Trubador a krčmář.

Toto je 4 díl z 4 v seriálu Pohádky pro dospělé

Temný hvozd v podvečer neskýtal naději na nocleh ani zvířectvu, natož pak potulnému trubadorovi.
Podíval se do svého měšce, kde kromě žmolek prachu nebylo nic. Povzdechl si. V tom kůň klopýtl o kořen a v dáli se ozvalo zahučení hromu.
Přehodil si loutnu na záda a pobídl koně. V mysli se mu objevil obraz nedaleké lesní krčmy, kde krčmář se vždy k němu stavěl velice přátelsky.
„No nic hochu,“ povzdechl si, „snad nás nechá krčmář v suchu přespat.“
Ještě dvě zákruty lesní cesty, pak brána a již vjížděl do dvora.

„Piere, bratře,“ zahlaholil od dveří krčmy majitel.
„Jedeš právě včas, tebe nyní nejvíce potřebuji!“
Slezl, ne, spíše se svezl ze hřbetu unaveného koně.
„Najde se tu místo pro unaveného trubadora a jeho koně?“ zeptal se s povzdechem.
„Podotýkám, můj měšec smrdí prázdnotou.“
Krčmář se zasmál.
„Nejen to, brachu, ale kromě slušného noclehu z toho kouká i nějaká zlatka do tvého vyschlého měšce. Panstvo se nudí a tvůj zpěv určitě ocení. Rozhlédl se.
„Hej, ty tam,“ houkl na pacholka který vycházel ze stáje, „zaveď koně a dej mu nažrat!“
„A ty pojď se mnou, dám ti pěkný pokojíček, džber teplé vody, aby ses dal do pucu a mohl před panstvo.“

Zatím co se náš hrdina dával do gala, krčmář se úlisně vetřel k hraběti a šeptem mu sděloval, že pro dnešní den zajistil velice známého trubadora, samotného Piera Godolina.
„Toho?“ podivil se hrabě a s obavami pohlédl na vedle sedící neteř.
Ta pohodila vzdorně hlavou: „Nepotřebuji poslouchat bláboly nějakého potulného pěvce. Navíc, rozbolela mě hlava. Půjdu si na chvíli lehnout.“
„Naše pokoje jsou připravené?“ zeptal se hrabě.
„Připravené pane, vše je připravené,“ klaněl se krčmář.
„Tak kde máš toho pěvce?“
„Hned ho pane přivedu,“ zvolal krčmář a utíkal pro trubadora.

Piere vstoupil do krčmy plné panstva, uklonil se a rukou projel svoji loutnu.
„Rád zahraji panstvu vše co znám. Nebo má někdo z pánů zvláštní přání?“
„Hraj něco nového, hraj,“ volali všichni.
„Nuže, toto ještě neznáte,“

„Napíšu verš, neboť jsem spal,
procházel se a vyhříval.
Já zvůle plné paní znal
i jejich cit,
jež umí lásku rytíře
v žal obrátit.“

Potlesk provázel další sloku.

„Pro dámu není velký hřích
mít zálibu v ctných rytířích,
však, je-li to fráter či mnich,
pak bloudí, žel:
tu by pak měli upálit
až na uhel.“

Zatím co trubador pěl další verše, úkolovala hraběcí neteř svoji služku.
„Elis, jak ten poeta dohraje a půjde na pokoj, tak ho přivedeš ke mně.
„K vám paní?“ vyprskla služka pobaveně.
„Ale Agnes, je to přece jen mezi námi,“ pokárala služku s úsměvem.
Dole Piere pokračoval ve své písni.

„Sestro,“ dí Agnes k Ermessen,
„našly jsme, co tak dlouho chcem!“
„Náš dům mu bude útulkem,
vždyť němý je
a záměr náš se těžko jím ven dostane.“

V plášť jedné jsem se uschoval,
ta odvedla mě v teplý sál,
kde, vězte, milý oheň plál,
praskal a pěl.
U velkých polen ohřát se
moh jsem, jak chtěl.

Služka se vrátila z chodby.
„Paní, začíná to být docela pikantní.“
Neteř se zvedla a společně se služkou se odplížila na chodbu.

„Sestro,“ dí Agnes k Ermessen,
„je němý, mást se nemůžem.“
„Připravme se teď na koupel
a požitek.“
Týden mi bylo dáno tam
mít příbytek.

Tam svedl jsem je ojebat
sto osmdesát osm krát,
že málem krunýř a svůj šat
jsem rozedřel,
a to mlčím o chorobě,
již jsem pak měl.

Hlučný potlesk a řev panstva zahnal obě tajné posluchačky zpátky do pokoje.

Trvalo dlouho, než se panstvo nasytilo jeho zpěvů. Odebral se potom do kuchyně, kde dostal dostatek jídla i vína. Otřel si mastný vous, poděkoval a kráčel do pokoje.
„Pane, psst, pane!“ ozvalo se na zšeřelé chodbě.
Ohlédl se.
Stála tam mladá pohledná služtička. Chytil ji za bradu:
„Co si přeje taková milá dívenka?“
„Já nic, teda spíše, až to co zbude, pane. Ale na tebe čeká má paní, pojď.“

Hleděl na vnadné tělo pololežící mladé dívky, která netrpělivým pohybem poslala služku ven.
„Co mohu pro tebe paní udělat?“ zeptal se s pohledem upřeným na zdvihající se lem šatů obepínající její poprsí.
„Zahraj mi něco, ale potichu, prosím,“ zašeptala chraptivým hláskem.

Usmál se, uklonil a spustil:
Nepřející Amor, ten přece není Bůh.
Tvrdí-li kdo, že Amor je jen pozemšťan.
Říkají, že láska vždy v očích se počíná.
Přec tvrdím, že z očí se Amor nerodí.
Myslím, že láska je zraku i srdce plod.

„Myslíš pane?“ zašeptala šel­movsky.
„Dokážeš mi to?“ zeptala se prosebně a rozepnula si knoflíčky na svých šatech.
Odložil loutnu a přiklekl na lůžko.
„Jsem jenom tvůj má paní,“ spustil rozechvěle.

Strhla ho na sebe a jejich rty se spojily ve vášnivém polibku.
„Doufám, že ta zmínka o chorobě byla pouze v té písni,“ zašeptala mezi polibky.
„Ale, ale, tady někdo tajně poslouchal, buď klidná, ta píseň je od Guilhema de Peitieu.“

Ruce se daly do práce a postupně odstraňovaly šaty a rty pokrýval obnažující se pokožku.
Jakmile se objevily krásné obliny ňader, nedočkavě se přisál na trčící růžové pupeny. Vrátil se ke své práci a postupně odstranil zbytek šatů. Pohledem se pokochal nad ochmýřeným pahorkem a pokračoval s polibky, klesajíc k rozkroku.
Jakmile se jeho rty dotkly světlé houštiny, nohy se mírně rozevřely a odhalily její lasturku, zvlhlou vášní, kde v horním středu se tyčil zduřelý výčnělek poštěváčku.
Nedalo se to vydržet. Rychle ze sebe strhal šaty a přisál se na čekajícího kamaráda. Tiše zasténala, prohnula se ve víru vášně a nohama sevřela jeho hlavu. Potom rozevřela nohy ještě víc a chraptivě zašeptala:
„Pojď, nenechej mě čekat!“

Byl to okamžik a ponořil se do mokré, těsné dírky a protlačil se až na doraz. Cítil, jak se dírka ještě stahuje doznívajícím vzrušením.
Plni vzrušení se oba zmítali ve své vášní, až posléze mohutný výstřik a Pierovo zasténání ukončily první představení.

Nemyslete si, že to hned skončilo.
Kdepak, ještě mnohokrát musel vykropit její kapličku, až posléze hluk rozcházejícího se panstva ukončil hodiny lásky.
Rychle na sebe naházel šatstvo, políbil rozněžněnou dívku a s loutnou se odplížil do svého pokoje.
Vklouzl do pokoje a tápavě se snažil zapálit svíčku.

„Ty na to potřebuješ vidět?“ ozval se služčin hlas.
„Kde jsi se tady vzala?“ otázal se a odložil loutnu.
„Já jenom,“ zachichotala se, „jestli něco zbylo i pro mě.“
„Pojď, jsem už na lůžku,“ lákala ho.
S povzdechem odložil loutnu, svlékl se a vklouzl na lože.
Hebounká pokožka ozdobená třešničkami jejích ňader se sunula po jeho těle a rty se přisály.

Jeho dobyvatel se těmito doteky probudil a ztvrdle se postavil do pozoru.
Poznala to také, a tak přehodila nohu přes něj a mušlička se vtlačila na ztvrdlý pařez.
Pomalu, kousek po kousku, ho houpavým pohybem dostávala dovnitř, až nakonec, se slastným zasténáním, skončila dosednutím na konec.
Cítil nad sebou její dech, rukama nahmatal obliny ňader, jemně je mačkal a palci dráždil hroty.
Zrychlovala pohyby, přerývavě dýchala, až posléze prudce přisedla a dírka se stahovala milostnou křečí.
Po chvilce rychle pokračovala až horký výstřik jí prozradil, že její milenec je také hotov.
Pomalu a neochotně slezla, políbila ho a pak se šustěním šatů a klepnutím dveří zmizela.
Usnul téměř okamžitě.

Probudil se, až když nesmělé sluneční paprsky ho zalechtaly na tváři.
Oblékl se, umyl a sešel dolů.
„Tak panstvo už odjelo spáči,“ přivítal ho krčmář.
Tady ti mám předat, co jsi si vydělal a pojď se najíst, za chvíli bude poledne.“
Hodil mu poměrně těžký pytlík plný cinkajících mincí.
„Kolik jsem ti dlužen?“ zeptal se mezi sousty jídla.
„Nic brachu, panstvo bylo štědré a tvoje vystoupení k tomu taky přidalo.“
Rozloučili se, nasedl na odpočatého koně, loutnu hodil na záda a volným klusem vyjel k dalšímu dobrodružství.

J.R.

Navigace v seriálu<< Růženka a princ.
5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x