Kronika jednoho života 01

Toto je 1 díl z 7 v seriálu Kronika jednoho života

„Kronika jednoho života“ o cestě obyčejného českého mladíka Václava, který vyrazil někdy v 1/2 19.století do světa na zkušenou……

Tenkrát se s nikým život nemazlil. Václav Nemanický z Nemanic, potomek zchudlého zemanského rodu. Žil na rodném dvoře, bývalé tvrzi, společně se svým nejstarším bratrem Matějem a jeho rodinou jako čeledín. Tak, jak to bylo běžné.
Bratři žili v poměrně idylickém svazku do doby, než se dospívající Václav nezačal zajímat o svoji švagrovou Szanetu. Byla to dcera polského přistěhovalce odněkud od Krakowa a bratr Matěj si ji před lety bral jako mladičkou dívku.
Václav ji jednou náhodně spatřil při koupeli v rybníku a od té doby na její tělo nemohl zapomenout. Szaneta si brzy všimla Václavových pohledů, což jí pochopitelně lichotilo. Pravda, s Matějem už si v manželství poněkud zevšedněli, i v loži, ale na druhou stranu si svého muže vážila a měla ho ráda. Poprvé se jí Václav odvážil dotknout ve chlévě. Přistoupil k ní, objal ji v pase a políbil. Nečekala to, ale polibek přijala, ale pak náhle vrzla pootevřená vrátka. Oba se lekli a zanechali toho. Toho večera Szaneta při modlitbě přidala ještě dva otčenáše za odpuštění hříšných myšlenek.
Při letní senoseči se to ale stalo. Byla odvezena poslední fůra a Szaneta na louce shrabovala zbylé seno do kupek. Náhle ji cizí ruce objaly v pase a teplý hlas šeptal do ucha.

„Už to nemohu vydržet! Chci tě, hned!“ Byl to Václav, který se za ní přikradl. Szaneta se snažila z objetí vymanit.
„Pusť! To přec nemůžeme!“
Ale Václav se s ní nemínil přetahovat. Povalil ji do kupky a přejel rukou po oblinách ňader. Jen vzdychla, na prsa byla vždy citlivá. To už ji uvolnil živůtek a jazykem laskal napřímené bradavky a dlaněmi dál jí hnětl ňadra.
Pak ji vyhrnul sukni a v polibcích klesal níž až ke klínu, kde špičkou jazyka začal dráždit štěrbinu, skrytou v hustém porostu tmavých chloupků. Szaneta začala vzdychat a kroutit se ve slastné křeči. Zmocňovaly se jí už dlouho nepoznané pocity a slast.
Když do ní poté vnikl tvrdým velkým ocasem, jen vydechla a vyrazila mu pánví naproti. Byla vlhká a otevřená, takže snadno do ní pronikl v celé délce. Václav párkrát přirazil a už se z něj nezadržitelně valila láva semene.
Včas z ní vyjel ven a semenem zkropil pokosenou trávu. Szaneta však ještě neměla dost, a tak se hned sklonila k jeho povadlému penisu, jemně ho vzala do úst a po chvilce kouření se mu postavil. Usmála se a nastavila se mu zezadu. Václav ho do ní tvrdě zarazil a rukama jí hrubě stiskl velké visící prsy.

„Ach…bože…to chci!“ vykřikla Szaneta mezi slastnými vzdechy. Václav se snažil a tvrdě přirážel, když za sebou zaslechl dupot.
Otočil se a spatřil synovce Jana, jak se na ně řítí s napřaženou kosou. Jeho hněvem zkřivená tvář ještě znásobila hrůznost okamžiku, Václav bleskurychle odskočil stranou a dal se na útěk. Jan se rozmáchl na matku.
„Já věděl, žes cizoložnice!“ vykřikl a prudkou ranou ukončil její život. Václav doběhl na statek, v komoře si rychle posbíral pár věcí a než se celá hrůzná událost donesla domů, byl už daleko na útěku.

***

Putoval na západ, pěšky i povozem, tu a tam přidal ruce k dílu, vydělal si pár dukátů a pokračoval dál. Na Domažlicku se zalíbil jednomu mlynáři, u něhož nocoval a ten mu nabídl místo a vyučení se řemeslu.
Václav nic nenamítal a žil v mlýně tři měsíce, než ovšem mlynář zjistil, že mu návštěvník z vděku nasadil parohy. Sám je přistihl, když místo aby utáhl šrouby u hřídele vodního kola, Václav ohnul o hřídel jeho ženu Alosii.
Vyhrnul ji sukni a prudkými přírazy do ní vnikal. Žena se nijak nebránila, protože mladý muž ji přitahoval a teď tu slastně vzdychala a sténala, protože Václav si opravdu dával záležet a trvalo dlouho, než dosáhl vyvrcholení a vystříkal jí semenem.
Alosie byla z jeho výkonu poněkud mimo, že si ani neuvědomila, že by jí mohl obtěžkat, ale naopak se hned otočila a povadající úd mu ústy vzchopila a kouřila.
Druhé číslo už ale mlynář nepozoroval, neboť si zjednal pomocníky a ti si Václava při východu ze sklepa trochu podali. Potlučeného ho pak s gustem vyhodil z vrat sám mlynář.
„Vyhni se tomuto kraji zdaleka, neb skončíš hůře! A věz, že ta čubka dopadne stejně!“ zahrozil mu ještě pěstí a učení skončilo.

***

Václav přešel zemské hranice do Bavor a v Pasově se náhodně setkal s krajanem. Usedl v krčmě a poručil si pivo, když se od vedlejšího stolu ozvalo.
„Herdek filek, to je ale patok, fuj!“
„Copak, nechutná vám?“ otočil se na souseda Václav.
Ten nejdřív zkoprněl nad češtinou v německé krčmě, ale pak se ušklíbl.
„Jo! Je to hnusná brynda, tak pro prasata dobrá!“
Václav upil z doneseného tupláku a souhlasně zavrtěl hlavou: „Jojo, je to brynda!“
Opustili krčmu a v hovoru zjistili, že mají podobné osudy. Oba jsou na cestě za zkušenostmi, ale cíl nemají přesně daný.

Jeho protějšek se jmenoval Martin Malý, pro svou menší postavu tak nazývaný a byl třetí v pořadí na vedení usedlosti v Tupadlech u Plzně.
„U nás jest to tak, že první sebere vše a ostatní jen posluhují a paběrkují. Můj bratr Jeroným jest ovšem nesnesitelný tyran a pod ním žíti se nedá. Tak jsem se sebral, na chvíli si vypůjčil jeho ženu,“ uchechtl se. „A potom jsem hned zmizel! Dá-li bůh, za čas bude míti na mne památku, haha!“ vysvětlil svůj útěk.

Od té doby muži pokračovali společně. Martin byl docela při penězích, neboť bratrovi, kromě ženy, probral i pokladnici, a tak se jim cestovalo příjemně.
Prošli Bavory do Francie a došli až do Marseille, kde strnuli v přístavu nad krásou zaoceánských obchodních plavidel i válečných lodí královského námořnictva.
„Ach, bože, to je nádhera!“ vydechl Václav.
„Hned bych vyplul s nimi,“ pravil Martin.
Své plány odešli spřádat do klidu a ubytovali se v přístavní krčmě. Byli v přístavu už týden, tu a tam se nechali najmout na vykládku zboží, vydělali si pár zlatých franků, ale o službu na lodi nezavadili. Jednak neuměli řeč a navíc netušili, že suchozemce, co nikdy nebyli na moři, si nikdo nevezme.
O pravé námořníky tu zrovna nouze nebyla.

Jednoho večera se vraceli domů, když z boční ulice prudce vyšel muž a nechtěně se s Martinem srazil. Přitom mu spadly brýle, cinkly o dlažbu a vypadlo sklíčko.
„To bude dobrý,“ prohodil Martin, sehnul se k zemi a jal se muži ukazovat, že je opraví, ale ten jen rozjasnil tvář.
„Ach! Jaký štěstí, potkat zde krajany! Vy Češi?“ Oba přikývli a muž brebentil dál. „Já jsem Ludwig Miller z Teplitz. Obchodník se vším, co vydělat peníz.“ Lišácky se usmál. „A vy mě spadnout z nebe. Já potržebovat takové mládence, jako obrance..ehm… ochrance …mě samotného, rozumět? Tady pržístavní holota a vy…siláci…ja? Já zaplatit dobrže, tak co, plácnem si?“ nastavil ruku.
Václav tušil, že jde o něco jiného, ale Martin už ruku stiskl, tak to udělal po něm.
Obchodník Miller tři dny trávil po jednáních a se svými ochránci křižoval město a domy bohatých měšťanů. On byl vždy uveden do salónu a oni do kuchyně, kde dostali jídlo. To už měli pochytaným pár francouzských slovíček, a tak se už jakžtakž dorozuměli.

Pátý den si je Miller pozval k sobě do bytu.
„Mám teď nabídku na dovoz koržení a jiných cizokrajových věcí z Persie. Musím tam ovšem jet sám osobně to zaržídit, takže vám oznamuju, že pojedete se mnou! Loť vypluje za týden.“
A chlapci na něj ohromeně pohlédli.

***

Cesta k pobřeží Palestiny proběhla v pořádku. Středozemní moře bylo klidné a byly i dvě zastávky, na Maltě a na Krétě.
Loď doplnila vodu a potraviny, posádka se potěšila s místními konkubínami a plulo se dál.
Cesta končila v Bejrútu. Zde bylo poměrně bezpečno, ale dál už to bylo na každém samotném, jak si povede. Miller si najal karavanu velbloudů, zkušené průvodce a ještě se pro jistotu připojili k vojenskému transportu směřujícímu do Hamaly.
Přechod pouště byl bez problémů. Václav s Martinem si po zvyknutí na moře, teď zvykali na podnebí pouště. Poznali krásu oáz i útrapy pouštní bouře. V Hamale si Miller zařizoval své obchody a po týdnu se výprava vydala do Kirkúku.

„Tam, chlapci, naložíme zboží a půjdem zpět,“ těšil své ochránce, kteří už pouště měli plné zuby.
Jak Hamala, tak i Kirkúk nebyly Evropanům nakloněny zrovna přátelsky. Hatmatilka domorodců, nepřátelské pohledy, spousta žebráků a prodej nejen zajímavých věcí, ale i odpudivých tretek, to vše působilo na mladíky nepříjemně.
Ženy zde nebyly vůbec k vidění, a když, tak zcela zahaleny, jen s průzorem v místě očí.
„Ženy, které hledáte, jsou umístěny v harému místního vládce a pro nás, cizince, zcela nepřístupny,“ vysvětlil jim Miller, když se sháněli po nějakém tom povyražení.

Za pár dní začala nakládka beden neznámého obsahu a vytoužený návrat do civilizovanějších krajů.
V Hamale se opět zdrželi pár dní. Bedny byly vyměněny za jiné a Miller si obchod velice pochvaloval.
„Doma vás, hoši, královsky vyplatím.“

Třetí den putování Negevskou pouští se však stala nečekaná událost. Když táhli úžlabinou mezi písečnými dunami, byli náhle zasypáni přívalem šípů. Poté se na hraně duny objevily postavy na velbloudech a s napřaženými šavlemi se vrhly proti karavaně. Kdo nepadl pod šípy, skončil pod šavlí. „Přepadli nás beduíni!“ slyšel Václav bědování Millera a to už proti němu vyvstal temný stín jezdce, zableskla se šavle a Václav se skácel k zemi s velkou sečnou ranou přes hruď.

***

Když otevřel oči, spatřil vrásčitou tvář starého muže, který něco brebentil a hned zase upadl do bezvědomí.
Po novém procitnutí se nad ním zase skláněla krásná dívka. Po několika horečnatých nocích se konečně zmátožil a zjistil, že leží v neznámé oáze v péči místních obyvatel a neznámá dívka byla jeho ošetřovatelkou.
Hruď měl pečlivě ovázanou a ránu mu kontroloval starý vrásčitý muž, zřejmě ranhojič.

Na místě Václav strávil několik měsíců, než se plně uzdravil. Za tu dobu se obstojně naučil arabsky, a tak se dozvěděl smutnou zvěst, že z karavany kromě něj nikdo nepřežil a že jeho nalezla, zcela náhodně, jiná karavana a ponechala zde.
Věc byla pozitivní alespoň v tom, že ošetřující dívka, jménem Alia, se do něj zamilovala. Bohužel nebylo možné pojmout ji za ženu, neboť její otec byl vznešený vůdce obyvatel oázy a neměl pro její city k cizinci pochopení, neboť měl s dcerou jiné plány. Přesto se Václavu podařilo tajně se s ní sejít a pomilovat se, avšak se zachováním jejího panenství.

Dívka byla sice nezkušená, ale přesto mazlení s ní bylo překrásné. Václav laskal její hladkou snědou pleť, malá ňadra se vztyčenými hroty bradavek a tmavý klín, který pod dotyky jazyka vlhnul a otvíral se. Václav do něj vnořil prst, dívka tiše zasténala a jemně pohybovala pánví naproti. Prst brzy narazil na tenkou přepážku a Alia bolestně sykla, Václav ustal v dráždění a oba splynuli zase ústy.
Pak Alia zkusila ústy uspokojit jeho, ale jelikož tento způsob neznala, po dvakrát nechtěně přejela po vztyčeném údu zuby a její laskání tak Václav ukončil. Dívka ho tedy ukojila rukou a jeho sperma zachytila do hedvábného šátku.
„Ten si nechám jako památku na tebe, “ zašeptala a šátek uložila pod pokrývku.

Za týden se Václav vypravil na cestu. Musel, protože Al-Mahdí, otec Alii, už ho dál nehodlal v oáze trpět.

***

Nejbližší cesta vedla do Damašku, kam na velbloudu Václav dorazil za několik dní. Tam se dozvěděl, že nějací Evropané se pohybují v Persii, při řece Eufrat. Neměl co ztratit a dal se na cestu. To už byl sluncem natolik osmahlý, že zcela splynul s místním obyvatelstvem a jen přízvuk prozrazoval jeho nearabský původ.

Ve městě Kuuram, se v čajovně dozvěděl zajímavou novinu, že prý se hledají spolehliví mladí muži pro práci v paláci místního vládce. Šel se tedy poptat.
Přijímací úředník se stále líbezně usmíval a ptal se sladkým hlasem na jeho původ, rodokmen a to a ono. Václav mu vypověděl smyšlený příběh a úředník pokyvoval hlavou.
„Pojď se mnou,“ kývl pak rukou a odvedl ho stranou. „Líbíš se mi a mohu tě přijmout do harémové ochrany, ale víš, co to znamená?“ zeptal se sladce.
„Ne,“ odvětil Václav a pak vyjekl bolestí, jak mu muž nečekaně sáhl na přirození a stiskl koule.
„Tohle musí pryč!“ ušklíbl se muž, ale pak se znova sladce usmál. „Když se mi ale oddáš, ušetřím tě.“

Václav usilovně přemítal, zda-li to podstoupit a stát se palácovou stráží, nebo dál bezcílně putovat Persií.
„Ano,“ řekl pevně a muž se šťastně usmál.
„Pojď tedy se mnou,“ a odvedl ho do své komnaty.
Noc byla dlouhá a muž neukojitelný. Sotva se dostal, kam potřeboval a Václav volal na pomoc všechny svaté, vytekl, ale za chvilku mu znova stál a už mu ho do zadku hned zase zasouval.
Při třetím čísle byl už Václav dostatečně roztažen, že jen oddaně klečel a za ním funící muž mu svým nevelkým údem nečinil žádnou bolest.
Horší bylo, když totéž chtěl muž po něm a navíc mu úd nabízel k vykouření. To druhé Václav rázně zamítl, ale jinak do muže s chutí zarazil svůj pořádný ocas.
Bylo to nezvykle těsné spojení a také se brzy udělal, ale jeho protějšek byl spokojený a splnil svůj slib. Václav byl zařazen mezi harémovou stráž, aniž přišel o své mužství. Musel to ovšem dovedně skrývat před svými novými kamarády.

Byla to zajímavá činnost. Vždy, když šáh měl chuť se milovat, stráž vybranou ženu doprovodila do koupele a poté do šáhovy ložnice, kde ji převzal nejvyšší hodnostář a vyvolenou odvedl dovnitř.
Stráž počkala přede dveřmi, než byla žena propuštěna a oni ji odvedli nazpět do harému.
Další pracovní náplní bylo pečování o zahradu a zvířectvo v harému a doprovod žen na tržiště. Byla to nenáročná práce a stále v přítomnosti krásných dívek a žen, až to Václavovi občas v rozkroku činilo potíže.
Dívky, vědomy si přítomnosti eunuchů, si se zakrýváním těla nedělaly velké starosti a do lázně již chodily nahé. Byla to veselá společnost a zdálo se, že tento život ženám nijak nevadí. Ani ty, které už nebyly favoritkami a byly svým pánem zjevně zapomenuty, nebyly nešťastné.  Pak se dozvěděl, že většina pochází z tak nuzných poměrů, že život zde je pro ně víc než splněný sen.
A tak týdny a měsíce plynuly a Václav se s většinou žen spřátelil a ony se s ním dělily o své strasti i radosti.

Jednoho dne při velké oslavě bylo do harému přineseno víno a osazenstvo se opilo. Stráž pít nesměla, ale dívky tajně Václavovi nalévaly, až se mu brzy leskly oči a chtíč zatemnil mozek. Rozjařené dívky naskákaly do fontánky na zahradě a Václava, jež se snažil je uklidnit, tam stáhly taky.
A jak ho pak mokrého tahaly ven, stáhly se mu kalhoty ke kolenům a očím dívek se zjevil polotuhý ocas a chlupaté koule.
„On je MUŽ!“ vyjekla jedna napůl zděšeně, napůl potěšeně.
„Ach, jaká krása!“ vydechla další a ihned poklekla a začala ho kouřit. Ocas zareagoval vztyčením a začal mohutnět.
Vzrušené dívky dvojici obstoupily, aby ostatní strážci nic neviděli a sledovaly, jak žena nasedá na vztyčený úd a se spokojeným vydechnutím na něm začala jezdit.
Václav prudce přirážel, až ji nadhazoval a nadrženou ženu brzy stihlo vyvrcholení. Hekavě se odbavila a její místo zaujala další.
Malá dívka s úzkým klínem nasedala opatrně, ale Václav ji popadl za boky a srazil na sebe. Dívka vyjekla, avšak vzápětí se uvolnila a začala rychle odsedávat. Václav jí v dlaních mnul drobná prsa, až už to nevydržel a začal ji plnit semenem.
Dívka s výkřikem z něj rychle seskočila a začala mu lát, že do ní nesmí stříkat. Václav ji ale stejně nevnímal, usnul a pak už s ním nic nebylo.

***

O tom, koho mají v harému, byly brzy informovány všechny ženy a Václavovi nastaly zlaté časy. Ovšem, jak se to vezme. Dívky byly krásné, přitažlivé, ale sexuálně vyprahlé a Václav byl jediný muž široko daleko. Za noc musel uspokojit i deset žen po sobě.
Ženy měly pořadník, aby se dostalo na každou. První šly ty, které uměly nejlépe kouřit. Ty Václava vždy připravily pro ostatní. Pak přísně dohlížely na to, aby se neudělal, dokud nevystřídal aspoň tři ženy po sobě.
To ho stálo hodně úsilí. Dívky vzdychaly, sténaly a prudce mu pánví šly naproti. Chvíli trvalo, než se odbavily a Václav zatím zatínal zuby, aby to vydržel.
Zkušené milostnice zase vychutnávaly každý centimetr jeho ocasu. Kroutily boky a jen lehce pohupovaly pánví, jak jim to dělalo dobře. Václav z toho měl mžitky před očima a byl rád, byla-li to třetí žena v pořadí a on se mohl vystříkat.
Pak měl chvilku klidu, než opět nastoupily „kuřačky“ a zkušeně mu ho postavily. A dívek neubývalo. Než obsloužil postupně všechny dívky v harému, ty první už měly zase chuť. Měl toho už dost.
Čeho je moc toho je příliš.

Byl rád, když onemocněl horečkou a byl přes dva týdny mimo harém. Sotva se však uzdravil a přišel do služby, dívky ho ihned zatáhly stranou až k lehátku, kde ležela krásná Fatima, první oficiální milenka šáha Muzafara.
„Pojď, ty náš muži,“ svůdně se usmála, rozevřela krásná stehna a odhalila mu svůj pečlivě upravený temný trojúhelník klína. Václav ji spatřil poprvé. Fatima, byla doteď kdesi na cestách, což si jako první milostnice mohla dovolit, ovšem sexuálně strádala stejně jako ostatní.
„Ty nejsi Arab, že?“ mandlovýma očima se vpíjela do jeho. „Odkud jsi? Z daleké země na západě?“
„Ano, paní, z Evropy. Jsem českého původu.“ A slovo českého řekl česky, neznal arabský výraz.
„Chez … khého?“ opakovala neznámé slovo Fatima a usmála se. „Ráda okusím sílu tohoto plémě. Chci, až se budeme milovat, abys mi šeptal něžná slůvka ve vašem jazyce. Je zajímavý, melodický.“

Václav poklekl z boku k lůžku a položil jí ruku na stehno. Hlavu sklonil k polibku, který Fatima přijala a vjela mu jazykem do úst.
Její volná ruka jemně uchopila jeho ocas a zlehka ho honila a udržovala v tvrdosti. Václav v polibcích sjížděl na bradu, krk, dekolt, prsa a bradavky, kde každému zvlášť věnoval pozornost.
Ruka mu ze stehna vjela do klína, kde zlehka masíroval naběhlý poštěváček. Dech ženy a tiché sténání se zrychlovaly.
Když do klína položil hlavu, Fatima sebou trhla, vstala, povalila překvapeného Václava na záda a obráceně na něj nalehla. Začala mu divoce kouřit ocas a pánví prudce vyrážela proti jeho jazyku, zabořeného mezi rozevírajícími se závojíčky klína.
Kouření ovládala tak dokonale, že to už nebylo možné vydržet a zaplavil ji ústa mocným výronem čtrnáctidenního půstu. Očekávala to, poznala to ze záškubů, a proto dávku pohotově spolykala a připravovala mu ho na další jízdu.

Václav zatím lízáním dovedl i ji k orgasmu a do úst mu vytryskly praménky šťáv, zatímco Fatima se uvolňovala divokými výkřiky: „Aahhh…už…jsem!“
Když mu znovu stál, změnili polohu.
Ulehl ji mezi rozevřená stehna a prudce do ní zajel. Šlo to snadno, jak byla mokrá a ocas do ní zajel až po kořen. Fatima ho v extázi drásala po zádech, až to zabolelo.
„No počkej, ty divoká kočko!“ řekl česky Václav, chytil ji za zápěstí, rozpažil ji ruce a teď ji měl zcela v moci.
„Ne…pusť…mne!“ škubala sebou žena, neměla ráda svou bezbrannost, ale Václav se jen ušklíbl.
„Jsi zcela v mé moci, ty mrcho a teď si s tebou budu dělat, co chci!“ česky ji šeptal do ucha. „Pořádně ti to udělám!“ šeptal a divoce přirážel za doprovodu mlaskavých zvuků, jak se Fatima uvolňovala a měla jedno vyvrcholení za druhým.
Už se nebránila a jen slastně hekala pod přírazy. Václav ji pustil a otočil na břicho. Žena si poslušně klekla a rozevřela nohy. Zezadu do ní zajel jak po másle, jen hekla při dorazu.

„Ty tvoje kozy jsou skvělý!“ pokračoval v „něžných“ slůvkách a prohmátl volně visící plná ňadra. Pak ho napadlo ještě něco. Naslinil si prst, objal ji v pase, přitáhl napevno k sobě a prst ji zasunul do zadečku. Fatima vyjekla.
„Ohhh… to…zbožňuju. Dělej mi to…dělej!“
A tak ho z ní vysunul a nahradil tvrdým ocasem. Zatlačil a svěrač se pomalu rozvíral pod tlakem naběhlého žaludu. Žena bolestně sténala, ale držela a rukou se dráždila v klíně, zatímco Václav ji pomalu projížděl střeva po celé délce ocasu. Ven a zase dovnitř. Vystříkal se do ní, ale v těsném sevření zadečku se mu zase postavil a poté zrychlil jízdu. Fatima křičela na celé kolo, jak ji povalil na břicho a zběsile šoustal do zadku.

„Ooch….já..už…nemůžu! Už…zase!“ funěla do polštáře. Stačilo pár přírazů a už se jí podruhé vyprazdňoval do střev. Pak znaveně padl na záda a Fatima se vedle něj pozvedla.
„Jsi úžasný,“ šeptla unaveně.
„Tys taky úžasná děvka,“ pousmál se Václav.
„Tchis taki ušasná djefkha,“ opakovala. „Co to znamená?“
„Že jsi skvělá žena. Obdařila jsi mě nejlépe, jak žena může muže obdařit,“ přeložil ji slova Václav a Fatima byla spokojena.
Oba hluboce usnuli a dívky místnost hlídaly, aby nikdo nevstoupil dovnitř a dvojici nerušil.

Uplynulo pár měsíců a Václavovi se služba začala zajídat. Sex ho už nebavil a stále častěji vyžadoval přestávky.
Dívky ho však vydíraly, že vše prozradí a on přijde nejen o mužství, ale i o hlavu. V zoufalství se obrátil na úředníka, který ho kdysi přijal do služby. Ten se smál na celé kolo, ale pak pronesl vážně.
„Je pravda, že ses dopustil vážného zločinu a zasloužíš nejvyšší trest! Když to opominu, tak tě ženy stejně sami umoří k smrti. Už teď jsi troska. Vyhublý, bez života. Zprostím tě služby, ale za stejných podmínek, za jakých jsem tě přijal!“ usmál se sladce.
A tak Václav strávil noc s úředníkem.

Za tři dny obdržel propouštěcí list, měšec denárů a přání šťastné cesty.

 

Navigace v seriáluKronika jednoho života 02 >>
4.3 3 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Martin

Je hodně zajímavé jaký máš rozptyl povídek . První část je zajímavě pojata a čekám jak to dopadne . Docela chudáka lituji , taková dřina v harému .

Shock

rozptyl je daný šíří mých zájmů a zálib 🙂 A co se týče „chudáka“ z harému, tak bude hůř. druhá část je již odeslána, třetí rozepsána, čtvrtá bodově, pátá v hlavě…..

childe

Moc zajímavý příběh, jsem zvědavý. Jaké budou další osudy toho chlapce. Myslím, že nakonec na svého neposedného ptáka dojede.

3
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x