Ve víru velkoměsta – špatné dny

Toto je 04 díl z 10 v seriálu Ve víru velkoměsta

Šťastné dny vystřídala špatná nálada. Jakoby švihnutím kouzelného proutku se mi v ničem nedařilo.
Bytná mne přestala obtěžovat svými sexuálními návrhy. Buď si našla jiného uspokojitele, nebo začala mít menší požadavky s přicházející menopauzou. Chvílemi jsem jí podezíral z toho, že mne snad šetří pro Charlotu.

Charlota, ta má čerstvá přítelkyně, se také neozývala. Podezíral jsem jí z toho, že snad ztratila telefonní číslo na mou bytnou. Nebo, že snad dokonce ztratila zájem o mne.
Ta jediná schůzka, která skončila mým prostředníčkem mezi pysky jejího pohlaví, byla asi málo pro možná náročnou ženu, která si chtěla ve svém věku ještě užít.
Začal jsem litovat toho, že jsem tehdy tak předčasně skončil naši schůzku. Možná, že kdybych jí obšťastnil svým údem, všechno dopadlo jinak.
Ani těch zbylých třicet bonů v kapse mne nijak nehřálo. Co si asi za ně tak koupit? Leda pár žvýkaček.

Špatné dny ale nebraly konec. Marné bylo těšení se alespoň na úterní hodiny figurálního kreslení.
Když jsem přišel do atelieru, čekalo nejenom mne, ale i ostatní, překvapení.
Věděli jsme, že naše mladá vysokoškolačka, pravidelně doprovázená svou matkou, tam nebude. Místo i starší paní, s povislými prsy, která také občas sedávala modelem, tu na stupínku obklopeném malířskými stojany, trůnil starý vousatý děd, napůl zahalený prostěradlem a opřený o hůl.
Tak jsme převážnou část tří odpoledních hodin trávili s cigaretou na školním záchodě.

Vzpomínky mne stále vracely k Charlotě, když jsem se podvečerní Prahou loudal pěšky do Karlína.
Co mě na té ženě tak přitahuje? To tělo, až neskutečně zachovalé v poměru k jejímu věku?
Ta mezera mezi stehny a ten žhavý otvor mezi nimi? Ta její milá tvář a krásné, hluboké oči?
Snad jsem se do ní nezamiloval?
Petře, co blbneš, ukončil jsem své rozjímání a kopl do kamenu, povalujícího se na chodníku.
Zamiloval, nezamiloval. Zkrátka se mi po ní stýská.
Tak sakra, proč nevolá?
Zítra mám odpoledne volno, vydám se do Dejvic zjistit co se děje.
Co když mi ale neotevře, protože o mne nestojí?
To byly poslední úvahy, když jsem otevíral dveře karlínského bytu.

„Dobrý den, Dášo,“ halekal jsem již od dveří, ale ticho mi bylo odpovědí.
„Jsi doma, Dášo,?“ zopakoval jsem znovu dotaz a nakoukl do pootevřeného pokoje.
Byl jsem v celém bytě sám.
Vracel jsem se do svého kutlochu, když jsem si všiml na stolku telefonního přístroje a v tu chvíli jsem si vzpomněl, že někde po kapsách nosím telefonní číslo, které mi dala naše modelka, když jsme se potkali ve vinárně.
Kde ho jen mám? Aha, tady a vytahoval jsem ze zadní kapsy pomačkaný papírek.
Urovnal jsem ho hřbetem ruky a sáhl po sluchátku.

Po chvíli vyzvánění se na druhé straně ozvalo : „Prosím?“
„Tady je ten váš malíř. Dávala jste mi ve vinárně telefonní číslo. Pamatujete?“
„Promiňte, to nejsem já,“ dostalo se mi odpovědi z opačného telefonu.
„Nezlobte se, asi jsem si popletl číslo,“ začal jsem se omlouvat.
„Ne, číslo máte správně. Já jsem její kamarádka. Víte, ta, co s ní byla na skleničce, když vám Monika dávala to číslo. Řekla jsem jí, že se mi líbíte, a ona vám dala můj telefon. Nezlobte se.“
„Ne, vůbec se nezlobím, naopak,“ tak trochu jsem zalhal.
Ta její kamarádka nebyla vůbec špatná.
„Mohli bychom se někde sejít? Když budete mít zájem,“ pokračoval jsem v hovoru.
Chvíli bylo na druhé straně ticho.

„Jste tam?“ zeptal jsem se pro jistotu.
„Jsem, jenom přemýšlím, kde? Co kdybys přišel na kávu ke mně,“ překvapila mne svým náhlým rozhodnutím.
„Proč ne?“ přitakal jsem.
„Co zítra odpoledne?“
„Platí. Kdy a kde?“
„Václavák,“ a řekla mi popisné číslo a čas.
„Je to kousek pod Lucernou,“ upřesnila ještě adresu. „Ahoj, těším se,“ a položila telefon.
Nemohl jsem se dočkat následujícího dne.

Přesně, v dohodnutou dobu jsem zvonil u jejích dveří.
Po chvíli mi přišla otevřít, oblečena v lehkém župánku.
„Petře, naskytl se malý problém. Musela jsem vzít Víťu po obědě ze školky.“
„Kdo je Víťa?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Mám syna,víš,“ přiznala se. „Chtěla bych tě o něco poprosit.“
„Co mám udělat?“
„Vem ho na chvíli ven, ať se unaví. A nemusíte pospíchat. Čím dýl budete běhat po městě, tím dřív potom usne,“ ujišťovala mne a vrazila mi do ruky bankovku.
„Vem ho třeba do cukrárny. Neboj, já ti to vynahradím, nebudeš litovat.“

Čekal jsem přede dveřmi, až mi přivede syna.
Byl to asi čtyřletý klučík.
Vzal jsem ho za ruku a vyrazili jsme spolu projít Václavák.
„Kterej ty jseš strejda? Karel?“ zeptal se mne bezelstně malý Viktor.
„Ne, já jsem strejda Petr,“ snažil jsem se mu vysvětlit. „Proč?“
„Že tě neznám,“ odpověděl mi malý mluvka.

Vydali jsme se směrem k muzeu. Víťa mne stále držel za ruku a vyprávěl mi o tom, jak se mu líbí ve školce, jaké tam má kamarády a pusu nezavřel ani, když jsme se vraceli zpět k Můstku, na opačné straně náměstí.
Nakonec jsme zahnuli na Příkopy a v Dětském domě jsme si dali zmrzlinu a zákusek.

Dotrmácel jsem se se značně unaveným Viktorem zpět na Václavské náměstí a po dvoupatrovém výšlapu zazvonil u dveří jeho maminky.
Celou cestu po schodech jsem ji představoval, jak procházkou utahaný Víťa okamžitě usne, a já si budu nerušeně užívat s jeho matkou.
Za dveřmi bylo ticho a tak jsem zazvonil ještě jednou.
Teprve teď se ozvalo z druhé strany šourání bosých nohou a dveře se otevřely.

Mezi nimi stál muž středních let, oblečen pouze trenýrkách.
„Vedete Víťu?“ zeptal se. „Tak děkujeme,“ vtáhl chlapce dovnitř a zabouchl mi před nosem.
Stál jsem tam chvíli jako opařený a chtělo se mi do dveří kopnout.
Musel jsem tohle ponížení vydýchat. Ta neskutečná bezmocnost se nedala popsat.

Seběhl jsem rychle po schodech a teprve venku jsem zalapal po čerstvém, podvečerním vzduchu.
Lidé na Václaváku kolem mne chodili a vůbec netušili, co se kousek od nich před chvílí odehrálo.
S hlavou skloněnou na chodník, jsem kráčel Jindřišskou ulicí. Zanevřel jsem v té chvíli na všechna hezká děvčata.
Jedna mne okradla, druhé jsem dělal hlupáka, když jsem jí hlídal dítě, zatím, co ona si užívala.

Teprve, když jsem procházel Hybernskou, kolem nádraží Praha střed, zachytil můj nos známou vůni bramboráků se salámem, které zde smažili. Tomu se nedalo odolat.
Se dvěma bramboráky v papíru jsem si sedl na lavičku v dlouhé nádražní hale a na chvíli jsem zapomněl na špatnou náladu.
„Kam jedeš?“ ozvalo se náhle vedle mne, a dívčí hlas mne vytrhl z pohody plného žaludku.
Ohlédl jsem se po hlasu.
Přede mnou stála dívka v krátkých letních šatech. Okamžitě jsem zaregistroval vůni laciného parfému.
„Nikam, proč se ptáš?“
„Taky nikam nejedu. Můžu si k tobě sednout?“
Naznačil jsem jí, že je mi to úplně jedno.
„Hele,“ začala. „Nemáš aspoň pětikorunu? Eště sem dneska nejedla.“
Ve snaze se jí co nejrychleji zbavit, prohrabal jsem kapsy a podal jí nalezené peníze.
„Dík.“
Klamně jsem se domníval, že jsem se jí takto zbavil.

Po chvíli jsem jí viděl přicházet s balíčkem bramboráků.
Sedla si vedle mne a rozbalila již promaštěný papír.
„Vem si taky,“ nabídla mi. „Sama bych to nesnědla.“
Co mi zbývalo a tak jsem si ze slušnosti jeden vzal a stále doufal, že se přece jen zvedne a odejde.
Ale ona se zatím s chutí, která byla určitě důkazem toho, že byla celý den o hladu, do nich pustila a ve chvilce byl papír prázdný.

Chvíli jsme tak mlčky vedle sebe seděli, když do mne náhle strčila loktem.
„Nechceš ho vykouřit?“ vyjela na mne z dotazem, který jsem opravdu nečekal. Nejspíš to mělo být poděkování za jídlo.
Tak téhle dívenky bude asi obtížné se jen tak zbavit.
„Já už musím jít jít,“ vstal jsem prudce.
Ona mne ale uchopila za rukáv a znovu opakovala svou nabídku : „Opravdu ho nechceš vykouřit?“
„Ne, nemám zájem.“

Vyběhl jsem před nádražní budovu. Naštěstí kolem projížděla tramvaj a mně se povedlo do ní naskočit.
Pak už jsem se jen díval na to, jak mi ta dívka v dáli mizí.
Možná, že jsem si mohl nechat vykouřit, napadlo mne po chvíli. Ten dnešní den nestál za nic, a tohle by bylo příjemné vytržení.
Bylo ale pozdě.

Potichu jsem otevíral dveře bytu. Bylo už dost pozdě, a nechtěl jsem svou bytnou případně vzbudit.
V jejím pokoji se ale svítilo. Slušnost mi velela alespoň jí pozdravit.

Zaklepal jsem na pootevřené dveře.
„Jen pojď dál, čekám na tebe,“ ozvalo se z místnosti.
„Kde se tak dlouho touláš?“ zeptala se mne vyčítavě. „Telefonovala mi Charlota, že se vrátila z nemocnice a máš jí přijít navštívit.“

Tak ona byla v nemocnici, proto se neozvala. Srdce mi poskočilo radostí. To je snad konec špatných dnů.
„Jé díky,“ neskrýval jsem vracející se dobrou náladu.
„Počkej, kam spěcháš,“ zastavila mne v půli cesty bytná.
„Dáša má taky jedno přání,“ vztáhla ke mně jednu ruku, zatím co druhou si rozepínala halenku.

Bylo mi jasné, že tento večer se už do svého pokoje nevrátím.

Navigace v seriálu<< Ve víru velkoměsta – CharlotaVe víru velkoměsta – Francouzský koňak >>
5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Shock

To s tím Víťou byl masakr!!! Doufám, že to autor nenechá jen tak a oba nechá zastřelit, utopit a přejet parním válcem 🙂
Od děvy na nádraží bych si asi taky kouřením nenechal něco předat i když AIDS ještě tenkrát nebylo….. jojo…to byl krušnej den ani jednou si nevrz´.

Martin

Krásná poetická povídka . Tedy až na ten výdrb s malým Víťou . Nejprve jsem čekal další odlehčení od peněz , ale takovou sviňárnu tedy ne . Věřím , v pořádnou odplatu v některém z dalších dílů . A epizoda na nádraží zcela potvrzuje pravidlo , že kdo uteče , vyhraje . Minimálně zdraví .

Bob Romil

Jo tomu se říká den blbec. Z toho by mohla být solidní hláška pro zasvěcené – „byl jsem se projít s Víťou“nebo naopak „poslala jsem ho projít s Víťou“ 🙂 🙂

3
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x