Mýtinka 04

Toto je 4 díl z 16 v seriálu Mýtinka

4. kapitola – Nedělní loučení.

Nedělní ráno se rozsvítilo do krásného dne, sluníčko lechtalo na víčkách tak jsem je líně otevřel a podíval se co dělá má druhá půlka postele. Jana ležela na zádech a šedé kukadla znovu měla upřené na strop.
„Dobré ráno vílo z Mýtinky, jak jsi se vyspala?“
„Strašně jsi chrápal,“ otočila se a začala mě vášnivě líbat.

Přitiskl jsem krásné tělíčko k sobě a začal líbat na čelo a ouška a dál.
„Takhle ne,“ namítla, natáhla se na záda a moji ruku zasunula do pyžamových kalhotek.
Probudila se ve mně elektřina. Začal jsem jemně hladit zlatavé chmýří a pomalu klouzal po svahu lasturky dolů.
Jana měla zavřené oči a rukou si rozepínala knoflíky pyžamového kabátku. Ten sklouzl na stranu a já se hladově vrhl na ňadra, líbal a obličejem laskal ten krásný výtvor přírody.
Odtáhla mě, vytáhla ruku z pyžama, posadila se, shodila kabátek a stáhla pyžamové kalhotky. Vrátila se do své původní polohy, přitáhla si moji hlavu na ňadra a nasměrovala ruku zpět, na své zlatavé chmýří. Tiskla se a vzrušeně dýchala.

Chtěl  jsem se vyprostit a hned se vrhnout na lasturku, ale nepustila a jen zašeptala:
„Ne, takhle ne, musíš mě dole moc hladit, jako posledně.“
Pochopil jsem a začal pomalu masírovat lasturku, hladit stehýnka pěkně hned u buchtičky a cítil jsem jak Jana přitahuje své objetí více a více.
Vjel jsem prstem do járku, pomalu pojížděl od spodu od dírky, až k růžovému kamarádovi a  lehce jej třel. Pak jsem se vrátil  na okraj dírky a krouživým pohybem masíroval ústí. Kolem prstu to začalo více a více vlhnout, Jana  přitisknutá přerývaně dýchala a tak jsem vsunul dva prsty do dírky a zrychlenými pohyby masíroval horní část. Palec si vybral do práce růžového kamaráda a netrvalo dlouho, když se prohnula do oblouku a začala sténat. Tiskla mne tak silně že jsem lapal po dechu a její tělo se mi zmítalo v náručí.

Poslušen instruktáže na netu, vysunul jsem prsty z rozpálené dírky a dlaní tlačil na ochmýřenou lasturku. Pomalu, chvějíc se na celém těle, uvolnila sevření a převrátila se nade mne. Nevím, zda to bylo tou vlhkostí nebo čím, ale dřív jsem musel kolík do dírky sám nasměrovat, protože Janě to ještě nešlo. Dnes dosedla tak prudce, že to až zabolelo.
Zjevně se nekontrolovala a přirážela se sténáním a krátkými výkřiky, že jsem měl strach, aby si meublížila. Nechal jsem ji, ať si sama určuje tempo a hrál jsem si s ňadry.  Když jsem cítil, že se blížím do finále, včas jsem ji nadzdvihl a vyjel. Jako lvice se vrhla zpět a měl jsem co dělat, aby nenasedla znovu a nebyl malér. Se sténáním se svalila stranou. Třásla se jako osika a chraptivě mi vyčítala, proč, když je to v nejlepším, to vždy zkazím.
„Nedá se nic dělat moje kočičko,“ šeptal jsem a z tvářiček líbáním stíral slzičky. Potvůrka, už dobře věděla, co mi dělá dobře a tak rafinovaně, hroty ňader masírovala moji hruď.
Pomalu jsme se mazlili, vášnivě líbali, ale čas neúprosně běžel. Ještě jsme nesnídali a už se blížil čas oběda.
Kdybych tak mohl ten čas zastavit.

Jana se šla osprchovat a já cítil, jak mě měchýř tlačí. Zvědavý, jak bude Jana reagovat, jsem vklouzl do koupelny a usedl na záchod.
Přes sklo sprchovacího koutu jsem viděl tělíčko pod proudy vody a došlo mi, že o mně ví, že tam sedím a koukám.
Zastavila vodu, zrůžovělá vylezla ven a začala se utírat.Pověsila ručník, s úsměvem přistoupila, políbila na čelo a zeptala se:
„Tak co, líbilo se ti to koukání?“
Páni, po takovém divadle, podařilo by se vám vyčůrat?

Jana si šla sbalit věci a já se odšoural do kuchyňky, nachystat něco k obědu. Při jídle bylo nepřirozené ticho, já se radši na Janu moc nedíval, ale cítil jsem na sobě její pohled. Něco tady ale nehrálo. Jindy na mě koukala tak vážně, ale tentokrát v jejím pohledu bylo něco veselého a cukalo ji to v koutcích. No, Janička na mě něco šila, to bylo jasné.

Náš čas loučení se neúprosně blížil, ale minula čtvrtá hodina a Rudla nikde. Chtěl jsem mu zavolat, ale Jana, nějak neskutečně klidná, mě zadržela a že mám ještě počkat, když slíbil, tak přijede.
Bylo něco po páté,  já už byl jako na trní a vymýšlel nějaké havarijní scénáře. Když jsem konečně uslyšel zvuk tůrovaného auta, ulrhčeně jsem si oddechl:
„Zachrápal, potvora a teď se ještě chce nabourat do boudy.“
Vyšli jsme na verandu, když teréňák s nápisem Hotel Vyhlídka, se smykem zabrzdil u boudy. K mému překvapení se s okýnka vyklonila Bětka a křičela jak průvodčí na zubatce:
„Náááastupováááat.
„Kde je Rudla?“ zeptal jsem se.
„Doma, leští nádobí.“
„Teda,“ řekl jsem zoufale Bětce, „to nemůžete na autobus dolů stihnout.“
„A kdo říká že ho chceme stihnout?“ odpověděla.

Mezitím Jana, když si hodila  baťoh na korbu,  se ke mně vášnivě přitulila a mezi polibky řekla:
„Bětka mě zaveze domů a pomůže mi zpracovat mámu a tátu, tak drž palce.“
S těmito slovy se  nasoukala do kabiny, vedle Bětky. Ta, dle svého zvyku odstartovala, až hlína od kol lítala na všechny strany a zmizela na silničce.

Loudal jsem se dovnitř, kde bylo  najednou tak prázdno, pusto.
Sedl jsem k počítači, ale nebyl jsem schopný se soustředit.
„Nedá se nic dělat hochu,“ řekl jsem si a šel řezat dřevo. Navozili mě toho dvě korby  a tak jsem vytáhl pilu a začal kmeny  řezat na špalky.
Mějak mi scházelo to její: „já ti pomůžu,“ a „proč to tak děláš?“
Bylo tu pusto, přerušované kotoučem pily.
Stmívalo se, uklidil jsem venku a bez cíle jsem se bloumal po boudě. Pak jsem se bezmyšlenkovitě skácel na postel, hladil místo, kde leželo její tělo a před očima se mi míhaly scény našeho posledního milování.
Když jsem byl předtím sám, ani mi ta samota nepřišla, všechno probíhalo k mé spokojenosti.  A teď –  jeden, možná neuvážený okamžik, kdy jsem holky pozval dál, dokonale rozvrátil moji psychiku.

Probralo mě až zvonění telefonu. Koukl jsem na hodiny a ono už bylo půl deváté. Ohlásil jsem se a z telefonu se ozval burácivý Rudlův hlas:
„Bětka se vrátila v pořádku a mám ti vyřídit, že uspěla.“
Prásk, ukončil hovor svým zavedenýmm způsobem.

Zůstal jsem jako solný sloup a v hlavě se mi honilo: Uspěla, jak uspěla, že se Jana vrátí, kdy se vrátí….?
S povzdechem, že když  si organizaci toho vzaly ty dvě, jsem já páté kolo u vozu, jsem si šel něco sezobnout a odebrat do postele.
Sám.

 

V pondělní ráno byla obloha jako vymetená. Nasnídal jsem se a abych něco užitečného dělal, šel jsem rozebrat srážkoměr který byl po deštích plný svinstva.
Čas při práci ubíhal, složil jsem srážkoměr a přemýšlel jestli si mám dát něco k obědu. Jindy to byl pro mě obřad, který jsem nešidil  a vždy si připravil nějakou gurmánskou pochoutku. Dnes se mi do jídla nechtělo a bez cíle jsem bloumal po svém království.
Bylo po druhé hodině když se ozval telefon. Vrhl jsem se k němu s nadějí že volá Jana. Byla to Bětka, svým obvyklým způsobem mi oznámila, že její doprovod byl přijat s povděkem, rodiče má Jana velice rozumné a že pro Janu pojede v sobotu ráno.
„Bětuško, ty jsi zlato,“ zajásal jsem.
„Taky si to myslím,“ suše odvětila.  „A není to  všechno hošánku,“ škodolibě řekla, „budeš platit a to nejlepší nakonec.“
„Samozřejmě Bětko, nechci to zadarmo? Kolik jsem ti dlužen?“
„Jeden recept na segedinský guláš,“ oznámila.
„Potvora jedna,“ blesklo mně hlavou, „samozřejmě Bětuško.“
„A to nejlepší nakonec: v sobotu nepřivezu jen Janu, ale také její rodiče, aby se mohli podívat k jakému moulovi se dostala,“ prohlásila.  „Takže v sobotu budeš vařit segedin a já se ti budu dívat na prsty, abys nešvindloval.“
Myslel jsem že mě budou polévat.
„To abych šel uklízet,“ zaúpěl jsem.
„To bys měl,“ zasmála se a položila telefon.
„Ještě že od Rudly nepochytila to prásknutí sluchátkem,“ zamumlal jsem si pro sebe.

Zbytek týdne uběhl jako voda. Při gruntování a šmejčení všech koutů, jsem neměl  čas myslet na Janu.
Nechtěl jsem do toho míchat Bětu ani Rudlu – on by ji stejně všechno vyslepičil a zavolal jsem Petrovi, aby koupil v květinářství nějakou kytici, jaká se dává matkám.
„Svatební?“ zeptal se.
„Né,“ zaúpěl jsem, „matkám, když jde nastávající se představit.“
„Tak to nevím,“ zamyslel se, „já donesl flašu rumu.“
Nicméně v pátek se přivalil s kyticí, kterou by normálně nesli dva mužští, ale co jsem mohl dělat. A začal mě lákat, že má v autě parádní koňáček,takže bychom si  mohli cvaknout.
„Jak pojedeš domů?“
„Neboj,“ nafoukl se, „přespím u tebe, pozdravím rodiče a pojedu.“
„Né,“ zasténal jsem. „Když uvidí takového Krakonoše  leknou se, utečou na hřebenovku a bude je hledat horská služba.“
„Teda tobě ta ženská leze na mozek,“  zaťukal si na čelo, „jó když ptáčka lapají ….,“
„Hlavně když mě to říkáš ty, po dvaceti letech manželství.“
„Hele, dáme si koňáček a já ti to randění rozmluvím, co říkáš?“
„Odstup satane a raději vyval, co ti dlužím za kytici.“
„Nic, je to služba podniku váženým zákazníkům.“
„Tak to jsi teda lepší kamarád než Běta. Ta to sice s rodiči domluvila, ale chce, abych za to zaplatil.
„Prosím tě,“ žasl Petr „a kolik za to chtěla?“
„Můj tajný recept na segedinský guláš. A abych  nešvindloval, tak ho musím zítra před ní udělat a ona se bude dívat, co tam dávám.“
„Tak to je v řiti,“ zaúpěl Petr.  „To se na Vyhlídce bude vařit guláš, všichni štamgasti se tam nastěhují a my ostrouháme.“
Obrátil se, vlezl do vozu a pomalu se vracel do Městečka.

Dal jsem kytici do vody a odnesl do sklepa. Navečeřel jsem se, vytáhl z mrazáku maso na zítřek a zalezl do postele. Hladil jsem rukou deku, kterou se Jana  přikrývala a celý znervózněný ze zítřka, se snažil usnout.

Navigace v seriálu<< Mýtinka 03Mýtinka 05 >>
4.9 8 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Výborné pokračování. Jaro už v tom pěkně lítá a jak správně poznamenal Petr když ptáčka lapají atd.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x