Mýtinka 07

Toto je 7 díl z 16 v seriálu Mýtinka

7. kapitola -Promoce.

Poflakoval jsem se líně po boudě a dělal malou rekapitulaci mého života. Pravda, kdybych byl loajální a nesnažil se o prosazení svého, mohl jsem být vážený akademik, ženatý, s vilou a dítky kolem sebe. Hlídal bych manželku aby  mě nudou někde nezahýbala. Já si vybral cestu jinou.

Když jsem mimo svou pracovní náplň objevil postup, vhodný pro průmyslové použití, obešel jsem svého nadřízeného a poprosil o přijetí u ředitele. Byl to pán ve středních letech, doslova nabitý vědomostmi a já si ho velice vážil. Řekl jsem mu o svém problému a že bych si chtěl objev patentovat. Chvíli mě pozoroval, pak si přitáhl složku kterou jsem donesl, prolistoval a řekl:
„Morálně máte právo si to nechat patentovat. Ale jak znám vašeho vedoucího, to že se nebude moci přiživit na vaši práci, vás bude určitě  stát místo v našem ústavu, byť k mé nelibosti. Váš vedoucí byl dosazen na stranickou přímluvu a já jsem bez možnosti cokoliv pro vaši záchranu udělat. S patentovým řízením vám pomohu, na patentovém úřadě sedí můj spolužák.“
Rozloučili jsme se a já se vrátil  na své pracoviště.

„Kde jste se flákal?“ byla první otázka mého vedoucího.
„Byl jsem u pana ředitele.“
Beze slova se otočil a zmizel v kanceláři.
Bouře začala až třetí den, když tamtamy ústavu donesly vedoucímu, že s podporou ředitele jsem požádal o vydání patentu. Řádil jako utržený z řetězu a do dvou dnů přede mnou ležela výpověď pro ztrátu důvěry. Mlčky jsem výpověď podepsal, sbalil jsem si věci a odešel.

Měl jsem ještě celou dovolenou, tak se vydal na hory, které mně vždycky táhly. Ubytoval jsem se v Městečku v hotelu Na Vyhlídce a spřátelil se s Rudlou a jeho Bětkou. Mezitím přišel dopis od jedné zahraniční firmy s nabídkou, že můj patent odkoupí.Nabízeli slušné peníze, tak jsem kývl.

Z nemajetného, propuštěného inženýrka byl najednou na naše poměry boháč. Jiný by se sebral na cestu kolem světa, nebo peníze jinak utratil, ale mně v makovici ležela nádherná myšlenka: Postavit horskou boudu právě na Mýtince, kde bych měl pokoj oid lidí, nemusel  poslouchat neschopné nafoukance a naopak,  prožívat božský klid v lůně božské přírody.

Chtít a moci je však obrovský rozdíl. Kdejaká instituce žádost zamítla, kde mohli, házeli klacky pod nohy. Už jsem to vzdával, když se do toho vložil Rudla. Kamsi odjel a najednou se daly věci rychle do pohybu. Do měsíce byly papíry na stole a já s Rudlovou pomocí sehnal firmu, která moje království postavila. Vybavil jsem si to dle možnosti vším, co se dalo použít a nemusel jsem šetřit. Na střeše byl solární štít, ve sklepě baterie a malý agregát. V klidu jsem  sebral svoje švestky a zabydlil se ve svém království.

První rok nebyl jednoduchý. Musel jsem navazovat známosti s lesníky, s lidmi v Městečku, zásobit se dřevem na zimu, prostě jsem se nezastavil. Přišla však nabídka, zda bych nechtěl pracovat pro hydrometeorologický ústav, jako odloučené pracoviště. Dávno prý měli v úmyslu postavit v této lokalitě cosi, jako odloučené pracoviště, ale stavbu nemohli pro nedostatek peněz realizovat a navíc, sehnat personál pro stanici.
Tryskem jsem se přesunul za Rudlou se zprávou, že můžu mít zaměstnání.
Rudla jenom kývl hlavou, že o tom ví. Zůstal jsem jako opařený a teprve později mi svitlo, že to místo je určitě jeho práce.
Tak během měsíce byla na boudě měřící aparatura a já se stal pozorovatelem na odloučené stanici. Bylo to krásné a já si užíval života dle svého gusta. Až do okamžiku, kdy z hřebenovky se odlouply dvě dívčí postavičky a sestupovaly po zelené do Městečka.

Probralo mne zvonění telefonu. Zvedl jsem sluchátko a Bětka vychrlila v rychlém sledu, že Jana je v pořádku doma, rodiče jsou rádi že se nic nestalo a že je pozvali na promoci.
To mne zarazilo.
„A o mně se nemluvilo?“ zeptal jsem se.
„Náfuko,“ zaprskala do telefonu Bětka, „vždyť ti říkám, že nás pozvali  na promoci.“
„Rudlu?“
Bětka už byla vzteky jak přetopený parní kotel.
„Moulo, to si myslíš že Jana chodí s Rudlou? To bych mu rychle zatrhla. Na promoci jedeme my dva, respektive, aby to tvá makovice pochopila, ty a já.Takže, vyčisti si svůj parádní mundur, já pro tebe včas  přijedu. A kytici nesháněj, tu ti zajistím já, ať zase neneseš takový pometlo, jako posledně.“
Práskla telefonem jako Rudla, až jsem poskočil.

No to je nadělení. Všechno vyslepičila, ale kdy je promoce to neřekla. Dodatečně jsem z ní vytáhl, že je to za tři dny.
Oblek, který volal po čistírně, jsem prostě na verandě vyklepal, vyčistil a na ramínku nechal vyvěsit. Horší to bylo s bílou košilí. Na boudě jsem přes ramena zesílil a košili jsem měl na sobě napjatou, že jsem se obával, kdy ulítnou knoflíky. Dva roky jsem ji neoblékl, tady stačila pohodlná flanelka.
V den D, časně ráno Bětka přijela s jejich soukromým vozem. Postavila mě do latě, prohlédla a spustila: „Kdy ten oblek byl naposled v  čistírně? Jak se tak dívám, tak za franjozefa. Prosím tě a  ta košile –  to je hrůza! Když se nadechneš, tak musíš dávat pozor, abys nevystřelil rechtorovi voko.“
Konečně nechala sekýrování a vrazila mně do ruky obálku s adresou: Slečna Jana Dočekalová.
„Tohle dáš po promoci Janě!“ prohlásila rezolutně.
„Kdy?“ zeptal jsem se nechápavě jako blbec.
„PO   PRO MO CI , rozumíš moulo česky? Ježíš, já mám s těma mužskýma kříž. Jeden větší nemehlo,  než druhý.“
„Hele,“ hájil jsem se, „nebylo by  lepší sekýrovat Rudlu? Na toho máš papíry.“
„Za chvíli bude mít na tebe papíry Jana a věř mi, že ji dám pořádný výcvik,“ poznamenala škodolibě.
„A co když se nebudu ženit?“ škádlil jsem ji. „Rudla mi to rozmlouvá, Petr mi to rozmlouvá, tak kam bych spěchal?“
Tak to jsem neměl říkat.

Bětka se dostala do ráže a vypadalo to, že o mě přerazí nejbližší pometlo, potom sjede do Městečka a ti mojí dva pomocníci dostanou nášup.
„Zkazit holce život, vy moulové dovedete,“ vztekala se. „Nestojíte ani za starou bačkoru a myslíte si, že jste středem světa, poserkové.“
Musel jsem ji honem uklidňovat, neboť ve vzteku by skončila až druhý den a promoci by udělali bez nás.
Na nic dál jsem se už neptal, nasedl jsem a vyjeli jsme.

Cestou jsme se stavili pro rodiče, Jana už šla s předstihem, nacvičit obřad. A kupodivu, rychlojezdka Bětka s námi jela jako s panským kočárem a na místě jsme byli včas. Vtlačili jsme se v davu do haly, já se poněkud opozdil a tak jsem se snažil k našim prodrat.Už jsem byl u nich, když mne zarazil známý hlas.
„Pane kolego, kde se tady berete?“
Přede mnou stál ředitel našeho ústavu a podával ruku.
„Proboha pane řediteli, kde se tady berete?“ podivil jsem se.
„No, to by bylo dlouhé povídání, teď tady působím  jako profesor.“
Koutkem oka jsem zpozoroval, že rodiče i Bětka strnule pozorují náš rozhovor.
„S kyticí v ruce, jak vidím, tak tady máte některou vyvolenou?“ otázal se.
„Tam v to hloučku, ta štíhlá světlovláska,“ ukázal jsem nenápadně.
Ředitel řekl s respektem:
„Myslíte Janičku  Dočekalovou? No to bych do ní neřekl,“ kroutil hlavou. Naklonil se: „Víte, že měla nejlepší práci z celého ročníku? A navíc  vám  prozradím, že končí s červeným diplomem. Ale to vy určitě víte. Akorát mě mrzí že nemá žádné zaměstnání, je to dnes  bída. Ptali se na ni z hydrometo, ale potom to ztichlo. A kde vy pracujete kolego, ve kterém ústavu? Už vám přiznali CSc?“

Zasmál jsem se:
„Teď žiji v horské boudě, na rozhraní tisíce metrů nad mořem a pracuji jako pozorovatel meteorolog.“
„A kde to je?“
„Mýtinka.“
„A tak to jsem o vás slyšel, pane kolego, vaši si vás velice cení. Váš ředitel je můj kolega ze studií a tak někdy při skleničce vína si povídáme drby. Ale neměl jsem vůbec ponětí že na té Mýtince jste vy.“

Uviděl jsem, že Jana také zbystřila a svýma šedýma kukadlama kontrolovala, kdo mne to zatknul.
V rychlosti jsem ředitele představil své společnosti, on se vrátil dopředu a slavnostní okamžik začal.
Když předávali diplom Janě, ženské slzely a i my dva s tatínkem, jsme cítili něco v hrdle. Předávání skončilo a já viděl Janu, jak se prodírá k nám.
Bětka, z toho všeho rozčilená, si mě přitáhla k sobě a spustila:
„Ty moulo, to jsi nám nikdy neřekl. že jsi vědec.“
„Taky že nejsem Bětko,“ chlácholil jsem ji.
„To mi povídej, když mohls dostat  celkem spokojenýho cigána, tak musíš v tý palici něco mít.“
„Čo bolo, to bolo, terazky som na Mýtinke,“ odvětil jsem ji.

Jana se přiřítila, pověsila se na mne a vlepila mi pusu.
„Děti, děti,“ káral nás otec, „to nemůžete vydržet až půjdeme ven?“
Zašeptal jsem Bětce:
„Už ji mám  dát tu obálku?“
Zakroutila hlavou a tak jsem je vyvedl k vozu. Odjeli jsme k rodičům na oběd, musel jsem pochválit maminčin segedinák  a teprve po kávě do mně Bětka šťouchla a kývla hlavou.
Vstal jsem a slavnostně jsem Janě předal obálku, že jako to má dar k promoci od nás z Městečka a okolí.
Jana nechápavě prohlížela obálku a já viděl, jak se Bětka spokojeně šklebí.Ta potvora určitě ví co tam je.

Jana otevřela nožíkem obálku, chvíli četla papíry, které vytáhla a najednou, s vodopádem slziček, se mi vrhla okolo krku.
Táta ji  papíry sebral, prohlídl  a tázavě se zeptal:
„To vy?“
Po pravdě jsem odpověděl, že vlastně  nic nevím. Máma na nás hleděla nechápavě a Bětka se radostí šklebila jako drak.
„Přiznám se,  že v tomto prsty nemám a opravdu nevím, o co se jedná,“ bránil jsem se. „To je práce mých přátel z Městečka,“

Táta mi podal papíry a já přes blonďatou hlavičku, která se nechce pustit četl, že ji hydrometeorologický ústav nabízí místo samostatného pracovníka na stanovišti Mýtinka.
„Aha, Rudla a jeho styky a mně se nic neřeklo.“
Smlouvu měla podepsat a co nejrychleji odeslat na adresu ústavu.
„Tak jaká, Janko?“ řekl táta a Jana se sháněla po propisovačce. A hned žadonila:
„Mami, maminečko, že to zítra pošleš?“
„Pošli si to sama,“ s potutelným úsměvem řekla máma.
„Ale to nejde,“ s vykulenýma očima rozhořčeně protestovala Jana, „já se do konce měsíce musím naučit obsluhu, ať nenastoupím jako blbec.“
„To chceš jet hned?“ zeptala se máma.
„Musím, nezlob se, musím se honem zapracovat.“
Máma se usmála a řekla, že za dobu, co dělala diplomku, už by mohla být zapracovaná. Jana zrudla a sebrala se nachystat si věci.

Máma se pak obrátila ke mně, řekla, že ví vše od Janky a jestli pomýšlíme na svatbu. To se hned vložila Bětka a svým způsobem naplánovala, že svatba bude u nich v Městečku, Na Vyhlídce, režii a ostatní si bere na starost spolek sešlost, kterého je Janka členkou. Svatba bude na podzim, hned jak skončí letní sezóna.
„Proboha proč až na podzim?“ zeptala se udivená máma a Bětka vysvětlila, že je potřeba hlavní sál a proto tam lufťáci nemůžou zavazet.
„Kolik se sejde lidí?“ zeptal se táta. Bětka se zamyslela, chvíli z hlavy počítala a pak vychrlila:
„No, asi tak něco přes stovku.“
Viděl jsem, že rodiče budeme muset omývat.
Jana rozepnula  knoflíky košile na  mém břichu a s rozkoší chtěla lechtat, ale Bětka ji přes ruku pleskla a výhružně se na ni podívala. Blížil se večer, tak jsme se rozloučili a rozjeli k domovu.
Bětka nás usadila na zadní sedadla, cesta ubíhala, Jana se přitlačila, oči zavřené a hladila mojí ruku. Neudržel jsem a pomalu rukou sjel pod sukni do jejího klína. Stále zavřené oči, trochu se svezla a já přes kalhotky hladil lasturku a dobýval se okolo lemu do dírky.
Vyrušil nás Bětčin vzteklý hlas:
„Nechte toho, nebo vás rozsadím. Za chvíli jste doma a tam si skákejte třeba po hlavě.“

Způsobně jsme se stáhli a drželi za ruce, až auto zabrzdilo před naší boudou. Bětka nám pomohla vypakovat věci, rozloučila se s Janou a zmizela domů do městečka.

 

 

Autor

Navigace v seriálu<< Mýtinka 06Mýtinka 08 >>
5 5 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Skvělé, už to vypadalo, že Jana bude bez místa, ale Rudla jí zařídil práci U Jarouška. Super nápad, jen aby to do budoucna nevedlo ke konfliktům, přece jen být s manželkou 24 hodin denně i v práci nemusí dělat dlouhodobě dobrotu.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x