Mýtinka 11 Svatba

Toto je 11 díl z 16 v seriálu Mýtinka

11. kapitola – Svatba.
Nastal ten slavný den, nebe nám dávalo blahosklonně najevo, že je nám příznivě nakloněno, po obloze se líně loudaly beránky a Jana okupovala koupelnu.Tak jsem se musel umýt v kuchyňce  a začal připravovat snídani.Když uznala, že už přece jen tuto důležitou místnost musí přenechat dalším, vplula jako královna v pyžamu ke stolu.
Začal jsem do ní rýpat:
„Já myslel. že už jsi se oblékla, cos tam proboha tak dlouho dělala?“
Vážně se na mně podívala a ironicky odsekla,  že mužský neví, jaké množství práce má žena, když se chystá k oltáři.

Po snídani začalo pro mně peklo. Musel jsem se oblékat pod komandem mé skoroženušky a když jsem ji chtěl políbit, pleskla mě.  že jsem nemrava.
„Poslouchej, když si nesmím vyzkoušet svatební polibek, kdo tě bude líbat na radnici?“
„On se někdo najde.“
„Běto, Běto, cos to udělala z toho nevinného červenajícího děvčátka!“ zabědoval jsem v duchu.

Nicméně nastal okamžik, kdy už na mě nic nenašla k sekýrování. Odklidil jsem se na pohovku a se zadostiučiněním pozoroval ten šrumec, jak se rozčileně oblékala.
Stále jsem musel potvrzovat, že takhle ji to sluší a že tato voňavka bude lepší, než tucet předchozích. co mi strkala pod nos. Ó ženy, ženy…
Konečně se víla ladně kolem mne vlnila ve svatebním kostýmku, na který jsem nesměl šáhnout, abych jí ho neupatlal.
Když se ozval se zvuk přijíždějícího auta, v rychlosti na mne ještě vylila džber nějakého smradu, chytla pod paží a vlekla ven.

Vyšňořené auto se s námi kroutilo silničkou do Městečka, já jsem si spravoval ponožku která tlačila, když Jana mně prudce chytla za ruku a zašeptala:
„Proboha, podívej!“
Jeli jsme po silničce dolů, pod námi Městečko a od křižovatky do nedohledna šňůra svatebních aut, které jakmile nás spatřily. spustily děsivý randál klaksonů.
Jsem znamením kozoroh, plaché zvíře a kdyby nebylo toho, že jsem zavřený v autě, prchl bych zděšen do hlubokých lesů.
Vyjeli jsme na hlavní a stočili to k radnici. Před radnicí se vlnil dav lidí, až jsem myslel, že přijel nějaký ministr.

Vypakovali jsme se z auta, seřadili  nás do štrůdlu, Jana se chytla pod paží a držela jako klíště. Bětka za námi dirigovala:
„Tak už jděte, na co čumíte?“
Procházeli jsme špalírem ke dveřím radnice. Před dveřmi stál špalír naší sešlosti a každý držel nad námi  lyžařské hůlky. Prostě parádní slavobrána.
„Proboha na co mají ty hůlky?“ špitla Jana.
A za námi se tiše ozvala Běta:
„Asi nemohli honem vytáhnout pípy.“
Nebýt slavnostního okamžiku, tak bychom se asi všichni smáli  od ucha k uchu.

No a potom jsme byli vyšňořeným starostou oddáni, bez problémů problémů zvládli svatební polibek, i když si Jana v rozvernosti, že už je paní Karešová, neodpustila  při polibku zastrčit svůj jazýček do mých úst a lechtat mě s ním.
Venku, k radosti přihlížejících, jsem musel absolvovat navlékání chomoutu, uklízení rozbitého talíře, což  jsem, celý  zpitomělý, zcela mechanicky udělal.

Odjeli jsme na Vyhlídku a když jsme vešli do sálu, strnul jsem znovu. Obrovsky dlouhé stoly, uspořádané do písmene U , byly  přeplněné zákusky a dalšími dobrotami a obleženy  hroznem lidí, které jsem buďto neznal, nebo znal jen od vidění. Všichni nám gratulovali a  potřásali rukama, až jsem necítil rameno. Bětka rozsadila nás i Vip hosty, pak mrkla na pingla a servírky začaly nosit na stůl.
Měl už jsem po tom všem hlad jako vlk a netrpělivě jsem čekal, kdy se můžeme dát do jídla.
Viděl jsem, jak se víla z Mýtinky, nyní Karešová, ve své nové roli vyžívá.
Konečně přípitek, proslovy a mohli jsme se dát do jídla.
Jana se snažila mě brzdit:
„Nejez tak hltavě jako bys od rána nic nejedl.“
„Taky že nejedl,“ odvětil jsem plnými ústy.

Po jídle se atmosféra uvolnila, takže jsem si mohl v klidu popovídat se šéfem i profesorem, pochválit Petrovi zastřižené vousy, za což jsem sklidil od jeho drahé polovičky milostivý úsměv.
Přečkal jsem i tančení a dokonce se mi podařilo nešlápnout Janě ani jednou na nohu.
Potom se Jana kamsi s Bětkou odklidila a já se u baru bavil s Rudlou.
Vyrušilo mě šťouchnutí pod žebra. Otočím se a ona to Jana a důrazně mi šeptá:
„Nepij tolik, víš přece. že satyra čeká ještě práce.“
Výmluvně se usměje a zmizí mezi hosty.

Čas ubíhal a hosté se pomalu loučili, tak jsem Rudlovi naznačil, že už by jsme chtěli také zmizet. Významně se na mne usmál a šel zajistit odvoz.
Usadili jsme se s Janou na zadním sedadle a auto s námi šplhalo silničkou k našemu domovu. Jana se ke mně tulila, oči přivřené a hladila mě ruku. Opatrně jsem odhrnul lem jejího kostýmku a klouzal rukou pomalu do jejího rozkroku. Pleskla mě přes ruku, že mám počkat na doma, že jí ušpiním šaty.
Odbočili jsme ze silničky a sjížděli k naší broučkové chaloupce.

Řidič se s námi rozloučil a vracel se zpět. Já odemkl, otevřel doširoka dvéře, rozsvítil, Janu  zvedl do  náruče a přenesl přes práh. Dal jsem ji velkou pusu a slavnostně  řekl:
„Tak vás vítám doma, paní Karešová.“
Přitulila se ke mně, slzičky jako hrách se jí koulely z šedavých kukadel a přisála se vášnivě na má ústa.

Navigace v seriálu<< Mýtinka 10 Nemáme svědkyMýtinka 12 – Svatební noc >>

Autor

5 5 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Tak už je v chomoutu. Nevím jestli bych na svatbě přežil takový dav lidí. Už se těším na pokračování.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x