Kronika jednoho života 02

Toto je 2 díl z 7 v seriálu Kronika jednoho života

Při putování do Středozemí měl Václav štěstí, že se na cestu nehostinnými pustinami vždy připojil k nějaké karavaně.
V Palestině, v proláklině Al Aksá, však byli přepadeni loupeživými beduíny. Napadli je ze všech stran a navzdory ztrátám přesnou a silnou palbou pušek obránců se dostali až ke karavaně a nastala krvavá řež boje muže proti muži.
Václav střílel z pistole, až pak už nestačil nabíjet a z opasku vytáhl svou dýku.
Beduíni, kromě pobíjení mužů, se zmocňovali i žen a unášeli je pryč.
Právě když kolem proběhl jeden, se zoufale se zmítající a křičící ženou na zádech, se Václav vymrštil a prudkou ránou zespoda nahoru mu doslova rozpáral břicho.
Muž padl jak podťatý, pustil ženu, která ihned se dala na bezhlavý útěk, ač nebylo kam. Zleva zazněl výstřel a žena s výkřikem padla do prachu cesty.
Václav se rozhlédl kolem sebe a zahlédl, jak na voze před ním se dva beduíni zmocňují jedné ženy. Popadl pušku zabitého lupiče a „prásk, prásk,“ třeskly dva výstřely. Muži na voze se bez hlesu složili mrtví.
Náhle se mu zablýsklo před očima a velká rána mu vyrazila pušku z ruky. Koutkem oka zahlédl muže ozbrojeného šavlí. Druhá rána ho zasáhla do boku. Pocítil řezavou bolest, z rány se vyvalila krev a svět mu potemněl. Pak upadl do bezvědomí.

***

Václav ztěžka otevřel oči a oslepilo ho prudké světlo, které však rychle zmizelo.
„Atecienne, est i rue s´avien,“ zazněl hlas a nad obličejem se mu sklonil muž, běloch v bílém plášti. „Parlez vous francais?“ ptal se.
„Ne, česky,“ zasípal ztěžka Václav, neboť bolest v boku ho zcela zaplňovala.
“Bien, tchéque,” odvětil muž a Václav znovu padl do bezvědomí.

Když se probral, bylo mu o něco lépe. U lůžka se objevil voják v uniformě a posunky mu naznačil, že mu pomůže najíst se a napít.
Když se Václav posilnil, přišel onen muž v plášti a ještě jeden, který kupodivu česky, jen s mírným přízvukem, spustil: „Vítáme vás mezi živé, pane. Příjít o chvili déle, skončil jste v písečném hrobu.“
A pokračoval ve vyprávění, z čehož Václav pochopil, že beduíny rozprášila jednotka francouzské cizinecké legie a jeho a pár dalších zachránila od jisté smrti. Nyní se už týden potácí mezi životem a smrtí a teprve teď se jazýček osudu naklonil k životu.
„Rána vás těžce zranila, ale nezasáhla důležité orgány, ani se při hojení nezanítila. To je dobře a je vidět, že máte dobrý kořínek. Chvíli si ještě poležíte, ale pak už to bude jen lepší,“ pousmál se a představil se jako Hans Linker, desátník 101.pěší divize cizinecké legie a dovysvětlil.  “Narodil jsem se na Šumavě, tak češtinu ovládám, ale popravdě, s Čechem se v téhle pustině setkávám poprvé.”

Když se Václav uzdravil natolik, že začal chodit na malé procházky, musel se podrobit výslechu u zpravodajského důstojníka legie, poručíka Lafayetta. Ten pozorně vyslechl celou jeho životní pouť a činil si poznámky.
„Hm,“ udělal pak za vyprávěním tečku. „Popřemýšlel jste, jak legii splatíte pomoc a ošetření? My nejsme církev a nic zde není zadarmo. No, ještě bude čas si pohovořit. Prosím,“ podal mu nějaký papír.

Václav na světnici pohlédl na text. Francouzštině nerozuměl, ale pochopil, že jde o přihlášku do legie. Hans mu to vysvětlil.
„Jedná se o pětiletý závazek jako splátku vydaných výloh. Tak to tu prostě chodí,“ pokrčil rameny. „Buď zaplatíte penězi, nebo službou.“

Za čtyři měsíce se vyléčený a plně uschopněný Václav zavázal k pětileté službě v cizinecké legii. Poručík Lafayette byl potěšen.
„Zařídím, abyste poslední rok sloužil v Evropě jako instruktor. Nyní jste zařazen do výcvikového kurzu k 5.oddílu kapitána Funése. Odchod!“ a spokojeně založil podepsaný papír do desek.
Samozřejmě, že lhal. Veteránského věku se zde dožil málokdo.
Ztráty byly průběžně nahrazovány vojáky z Evropy, ale opačným směrem odjížděla jen hrstka šťastlivců. S nováčky se zde nikdo příliš nepáral a ztráty byly vysoké. S Václavem se počítalo jen jako s kusem masa na zacelení díry v oddíle.

Noví spolubojovníci Václava přijali vřele a jeho nástup hned oslavili v osadě Mandhím, v místním nevěstinci.
Arabské dívky byly velmi hezké a plnily svým zákazníkům jakákoliv přání.
Václavova dívka se slastným sténáním přijímala polibky, laskání a dotyky. Trochu ji vystrašil velkým ztopořeným ocasem, ale poté, co ji v klíně dostatečně vzrušil jazykem, vnikl do ní poměrně snadno. Dlouho neměl ženu, tak si ji bral tvrdě, až násilně, ale dívce to nevadilo. Jeho tvrdý ocas ji vyplnil pochvu, že vnímala každý jeho pohyb, což v ní vyvolávalo slastné pocity. Pravidelným třením se pak s hlasitým hekáním odbavila a výstřik přijala do úst.
Trochu se zakuckala nad tou dávkou, a pak mu ho ještě jazykem očistila a něžně promnula a políbila koule.
Václav prohnětl dívce malá pevná prsa s trčícími hroty bradavek a vzrušením mu ocas začal zase mohutnět. Dívka se usmála a začala ho kouřit.
Ač se snažila otevřít pusu co nejvíc, vpravila do sebe jen nalitý fialový žalud. Dál ho už sevřela rukou a zrychlujícími pohyby ho honila. Jazykem ho zatím tepala po špičce a netrvalo dlouho a trhavými pohyby se do ní vyprázdnil.
Když mu ho olízala dočista, položil na stolek dohodnutý obnos a beze slova odešel.

***

Jak šel čas, Václav v legii už měl odsloužený třetí rok. A měl toho už po krk.
Přepady a likvidace vzbouřených Arabů či nepoddajných divokých beduínů, boj zblízka, to všechno přinášelo smrt, zranění a utrpení.
Velitel Schmidt byl velmi tvrdý muž se sadistickými sklony. Likvidaci vesnic prováděl s německou důkladností a nešetřil nikoho.
Jednoho dne přišel rozkaz vyčistit pouštní oázu v údolí Vádí Paran, kde, jak znělo v rozkaze, se soustředila velká skupina vzbouřenců.
Přepad byl však nečekaně snadný a muži vnikli do tábora s minimálními ztrátami.
Řada mužů se pak vydala plenit stany a nahánět a znásilňovat ženy, vyděšeně pobíhající sem a tam.
Už se začalo šeřit, když kapitán Schmidt dal povel k nástupu. Muži se neuspořádaně řadili, když vtom ze všech stran zapráskaly výstřely a vojáci začali padat k zemi. Než se vzpamatovali a dokázali někam skrýt, většina jich byla zasažena a mrtvá.
Václav, raněn do ruky, padl mezi prvními, ale odplazil se stranou. Setkal se zde s kamarádem Pierrem, který dokázal z palby uniknout nezraněn. Oběma se pak také podařilo mezi stany a temnými kouty vytratit se z oázy pryč.
Ostatní léčce neunikli. Celá jednotka se dočkala krvavé odplaty. Kdo nepadl pod střelbou povstalců a byl zajat, toho se zmocnily ženy a připravily mu krutou a pomalou smrt v podobě vykleštění a usekávání dalších údů, až k postupnému pozvolnému vykrvácení.

Po strastiplném putování se oba uniknuvší legionáři dostali až do Káhiry v Egyptě. Zatímco Pierre se ihned přihlásil na vojenskou komandaturu cizinecké legie, Václav se zbavil uniformy a splynul s místním obyvatelstvem.

***

Chvíli se potloukal městem, ale pak mu správce příbytku, kde nocoval, nabídl práci pro svého pána, ctihodného Muhammada Al-Syrie. Byl to mohutný asi padesátiletý, úctu budící muž, přísného vzhledu a pronikavého pohledu.
„Není zde zvykem, zaměstnávat bílého muže, ale práce je to čistá jen..ehm.. trochu nebezpečná! Má žena Nubíja ráda chodí na nákupy, leč nemá žádný bezpečný doprovod a ve městě je všeliká chátra. Potřebuje sebou ochránce, toť vše! Byt a strava bude v mém domě, odměna štědrá, bereš, mladý muži?“
A oba si plácli.

A tak jednoho dne byli sobě představeni. Nubíje, v tunice se zakrytým obličejem, se Václav rozpačitě klaněl, avšak Al-Syrie ho zastavil.
„To tu není zvykem, chlapče. Ty jsi pán a žena jen majetek. Jistě, pro tebe je to má paní, ale klanět se jí nemusíš!“
Tím to skončilo.

Václav měl volnost, a tak se snažil komunikovat se služebnými děvčaty v domě. Šlo to pomalu. Dívky měly sice před bílým mužem úctu, ale i plachost a bližší pokusy o sblížení odmítaly.
Václav si musel vystačit sám s rukou, kterou vybičovával ven svou nadrženost. Pouze komorná Ranja byla sdílnější a stranou mu sdělila, že se její paní zamlouvá.
„A mohu ji spatřit?“ zajímalo ho.
„Ne, pokud sama nebude chtít.“

Za pár dní začala Václavovi služba. Nubíja a dvě služky vyrážely na tržiště. Václav s nimi, jako strážce, absolvoval celý půlden.
Bylo to úmorné. Dívky zajímalo všechno, ale pramálo koupily. Hlomoz, hemžení lidí a stálá ostražitost byla unavující. Na závěr Nubíja ukázala na zapadlou čajovnu.
Když usedli v jejím zadním koutku, Nubíja odkryla tvář a Václav strnul úžasem. Hleděl na obličej neobyčejně krásné, mladé, snad ani ne dvacetileté dívky.
Černé dlouhé vlasy rámovaly oválný jemný, snědý obličej a velkýma, černýma očima s klenutým obočím a dlouhými řasami. Nad krásně vykrojenými rty byl menší, roztomilý nosík a dokresloval nádhernou pravidelnost obličeje. Když promluvila, bílé zuby zasvítily do šera místnosti.
Václav z té krásy sklopil oči, zatímco dívky si něco brebentily a chichotaly se.
Když dopili čaj, Nubíja si opět zakryla tvář a vraceli se domů. Doma služka šeptla.
„Dnes ti má paní prokázala velkou úctu, žes mohl spatřit její tvář. To značí, že je s tebou spokojena. A to ti posílá,“ políbila ho na tvář.

Také Muhammad Al-Syrie se mu pochvalně zmínil, že se ženě líbí jeho zdrženlivost, trpělivost ale i ostražitost a bdělost nad nimi.
„Tu máš, na útratu.“ Vysypal mu do dlaně 20 zlatých denárů.
A tak si Václav zašel do „Lotosového květu“, nočního podniku pro bílé muže, aby zde ochutnal slasti života plnými doušky.
Když si pak tvrdě bral místní konkubínu, myslel na Nubíju, svůj nedosažitelný sen. Pln sil, chuti i peněz si takto ještě užil s dvěmi dalšími dívkami a za jejich vydatné pomoci s kouřením, hlazením a dalších neznámých technik, dosáhl několika vyvrcholení za večer.

Postupem času ho procházky začaly bavit. Jednak, vždy někde v ústraní, Nubíja sňala závoj a vedli spolu neformální hovor a navíc mohl občas předvést i své schopnosti, když odstraňoval z cesty některé zvlášť dotěrné prodejce, nebo pouliční kapsáře. Reagoval bleskurychle a rázně, že se dotěra k dívkám ani nedostal.

***

Jednou večer za ním přišla služebná s tím, že její paní má speciální poděkování za dosavadní službu a ať se po večerní motlitbě dostaví do předpokoje jejích komnat.
Tam se ho poté ujala neznámá dívka a odvedla do lázně, kde s ním provedla očistnou koupel.
Svlékla jeho i sebe, pousmála se nad vztyčeným ocasem a vstoupila s ním do horké vody. Václav s ní chtěl zapříst hovor, ale dívka mlčela, jen se usmívala a jeho letmým dotykům po těle uhýbala.
Trpělivě ho umyla, pak opustila lázeň a s připraveným velkým přehozem vyzývavě zůstala stát na břehu.
Václav vyšel ven a dívka ho začala jemně sušit. Klesala níž a níž, až náhle odhalila jeho tuhý ocas a začala ho kouřit. Vlhké rty pevně obemkly penis a dívka začala pohybovat hlavou a prsty mu masírovala rýhu od koulí až k zadku tam a zpět. Václav funěl a pozoroval dívku přisátou na svém klíně. Ta si počínala zručně, jazykem ho sjížděla po celé délce, olízla mu koule, poté s ním jemně tepala po žaludu, takže netrvalo dlouho a už to z něj šlo ven.
Dívka pevně sevřela rty a celou dávku spolykala, jazykem mu úd očistila a dovedla ho do další komnaty, kde ho opustila.
Pak se vlevo pohnul závěs a ven vyšla Nubíja! Václav ztuhnul úžasem a ještě více, když pronesla řeč.

„Měl bys vědět všechno. Jsi milý muž a já ti to musím vyjevit. Nejsem, jak si myslíš, žena Muhammada, ale jeho otrokyně. Koupil mě v oáze Jafal a dobře se o mě stará, neboť věří, že mu jednou vynesu jmění. Ta chvíle brzy nastane a už mě nikdy nespatříš. Proto jsem se rozhodla, dát ti to jediné, co mám, svou nevinnost. Nechci, aby to mé nejcennější vzal někdo, koho neznám a nemiluji. Tys tak milý, hezký….a já to chci prožít s tebou.“
„Ale… můžeš přece utéci. Třeba i se mnou,“ vyhrkl Václav.
„Ne! Pomstil by se mé rodině, které za mě dal značný obnos a nás by hledal až na kraj světa. Můj osud je daný a proto jsi tady, abych naposled řídila svůj život.“
Rukou povolila sponu na rameni, tunika ji sjela z těla a nyní stála před ním nahá.

„A ta dívka, co mě umyla, je?“
„Otrokyně jako já. Dala jsem jí příkaz, aby se o tebe postarala a teď už nemarni čas.“
Popošla k němu a přitiskla své rty na jeho. Pro Václava to byl úžasný sen. Ta nádherná dívka, co po ní toužil a po nocích si ho zoufalstvím honil, je tady a zcela se mu oddává!
Líbali se nekonečně dlouho, nemohli se vzájemně nabažit.
Václav ji laskal po celém hladkém, snědém těle. Nevynechal ani kousek. Líbal a laskal ji ňadra, kde se obzvlášť věnoval bradavkám, lízal je a sál, klesal níž na ploché bříško a dále až k místu nejtajnějšímu. V klíně měla Nubíja tmavý porost, ale na krajích upravený a tvořil tak hezký tmavý trojúhelník.
Jazyk ponořil do čárky uprostřed, jemně rozhrnul závojíčky. Dívka přidušeně sténala a vlnila se. Laskal poštěváček, jemně ho sál a drtil mezi zuby. Dívka hekala, vyrážela pánví proti němu a rukama mu tlačila hlavu do klína. Samovolně uvolňovala šťávy a Václav zkusmo zasunul prst do jejího lůna. Šlo to snadno, až narazil na pružnou blanku a dívka bolestně sykla.
Poté se posunul nad dívku a vztyčený úd nasadil na otvor. Pomalu zatlačil a žalud zmizel uvnitř. Nubíja vymrštila nohy a zapřela je o jeho ramena.

„Bude to trochu bolet,“ upozornil ji. Trochu zatlačil, dívka pevně stiskla rty a bolestně zakňučela.
“Pokračuj!” vydechla.
A tak pokračoval a prudčeji přirazil. Cítil, jak proráží její nevinnost. Nubíja přidušeně vykřikla. Po chvíli začal pomalu s pohyby.
Nakonec se dostal do ráže, dívku chytil za zápěstí, rozpažil ji ruce a divoce se do ní zarážel.
„Ahhh…ooch!” vyrážela při přírazech a to už z ní Václav rychle vyjel a proud horkého semene ji skapával na břicho.
Povadlý penis byl pokryt směsí krve, spermatu a šťáv. Sotva si ho utřel, Nubíja se k němu sklonila začala ho sát. Neuměla to, ale byla vidět snaha.
Brzy se mu postavil a začal ji pomalu souložit do pusy. Nubíja se kuckala, ale v domnění, že to tak má být, držela rty u sebe a nechala si jeho velký ocas zajíždět až do krku.
Pak si Václav lehl, a nabídl jí ho k nasednutí. Když do ní prudce zajel, hekla nad hloubkou proniku, ale pak pozvolna začala odsedávat, podle vlastních pocitů.
Václav zatím hnětl její prsa a přirážel pánví proti ní. Dívka se mu zapřela o prsa a začala zrychlovat v blížícím se vyvrcholení.
Pak zasténala a bezvládně na něj padla. Václav ještě nebyl hotov, a tak dívku položil na bok a zajel do ní zezadu.
Nubíja nejdřív bezvládně držela, ale pak mu šla naproti. Václav šílel slastí, když projížděl její úzkou pánev a tvrdě ji šoustal. Dívka se musela vzepřít o pelest a on přirážel a přirážel……
Pak z ní prudce vyjel a čára spermatu ji potřísnila záda. Nubíja se odbavila už dvakrát a měla toho dost. Po chvilkovém mazlení ho poslala pryč.

„Musíš jít, můj jediný drahý a nikdy nezapomeň na svou oddanou Nubíju.“
V předpokoji narazil na komornou, dívku Ranju. Ta ho chytla za ruku.
„Má paní brzy odejde a já skončím někde v harému. Prosím, vezmi mě sebou do své země. Budu ti věrně sloužit.“
Na důkaz mu přejela rukou po rozkroku.
Unavený Václav se nenechal svést, ale dívce přislíbil, že vše promyslí. Události však nabraly rychlý spád.

***

Al-Syrie mu náhle oznámil, že nyní s ženou odjíždí na nějaký čas pryč a jeho služeb se prozatím zříká.
„Uvidíme, jak po návratu,“ poklepal mu přátelsky na rameno a předal plný měšec denárů, hotové jmění.

V noci se, dle domluvy, měl Václav sejít s Ranjou v zahradě a snažně ji odpoledne prosil, ať přece jen přemluví i svou paní, ale nakonec se sešli jen dva.
„Paní nepůjde,“ šeptla Ranja. „Snad ti to nevadí?“ dodala trochu posmutněle.
„Jdeme!“ odpověděl Václav a za chvíli už je unášeli obstaraní velbloudi do tmy pouště. Zastavili, až když za svítání dosáhli oázy Gíza. Ranja mu vypověděla svůj příběh.
„Pocházím z kmene beduínů. Putujeme od oázy k oáze a přiznávám, žijeme z občasných přepadů karavan. V jedné oáze však zase naopak my jsme byli přepadeni lupiči. Unesli mě a ještě dvě ženy. Mě nechali na pokoji, když zjistili, že jsem panna. Měla jsem tak velkou cenu. Na trhu mě koupil Al-Syrie a převezl do Káhiry. Ten mě taky zbavil panenství, bral si mě den co den…ach… a když mu přivezli novou otrokyni, ustanovil mě její komornou. O paní Nubíje nevím však nic. Ani, kde jí koupil. Ona je však velmi tak vznešená, vzdělaná…více nevím,“ složila ruce do klína.

„Kam teď půjdem?“ zeptal se Václav, který se v poušti necítil dobře.
„Byla bych ráda, kdybys mě vzal sebou, Kamkoliv, kam půjdeš.“
„Ale já se tu nevyznám. Ty musíš býti průvodcem.“
„Vyčkej do rána,“ řekla Ranja a políbila ho na tvář.

Ráno Václav otevřel oči a vedle bylo místo prázdné. Rozhlédl se okolo a na hraně vysoké duny spatřil malou postavu, jak postupně hledí na všechny strany.
Když se Ranja vrátila zpět, smála se.
„Tam tím směrem je oáza Al-Džazíra.“ Mávla rukou doleva.
„Jak to víš?“ zeptal se Václav podezřívavě.
„Prostě to vím, neptej se jak,“ usmívala se dál.

Z oázy už to k moři údajně bylo kousek, ale Ranja změnila názor. Přiznala se, že chce najít svou rodinu, od níž byla násilím odtržena.
„Podívej! Poušť není můj život. Doveď mě k pobřeží a pak si tu klidně hledej dál, ale beze mě!“ zlobil se Václav.
„Ale s mojí paní bys šel, kam by chtěla, viď?“ rozčílila se i Ranja.
„Ty mrcho!“ naštval se Václav a vrhl se na dívku „Já tě naučím!“
Povalil ji na zem, vyhrnul tuniku a rukou zajel do klína.
„Teď mi posloužíš!“ funěl ji do tváře.
„Ne! Já nechci…pusť mě…nech mě!“ marně se bránila.

Václav už ležel mezi jejíma nohama, pozvedl ji za pánev a pronikl do ní. Dívka mu zaťala ruce do obličeje, ale popadl ji za zápěstí a ruce vzpažil za hlavu. Jeho ocas si už razil cestu do jejího klína. Ranja se zmítala, vzdychala a sténala, ale Václav jen opojně vzdychal, jak mu její stažený klín dělal dobře.
„Vždyť jsi mě stále chtěla!“ funěl ji do tváře, ale Ranja jen opakovala: „Ne… nech mě…pusť mě!“

Odmítala se i líbat, a tak ji vyhrnul tuniku přes hlavu a líbal její drobné prsy se vztyčenými hroty bradavek, které reagovaly na laskání příznivě.
Po chvíli už i vzdychání dívky změnilo tón a v přírazech se ozýval mlaskavý zvuk, jak se jí klín uvolňoval a vlhnul. Václav přirážel stále pomalu a nadoraz a když ji shrnul tuniku ze tváře, viděl blažený výraz spokojené ženy.
Ještě stačilo pár přírazů a Ranja shodně s ním táhle zavyla a už do ní tekl proud spermatu.
Václav odpadl a zavřel oči. Náhle na svém povadlém ocase ucítil vlhké rty a jazyk. Ranja ho začala kouřit a chtěla druhé číslo. Kouření zabralo, a tak si ji vzal zezadu.
To už dívka spokojeně sténala blahem a sama mu šla naproti. Václav přirážel a rukama hnětl visící prsy. Na závěr dívku pevně chytil v pase a tvrdě narážel na ocas. Drobná dívka vkleče jen poskakovala v rytmu přírazů a penis cítila hluboko ve svém těle.
Pak se ji rozlilo tělem teplo, jak ji naplnil semenem a byl konec.
Když leželi vedle sebe a odpočívali, Ranja se tiše zeptala: „Myslel jsi při tom na ni?“
„Ne! Jenom na tebe. Mám tě rád,“ odvětil Václav a byla to pravda.

A tak spolu putovali a milovali se ještě pár týdnů, když dorazili do pouštního města Madžúf, které ještě donedávna bylo bělochům zapovězeno.
Zde se jejich cesty rozešly. Ranja se rozhodla zůstat a dál hledat svou rodinu a Václavovi ukázala cestu k moři.
A tak, když se jednoho večera spolu pomilovali, ráno byla Ranja pryč.
Na cestu do Dakaru se Václav přidal k obchodní karavaně a za čtrnáct dnů po dlouhé době zase spatřil moře. Pár dní se potloukal přístavem a pak se nalodil na cestu přes oceán, do Ameriky.

Navigace v seriálu<< Kronika jednoho života 01Kronika jednoho života 03 >>
4 2 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Martin

Nevím jak se to bude ostatním , mě se to moc líbilo . Má to akční i erotickou část . A celkem se těším na další pokračování .

childe

Velmi dobrý příběh co má i děj což je jen a jen dobře.

2
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x