Kněžna parádnice 04 – Co se stalo před lety…

Tento díl je možná lehce drsnější, ale pro další vývoj děje dosti důležitý.

Další den se paní kněžna rozhodla, že zjistí, jak je to s tím druhým pramenem, což znamená, že se bude muset vydat do sklepních lázní, možná se bude prodírat nějakou jeskyní, takže co si má obléct? Pohodlné a pevné plátěné kalhoty, flanelová košile, to obojí mělo k její obvyklé eleganci daleko, i když tyto kousky oblečení byly zdobené vyšíváním a dalšími ozdobnými prvky jako třeba cvočky.
Pod toto funkční oblečení zvolila černé krajové body, aby si udržela pocit vlastní přitažlivosti.

V přední části lázní byla moderní část, malý bazének sloužící jako vana byl od zbytku oddělen stavidlem, aby se dala voda po koupeli vypustit.
Za stavidlem byl už větší bazén, uprostřed něhož tryskal termální pramen, a na druhém konci se bazén zužoval do úzkého kanálu. Ten vedl dál, navazoval na něj další bazének. Tam už paní kněžna chodila nerada, protože voda tam byla chladnější a chladnější.

Tentokrát se však vydala podél kanálu a dalších bazénů dále, do nitra podzemních prostor. Jak postupovala, postupně ze stěn mizela výzdoba a z honosných lázní se stával obyčejný sklep až stoka, pro klaustrofobiky nevhodná. Po pár minutách narazila na konec chodby.
„Co teď?“ pomyslela si zklamaně. Ale když se podívala pozorněji, všimla si, že stěna končí těsně nad hladinou vody.
„Co kdybych se zkusila potopit a podívat se, co je za stěnou?“ napadlo ji.

Sundala si kalhoty i košili, nad prádlem váhala. Nahé jí ale bude ještě větší zima a tak si černé krajkové body nechala.
Vlezla do studené vody, potopila se a vydala se za zeď. Naštěstí se hned za zdí objevil volný prostor, spíše než v jeskyni se vynořila na dně hluboké propasti.Okolí zámku znala sice velmi dobře, ale vůbec netušila, kde by taková propast mohla být.

Propast nebyla nijak rozlehlá a přímo před ní vyvěral ze skály pramen a nad ním byly zbytky nápisu. Rozluštila něco jako napij… uvidíš… bylo… bude.
„Tak to je ten druhý pramen,“ pomyslela si, a ze zvědavosti se z něj trochu napila.
Kromě pramene nebylo v propasti nic zajímavého, navíc ji byla zima a tak se vrátila zpět.
Když vylezla ze studené vody, sundala si mokré body a na nahé tělo oblékla kalhoty a košili. Bez prádla se cítila zvláštně a zranitelně. Zimou ztuhlé bradavky se třely o hrubý flanel, kalhoty se otíraly o zadeček i rozkrok, což obojí nebylo nepříjemné.

Rychle se vracela zpátky, do známých částí zámku, klepala se zimou a padala na ní zvláštní malátnost.
V přední části lázní popadla teplou deku a vběhla do první místnosti vedle lázní, kde padla do křesla a zachumlala.
Uvědomila si, že je v rodinné obrazárně. Seděla přímo před obrazem Polyxeny, právě té, která udělila katovi jeho privilegium. I na obraze stál kat v pozadí, sama Polyxena byla oděná v bohatě zdobených barokních šatech, na krku měla zavěšený přívěšek zvláštního vejčitého tvaru.
Rozálie o ní nic moc nevěděla, jen si pamatovala otázku pubertálních výrostků: „Polykala Polyxena?“
Před ní si to samozřejmě nikdo nedovolil říct, ale byla kněžna, a tak věděla více, než si poddaní mysleli.

Pod huňatou dekou ji už zima přešla, zato malátnost rostla víc a víc. Dívala se na obraz a měla pocit, jako by ji do sebe vtahoval a naopak, jakoby z něj Polyxena vystupovala.
Z dálky slyšela hlas: „Rozálie, chceš vědět, jak to bylo s katem? Tak se dívej a poslouchej…:
Bylo to jako živý sen, v němž se Rozálie propadla několik set let do minulosti.

Viděla před sebou Polyxenu stojící v komnatě Gotharda, jejího otce. Gothard držel v ruce přívěsek vejčitého tvaru a vyprávěl Polyxeně o selských bouřích. Vzbouření sedláci útočili na šlechtu, s tím by si snadno poradili, ale ve zdejším kraji šlo ještě o něco víc.
Vůdce vzbouřenců chtěl získat magické Li Fénino vejce, právě to, které držel Gothard v ruce.
Li Fénino vejce bylo vytepané z tenkého kovu, ozdobené rytinami a v dutině skrývalo kovovou kuličku. Vejce bylo symbolem jejich rodu, zárukou plodnosti a mělo magickou moc. V nepovolaných rukou však mohlo napáchal velikou škodu.
Gothard proto nyní žádal Polyxenu, aby vejce odvezla do bezpečí do jejich pevnosti v lesích.
Ale protože je vejce magické, tak jediným bezpečným místem pro jeho převoz je uvnitř těla mladé dívky.
Polyxena váhala, styděla se, ale nakonec otce poslechla, roztáhla nohy a vsunula vejce do pochvy. Studený kov byl nepříjemný, ale brzy se zahřál. Po pár krocích překvapeně zjistila, že kovová kulička ve vajíčku naráží do jeho stěn a tím masíruje její poševní svaly, což byl pro ni pocit dosud neznámý ale velmi příjemný.
Rozálie ponořená ve zvláštní spánek způsobený kouzelným pramenem s ní její pocity plně prožívala, nevědomky zajela rukou mezi nohy a jeden prst pronikl do její jeskyňky, kde simuloval pohyby vejce, jak je cítila Polyxena.

Když Polyxena odešla z otcovy komnaty, přistoupila k němu jeho žena, Hildegarda.
„Tak naše malá Polyxena už také převáží vejce, tak jako kdysi já,“ prohlásila zasněně.
Dobře věděla, co dokáže vejce provést s tělem (nejen) mladé dívky, a jen si na tu slast vzpomněla, pocítila silné vzrušení a přitiskla se k manželovi. Gothard věděl, co bude následovat…

Hildegarda se k němu tiskla, hladila jeho hruď a pomalu sjížděla níže až skončila u kalhot. Vnikla pod ně a hladila jeho úd, až se vztyčil. V tu chvíli ji Gothard popadl, posadil na stůl, vykasal všechny spodničky a suknice a vrazil do ní úd.
Hildegarda byla již úplně vzrušená a hodně mokrá, takže do ní vklouzl velmi snadno. Poté začal Gothard pomalu přirážet.
Jenže to bylo Hildegardě málo a tak sama začala přirážet pánví proti Gothardovým pohybům.
Pronikající úd jí působil velkou rozkoš a brzy se za hlasitých výkřiků udělala. Během orgasmu svírala a ždímala její jeskyňka Gothardův úd a to velmi intenzivně, takže ani jemu netrvalo dlouho a začal stříkat horké semeno do jejího lůna.
Oba byly spokojeni, i když Gothard ani po těch mnoha letech nechápal, co je na tom vejci tak výjimečného, že pouhá vzpomínka na něj stačí Hildegardě k rychlovce.

Polyxena o tom samozřejmě nic nevěděla, během toho, co si její rodiče užívali, nasedla na koně a vyrazila k pevnosti.
V koňském sedle seděla mírně předkloněná, podbřiškem se opírala o sedlo, které tlačilo na vejce a otřesy vyvolané koňským cvalem byly příjemné, až to nešlo vydržet. Během jízdy začala sama hýbat pánví tak, aby ty dosud neznámé, ale velmi příjemné pocity, byly ještě intenzivnější. Narážela na sedlo, vlny slasti z jejího lůna vystřelovaly do celého těla, až se jí nakonec skoro zamotala hlava, když slast dostoupila vrcholu a zalila celé její tělo.

V důsledku slastných pocitů mírně polevila v opatrnosti a pozornosti, nečekaně ji přepadli vzbouřenci, byť o ní podle otcových slov neměli vůbec vědět.
Rychle ji spoutali, oči zavázali šátkem a odvedli do chatrče jejich vůdce.
Ten jí strhl šátek z očí a tak spatřila jeho i další vzbouřence. Mezi zachmuřenými postavami poznala i kata z jejich hradu. Jak je jen mohl zradit?
V chatrči ji znovu spoutali, nohy omotali dlouhým provazem a pak ji přinutili kleknout na kolena, zadkem na paty a ruce za zády přivázali ke kotníkům.
Snažila se osvobodit, ale její cukání jim bylo jen pro smích, navíc se při každém jejím pohybu pohnulo i vejce v ní a způsobovalo jí již známé, velmi příjemné pocity.
Její ponížení bylo v kontrastu s fyzicky příjemnými pocity a tak toho raději nechala.

„Polyxena byla polapena,“ smál se velitel vzbouřenců.
Když se dosmál, chtěl vědět, kde je vejce. Polyxena tvrdila, že neví o čem mluví a ať ji jako šlechtičnu okamžitě pustí.
Ani ji nenechal domluvit a ukázal jí žezlo se slabě světélkujícím kamenem. „Toto žezlo mi ukazuje, kde je Li Fénino vejce, takže vím, že je někde blízko. Žezlo je ale slabé po celém dni hledání a potřebuje chvíli odpočinku na načerpání síly, pak vejce najdu i bez tvé pomoci a klidně proti tvé vůli.“ Znovu jí zavázal oči šátkem, do pusy strčil roubík a spoutanou v nepohodlné pozici ji nechali samotnou.

Vystrašená Polyxena se lekala každého šustnutí a její hrůza dostoupila vrcholu, když k ní o něco později přistoupila temná postava. Uslyšela katův hlas, který ji nakonec uklidnil slovy: „Paní kněžno, nebojte se, to jsem já, kat z vašeho hradu. Přidal jsem se ke vzbouřencům, abych pomohl vašemu otci, když to bude potřeba a ta chvíle právě nastala. Hned doběhnu pro pomoc na zámek a za chvíli vás zachráníme.“
Polyxena byla mnohem klidnější, ale její klid netrval dlouho, protože o něco později přišel velitel vzbouřenců se zářícím žezlem.
Pomalu jezdil kolem celého jejího těla a sledoval změny jasu kamene, až se zastavil u jejího rozkroku.
„Aha, tady je,“ usmál se. „Já jsem si to myslel.“

Svalil Polyxenu na záda, rozsekal provazy na nohou, roztáhl kolena trčící vzhůru od sebe, byť kotníky a ruce pevně držely u sebe. Vyhrnul jí sukni a přehodil ji přes hlavu, rozřezal spodničky a dvěma prsty se pokoušel vejce vytáhnout.
Brzy narazil na vejce, ale nemohl ho vytáhnout, protože se smýkalo a uhýbalo. A jak ho tlačil chvíli tam a chvíli jinam, Polyxenu to opět nechtěně vzrušovalo.
Celá situace byla sice odporná, ale reakce těla byla prostě taková.

Po chvíli to velitel vzbouřenců na chvíli vzdal a přemýšlel, co dál. Nechtěl Polyxeně ublížit, potřeboval ji živou a zdravou kvůli výkupnému a také si s ní chtěl trochu užít.
„Hm, tím bych mohl začít,“ pomyslel si, vytáhl úd z kalhot, vyndal roubík a strkal penis k jejím ústům.
Polyxena zacvakala výhružně zuby, což ho trochu vystrašilo a přemýšlel co teď, úplný násilník nebyl ale svého cíle se také nechtěl vzdát.

Události několika následujících minut, nebo spíše sekund Polyxena ani později nedokázala přesně reprodukovat.
Do chatrče vtrhl kat s pomocníky a strhla se krvavá řež. Vzbouřenci chvíli bojovali a pak začali prchat, katovi pomocníci je pronásledovali. V místnosti zůstala jen Polyxena a kat, který rozsekl zbývající provazy a osvobodil ji.

Navzdory společenským rozdílům se mu schoulila do náručí a plakala, byť to nebylo důstojné jejímu původu.

Když se vyplakala a uklidnila, poprosila kata, ať z ní to proklaté vejce vytáhne.
Kat se snažil podobně marně jako velitel vzbouřenců, jeho pohyby byly ale opatrnější, citlivější a jemnější. Navíc se už Polyxena cítila bezpečně, a tak jí to bylo mnohem příjemnější a její vzrušení opět pomalu rostlo.
Po chvíli se kat rozhodl, že to zkusí jinak. Polyxena si čupla a roztáhla široce nohy, kat ležel pod ní. V této pozici se mu podařilo vejce zachytit za výstupky rytiny, obejmul ho prsty a pomaličku táhl ven. Její pochva byla prsty objímající vejce vyplněná a tření prstů bylo příliš vzrušující na to, aby to teď mohlo přestat.

A tak chytla katovu ruku svýma a začala proti ní zběsile přirážet, po předchozím zážitku v sedle už věděla, co chce.
Jak Polyxena přirážela a hekala, vzrušilo to samozřejmě i kata a jeho úd také povstal, čehož si Polyxena nemohla nevšimnout. Chvíli váhala, pak ale nechala vyklouznout jeho ruku i s vejcem, přesunula se nad ležícím katem k jeho rozkroku, stáhla mu kalhoty a nasedla na jeho vztyčený úd.
Začala se pohybovat podobně jako předtím v koňském sedle, ale tentokrát byla plně vyplněná a její slast byla ještě větší.
Kat ji chytil za boky a začal přirážet, a tak netrvalo dlouho a Polyxena dosáhla vrcholu, mnohem intenzivnějšího než předtím v koňském sedle. Bezvládně se svezla na kata, který ještě chvíli přirážel, než se do ní vystříkal…

A tak za záchranu života a další věrné služby získal kat své privilegium. Rozálie se pomalu probírala ze sna a jako zdálky slyšela poslední Polyxénina slova: „… a Rozálie, nepolykala!“
Poté se plně probrala z podivného a velmi živého snu, v němž s Polyxenou vše prožívala a to včetně jejích orgasmů. překvapeně totiž zjistila, že má ruku mezi nohama, tři prsty v jeskyňce byly úplně mokré a sama cítila, že se před chvíli udělala.
Na jejím orgasmu se sice podílela její ruka, ale hlavně magická moc druhého pramene a napojení na její předky.

A když se znovu podívala na obraz, ztuhla, protože obraz se změnil. Polyxeně na krku chyběl náhrdelník s Li Féniným vejcem, ba co víc, kněžna Rozálie ho měla sama na krku!
Pomalu jí začalo docházet, že to vše se stalo vlivem druhého pramene a začínala chápat, proč z něj mají lidé takové obavy.