Po úspěšné výměnné akci se odhraje i nečekaný návrat.
Nečekaný emigrantův návrat
Náš „výlet za hranice všedních dnů“ se vyvíjel celkem úspěšně. Co se dalo stihnout za 3 dny, to jsme stihli. Bylo to sice našlapané, ale zaplať Bůh za tuhle malou vlašťovku, za tenhle příslib lepších časů. Druhý den, v sobotu dopoledne, jsme byli provedeni školními zařízeními a nestačili jsme se divit.
Většina odborných učeben byla zařízena tak, jak jsme si nedovedli představit ani ve snech. V poledne jsme byli přijati od samotné magnificence, vysoce váženého pana rektora. Pronesl krátký projev, ve kterém vyjádřil své uspokojení, že může zahájit novou éru spolupráce mezi našimi univerzitami.
Následoval slavnostní oběd na počest naši delegace. V rámci nastávající družby jsme byli posazeni ke stolům, kde mám měli dělat společnost místní pedagogičtí a vědečtí pracovníci. Tady bohužel, díky jazykové bariéře, původní dobrý úmysl poněkud selhal. Většina z nás byla vyzbrojena pouze základy angličtiny a pokud hostitelský pracovník byl na tom stejně, rozvíjela se konverzace tak přibližně na úrovni prvních lekcí v jazykovém kurzu. Tuto poněkud trapnou situaci jsme nakonec přetrpěli a byli jsme v milosti vypuštěni na „volný“ výběh po ulicích Vídně. Jedna skupinka, ke které jsem patřil i já, vyrazila na doporučení našich rakouských přátel do kina na velkofilm Dobrodružství Britaniku II.
Toto pokračování trháku, jehož první část jsme znali z domova, se u nás ze záhadných důvodů nikdy nepromítalo. Film byl v anglickém znění s německými titulky a jeho děj byl skoro až perverzní. Věděli jsme, že v prvním dílu se z převráceného Britaniku zachránila jenom skupina 6 lidí. V tomto pokračování se zachránění šťastlivci dostali do přístavu a nastoupili do rychlíku, který je měl dopravit do Anglie. A když projížděli v Alpách jedním z mnoha tunelů, byl vlak zavalen a oni podruhé v krátké době, znovu bojovali o život ve snaze se ze závalu vyprostit. Navečer jsme zapadli do jedné české hospůdky a v takřka v domácím prostředí jsme strávili několik příjemných hodin. Místo plzeňského jsme pochopitelně pili místní černé a nasládlé pivo, ale jídlo bylo skoro jako doma.
U stolu se pochopitelně probírala i emigrace hraběte Lažanského. Ničím nepotvrzenou šeptandou se šířila zvěst, že nás organizátor měl dlouhý telefonický rozhovor s Prahou, (rozuměj s vnitrem) a bylo mu doporučeno dělat mrtvého brouka a hlavně, nic nehlásit rakouským úřadům. Mělo se čekat, zda místní média sama vyrukují s touto senzační zprávou, o které se dalo čekat, že bude patřičně politicky a propagačně zneužita.
V pozdních nočních hodinách jsme se navrátili, dobře najedeni a mírně připití místním těžkým pivem, do Domu hostů, kde si nás ve vrátnici starostlivý vedoucí pečlivě odfajfkovával v seznamu. Odjezd byl programem určen na 8 hodinu ranní, abychom se vyhnuli nedělní silniční špičce, která se dala očekávat na našich silnicích. Budíček byl obstarán diskretně pomocí telefonu v 7,00. Sbalili jsme si svá skrovná zavazadla, vydatně chutně posnídali a každý dostal na cestu balíček s jídlem.
Přibližně kolem půl osmé jsme se sešli u již přistaveného autokaru a uložili zavazadla. Potom jsme postávali ve skupinkách, pokuřovali a pobaveně sledovali vedoucího, který pobíhal kolem a opět si nás snaživě odškrtával v seznamu. Pořád mu to nějak nevycházelo a nervozita z něho jen čišela.
„Prosím vás soudruzi, neviděli jste někdo soudruhy Veselého a Kříže?“
V tu chvíli se oba jmenovaní objevili v dohledu. Vedoucímu se viditelně ulevilo. Stádečko měl celé, takže jsme mohli vyrazit. Přesto si neodpustil výčitku:
„Kde se couráte soudruzi? Čekáme jen na vás.“
„Last, but not least,“ neodpustil si Kříž. „Pokud se nemýlím, tak odjezd je v osm, tedy za 10 minut,“ podíval se významně na hodinky.
„Tak soudruzi, nastupovat. Jsme všichni, můžeme odjet,“ zavelel vedoucí. Ze skupinky, která se začala soukat po schůdkách do autokaru kdosi jedovatě poznamenal:
„Všichni nejsme, ještě tu není Lažanský.“
Vedoucí to zaslechl a znechuceně mávl rukou. A v tu chvíli se to stalo. Bokem, vedle autokaru neslyšně přirazil papalášfároš. Řidič vyskočil, s úklonou otevřel dveře a z nich vystoupil Franta Lažanský. Vykročil směrem ke schůdkům, následován livrejovaným šoférem. Ten se u dveří postavil do bezvadného pozoru, zasalutoval a řekl:
„Bylo mi ctí, být vám k službám, Výsosti. Přeji příjemnou cestu a tady vám paní baronka nechala připravit malé občerstvení na cestu.“
S těmito slovy Frantovi podával proutěný piknikový košík. Ten jej přijal a podal mu ruku. Šofér na chvíli strnul a pak s viditelnými rozpaky rukou lehce potřásl. Když Lažanský nastoupil, přivítal jej kamenný ksicht našeho vedoucího, kterému nestál ani za slovo. Zato když Franta pozdravil usazující se spolucestující, ozval se hlahol. Jeden přes druhého na něho kolegové radostně pokřikovali. S úsměvem odpovídal na různé repliky a sunul se uličkou dozadu. Když se posadil vedle mne, zeptal se:
„Tak jak jste se tady měli?“
„Což o to, my jsme se měli dobře. Všechno klapalo, bylo to opravdu dobře připravené. Ale povídej ty. Kdepak ses coural celou tu dobu?“
„To je na dlouhé povídání, ale protože nás čeká dlouhá cesta, tak si ji tím vyprávěním trochu zkrátíme. Asi bych měl začít od Adama. Za první republiky naše rodina žila na zámečku ve Slavičíně. Mému tátovi tehdy dělal domácího učitele Karel Čapek. Ale po válce to všechno skončilo a byli jsme ze zámku vystěhováni. Dneska je tam internát střední zemědělské školy. Táta dostal zaměstnání účetního a já žil normálním životem pražského dítěte ulice. Bydleli jsme v Nuslích u Botiče a první potíže jsem pocítil teprve, když jsem skončil základku. Najednou jsem zjistil, že na žádnou střední školu mě nevezmou a tak jsem nastoupil do Tatrovky na Smíchově a tam jsem se vyučil soustružníkem kovů.“
Franta vyprávěl a všichni v okolí, kteří byli v doslechu se pootočili a pozorně jej poslouchali.
„Po vyučení jsem potom již bez problémů vystudoval večerní průmyslovku a hned po maturitě jsem narukoval k Černým baronům. Nebyla to taková hrůza, ale ani taková sranda, jak o tom píše Švandrlík. Po dvou letech v ostravských dolech a s napraveným morálně politickým profilem, jsem byl přijat k dennímu studiu na právnickou fakultu. Po dolončení a s titulem „Promovaný právník“ jsem nastoupil jako asistent na naši katedře Hospodářského práva. A tady jsem si, jen tak z plezíru, externě vystudoval i naši školu a získal druhý titul, tentokrát už ne „promovaný ekonom“, ale skutečný Ing. V té době totiž končili studia synáčkové a dcerky moderních papalášů a těm se nelíbilo, že by životem kráčeli třeba jako „promovaní lékaři.“
Poslouchal jsem vyprávění a uvědomoval jsem si, že na rozdíl od Franty Lažanského, jsem měl život o hodně jednodušší. Vzhledem k tomu, že táta byl dělník, neměl jsem nejmenší kádrové problémy. Proto jsem taky mohl získat akademický titul ve 23 letech, zatímco Franta na něj dosáhl až krátce před svoji třicítkou.
„Teprve po promoci jsem se dověděl, že moje studie financoval jakýsi fond pro podporu zchudlých šlechtických rodů, který spravovala v Rakousku moje příbuzná, baronka Mansfeldová. Pravidelně od ní přicházely dopisy, které byly otevřené a znovu přelepené páskou s nápisem
„Celní kontrola.“
Uvnitř byl vložen letáček s textem: „Ve Vaši zásilce bylo nalezeno 500 US dolarů. Protože podle zákona č. to a to, je čsl. občanům zakázáno vlastnit zahraniční měnu, vyzýváme Vás, abyste se dostavil do Státní banky československé, kde vám bude vyplacena částka, odpovídající zadrženým valutám v československých korunách, podle platného kurzu.“
A protože kurz byl 7,50 za dolar, tak to bylo směšné proti kurzu vexláků. Po promoci mi teta Ulrika poslala blahopřání a krásnou grafiku Pamětního listu, ale bohužel také oznámení, že na další podporu z fondu již nemám nárok. Nechybělo ani pozvání k návštěvě rodinného sídla ve Vídni, které jsem ale nemohl využít, protože jsem neměl pas.“
Franta se odmlčel a otevřel piknikový košík. Byla tam termoska, ve které byla moc dobrá káva, vylepšená Jamajským rumem. Vím to, protože mi Franta nabídl kalíšek. Dále jsem dostal šunkový chlebíček, pomeranč, banán a pytlík kandovaného ovoce, což bylo něco, co jsem do té doby nikdy neviděl, natož, abych okusil. Po krátké přestávce, při které jsme piknikový košík dokonale vyprázdnili, Franta pokračoval ve vyprávění.
„Když jsem se dověděl, že jsem vybrán do téhle výměnné delegace, bylo mi jasné, že tohle je jediná možnost, jak se do Vídně legálně dostat. Pas jsem sice měl, ale na výjezdní doložku jsem jaksi nedosáhl. Abych řekl pravdu, ani jsem se nepokoušel o ni zažádat. Všechno jsem domluvil předem telefonicky, přičemž jsem si netroufl volat z domova. Raději jsem s plnou kapsou minci telefonoval z pouličního automatu. No a zbytek už znáte.“
„Zbytek sice známe, ale přiznám se, nejvíc nás překvapilo, že ses vrátil. Všichni jsme totiž měli za hotovou věc, že tady zůstaneš. Vždyť ty vlastně ani nevíš, že tvoje emigrace již je nahlášena do Prahy.“
„Myslím, že není co řešit. Legálně jsem vyjel a legálně se vracím,“ pravil Franta, ale bylo vidět, že jeho sebevědomí je tak trochu nahlodáno.
„No já si myslím, že vnitro na to bude mít jiný názor. Byl jsem před dvěma roky na zájezdu s Čedokem v Paříži. Byla to akce „Za pařížskými impresionisty.“ A tam nám jeden turista emigroval přímo na francouzských hranicích. Sotva dostal do ruky v autobuse svůj pas, okamžitě vystoupil, rozběhl se k francouzským celníkům a hlasitě volal, že žádá o politický azyl. Když jej přes protesty vedoucího zájezdu odvedli kamsi do kanceláře, náš organizátor se hned sháněl po telefonu, aby mohl nahlásit do Prahy mimořádku. Nakonec jsme odjeli bez emigranta. Ale ty výslechu na vnitru, potom doma, ty tedy stály za to, a to jsme se s dotyčným provinilcem vlastně vůbec neznali.“
Slova zkušeného docenta Š. nám na náladě nepřidala. Každý z nás si již předem maloval, jak je předvolán a vyslýchán v budově proslulé Kachlíkarny na Letné. Zbytek cesty jsme poslouchali zajímavé líčení, jak byl Franta po „únosu“ dopraven do rodinného sídla a představen všem příbuzným jejich rozsáhlé rodiny žijící v zahraničí, včetně dvou stařenek ze Štýrské větve. Vzhledem k jeho vzdělání i bezvadné němčině mu bylo dokonce nabídnuto místo v nadaci, za jejíž peníze vystudoval, což ale s díky odmítl. Na četné dotazy, proč zahodil takovou skvělou příležitost, s rozpaky přiznal, že se tam necítil dobře. Jako by byl v muzeu, kde se zastavil čas.
„Livrejované služebnictvo a všude okázalá nádhera, to není nic pro mne, já jsem v podstatě pražský kluk z předměstí“ zakončil Franta tuto debatu.
Na hranicích jsme byli, k našemu údivu, odbaveni bez problémů. Osamělý muž na rakouské straně zvedl závoru, sotva se náš bus objevil v dohledu a letmo nám zasalutoval. Na naši straně jsme si vystáli frontu několika autokarů a potom jsme odevzdávali Celní a devizová prohlášení. Očekával jsme, že někteří z nás budou namátkou vybráni k profilcování zavazadel, ale obešlo se to bez toho. Pasová kontrola proběhla sice pečlivě, ale pokud někdo čekal, že Franta bude předmětem zvýšené pozornosti, byl zklamán. Po odbavení jsme vyrazili k domovu. V klidu a pohodě jsme poobědvali v Táboře a potom spokojeně dřímali na sklopených sedačkách. V pozdním odpoledni jsme dorazili před budovu naši Alma Máter. Rozebrali jsme si zavazadla, rozloučili se a vyrazili k domovům.
