Ve víru velkoměsta – Francouzský koňak

Toto je 5 díl z 10 v seriálu Ve víru velkoměsta

Toho dne jsem se vracel ze školy pozdě odpoledne.
Celou cestu jsem se těšil, jak se naložím do vany, a konečně po delší době sebou praštím na postel, hodím nohy na pelest a budu nečinně civět do stropu.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem slyšel z obýváku mé bytné smích a hlasitý hovor dvou žen.
Bytná má návštěvu a určitě něco slaví, napadlo mne okamžitě.
Nahlédl jsem do pokoje, abych ze slušnosti pozdravil. Naskytl se mi nevídaný pohled.
Dáša napůl seděla, napůl ležela na gauči, sukni vysoko vyhrnutou, naproti ní sousedka z třetího patra na židli, oblečena v šatové zástěře, která měla spodní knoflíky rozepnuté. Protože seděla s roztaženýma nohama, bylo jí vidět až do …
Na židli mezi nimi skoro vypitá láhev koňaku.

„Ahoj,“ halekala na mne Dáša. „Poď si k nám sednout.“
„Co slavíte?“ zeptal jsem se a stále jsem se musel dívat mezi nohy Dášiny návštěvy. Ta ženská snad nemá kalhotky? Nebo se mi to zdá?
„To je Maruška ze třetího,“ sdělovala mi notně podnapilým hlasem moje bytná. „Ona dneska slaví výročí, víš.“
„Jaké výročí?“ ptal jsem se nechápavě.
„Před rokem jí umřel manžel. Tys ho asi neznal,“ mávla rukou Dáša a sesunula se o něco více na pohovku.

Přemýšlel jsem, kdo asi mohl být jejím manželem. Dlouho jsem tu už neviděl staršího pána, se kterým jsem se občas vídával ve vchodě. Nosil nějakou uniformu, nejspíš dopravního podniku.
„Nebyl to tramvaják?“ napadlo mne.
„Jo,“ potvrdila mi to Dáša a dodala: „Otevřely jsme tu láhev, co jsi přinesl z Tůzu. Nevadí? To byl nějaký francouzský koňak, že jo?“
„Jo, je,“ i když ho bylo už jen na dně.
„To už jsme ztrestaly láhev červenýho,“ chlubila se dál Dáša.
No nazdar, napadlo mne.
„Tak tu nestůj a dej s náma taky,“ natáhla po mně rukou bytná a padla na pohovku, přičemž se jí sukně vyhrnula tak vysoko, že jí obnažila skoro celý zadek.

Bylo mi naprosto jasné, že v této situaci nemá cenu odporovat a tak jsem si z kredence vzal skleničku a taky si nalil.
„Tak na zdraví, nebo spíš na opak, když se jedná o vašeho manžela,“ opravil jsem se okamžitě, když jsem se podíval na sousedku.
Tak má ta ženská kalhotky, nebo ne? Teď již bez ostychu jsem prozkoumával mezeru v jejím rozkroku.
Určitě si toho všimla, protože okamžitě přitiskla kolena k sobě.

„Jsem Maruška,“ pozvedla sousedka skleničku a obrátila celý obsah do sebe.
„No poklona,“ pronesl jsem pochvalné uznání.
Vyslechl jsem si pár poznámek na mé mládí a jejich osamělost. Zbytek koňaku vzal brzy za své a zábava a hovor pomalu vázl.
„Budu už muset jít domu,“ vstala sousedka a vrávoravým krokem se vydala ke dveřím.
„Počkej, raději tě doprovodím,“ nabídl jsem se. „Nebo ještě někde upadneš.“

Nakonec jsem jí dovláčel do třetího patra, opřel o stěnu chodby a prosahal kapsy šatové zástěry, než jsem v jedné z nich jsem našel klíče.
Využil jsem samozřejmě situaci a několikrát jí sáhl na prsa a tak jsem zjistil, že nemá podprsenku.
Nejspíš chodí doma jen tak nalehko, a tak přišla i k Dáše.
Lákalo mne samozřejmě jí ta velká prsa pořádně promnout, ale tady na chodbě to nebylo zrovna nejvhodnější. Mohl by nás někdo vidět.

Rychle jsem proto odemkl dveře od bytu a Marii vláčel do obývacího pokoje.
Chvíli to trvalo, než jsem se zorientoval a našel pohovku.
Marie se sesunula na gauč, padla na záda a roztaženýma rukama a nohama zůstala ležet. Zástěra se jí vyhrnula tak vysoko, že obnažila celý její klín.
Koukal jsem nevěřícně do těch míst a nestačil se divit.
Ona byla opravdu bez kalhotek.
Vystrčený hrbolek, porostlý tmavými chloupky a mírně rozevřené pysky snad již rok nenavštívené pičky, dělaly v mých kalhotách své.

Okamžitě mne napadlo ho vytáhnout a vrazit ho do ní. Na druhou stranu mi to ale připadlo hloupé využít situace na bezmocné a opilé ženě a bez jejího vědomí a souhlasu jí osouložit. To by mohlo být taky bráno jako znásilnění.
A tak jsem ruku, již pomalu rozepínající poklopec, zase stáhl.

„Nechoď nikam,“ vztáhla ke mně najednou Marie paže.
„Nikam nejdu, jsem tu u tebe,“ uklidňoval jí a sedl si vedle ní. Oči od jejího chlupatého klína jsem ale odtrhnout nemohl.
„Mám strašnou chuť se pomilovat,“ uchopila mne náhle Marie jednou rukou kolem krku. „Už rok jsem s nikým nebyla.“

Nemůžu a nechci jí odmítnout. A už jsem nedočkavě rozepínal přezku pásku a v několika okamžicích jsem nad ní stál nahý, jen v tričku a ptákem na kost tvrdým, trčícím proti jejímu břichu.
Ještě, než jsem na ní nalehl, stačil jsem rozepnout několik zbývajících knoflíků zástěry a obnažit tak její prsy, které se okamžitě rozlily po její hrudi. Velké dvorce a trčící bradavky mne lákaly.
Nalehl jsem na Marii, úd nasměroval mezi vlhké pysky a přisál se k jejím bradavkám.
Jedním dlouhým přírazem jsem do ní vjel.
Dlouho zanedbávaná vagína se okamžitě přimkla k údu a pravidelnými stahy mne přiváděla doslova k šílenství.
Přirážel jsem v divokém tempu, zatím co se místností ozývaly mlaskavé zvuky šťáv, kterými bohatě zkrápěla můj kolík a pleskání nahých těl o sebe.
V jedné chvíli neartikulovaně vykřikla, vypjala se do oblouku a silně stáhla poševní svaly.
Pak pomalu, jako když taje sníh, se rozplynulo její vzrušení, ruce jí klesly, svaly uvolňovaly a ona pomalu upadala do spokojeného spánku.
V tom samém okamžiku jsem plnil semenem její pochvu.
Ještě chvíli jsem na ní ležel a vydýchával své vzrušení. Nakonec mi ochablý úd sám vyklouzl z její štěrbiny.

Vstal jsem, přehodil přes její nahé tělo deku a potichu opustil byt.
Cestou jsem ještě zkontroloval svoji bytnou. Ležela spokojeně na gauči s vystrčeným zadkem do místnosti a spala.

Zato já už do rána nezabral.
„Půjdu do školy pěšky,“ rozhodl jsem nakonec. „Ten čerstvý ranní vzduch mne snad probere.“
A tak jsem se vydal tichým Karlínem ke škole. V jednu chvíli mne napadlo, že bych to mohl vzít přes nádraží Praha střed, počkat tady na spolužáka Jardu, který dojíždí denně do školy z Kladna a změnil jsem směr.
Pak už jsem si jen v nádražní hale sedl na lavičku a čekal na příjezd vlaku.
Probdělá noc a hlavně milování s Marií, udělalo své.
Po chvíli mi padla hlava a já usnul.

„Kontrola občanských průkazů! Předložte nám svůj občanský průkaz,“ ozvalo se nade mnou.
Otevřel jsem oči. Přede mnou stáli dva příslušníci Sboru národní bezpečnosti v modrých uniformách.
„Vy nás neslyšíte?“ zeptal se jeden z nich a kopl mi do boty.
„Váš občanský průkaz!“ znovu důrazně zopakoval.

Prohledal jsem zmateně kapsy a konečně jim požadovaný průkaz podal.
Chvíli v něm listovali, dívali se na fotografii, pak na mne, až nakonec jeden z nich řekl: „Půjdete s námi.“
Snad z rozespalosti, snad proto, že jsem stále nechápal co se děje, jsem vstal a následoval je.

Odvedli mne na služebnu v budově nádraží a posadili mne do místnosti, kde posedávalo již několik dalších, které potkal podobný osud.
Rozhlížel jsem se kolem sebe. Sestava byla jasná. Pouliční prostitutky a vandráci. Ale co tady dělám já?
„Nemáš cigáro?“ oslovil mne jeden z nich a byl z něho cítit silný zápach alkoholu.
„Ne, nekouřím.“
„Tak di do prdele,“ dostalo se mi odpovědi.

Vstal jsem a šel ke dveřím. To musí přece vysvětlit.
„Vyser se na to, voni si tě zavolaji,“ stáhl mne jeden z pobudů zpět na židli.
V tom se otevřely dveře a dovnitř vstoupil příslušník v košili, s vyhrnutými rukávy. Umyl si pouze ruce, namočil ručník a zase odešel.
„Provokujou,“ dostalo se mi informace od dalšího, který měl pravděpodobně své zkušenosti.
Dlouho se nic nedělo.

Snad po půl hodině se znovu otevřely dveře a mezi nimi stál muž v košili a svou mohutnou postavou vyplňoval celý prostor mezi futry. Od toho bych nechtěl dostat ránu.
Chvíli se rozhlížel, pak prstem ukázal na mne.
„Ty!“ důrazně přikázal.

Zavedl mne do kanceláře, kde již seděli další dva.
Posadili mne na židli. Jeden z nich si zase dlouze prohlížel můj občanský průkaz a porovnával ho s mým vystrašeným obličejem.
„Jméno!“ vyštěkl nečekaně.
„Příjmení!“ následoval další příkaz.
Než jsem stačil říci požadované údaje, už se zase ptal. „Data narození, bydliště!“

Pak mne ale překvapil otázkou, na kterou jsem mu neuměl odpovědět.
„Číslo občanského průkazu?“
„Nevím.“
„Jak to, že nevíš?“ ozvalo se ze strany od stojícího příslušníka.
„Nevím, nepamatuji si ho.“
„Kde si ho ukrad?“ Komu ho chceš prodat?“ „Za kolik ho chceš prodat?“ hrnuly se na mne dotazy ze tří stran.
„Nic neprodávám. Je můj!“ bránil jsem se.
„Kde děláš?“ padla další otázka.
„Nikde.“
„Takže příživa.“
„Ne, chodím do školy.“
„Do jaké školy?“
„Vyndej si všechny věci z kapes!“

Vystrašen jsem uposlechl a všechno vyndal na stůl.
Jeden z příslušníků otevřel peněženku, aby zkontroloval její obsah.
„A hele, bony!“ vítězoslavně vytahoval několik tuzexových poukázek.
„Ještě chceš tvrdit, že se živíš poctivě?“
„Opravdu chodím do školy,“ snažil jsem se chabě bránit.
„Co pak je na tom papírku?“ dal mi před oči útržek, na kterém jsem měl s největší pravděpodobností číslo na Charlotu.
„Nevím,“ odpověděl jsem. Opravdu jsem v té chvíli nevěděl co mi ukázal za číslo.
„Nevadí,“ odbyl mne ten co seděl u stolu. „Není nic jednoduššího, než si na něj zavolat,“ a chopil se sluchátka.

Na druhé straně ale nikdo telefon nebral a tak muž v uniformě požádal kolegu, ať zjistí, komu to číslo patří.
Ten odešel do vedlejší místnosti.
Po chvíli se vítězoslavně vrátil a zahlásil, pravděpodobně svému nadřízenému: „Soudruhu nadpraporčíku, telefonní číslo patří bytu úředníka na francouzském konzulátu.“
Ten u stolu znalecky pokýval hlavou.
„Takže špionáž.“
„Jaká špionáž? Já jen tu paní znám.“
„Odkud?“
„Z vinárny,“ zalhal jsem.
„To si zjistíme,“ ujistil mne sedící příslušník a dál se prohraboval peněženkou.
„Co je tohle?“ mával mi dalším průkazem v ruce.
„To je školní průkaz. Zkrátka žákovská knížka.“
„To si zjistíme,“ zopakoval mi předešlou hlášku.
Chvíli opět telefonoval a do sluchátka četl údaje z průkazu.

Když domluvil, vstal, ukázal mi na dveře: „Můžeš jít. Vypadni!“
Nelenil jsem a okamžitě jsem stál u dveří, když jsem si vzpomněl : „Můžete mi vrátit občanku?“
„Tady jí máš,“ hodil po mně průkaz.
Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha a řekl jsem: „Já myslel, že mi jí podáte.“
Muž prudce vstal od stolu a povyhrnul si rukávy.
„Říkal jsi něco?“

Raději jsem se pro občanský průkaz sehnul a co nejrychleji vypadl.
Ještě jsem za sebou slyšel: „Nemysli si, že jsme spolu skoncovali!“

Autor

Navigace v seriálu<< Ve víru velkoměsta – špatné dnyVe víru velkoměsta – Charlota 2 >>
0 0 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Shock

To setkání, tehdy s VB, to je reál, nebo sis to vymyslel? Ne, že se takhle nechovali, (slyšel jsem i horší příhody od kamaráda), ale na vlastní kůži jsem nic takovýho, naštěstí, nezažil. A sex s Maruškou – hezkej, živočišnej, jen si to moc neužila, když byla sťatá…

Dexius74

no… eštébáci sa činili zrejme…

Martin

Tak jsem hodně zvědavý na další pokračování . Výborně napsané pokračování .

Bob Romil

Hodně čtivý příběh, kterému nic neschází. Je znát vypsaná ruka autora a uvěřitelné přihody ze života.

4
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x