Kronika jednoho života 07

Toto je 07 díl z 7 v seriálu Kronika jednoho života

Cesta z Krasnodarského kraje na hranice Uherska proběhla poklidně.
Václav cestoval od vesnice k vesnici, tu a tam pomohl a vděční vesničané mu poskytli přístřeší.
Jejich manželky zas mladý a zajímavý cizinec přitahoval jako magnet a nezřídka mu v noci vlezly do postele. Jejich muži, většinou zpití samohonkou, vše zaspali, a pokud náhodou někdo měl podezření, žena ho vždy tak sjela.
Václav pochopil, kdo ve skutečnosti vládne v ruských domácnostech.

Plochá krajina Ukrajiny však byla nekonečná a Václav s úlevou po mnoha týdnech v dáli zahlédl vrcholky hor.
V Užhorodu na Západní Ukrajině již lidé mluvili srozumitelným nářečím a Václav poznal, že domovina je blízko. U místního pravoslavného duchovního, jediného vzdělaného muže v širém okolí, načerpal další zeměpisné informace o své cestě a pomalu se blížil k území Uherska.

Jenže v Karpatských horách se mu zranil kůň, že ho musel na místě utratit a u vísky Lupiczowskoje byl přepaden bandou loupežníků. Zaskočili ho a v domnění, že se jim vydá bez problémů, k němu jeden z nich volně přistoupil.
Zásah pěstí přímo do brady ho však odhodil zpátky a muž se bezvládně skácel k zemi. To už se ostatní na Václava vrhli a on pomalu podléhal početní přesile. Pak se však dostal rukou do boty, kde měl schovaný lovecký tesák, vytáhl ho a nejbližšího muže bodl přímo do rozkroku. Ten příšerně zařval a s klínem zalitým krví odpadl stranou.
Ostatní muži ho nakonec přemohli, tesák mu vyrvali, pěstmi mu rozbíjeli obličej a mlátili do břicha.

Pak zraněný muž zakřičel, „Vyvrhněte mu vnitřnosti!“
Ale než k tomu mohlo dojít, za zatáčkou se objevila trojice jezdců.
„Rychle pryč!“ křikl muž, co je první zpozoroval, a všichni i se zraněným zmizeli v houštinách.
Jezdci, byli to Sedmihradští kurýři mířící do Bilyalostoku. Zachráněného Václava dovezli do osady Pogromy a pokračovali dál za svým úkolem.
Václav, značně potlučen, ale jinak nezraněn a neoloupen se dopotácel do místní nálevny a poručil si sklenici místní pálenky. Samohonka ho nejdřív uvnitř vypálila a až po chvíli byl mocen nadechnutí. Muž za pultem se smál, až se za břicho popadal.
„Jak vidím, nejste místní. Copak, copak, moje kořalka je na vás silná, hehehe?“
„Trochu,“ zasípal Václav, ale pak pití zajedl a trochu ožil.

„Jste nějaký potlučený?“ zavedl řeč muž. „Jsem i místní ranhojič. Max Podolski jméno mé a k vašim službám, cheche.“ Byl dobře naladěn, ale Václavovi nebylo do řeči.
„Spadl jsem do koryta potoka. Cesty tu jsou strašné,“ vysvětlil svůj stav.
„To jsou,“ připustil muž. „Ale sem málokdo zavítá. Není tu ničeho. Jen vesnice, louky, les a nějaká ta lesní cháska, rozumíte ne?“
„Dá se tu ubytovat?“ zajímalo Václava a muž si mnul bradu. „No, víte….“

Do obchodu vstoupila mladá žena.
„Á, Nina Alexejevna, vítejte. Jako vždy?“ věnoval se zákaznici a pak se zeptal. „Třeba u ní by byl nocleh možný, co říkáte Nino?“
Žena se zadívala na Václava a kývla. „Proč ne, ale peníze předem!“
Ten ji z vaku podal zlatý egyptský denár a stříbrný dolar, darovaný mu pro štěstí v Americe Stázkou Nováčkovou.

„Dovolíte,“ vzal si je Max a chvíli zkoumal. „Pravé zlato i stříbro,“ řekl obdivně „Máte štěstí, Nino.“
„V pořádku,“ kývla žena a Václav ji následoval do chalupy ve stráni pod lesem na konci vsi. Dům byl prázdný a žena zde zřejmě žila sama.
„Nebojíte se tu tak sama?“ zavedl řeč, ale žena jen pronesla: „Nejsem sama. A víc se neptejte.“
Večer už byla trochu sdílnější, ale o rodině a svém životě mnoho neřekla, spíš ji zajímalo jeho cestování a život jinde.
Václavovi se líbila. Na vesničanku byla až příliš jemných rysů a ladných křivek. Pravidelnou kulatou tvář doplňovaly dlouhé, tmavě hnědé vlasy, které přes den skrývala do šátku. Oči měla zelené jak kočka a krásně tvarované rty přímo vyzývaly k políbení.
Nina přes den pracovala na polích u místního sedláka a Václav první dny povětšinou odpočíval anebo navštěvoval Maxe, který ho zahrnoval různými historkami a obeznamoval s místním obyvatelstvem.

***

Jednoho dne se Max tvářil tajuplně.
„Tak se po okolí povídá,“ začal zeširoka. „Že kdosi připravil Ruslana Nikytiče o jeho pýchu…. Co vy na to?“
„A kdo je Ruslan Nikytič?“ nezúčastněně se zeptal Václav. „No přece zdejší velitel loupežníků a milý Niny Alexejevny!“
Václav se zakuckal a Max ho přátelsky plácl do zad.
„No, no…už dobrý? Vy se tu tuhle objevíte, potlučený a hle….. Ruslan je zraněný. Nikdo ho zatím nepřemohl. No, nechci vám podsouvat žádné mé názory, ale pozor na Ninu! Kdyby se to dozvěděla, vyřízne vám srdce z těla, nebo spíše….víte co! A tak, na vás!“ dolil sklenky a dál už nic neříkal.

Ten den Václav přišel do chalupy opilý, ale Ninu to rozesmálo.
„Vidím, že vám Maxova kořalka moc nesvědčí, nemám pravdu?“ zvonivě se smála a dala na stůl jídlo. „Musím se vám omluvit, že jsem předem chtěla peníze za byt, ale…. Je tu těžký život. Žijeme jen z toho, co dá pole a každý groš navíc je dobrý. Jste milý a slušný muž a já vám to vynahradím… nebojte!“
Václav mohl přemýšlet, jak to myslela.

V noci ho vzbudily tiché zvuky, jako by někdo chodil po domě. Za chvíli klaply dveře a stín postavy přebíhal dvůr ke stodole. Václav se nenápadně vypravil za ním.
Ve stodole slyšel tlumený hovor a pak i tichý vzlykot ženy. Nerozuměl ani slovo, ale hovor už končil a do tmy vyšly zevnitř dva stíny.
„Sbohem,“ řekla žena a druhý stín se odebral směrem k lesu.
Žena povzdechla a vrátila se do domu. Václav pochopil, že za Ninou přišel její milý, nebo někdo jiný, pokud je zraněn tak, jak mluvil krčmář.

Ráno Nina nemluvila, tvářila se smutně a bylo vidět, že měla bezesnou noc. Dopíjel žitnou kávu, když ho zaskočila otázka.
„Když jste přišel sem do vsi, nepotkal jste někoho?“
„Já…ehm…jsem nikoho nepotkal. Vlastně ano! Tři jezdce. Ptali se, kam jdu, ale oni mířili na sever. Byli to kurýři Sedmihradského knížete, nebo kýho čerta…“
„Hm,“ udělala tečku za hovorem Nina a odešla za svými povinnostmi.

Václav vyndal z tlumoku dvě pistole, svoji výzbroj, pečlivě je vyčistil a nabil. Byly to zbraně posledního výkřiku techniky. Koupil si je v San Francisku. Sestrojil je jakýsi Samuel Colt a zbraň se odpálila úderem spouště do náboje uvnitř. Žádný prach na pánvičku. Zatím je použil jen dvakrát a fungovaly bezvadně. Chtěl být připraven, kdyby byl náhodou odhalen, odejít se mu zatím nechtělo.

Nina byla po návratu opět zasmušilá a zase měla několik podezíravých otázek,
„Vy jste cestou sem spadl do potoka?“
„No…ano. Cesty jsou špatné a…uklouzl jsem. Tam v tom úzkém místě mezi skalami.“
„Myslíte asi tiesňavu, ne? Tamtudy nikdo nechodí. Buďte rád, že jste se odtamtud dostal po svých,“ kývla Nina, jako že mu věří. „Já jen, že Max povídal, že jste byl potlučený, jako byste se s někým popral.“
Pátravě se mu zahleděla do tváře.
„Já? Podívejte se, mám snad postavu na zápas. Prohrál bych s prvním chasníkem ze vsi, no, co si myslíte vy?“
„Máte pravdu,“ pousmála se Nina a večer otázek skončil.

V noci Václav přemýšlel jak dál, jestli má opustit osadu, když ho tiché klapnutí dveří vyrušilo z myšlenek. Nina má zase návštěvu, blesklo mu hlavou.
Ze stodoly vycházel tlumený hovor. Občas oba zvýšili hlas a Václav rozpoznával útržky vět. Pak hovor přerostl v hádku….dokonce i zvuk zápasu a pláč ženy.
Václav pomalu otevřel dveře a spatřil Ninu, ohnutou přes oj žebřiňáku, sukni vykasanou k pasu a muže, jak se právě chystá zarazit do ní svůj ztopořený ocas.
„Nedělej to… prosím…nedělej to!“ plakala a prosila ho bezmocná Nina.
„Ruslan řekl, tak to musí být!“ tvrdil muž, tlačil ženu dolů a pomalu jí vstupoval mezi násilím roztažené nohy.

Dvěma skoky byl Václav u něj a přesně mířenou ránou ho sekl hranou ruky do zátylku. Muž jen hekl a jako loutka poklesl v kolenou a sesul se k zemi.
Nina si srovnala šaty, ale pak si rukama zakryla obličej. „Tys ho….zabil?“
„Ne! Jen omráčil. Měl jsem se snad dívat, jak vás…hanobí?! Kdo to, ksakru, je?“
Nina vzdychla: „Marat je bratr Ruslana. On je raněn a ztratil svou…ehm…mužnost a bratr dostal za úkol obtěžkat mě svým séměm, aby dítě bylo stejné krve a zůstalo v rodině. Já ho však nechci… nemohu mu být jen tak po vůli, když si Ruslan usmyslí!“ a dala se do pláče. „Co teď se mnou bude?“
„Běžte domů a já si popovídám s tím bratrem!“ vyprovodil ji skoro násilím Václav ze stodoly a pak si vzal do parády Marata.
Několika fackami ho probral a obkročmo mu sedl na hruď. Marat přiznal všechno, že ho opravdu poslal Ruslan, obtěžkat Ninu a teď čeká na výsledek.

„Netušil jsem, že tu Nina někoho má!“
„Jsem tu jen na bytě. Přechodně. Než se vykurýruju z ran, co sem utržil od lupičů v lese! Nevíš o tom nic?“
„Mordyjé, tos ty…cos?“ zalapal po dechu Marat.
„Klidně mu to vyřiď a na Ninu ať zapomene. Zaslouží si někoho lepšího!“ propustil ho Václav.
„Snad nemyslíš sebe?“ ušklíbl se Marat.
„Ty už jsi mrtvý, to mi věř!“
A zmizel v temnotě.

***

V sednici chalupy Nina seděla u kamen a stále usedavě plakala. „Co s námi bude?“
„Milujete ho?“ zajímalo Václava a připravoval si pistole.
Nina ho jen ohromeně pozorovala. „Chcete ho…zabít?“
„Počkám, jestli on nebude chtít zabít mě. Pak se budu bránit. I vás,“ pousmál se na ni.
„Ruslan byl nejlepší muž ze vsi a já byla šťastná, že si vybral právě mne. Jenže pak se dal na loupení a nechtěl toho nechat. Mě už jen měl na pobavení. Nevěděla jsem, jak se z toho vztahu vymanit. Ale už ho…. nemiluju,“ řekla pevně a přestala plakat.
„V pořádku!“ odvětil Václav a podal ji pistoli. „Stačí jen stisknout. Tady tohle,“ ukázal spoušť.
Nina ji převzala a prohlížela: „Já..já to nedokážu!“
„V tom případě, bůh s námi. Zemřeme!“ řekl suše Václav, pistoli zasunul za pas a usedl za stůl v rohu místnosti.
Znavená a zcela zlomená Nina si šla lehnout.

Ani ne za dvě hodiny se rozletěly dveře do sednice a v nich stál Marat, ještě jeden muž a sám Ruslan, kterému zasvítily oči.
„My se přece známe!  Tos ty, ten prašivec….dnes je tvůj konec!“
„Opravdu, tak si pro mě pojď!“ sladce se usmál Václav a bleskurychle mrštil rukou a muž vedle Ruslana se s nožem v hrudi chroptivě skácel na zem.
„Ty pse!“ skočil po něm Marat a začala potyčka. Ruslan jen vyčkával na příležitost, až se Maratovi zdařilo sevřít paží zezadu Václavovi krk a stáhl ho na sebe, takže ten ležel na zemi na něm.
„Tak pojď, dodělej ho!“ křikl Marat a všemi silami ho držel. Václav se zmítal, snaže se dostat ze sevření. Ruslan zpod pasu vytáhl velkou dýku a blížil se k dvojici.
„Uříznu ti koule, to se spolehni!“ zafuněl a napřáhl ruku.

„Prásk!“
Ohlušující výstřel naplnil místnost a Ruslan ztuhl. Pomalu se otočil a spatřil Ninu s napřaženou kouřící zbraní.
„Ty?“ zasípal a mrtev padl na podlahu, jak podťatý strom a na zádech se mu rozlévala velká krvavá skvrna. Marat leknutím povolil stisk a Václav ho loktem trefil přímo na solar. Muž zaúpěl, Václav rychle vstal, sáhl za pas a „prásk“, zastřelil ho ranou do hlavy.
„Bože!“ Vykřikla Nina, když z Maratovy hlavy zbyla jen půlka a zbytek se rozstříkl po místnosti.
„Já…já ho zabila!“ v šoku se Nina svezla na zem a dala do pláče.
Václav mlčky postupně vytahal mrtvoly na dvorek a posbíral i zbytky Maratovy hlavy. Nina poté utřela krev a oba si zavdali pálenky.

„Pojď!“ Řekl tiše Václav, podpíraje Ninu, doprovodil ji k loži. Uložil ji, přikryl a otočil se k odchodu.
„Počkej!“ zašeptala. „Děkuji ti….a zůstaň tu se mnou, nechci být sama.“
„To nejde, musím je ještě uklidit,“ kývl směrem ven.
„Tak aspoň políbení na noc,“ zaprosila Nina a Václav se k ní sklonil.
Jejich rty se setkaly, ale snad aniž to oba chtěli, ústa se jim otevřela a jazyky se protnuly. Líbali se hluboce a dlouho, ale pak se odtáhli.
„Dnes ne….ach bože..to nesmíme..dnes ne,“ zmateně Nina prosila Václava, který kývl a vyšel ven, zakopat mrtvoly.

***

Ráno se dohodli, že o noci již nikdy nebudou mluvit.
Nina odešla do práce a Václav k Maxovi, vyčistit si hlavu pálenkou.

Dny plynuly, až přišla zima. Václav stále bydlel u Niny jako podnájemník, ač v očích celé vsi byl označen za milence.
„Kéž by to byla pravda,“ říkal jim, ale vesničané mu nevěřili.

Jednoho dne se Max tvářil tajuplně.
„Vesnicí kolují zvěsti, že Ruslan se svým bratrem kamsi zmizeli a bandu nechali napospas. Je divné, že tu Ninu nechal jen tak, vždyť byl její milý. Nevíte o tom nic?“ spiklenecky zvedl obočí.
„Nevím nic, to máte pravdu,“ přikývl Václav. „A co s bandou bude teď?“
„Nooo. Bez vůdce se asi rozpadne a muži se navrátí k pastevectví, sedlačení a budou zase třít bídu s nouzí. Nic jiného ty lidi nežene do lesů, než bída… Je tu opravdu těžký život,“ vzdychal Max.
„Ani jsem si nevšiml, že byste měl bídu,“ ironicky řekl Václav.
„Já, díkybohu ne, ale myslel jsem ostatní ve vsi,“ kroutil se Max.
„Tak já jdu, Nina už je asi doma,“ hodil na pult rubl.
„Tak to máte předplaceno na příště,“ zavolal za ním Max a shrábl peníz.

***

Zjara jednoho dne Nina usedla vedle Václava a chytla ho za ruku.
„Já jsem moc přemýšlela…. o životě, o sobě, o tobě. Já už tu nemohu zůstat. Vše se mi vrací a leží na mně jako kámen. Já chci odejít a ….troufám se tě zeptat, zda mě vezmeš sebou? Já ti nechci být na obtíž, ale odveď mě alespoň pryč odsud, pak už ti nebudu překážet.“
Václav ji pohladil ruku.
„Nino. Já jdu daleko, do Čech, ale budeš-li chtít, můžeš zůstat se mnou. Budu jen rád, zůstaneš-li po mém boku. Společně tak na vše zapomeneme a začneme znova. To ti slibuju před tebou a všemohoucím Bohem.“
Nina se usmála a oči se jí zalily slzami.

Když den přešel v noc, objevila se náhle u Václava v komoře.
„Rozhodla jsem se, že odevzdám svou duši i tělo, vše co mám, do tvých rukou a…jsem ti plně oddána,“ řekla zastřeně, uvolnila si šněrování na košilce.
Stála před ním nahá, jen v záři měsíčního světla, jak luční víla.
Přilehla si k němu do lože a se slovy: „Pššš, já sama,“ ho políbila a v polibcích pokračovala po jeho krku, hrudi, níž a níž.
Náhle pocítil teplý dech a vlhkost rtů na ocasu, který zareagoval a začal tuhnout. Žena ho jemně kouřila a laskala jazykem, až dosáhl potřebné tuhosti. Rukou ho lehce honila a druhou laskala koule.
Václav funěl slastí a to už se Nina posunula výše a zavedla si ho do pochvy.
Pomalu dosedala, až v ní byl celý. Václav zvedl hlavu a viděl jen temný trojúhelník jejího klína, jak v ní úd celý zmizel. Nina vydechla a pomalu se začala nadzvedávat. Zaklonila se dozadu, zapřela se mu rukama o kolena a odsedávala ve stále zrychlujícím rytmu. Hlasitě přitom sténala a vzdychala a Václav ji ještě rukama hnětl pevná plná ňadra a prsty dráždil vztyčené bradavky.
Pak táhle zavyla v orgasmickém vyvrcholení a bezvládně mu padla na hruď. Václav ještě nebyl hotov a po chvíli ji začal přírazy nadzvedávat. Nina se usmála a znovu rozjela druhé kolo.
Tentokrát byla předkloněna, rukama zapřená o jeho hruď.
Poté si Nina lehla na záda a on si ji vsedě narážel na sebe. Už cítil blížící se vyvrcholení, a tak ji uchopil za kotníky, položil si její nohy na ramena a takto na ní nalehl.
„Ach… bože!“ vyjekla Nina nad hloubkou proniku, ale Václav už začal tvrdě a ve zrychlujícím se rytmu přirážet.
Byla to divoká jízda. Žena mu byla vydána na milost, ale slastně sténala a Václav nemilosrdně do hloubky plenil její klín.
Pak z ní vyjel a bílá čára spermatu jí potřísnila břicho.
Dlouhou dobu neukojený Václav byl při síle, a aniž mu ocas ochabl, rozjel další číslo.
Chtivě ho do ní znovu zasunul a dál projížděl. Nina se už odbavila několikrát, ale on ji stále drsně souložil a měnil polohy. Obracel si ji jak panenku na hraní, zezadu, zepředu, z boku, až se ji náhle v klíně rozlila teplá záplava a Václav definitivně skončil a odpadl.
Oba pak usnuli. Nina byla ukojena na dlouho dopředu, ale druhého dne už zase sténala pod jeho neúnavným ocasem. Zažila další a další orgasmy, které dosud nikdy nepoznala.

***

Na počátku léta dvojice opustila osadu Pogromy a vydala se dál na západ.
Ve městech se Václav seznamoval s místní krajinou a dumal nad mapami okolí, které mu purkmistři na radnicích měst zapůjčovali k nahlédnutí. A tak putovali dál a dál. Cesta se jim stočila k jihu a u Svatého Jána překročili zemskou hranici na Moravu.

Za Valticemi se ubytovali v krčmě u císařské silnice na Brno.
Starý krčmář si stěžoval, že děti se mu nevyvedly, rozprchly se do světa a on sám už na živnost nestačí. Václav s Ninou se mu nabídli k práci.
„Nežádáme peněz. Jen to jídlo a střechu nad hlavou míti.“
„No. Když myslíte, ostaňte tu. Práce jest tu dosti. Já už jsem stár, tak na odpočinek,“ souhlasil krčmář.

Václav doposud měl nějaké peníze a v záloze šperk od Helgy i Nikoly, ale ty pečlivě skrýval v záňadří košile a měl s hospodou jisté plány.
Před zimou už spřádal s hospodářem své představy a na jaře je realizovaly. Krčmu přestavěli, zvětšili a zútulnili, a když na podzim hospodář zavřel oči navždy, stali se majiteli usedlosti.

Václav to nechal neprodleně zapsat do zemských desek jako hostinec „U cesty“ a zakoupil si hostinskou živnost. Tím zajistil sebe i Ninu pro případ nějaké nehody.

Jistá „nehoda“ se stala ještě před zimou, kdy mu Nina oznámila radostnou novinu s očekáváním potomka.
A tak se již manželům Nemanickým narodila dcera Marie.
Následovali Martin, Anna a Jan. Václav žil ještě řadu let a jeho vztah s Ninou byl plný štěstí a lásky.
Do Nemanic se již nikdy nevrátil.
Když zemřel, byl pochován na hřbitůvku v Hlohovci a jeho hrob dodnes můžete navštívit.
Tím se také „Kronika jednoho života“, Václava Nemanického z Nemanic, uzavírá.

Navigace v seriálu<< kronika jednoho života 06
5 3 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
7 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Frank

Hezké zakončení příběhu. Pěkně napsáno, a sex opět pouze doplňuje příběh. Četlo se to samo

Frank

childe

Příjemné zakončení příběhu o dlouhé cestě. Tento díl mi oproti předchozím přišel velmi krátký. Bylo zde více příběhu než sexu, ale to nevadí, naopak k poslednímu dílu to bylo to pravé.

bert9k

Pěkný cestopis. Lehké letní erotické čtení.

Dexius74

Len trocha nepresnosti. Užhorod bol už súčasť Uhorska (c.k. monarchie)

Martin

Velmi krásné čtení . A to zakončení je jen taková třešnička . Líbí se mi vyváženost sexu a příběhu , no a nějaká ta nepřesnost . Kdo neudělá nějakou tu chybičku 😀

Kittikit

Deti nebudou cestovat? 😉😁

7
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x