Urozená nevěsta – část 1.

Toto je 1 díl z 2 v seriálu Urozená nevěsta

Vůz jel pomalu po široké cestě. Vpředu a po stranách klusali jezdci v prošívaných kabátcích s mečem u pasu. Jezdec vpředu nesl praporec s rodovým erbem Johany Wěnceslavy z Přibíkowa. Kromě ní v kočáru cestovaly její dvě komorné, Rúta a Knúta Želiwské, sestry ze zchudlého zemanského rodu pánů ze Želiwi.
Pro pannu Johanu to byla zvláštní cesta. Jela se provdat za Petra Hlawotu z Lampenštejna, muže hodného jejího stavu šlechtičny. Jednalo se o dohodnutý sňatek jejími rodiči. Pana Petra nikdy neviděla a nyní se mu jela představit. Oproti tomu, aby muž se jel poklonit své vyvolené, bylo toto dohodnuto jinak. Rodiče Johany mu tak dávaly najevo, že jsou si vědomi jeho postavení u dvora jeho královské Milosti, bohatství i velikost panství, které značně přesahuje jejich majetek. Krása jejich dcery zaručovala, že o ni bude zájem a výše věna nebude tak důležitá.
Alespoň v tom směru se tak Petr Hlawota vyjádřil v listu, který zaslal otci Johany a později se s ním i osobně setkal, aby projednali podrobnosti.
Nyní se tedy Johana jela za, pro ni neznámého muže, provdat. Ke své svatbě mlčela ani se jí nikdo na nic neptal. Rodiče se přece musí poslouchat. Seděla zasmušilá, pohroužená do myšlenek.

***

„Co vás trápí, má paní?“ zeptala se Rúta.
„Přemýšlím… říká se, že… to… poprvé bolí. Je to pravda?“ špitla zrudlá studem.
„Takový je osud nás žen,“ odpověděla Rúta, ale Knúta ji hned okřikla.
„Neděs naši paní! Naopak, já na to mám úplně jiné vzpomínky.“

Johana vzhlédla na usmívající se Knútu.

„Je to tak. Bála jsem se, asi jako nyní vy, ale Prachmil byl milý a… vzal si mě něžně. Beze strachu jsem se mu odevzdala a vlastně jsem ucítila jen malé bodnutí a pak mě naplnila nádherná rozkoš. Od té doby se hříchu nevyhýbám a užívám si ho, ať si preláti říkají co chtějí.“

Rúta mlčela. Ona sama o věneček přišla s otcem Johany, když si ji vyhlédl krátce poté, co nastoupila do služby.
Mnislav z Přibíkowa se jejich otci Želevowi ze Želiwi zavázal, že o jeho dcery se postará a budou dělat společnost jeho Johaně.
Než se tak stalo, skončila Rúta jako sklepnice a Knúta jako služka.
Pan Mnislav z Přibíkowa, statný rytíř si ji jednou vyhlédl a přikázal, aby mu donesla víno. Nu, a u něj skončila v loži a komnatu opouštěla bez panenství. Zážitek to byl bolestný a a rozhodně na něj nevzpomíná s radostí.
Od té doby sice souložila s mnohými hradními služebníky, ale doposud ve styku nepociťovala tu radost jako sestra. Tedy, pokud si ona vše bohapustě nevymýšlí.

***

Náhle vůz zastavil. Z křoví se ozvaly drnčivé zvuky a kočí na kozlíku a dva jezdci se skáceli, prokláti ocelovými šipkami z kuší. Pak se z lesa vyvalil houf ozbrojenců a pobil zbylé muže doprovodu.
Do vozu nahlédla zarostlá tvář.
„Hele, nějaký ženský, aúúú,“ zavřeštěl.
„Uhni pse!“ ozvalo se drsným hlasem. „Jde jistě o vznešené dámy!“
Před zrakem vyděšených žen se objevila usměvavá tvář poměrně mladého muže.
„Omlouvám se za svou čeleď, ale jsou to skopové hlavy. Račte, prosím, vystoupit.“
Ženám nezbylo než poslechnout a pak se zděšeně dívaly na mrtvoly svých ochránců a kolem postávající muže, kteří je zabili.

„Jsem Otto Hammer von Hammerstein. Omlouvám se za tuto zastávku, ale… jaksi… čekali jsme jiný povoz. I tak nezbývá, než se vás zeptat na původní cíl vaší cesty. Třeba vy, vznešená panno?“ podíval se muž na Johanu.
„Jsem Johana Wěnceslava z Příbíkowa s doprovodem na cestě ke ctěnému Petru Hlawotovi z Lampenštejna. Jakým právem jste nás přepadli? Okamžitě nás propusťte!“
„Ne tak zhurta, ctěná panno. Myslím, že rozhodovat tady budu já! Jak říkám… nejste kupecká výprava, ale i tak musíte přijmout pohostinství v mém sídle. Tam se rozhodneme, co s vámi učiníme,“ ušklíbl se Otto a s ženami v doprovodu několika mužů nasedli na koně a zmizeli v lese, zatímco zbylí muži odklízeli mrtvoly. Sebrali jim zbraně i oblečení, vše naložili na vůz a vydali se s kořistí na cestu domů.

***

Hammerstein nebyl hrad, ale spíše větší zemanský dvůr. Většina budov i palisáda byla dřevěná, kamenný byl jen jeden dům, kam Otto kázal odvést i ženy, k nimž se nechoval s přílišnou laskavostí. Hlavou se mu linuly temné myšlenky.
„Na Lampenštejn už rozhodně nedojedete, panenky,“ tiše zamumlal, když si za čeledníkem vyprazdňoval měchýř a teprve pak zašel do domu.

***

„Vaše společnice, panno Johano, jsou prosté služebnice?“ otázal se s pohledem na Rútu s Knútou.
„Nikterak, pane. Jsme svobodné panny erbu stříbrné ostrve v červeném poli,“ vyskočila Knúta a ostře ozřejmila svůj původ.
„Tedy ze Želiwi,“ kývl Otto. „Tudíž zůstaňte sedět s námi u tabule. Bude se podávat jídlo na vaši počest. Berte to tak, že nyní jste v mé moci jako… řekněme… rukojmí… a mé chování k vám, záleží na mé i vaší dobré vůli. Zatím ale dost o tom.“

Služebné děvečky nosily mísy a bylo vidět, že si pan Otto nežije nijak zle. Některý pokrm dívky viděly poprvé v životě.
„To je páv,“ vysvětlil jim Otto údiv nad podivnou pečínkou.
Pečený páv, zvíře, které nikdy neviděly ani živé, chutnal dobře a vůbec zde bylo spousta roztodivných, až exotických věcí. Také víno bylo lahodné a jak mu dívky doma neholdovaly, tady se nenechaly přemlouvat a opily se.

Do vyhrazené komnaty je služebné dovedly již napůl spící, a tak se stalo, že si dveře nezajistily na závoru a když se ráno vzbudily, v komnatě chyběla Rúta.

***

Dívky se své společnice hned začaly hlasitě dožadovat, ale Otto se jen ušklíbl a odhodil již zcela masku své hrané zdvořilosti.
„Chtěl jsem se v noci ještě poveselit s vaší služebnou, ale nebyla dostatečně poslušná a nyní dlí ve vězení. Zde jsem pánem já a kdo mi odporuje, špatně skončí!“
„Takto se zde zachází se ženami? Navíc urozeného původu? Neslýchaná ohavnost!“ rozlítila se Johana a Otto se jen povýšeně ušklíbl.

***

Růta seděla ve vlhké kobce vězení a přemítala o průběhu noci. Mnoho si nepamatovala. Místo v loži se ocitla v sále, zády na stole, s vyhrnutými šaty a okolostojící muži ji osahávali a posléze i uspokojovali na jejím těle. Byli vlastně jen čtyři. Pan Otto a jeho společníci.
Dva ji nutili sát jim údy, ostatní se spokojili jen s vniknutím. Rúta vlastně ani nic necítila, nevnímala, jen byla plná sémě. Snad z toho neobtěžká. Klín jí celý bolel z tolika ocasů a prsa měla ohmataná, jak nějaká dojná kráva vemeno.
Nemluvný žalářník jí přinesl jídlo, pak si významně přejel dlaní po rozkroku a posupně se zachechtal, než zase zamkl plechem pobité dveře.

Rúta se najedla a s pocitem bezmoci a vidinou svého blízkého konce se stulila do klubka a usnula.

***

„Vstávej, Rúto… no tak,“ uslyšela zdáli hlas, který jí zněl povědomě.
Otevřela oči a spatřila tvář sestry Knúty.
„Co se děje? Co tu děláš?“
„Co by, jsem tu s tebou zavřena,“ řekla věcně.
„Jak to? Co si provedla? Taky tě…?“ otázala se bojácně.
„Ano. Ale já jeho přání splnila. Poslouchej…“ dala se Knúta do vyprávění.

Když si ji dal Otto odpoledne přivést do komnaty, tušila, co po ní bude žádat a už předem se rozhodla se mu poddat a tím si to i užít.
„Svlékni se,“ přikázal jí a sám vytáhl ven ptáka.
Zatím povislého a schlíplého a hlavně… malého. Knúta se kousla do rtu, aby se nerozesmála. Tohle nosí mezi nohama? Chudák.
Otto se začal věnovat jejím plným prsům.
„Hmmm… pěkný vemena,“ chtivě je promnul rukama a potěžkával je.

Knútě projel tělem záblesk slasti, protože na prsa byla citlivá a taková masáž se jí líbila.
Bradavky hned začaly tuhnout a napřimovat se.
„Táák… dobře,“ děl Otto spokojeně a rukama jí dál hnětl odhalená prsa a mezi prsty mnul naběhlé bradavky.
Pak si pohonil ocásek a už tuhý jí ho zatlačil do pusy. Knútě nedělalo problém ho vsát až ke kořenu. Otto ji držel hlavu a pohyboval si s ní podle vlastní potřeby a netlačil jí ho do krku.

Po chvíli ji nechal volně dýchat, kdy se jí sklonil ke hrudi a líbal prsa a bradavky.
„Oohhh… dělej… mi… too,“ už se Knúta nesnažila tlumit projevy slasti a cítila, jak vlhne v klíně.
Tohle byla zvláštní situace. Znásilňovaná a přitom tak vzrušená. Sama sebe nepoznávala.

Když ulehli na lože, Otto se hned prsty a jazykem začal zaobírat klínem. Jazykem kmital po vnějšku pysků i mezi závojíčky. Knúta se snažila potlačit silné vzrušení, ale výron šťáv se nedal zastavit.
„Ahhh… áááh,“ a za jejího přidušeného sténání je sál.
Nakonec na ni nalehl a prudkým přírazem do ní pronikl.
Šlo to snadno Knúta si nebyla jistá, jestli je opravdu v ní zasunutý. Jeho malý úd vlastně necítila.
Otto se vzepřel na rukou a hned prudce začal přirážet. Tak asi ano, pronikl do ní, a tak mu zahrála bolestné sténání, aby urychlila jeho vyvrcholení. Věděla, že takto se ona neuspokojí.
„Jsi… moc… hluboko… pomalu!“ sténala a naštěstí cítila aspoň minimální pronik a tření.
„Drž, doroto… už… budu… stříkat!“ funěl Otto vzrušeně, naposledy přirazil.
V ocase mu začalo cukat a nakonec uvolnil výstřik semene.
„Snad neobtěžkám,“ proběhlo Knútě hlavou.

Otto vstal a oblékl se. Dívka dál ležela na zádech s roztaženýma nohama a z klína ji vytékal čůrek semene.
„Seš dobrá konkubína. Běž dělat společnost sestře a řekni jí, jak se má správně chovat k pánovi. Odveďte ji,“ křikl hlasitě.
Do komnaty vešli dva zbrojnoši a Knútu odvlekli do zapáchajícího sklepení.

„A tak jsem tady, sestřičko,“ skončila vyprávění.
Dívky se objaly a rozplakaly v marné naději, že se odsud brzy dostanou.

***

Johana Wěnceslava z Příbíkowa osaměla v přítomnosti Otto Hammera, o kterém si nedělala žádné iluze. Byl to zjevně lapka a rozhodně žádný rytíř, o jakých urozené ženy snily jako o svých budoucích mužích.
Jako šlechtična se neobávala o svůj život, ale po zmizení svých společnic se začala strachovat o svoji nevinnost. Otto si zjevně dělal, co chtěl a nikdo mu v tom nemohl zabránit.

Několik dní se ale nedělo nic.
Zato byla velmi zaskočena, když k ní Otto jednou před večeří poklekl a požádal ji o ruku.
„Buďte mou paní,“ sklonil hlavu a zvedl ruku s nádherným prstenem.
„Jsem… zaskočena vaší nabídkou… Rodiče mě zaslíbili rytíři Hlawotovi z Lampenštejna. Nemohu zrušit tento slib jen tak…“ začala se Johana kroutit nad nečekanou nabídkou.
„Chápu,“ změnil Otto tón řeči. „Zařídím, aby váš slib byl odvolán a prohlášen za neuskutečnitelný! Přesto se tato noc stane naší svatební, má drahá.“
A než Johana stačila omdlít nad tou představou, rázně odešel.

***

Otto kráčel se svými muži na poradu mezi ostatní muže své posádky.
„Jste spokojeni s dárečky ve vězení?“ otázal se hned po příchodu.
„Už trochu zapáchají, pane, ale dírky, he, he, mají stále úzké,“ chechtal se jeden.
„Ta Knúta dobře hulí brkoše,“ bručel druhý. „Ale ta druhá se stále mrská. Povol nám, pane, tu třetí.“
„Zbláznil ses, Přechu? Je to urozená dáma a má budoucí žena. Až mě jednou omrzí, užiješ si. A nyní poslouchejte,“ sklonil Otto hlavu do hloučku mužů a začal jim vysvětlovat jistý plán.

***

Johana sledovala z okna, kam Otto jde a rozhodla se rychle. Nemá moc času, ale mohlo by se to podařit. Vyběhla ven a v místě, kde byla palisáda snížena tak, že se dala přelézt, tak učinila a rychlým během směřovala do houští lesa.
Jelikož to bylo za chlévy, kam se navážel hnůj a služebníci si chodili ulevovat, zůstal její útěk bez povšimnutí.
To však Johana nevěděla a běžela co nejhlouběji do lesa, až narazila na mýtinu a na ní spatřila jezdce.
Vykřikla úlekem a dala se na útěk. Jezdec ji hravě dojel a za jízdy vytáhl na koně.

Když zastavil a sesedl, dívku si hodil jako pytel na záda a nedbaje jejího křiku, zmítání a bušení pěstí do zad, složil ji do trávy. Hned ji začal vyhrnovat suknici.
„Nechte mě, nejsem za koho mě máte,“ bránila se a muž ustal ve své činnosti.
„Kdo jste?“
„Johana Wěnceslava z Příbíkowa, dcera urozeného Mnislava z Přibíkowa,“ představila se a muž ji pustil ze sevření.
„Omlouvám se, vzácná panno, za své… ehm… hříšné pokušení… myslel jsem, že sbíráte klestí a jste vesnická dívka.“
„No dovolte! Copak vypadám jak nějaká poddaná? Co mé šaty?Jste hrubián, pane. A ještě jste se mi ani nepředstavil,“ soptila Johana.
„Tak tedy jsem Petr Hlawota z Lampenštejna, syn rytíře Kyje z Ojířenic. Nyní projíždím panstvím a klaním se vaší vznešenosti, ač netuším, jak jste se octla sama v pustině lesa?“

Johana na moment oněměla, neboť před sebou měla toho, koho hledala, ale potřebovala si ještě uřídit myšlenky na pár uplynulých dní.
„Myslela jsem, že jsem na území Otty Hammera z Hammersteinu… Netušila jsem, že vaše panství je tak rozsáhlé.“
Muž se zasmušil.
„Otto Hammer je můj nehodný mladší bratr. Zdědil hamr, který přebudoval na opevněné sídlo a přejmenoval se po něm. Nyní je to ničema a mám s ním jen potíže. Jednou ho kat bude muset přivést k poslušnosti. Ano, sídlí na mém panství, neboť on žádné nemá.“
Pak se jeho tvář rozjasnila úsměvem a podíval se na Johanu úplně jinak.
„Samozřejmě že vím, kdo jste a vězte, že strachoval jsem se, když zmizela po vás veškerá stopa. Nejsem v lese náhodou, ale já i muži mé posádky po vás pátráme již kolikátý den. Že vás zadržel můj bratr mě však nenapadlo. Neublížil vám, doufám?“
„Ne. Ale stále zadržuje mé společnice. Můžete je osvobodit, můj pane?“ usmála se i Johana a poklidně se nechala vysadil do sedla.
„O tom si promluvíme doma. Potřebujete jistě teplou koupel a uvolňující dotyky lazebnice. Mám na hradě jednu… umění její je opravdu dokonalé.“
„Jistě má šikovné nejen ruce,“ napadla Johanu necudná myšlenka, ale jinak byla ráda, že se setkala konečně s budoucím manželem, který se jí líbil a choval se k ní s patřičnou galantností, ač prvotní setkání tomu neodpovídalo, neboť ji chtěl zneuctít. Ale naštěstí se vše vysvětlilo. Dokonce se odvážila se mu hlavou opřít o hruď a kůň pomalu klusal k Lampenštejnu.

Autor

Navigace v seriáluUrozená nevěsta – část 2. >>
4.1 52 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Shock

Jak jinak…. opět povídka ze starých časů. Kdo vydrží číst, dozví se více, kdo ne…. má smůlu 🙂 Má to jen dva díly.

dedek.Jeff

Je škoda, že si musí Shock psát komentáře sám. Přitom na milovníky historie v tomto příběhu dýchne atmosféra středověku a důkaz toho, že kromě násilí vládl i sex. Právě v této kategorii je Shock Mistr. I druhý díl stojí za to.

Kittikit

Uz se tesim na pokracovani 😉

Tomas

Mne sa poviedka paci. Mam rad SHOCKov styl a jeho poviedky. Tieto z minulosti mu idu toez velmi dobre. Tato konkretna je vyborna a tesim sa na vyvoj deja. A ako poznam autora bude SHOCKujuci… 😁👍🏻

Laděk

Přesně, pokud se nepouští na tenkej led přílišnejch detailů a soustředí se výhradně na mezipohlavní vztahy, Shock jen těžko hledá konkurenci 😀 😀 😀

Marťas

Historické povídky, něco co se mohlo stát a někdo o tom napíše. Těším se na druhé pokračování, abych zjistil jak to celé dopadne. Ode máš Shocku 5*

6
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x