to nekomentoval a napil se chladnoucího svařáku. I když mi hlavou táhlo něco jiného: Tak mi ho vykuř a poznáš.
„Jo to znám. Po mě zase bejvalej chtěl experimenty, ale normálně mě uspokojit to ne,“ přidala se i ta druhá.

„Teď je řada na tobě,“ řekla mi Petra a ukázala na prázdný hrneček, „já si mezitím odskočím.“
„No tak fajn,“ souhlasil jsem, popadl naše dva hrnečky a odšoural se do fronty u nejbližšího stánku.

Moc lidí tam nebylo, a tak jsem za chvíli stál zpátky u našeho stolku.
O samotě jsem přemýšlel, co vlastně od holek chci. Spíš tak nějak automaticky a ze zvyku jsem přejel pohledem zdejší ženské osazenstvo. Také jsem zahlédl frontu u toalet.
„Tak to bude na dlouho,“ povzdechl jsem si pro sebe.
Usrkával jsem svůj svařák a čekal.

„Můžu,“ ozvalo se po pár minutách vedle mě, „náš stolek je už obsazený a ty tu máš volno.“
„Ale jo, klidně, když vám nevadí, že budu drbat ženský. Jo, jen aby tu zůstalo ještě jedno místo,“ odpověděl jsem se, aniž bych se otočil, nebo jí věnoval nějak víc pozornosti.
„Neboj, my zas budem drbat chlapy.“
Otočil jsem se k ní.
„A kde máš kámošku na drbání?“ zeptal jsem se, když jsem uviděl, že tam postává sama.
„Nejspíš tam, co ty svou přítelkyni.“
„Ona není moje přítelkyně, jen dobrá kamarádka,“ ohradil jsem se.
„Tak kamarádka, ale nemusíš se kvůli tomu hned tak čertit.“
„Já se nečertím, jen jsem to chtěl uvést na pravou míru.“
„Jako by na tom záleželo.“

Pokrčil jsem rameny a usrkl z hrnečku. Holky pořád stály ve frontě. Kolem prošla docela pěkná holka a já se za ní otočil.
„Prej poučil. Hahaha. Stačí, aby kolem chlapa prošla hezká holka, trochu zavrtěla zadkem a z chlapa je uslintanej bernardýn. Nepotřebuješ náhodou zarolovat zpátky jazyk jako v animákách? Nebo bude stačit, když ti utřu bradu?“ rýpala do mě.
„Cože? Cos říkala?“ otočil jsem se zpátky.
„Ale nic, jen jsem právě urazila bernardýny.“
„Aha, já myslel, že to byla narážka na mě.“
„A kdyby jo, tak co?“
„Tak nic, mně je to jedno,“ odpověděl jsem popravdě.
Aby mi to také nebylo jedno po třech hrnkách punče během půl hodiny.

„Ještě řekni, že holky jsou jiný. Párkrát jsem viděl a hlavně slyšel, co dovedou, když se někde náhodou objeví jejich rádoby idol. Toho neskutečnýho jekotu…,“ prohlásil jsem po chvíli.
„Nebo ta šuškanda, když se vás sejde víc a projde kolem hezkej chlap. Ty oplzlý kecy jsou horší než od chlapů,“ ještě jsem si přisadil.
„Za to vy nás jenom svlékáte pohledem. A v partě? Škoda mluvit, samé silácké a rádoby chlapské řeči, kdy se trumfujete, kdo by jakou, jak a kolikrát vojel, jak jí sbalit a podobně, ale když má dojít na věc, to jste potom pěkný srabi.“

„Když vás nemůžeme svlékat doopravdy, tak aspoň pohledem,“ odpověděl jsem a hned zase pokračoval. „Vy holky pořád jen nosánek nahoru, nic vám není dobrý, hrajete si na nedostupný a pak se divíte. Myslíte si, že vám budeme číst myšlenky, a přitom samy nevíte, co chcete.“
„Jako byste byli jiní. Pořád říkáte, že chcete holku hodnou, milou, že vám na vzhledu nezáleží a pak to dopadá tak, že vás uloví prsatá potvora. A když má holka nějakou vadu na kráse, třeba nějaké to kilo navíc, nebo prsa nejsou podle vašich představ, tak je úplně jedno, jaká je, vy ji stejně nechcete,“ rozjela se tak, až jí vyhrkly slzy do očí.

Podal jsem jí kapesníky a prohlížel si ji.
„Díky,“ špitla a otřela si oči.
„A co si mě tak prohlížíš, zase mě svlíkáš očima, že jo,“ spustila sotva se trochu uklidnila.
„Co by, hledal jsem na to tobě zmíněné chyby a žádné nevidím.“
„Hmm,“ odpověděla.

Vypitý alkohol mi dodal odvahu.
„A co se takhle aspoň seznámit, když už tady takhle svorně nadáváme na opačné pohlaví,“ nadhodil jsem.
„Proč ne. Já jsem Andy, teda Andrea.“
„Tomáš,“ dopověděl jsem a podal jí ruku.
„A pusa nebude?“ zeptal jsem se.
„Nelíbám cizí chlapy na ulici.“
„Jak cizí, vždyť jsme se seznámili. Navíc, dát si pusu na seznámení, na tom není nic špatného,“ sám jsem se divil, kde se to ve mně bere.
„No tak dobře. Ale pozveš mě za to aspoň na svařák.“
„Samozřejmě, seznámení se musí i zapít.“

Popošel jsem k ní blíž, zahleděl se jí do očí a sklonil se k polibku. Sotva se naše rty dotkly, neovládl jsem se. Pootevřenými ústy prokmitl jazýček. Kupodivu mi vyšla vstříc.
„Promiň,“ omlouval jsem se, jakmile jsme se od sebe odtrhli.
„Tak tohle tě bude stát víc než jen svařák.“
„Takže dva svařáky?“
„Ne, něco k jídlu.“
„Fajn. A co si dáš?“
„Nejdřív bramborák a pak trdelník.“
„Dobře, za ten polibek mi to stálo.“
„A jaké bude pořadí?“
„Bramborák, svařák a pak trdelník.“
„Rozkaz madam,“ řekl jsem s úsměvem a vyrazil mezi stánky.

Vracel jsem se ke stolku se svařákem, když jsem zahlédl přicházet Petru i tu Andyinu kamarádku.
Šel jsem pomalu za nimi, aby o mně nevěděly a poslouchal jejich poznámky.

„Podívej se na ní, jak se tady živí.“
„Jo a ten podivný úsměv na tváři neměla od té doby, co se s bejvalým rozešli.“
„Co za tím asi bude? A kde je Tomáš?“

To už jsme skoro došli ke stolku.
„Tady,“ ozval jsem se překvapivě za nimi, až se lekly.
Stoupl jsem si vedle Andy a podal jí kelímek.
„Chceš taky ochutnat?“ zeptala se.
„Když mi dáš…,“ odpověděl jsem, aniž bych si uvědomil, že to byl dvojsmysl.
„To se ještě uvidí…,“ utrhla kousek bramboráku a místo, aby mi ho podala, tak mi ho rovnou vsunula do úst.

„Co se to tady děje?“ zeptala se Petra.
„Nic, nemá přece cenu, abychom byli umaštění oba dva,“ odpověděla Andrea.
„Ten trdelník?“ zeptal jsem se.
„Ano prosím.“
„Já chci taky,“ dožadovala se Petra.
„Jo?  A co za to?“ zeptal jsem se.

Na odpověď jsem nečekal a vyrazil pro trdelník.
Po pár minutách jsem se vrátil i s dvěma sladkými pochoutkami, jednu jsem podal Petře, druhou Andy.
„To jsou teda služby,“ ozvala se Andreina kamarádka, „a kde mám já?“
„Jo to víš, něco za něco…,“ dobíral jsem si jí.
Z kapsy jsem vyndal ještě třetí, který měl být původně můj, ale rozhodl jsem se ho obětovat v zájmu dobrého obrazu před Andy.
„No teda, tak dík.“

Když se všechny tři s chutí pustily do sladkého těsta, poznamenal jsem:
„Doufám, že mě každá pusa nevyjde tak draho.“
Petra s Andreinou kamarádkou se zakuckaly. Jedna vyprskla svařák a druhá trdelník.
„Co?“ vykřikly téměř současně.
„Ty taky musíš všechno hned vykecat,“ poznamenala Andrea.
„Nemusím, já jen, že mi už zbylo sotva na poslední dva svařáky.“
Ty dvě na nás hleděly a nebyly schopné slova.

„A co děláš příští pátek Andy?“ zeptal jsem se.
„Nevím, asi budu mít rande.“
„Asi?“
„No to záleží, jestli mě někam pozveš.“

Bylo zajímavé sledovat náš doprovod. Byly jako na tenise, jednou se dívaly na mě, pak zase na Andy, a tak pořád dokola.
„Zkusím něco vymyslet.“
„Tak fajn. Jen doufám, že budeš alespoň trochu originální.“

Hodiny na radnici začaly odbíjet.
„A sakra, budu muset běžet,“ poznamenala Andrea.
„Počkej, takže za týden v pět odpoledne tady?“
„Tak fajn. Jo a ještě něco, abys neřekl, že tě jedna pusa stála tolik, tak tady je druhá.“
Než jsem se nadál, už jsem měl ruce kolem krku a mezi rty dorážel hbitý jazýček.

Když jsem se z toho vzpamatoval, byla už pryč a já si uvědomil, že nemám ani její číslo.
Domů jsem šel jako mátoha, v ústech jsem cítil chuť jejích rtů a nos jsem měl plný její vůně. Hlavou se mi honily další myšlenky.
Jak vlastně vypadala? Jaké měla vlasy, jaké oči? A co postava?

Nakonec jsem s hrůzou zjistil, že sice jsem se líbal s holkou, ale vůbec nic o ní nevím a nevím ani jak vypadá.