Nápad 02

Toto je 2 díl z 8 v seriálu Nápad

„Mám z tebe radost. Jsi učenlivý sameček. A to velice. Zasloužíš si odměnu… Chtěl bys znovu Ráchel?“
„Nechtěl.“
Paní Vocáskovou odpověď překvapila.
„Copak, copak? Já myslela, že se ti líbí, tak proč to odmítnutí?“
„Od tý doby se toho dost, Líbo, změnilo. Je to náročný. Aby doma nic nepoznali, tak musim všechno stíhat v kratšim čase, a pak holt tý energie není tolik…“
Copak ji mohl říct, že má strach, aby mu to nepřipsala na konto? Nechtěl skončit jako oprašovač obstarožních žen.
Zatím byl spokojený.
Navštívil jich pět a byly šik, i když dvěma už před nějakou dobou při průjezdu zvonila padesátka. Neuměl si představit, jak by se zachoval, kdyby musel uspokojit typ metr krát metr krát tuna…

„Příští měsíc si na víkend 25. a 26. nic neplánuj! Jedeš na chalupu!“
„A kam?“
„Do Sloupu.“
„Hm… Moment,“ došlo Jirkovi. „To nemůžu! Už přes půl roku mám s Vojtou naplánovanou akci. Jedeme s kámošema na raft.“
„To budeš muset oželet.“
„Kdyby tam nejel Vojta, tak by to bylo v pohodě, ale takhle nemám šanci vymyslet nějakej věrohodnej důvod, proč nepojedu.“
„Jsi chytrý kluk. Ty určitě na něco přijdeš! Máš na to víc, jak měsíc a půl.“
Jirka se na Libuši podíval pohledem pekingského palácového psíka. Bez viditelného úspěchu.
Dočkal se pouze povzbudivého poplácání po tváři. „Neboj… Do té doby tě čekají jen dvě repete. Umíš prý úžasně rychle regenerovat,“ a podala mu kartičku s instrukcemi.

Ať si Jirka lámal hlavu sebevíc, na žádný fígl, jak věrohodně doma zdůvodnit, že nebude o víkendu doma, nemohl přijít.
Máma razila heslo, že když studuje, tak ať si holky nasere! Až prý si bude vydělávat, může klidně vlastnit harém. Když na to bude mít.
Neměl nikoho, s kým by se o své trable mohl podělit. Ani Vojtu. Ten vůbec netušil, že jeho kamarád už s ním skoro tři měsíce nedrží panickou basu. A být pořád ve střehu ohledně stesků po styku, aby se nepodřekl, Jirku přestávalo bavit. Něco se musí stát, říkal si. Jen přijít na to co…

Po čtrnácti dnech znovu zvonil u paní Vocáskové.
„Ahoj,“ pozdravil, když otevřela dveře, „mám problém. Můžu jít dál?“
„Tak povídej,“ pobídla ho Líba, když se usadili v obýváku.
„Nešel by ten víkend příští měsíc přehodit jinam?“
„Nešel.“
„Hm… V tom případě mě napadá jen to, jestli bys neměla i něco pro kámoše Vojtu?“
Při tom ukázal rukou o patro výš.
„No neměla. Není tak zajímavý jako ty. Snad jedině…“
Líba se na Jirku podívala se škodolibým výrazem. „Kdybys dokázal sehnat fotku svého nahého kamaráda se stojícím ptákem…“ Nechala ho tu informaci strávit a pokračovala: „Pokud by zaujal, něco by se určitě našlo.“
„Výborně,“ ulevil si, „takže jsem tam, kde jsem byl.“
„To víš, Jiříčku, život je boj.“

„A co kdybys zkusil nějakou seznamku?“ odpálil Jirka Vojtův obligátní nářek ohledně odmítání jeho osoby mladými děvčaty.
„Jo, nějaká se mi bude zamlouvat a já zjistim, že je z nějaký Horní Dolní, a jsem tam, kde jsem teď.“
„Nepropadej hned pesimismu. Je to přece šance, že něco klofneš.“
„A že tys do toho ještě nešel, když je to tak skvělý?“
Kurva, zpanikařil Jirka, co mám na to odpovědět? Připadalo mu, že mlčí celou věčnost, než z něho vylezlo: „Já to chci udělat. Jsem ve stádiu hledání tý nejvhodnější. Nechci, aby v ní byly jen samý starý báby.“
„Tak až ji najdeš, dej vědět. Třeba se připojím.“

Jirka doma zasedl k notebooku a poptal se kamaráda Googla, nezná-li nějakou, která dokáže propojit nesmělou mládež s hormonálním přetlakem.
Hledání něčeho rozumného se proměnilo v nečekanou dřinu. Vítězem se stala poeticky se tvářící stránka „Amorův šíp“.
Ve skutečnosti sloužila k ukájení nejrůznějších sexuálních fantazií. Hodně žen, hlavně zkušenějších, zde hledalo učenlivé „žáčky s oušky.“
Bingo! Konalo se překvápko v podobě Dolores Nezkrotné inzerující, že se ráda nechá zatáhnout do jakékoli trojky.
Za tím pseudonymem se skrývala jeho kamarádka, se kterou se delší dobu neviděl. Věděl, že Lenka je číslo, ale tohle nečekal. I když… Kdyby někomu vyprávěl, jak se s ní seznámil, tak by si dotyčný myslel, že si to celé vymyslel.
Šel s Vojtou na koupaliště. Převlékal se v kabince, když se najednou otevřely dveře. V nich stála asi sedmnáctiletá pihovatá zrzka. „Je promiň,“ omluvila se s očima zabodnutýma na jeho přirození.
Jirka svou nahotu instinktivně skryl plavkami, které měl v ruce.
„Hezky se na to koukalo,“ pronesla a zavřela dveře.
Když se Jirka vzpamatoval z nečekaného překvapení, chtěl západku zastrčit, aby se daná věc už nemohla opakovat. Přitom zjistil, že je v poloze otevřeno. Vždyť jsem ji zarazil, promítal si v hlavě příchod.
Než pohyblivé obrázky došly k inkriminovanému místu, dveře se znovu otevřely. Do kabinky „přistoupila“ zrzka ze slovy: „Když jsem se mohla podívat já, proč by ses nemoh podívat i ty?“
Zavřela za sebou a řádně západku zastrčila. Co stačilo jednomu, bylo pro dva poněkud těsnější.
„Buď nahý, prosím,“ pronesla tónem, kterému se nedalo nic odmítnout. Zkoprnělého Jirku lehce zbavila plavkového krytu.
„A teď se dívej!“
Bez známky studu se začala před Jirkou nalepeným v rohu svlékat. Nešlo o úplně obyčejné svlékání. Byl to takový malý striptýzek na pětníku. Zrzka se při něm Jirkovi předváděla ze všech stran.
Reakce na viděné se projevila rychle.
Nelze se tomu divit. Byla štíhlá, prsa akorát do ruky, hezky tvarovaný zadeček, milý obličej. A ty vlasy… Jirka chtěl své vzrušení zakrýt.
„Nedělej to! Nemáš se za co stydět. Abys věděl, tak mě se to líbí.“
Čekal, že ji uvidí nahou, ale plavky už měla oblečené. Červené bikiny toho mnoho nezakrývaly.
„Húúúú…“ vystavilo Jirkovo mužství nepřehlédnutelnou známku za celkový umělecký dojem.
„Děkuju,“ pronesla zrzka mile po dokončeném bodování. Přistoupila k němu a odměnila jej pusou na tvář. Přitom se na krátký okamžik jeho penis dotkl látky blízko místa, kde ještě nebyl.
Pak si, jakoby se nechumelilo, sbalila svlečené věci do tašky a se slovy: „Jsi milý, tak zase někdy…“ opustila kabinku a zavřela za sebou.
Jirka okamžitě zamezil dalšímu otevření.

„Cos tam tak dlouho dělal?“ ptal se otrávený Vojta, který na něho čekal venku.
„Ále,“ mávl rukou, „už jsem myslel, že jsem nechal plavky doma.“
Vojta se na něho podíval a nevypadal, že by této pohádce věřil. Jirka to přešel mlčením, protože by musel stále dokola popisovat, jak a proč a tak…

Asi o týden později na sebe narazili ve městě.
„Ahoj,“ pozdravil ji nesměle Jirka.
„Ahoj, krasavče! Jak se máš?“
Dali se do řeči a stali se přáteli. Nejprve na Facebooku a pak i fakticky. Dokonce s ní šel jednou do kina, protože její přítel odmítl jít na, jak řekl, odpornou slaďárnu. Jirkovi se film „Stánek s polibky“ líbil. Navíc seděl vedle velmi hezkého děvčete. Těch pár mužů v hledišti si asi řeklo, co na něm ta zrzka vidí, ale to mu bylo fuk.
Kdyby máma věděla, jak jeho kámoš, s kterým šel do kina, vypadá, vycinkala by mu to na jazyku.
Poprosil tedy Lenku, zda by se s ním mohla někde na chvíli sejít, protože potřebuje v jedné věci využít krásnou ženu z Amorova šípu.
„Nebude to nic fyzického,“ ukončil zprávu v Messengeru, „Jde jen o to vymámit z kámoše jednu fotku.“
Odpověď přišla do pěti minut a byla souhlasná. Lenka hned navrhla místa a termíny.
Šikovná holka, pomyslel si, když jí obratem jeden z nich potvrzoval. Ta Vojtu svlíkne jako prd, mnul si ruce.

„Ahoj, tak co potřebuješ?“ vypálila na něho, když si k němu v kavárně sedala.
Ta se s tím teda nemaže! Jirkovi tahle myšlenka vyloudila na tváří úsměv.
„Potřebuju fotku svýho kámoše.“
„No a v čem je problém?“
„Problém je v tom, že na ní musí bejt nahej…“ naklonil se k ní a ztišil hlas, „a se stojícím pérem.“
„Ty jsi na kluky?“
„Ne to ne, ale mám ji získat pro jednu ženu.“
„Proč?“
„To je složitý.“
„Hele, než vypijem kafe, tak to budeš mít určitě vodvyprávěný… Můžeš spustit.“
„Víš…“ lezlo z něj, „já o tom nesmím mluvit.“
„Ty seš tajemnej, jak hrad v Karpatech… Hele… Vyklop, nač ji potřebuješ, nebo jdu pryč!“
„Já ti nelžu! Opravdu je to pro jednu ženu a opravdu ti to nesmím říct.“
„Hm… Tak to máš blbý. Víš, že já jsem pro každou špatnost, ale když mi není jasný, proč mám něco udělat, tak do toho nejdu! Co ty na to?“
„Že bych ti to vopravdu rád řek, ale fakt to nejde.“

Lenka viděla Jirkův nešťastný obličej, ale nepovolila. Buď jí to řekne, nebo má peška. Zvedla se ze židle.
„Počkej!“ snažil se ji zadržet.
Podívala se na něho v očekávání, že se dozví požadovanou informaci. Po dvouvteřinovém mlčení se otočila a odešla.
A jsem v prdeli, shrnul lakonicky svou situaci, když mu Dolores zmizela z očí. Nápady došly. Spasit ho mohl jedině zázrak. Ale k téhle iluzi se jako správný bezvěrec neupínal.

I máma si té jeho zaraženosti všimla. Když vyzvídala, co s ním je, tak ji odbyl tím, že jsou teď ve škole samá písemka a zkoušení.
„A ty máš s učením nějakej problém?“
„Ne nemám. Jen je toho nějak moc.“
To mámě stačilo a nechala ho na pokoji.
Vojta chtěl také vědět, co se s jeho kamarádem děje, ale dočkal se jen nic neříkajícího: „To přejde.“
No jo, jenže ono to už trvalo víc jak týden a nevypadalo to, že by se měla situace změnit. Přestaly ho zajímat i hezké holky.
Když Vojta na nějakou upozornil, tak se na ni sotva podíval a zamručel: „Hm…“ To bylo k zbláznění.
Ani blížící se akce na raftech Jirkovi náladu nezvedala. Pravdou byl opak. Dokonce se nechal slyšet: „Mě se nikam nechce…“ Takového přemlouvání to Vojtu doma stálo, aby mohl jet, a teď jeho nejlepší kámoš, který to navíc všechno spískal, to chce sabotovat? Tak to teda ne! Co jsem si doma vydupal, toho se taky zúčastním, rozhodl se Vojta. I kdybych měl jet sám!

„Ahoj, Blondýne!“
„Ahoj,“ otevřely se mu překvapením oč při plouživé cestě ze školy s nosem směřujícím k zemi. Takhle ho oslovovala jen jedna jediná osoba. Lucka. O dva roky starší bývalá kolegyně ze školy.
„Kde se tu bereš?“ začal roztávat.
Líbila se mu. Černé delší vlasy. Hnědé oči, které se dokázaly tak neskutečně svůdně dívat. Nepatřila k typu krev a mlíko, ani k hubendírám. Měla hezkou štíhlou postavu, podle Jirky, tak akorát. Vlastně všechno na ní bylo akorát. Jen věk byl vyšší, než by se mu hodilo.
„Mám spicha s kámoškama. Domluvily jsme se, že půjdem na kafe, ale jestli chceš, tak je ráda vyměním za tebe. Co ty na to?“
„Že to bych moc rád!“
Najednou vypadal, že vlastně žádné problémy nemá. Jako kdyby ho někdo polil živou vodou.
„Kam půjdem?“
„Nechám to na tobě. Někam mě zaveď!“
„Co bys říkala Barborce?“
„Proč ne?“
Když někdo někomu sedí, a navíc se mu líbí, tak i ten největší nemluva nemá najednou problém si s dotyčným člověkem povídat. Ne že by Jirka patřil k těm, co mlčí, ale přece jen, na své poměry najednou vysoce převyšoval svůj standard a ještě navíc byl vtipný.
Lucka se bavila.
„Hele,“ nadhodila, když dopili svoje presa, „nechceš jít ke mně? Otevřeli bysme si lahvinku, zobali nějaký furtžerky a pořádně pokecali.“
„Rád.“
Jirka zaplatil a vyrazili.

„Máš chuť na bílý, nebo by sis dal se mnou Jägra?“
„Jägra s tebou.“
„Jak si to představuješ?“
Jirka v první chvíli nepochopil, co tím dotazem myslí, ale když se podíval na její poťouchlý výraz, pochopil a přizpůsobil se.
„No, kopnu do sebe frťana, a pak zbavený zábran se na tebe vrhnu.“
„Ty si najednou nějak troufáš.“
„To víš,“ rozhodil ruce. „Jaký hostitel, takový host…“
„Já teď dojdu pro to pití. Dáme si panáčka a pak toho hosta rozebereme.“
Aniž by čekala na odpověď, odešla do kuchyně.
„Tak na co si ťukneme,“ zeptala se poté, co oběma nalila a přitom se dívala Jirkovi do očí.
„Na naše kamarádství.“
„To je, jak jsme dneska zjistili, pořád dobrý. Nemáš v zásobě jiný nápad?“
„Jéje, nápadů by bylo.“
„Např?“

Jirkův obličej při pohledu na Lucku zvážněl. K tomu se přidal i jemný nádech smutku.
Líbila se mu od prvního okamžiku, kdy ji ve škole spatřil. Byla nedosažitelná. Ona třeťanda, on ucho v prváku. Navíc se holek bál. Mohla za to máma a její věčné řeči o tom, že ho přetrhne jak hada, jestli ho uvidí s holkou. Že má na to času dost. Dokonce mu jednou na ulici ztropila scénu.
Bavil se tehdy s Barborou, která bydlela o dvě ulice dál. Stejně stará černovláska s o trochu větší prdelkou a prsy. Byla fajn. Dobře se s ní kecalo a nezkazila žádnou srandu. Najednou Bára Jirku chytla za loket a přitáhla si ho k sobě, protože po chodníku šla paní s kočárkem a dvěma dětmi. Kdyby neuhnul, neprošli by.
Dvě vteřiny se nic nedělo, protože se dívali, jestli nepřekáží. Pak si oba uvědomili tu fyzickou blízkost. Pro Jirku to bylo něco nového. Bára se na něho podívala. Věděl, že ji to nevadí. Hop, skočil na něho pocit provinění. Najednou se cítil poněkud nesvůj. Nebylo to tím, že by byla Bára ošklivá. To se jen o slovo hlásilo mámino programování ohledně děvčat. Došlo mu, že Bára čeká, co udělá.
Poprvé v životě se přesvědčil o tom, že čas může být plastický. Každá desetina vteřiny mu připadala strašně dlouhá. Ano, chtěl ji políbit, ale máminy výhružky v něm uložené ho od toho odrazovaly.
Najednou všechno dostalo rychlý spád. Zprava přilétl pohlavek a k jeho uším mámin vztekem zvýšený hlas: „Co si ty smrade myslíš? Já jsem ti snad jasně něco řekla. Marš domů! Ještě jednou tě s touhle courou nachytám, tak tě zmaluju tak, že tě táta doma nepozná.“
A bylo to. Tohle se rychle rozkřiklo. Kdyby mohl, pořídil by si masku někoho jiného, aby nemusel chodit „kanály“. Pichlavých poznámek na toto téma slyšel víc než dost. Naštěstí k tomu zaujal šikovnou strategii. Slovně nereagoval.
Jen pokrčil rameny, udělal grimasu „no a co s tím mám dělat?“ a odešel. A právě v té době se to stalo. S pohledem zabořeným do země mířil do třídy a přál si, aby si ho nikdo nevšiml. Najednou před sebou uviděl žluté dámské pantofle a hezké nohy v černých silonkách. Zastavil se a začal zvedat hlavu. Džínová minisukně, těsné bílé tričko, pod kterým se rýsovala podprsenka. Pobavený úsměv nad jeho překvapením. Černé delší vlasy… Panebože, povzdechl si v duchu Jirka, když se podíval do hnědých očí. Ty jsou krásné a… Opravdu jen chvilinku hledal to správné slovo… svůdné.
„Chci ti říct, aby sis z toho, co se ti stalo, nic nedělal. Hele, my budem, mámy nebudou. Tak to zkrátka chodí.“
„Dík,“ vysoukal ze sebe na autopilota, neboť dokázal jen zírat na to zjevení, které mu zkřížilo cestu.
„Koukám, že toho moc nenamluvíš. Věř mi, že na mlčení žádnou holku nesbalíš… Já jsem Lucka.“ Podala mu ruku.
„Jirka,“ vypadlo z něho automaticky.
„Blondýn.“
„Prosím?“ probral se konečně.
„No připomínáš mi blondýna. Jen nemáš tu černou botu.“

Díval se na ni asi dost vyjeveně, protože se nejprve rozesmála, pak Jirku objala, a aby toho nebylo málo, dala mu na závěr pusu. Na chodbě! Před začátkem vyučování, kdy tam chodila taková spousta lidí!
„Tak už běž do třídy, Blondýne, ať tu nezapustíš kořeny!“ postrčila ho směrem, kterým původně šel.
Sama zamířila ke schodům, aby se dostala o patro výš, kde přebývaly třetí ročníky.
Invektivy na jeho osobu se naráz staly minulostí. Vystřídala je závist velké části mužského osazenstva školy. Nikdy spolu nic neměli, ale stali se z nich dobří kamarádi. Na škole jim neřekli jinak než „Mladý blondýn s hezkou černovláskou“.

„Jak to, že ti tak najednou došla řeč? To mi k tobě nesedí.“
Lucka se jeho rozpaky bavila, proto nasadila provokativní tón: „Nebo se mi snad stydíš něco říct?“
„Proč bych se styděl?“
„Na to se právě ptám… Tak co bude?“ popohnala ho, když se k ničemu neměl.
„Na naše kamarádství,“ na okamžik se zarazil, a pak větu dokončil, „aby se stále prohlubovalo.“
„Co myslíš tím…“ ohnula pravou ruku tak, aby dlaní mohla zdůraznit slovo, „PROHLUBOVALO?“
„No…“ protáhl Jirka.
„Víš co? Mlč! Vypijeme prvního a nalijeme si druhého. Pak mi to vysvětlíš. Ano?“
„Ano.“
„Tak já čekám na to vysvětlení,“ připomněla Lucka Jirkovi jejich úmluvu, když měli oba znovu nalito.
„No myslel jsem tím to,“ lezlo z něho poněkud pomaleji, „že se mi už dávno líbíš.“
„To vím. A dál?“
„Co chceš vlastně slyšet?“

V Jirkovi se najednou něco zlomilo a na Lucku vybalil všechno, o čem kdy, v souvislosti s ní snil.
„Vždyť je to přece jasný! Chtěl bych se s tebou milovat, ale vím, že to není možný, protože jsi krásná a starší a já jen maturant s holou prdelí, kerej nemá co nabídnout.“
„To se teda pleteš! Mluvila jsem s paní Kolenatou a vím, že máš CO nabídnout.“
Jirka zkoprněl. A je po tajemství. Řeč byla totiž o té, u níž strávil zatím poslední odpoledne. Až se to donese mámě, tak mě zabije, začal propadat beznaději.
„Ještě pořád máš na mě chuť?“
Zvedl hlavu, aby se přesvědčil, zda svou otázku myslí vážně.
„Jasně, že mám,“ pronesl odhodlaně.
„To je dobře. Já na tebe taky!“
Obešla konferenční stolek, sedla si Jirkovi na klín a začala se s ním líbat.

„Je Jirka doma?“
„Není,“ odpověděla Vojtovi mírně ovíněná kamarádova matka.
„Mohl bych na něho u vás počkat? Jsme domluveni na šestou, že budeme dělat maturitní otázky z ájiny.
„Tak to pojď dál. Škola především…“
Usadili se v obýváku. Vojta nevěděl, co by měl říkat, tak raději mlčel. Přitom se nevědomky díval na z třetiny vypitou litrovou lahev levného italského bílého vína. Jirkova máma se napila, aby si mohla znovu dolít. Zvedla hlavu a zeptala se: „Dáš si se mnou?“
„Ne, děkuji. To nemůžu.“
„Proč?“
„Budeme se učit.“
„Prosim tebe,“ mávla rukou. „Jedna sklenička tě nezabije a navíc…“ podívala se na něho. Vojta si všiml jejich počínajících skleněných očí.
„Dneska mám k pití důvod!“
Vstala, vyndala ze stěny příslušné sklo a Vojtovi nalila.
„Tak na co si připijem?“
„Já nevim.“
Jeho návrh nevyvolal žádný ohlas. Proto ze sebe vysoukal: “Tak třeba na zdraví.“
„Dobrá,“ připustila možnost neoriginálního přípitku, „Tak tedy na zdraví a na to, aby všem nevěrnejm chlapům uřízli ptáka!“
Vojta vytřeštil překvapením oči. „Co tak koukáš? Ty snad schvaluješ, že se chlap může kurvit, kdy se mu zachce, a ženská si to má nechat líbit?“
„To ne,“ vypadlo z Vojty spíš tlakem okolností, než z přesvědčení.

Jirkova máma se na něj podívala. Vojta čekal, že něco řekne. Neřekla. Díval se do jejich smutných lehce opilých očí. Chtěl ji něčím potěšit, ale žádná příhodná fráze jej nenapadla, až na: „Tak si ťukneme…“
Kývla hlavou na souhlas a přitom se ušklíbla. Pak do sebe víno obrátila. Postavila skleničku na stůl a znovu si dolila.
„A teď si připijeme na sex! Máš rád sex?“
„Jo.“
„Neříkáš to zrovna moc přesvědčivě. Hele, že ty jsi ještě neměl holku?“
Vojtovi se tohle téma vůbec nezamlouvalo. Proboha, kam ten rozhovor povede? Už, aby ten zatracenej Jirka přišel.
„Koukám, že se ti do odpovědi moc nechce.“
Mávla rukou.
„Bejt panic není žádná vostuda. Fakt!“ a zvedla sklo k přípitku: „Tak na všechny panice, aby si ho neutrhli!“
Svým slovům se krátce zasmála a se zkoprnělým Vojtou si ťukla.
Díval se, jak polovinu dvoudecky vypila na jeden lok. „Už jsi viděl nahou ženskou?“
„Viděl.“
„Hele, já nemyslela na internetu, ale na vlastní voči.“
„Viděl!“
Vojta to vyřkl sice odhodlaně, ale ženský instinkt neomylně poznal, že kecá.
„A už ses aspoň líbal?“
„Koukám, že Jirka na naši domluvu zapomněl, tak já půjdu.“
„Kam bys chodil, ještě nemáš dopito. Ty se nerad bavíš o sexu?“
„Rád, ale…“
„No tak vidíš… Co se ti líbí nejvíc. Co bys chtěl někdy zažít?“
„To nejde tak jednoduše říct…“
„Proč ne?“
„No… Jste máma mýho nejlepšího kámoše.“
„Líběj se ti starší ženský?“
„Někerý ano.“
„A jaký typy?“
„Nesměj bejt tlustý a vošklivý.“
„A co já? Já jsem tlustá?“
„Nejste. Náhodou…“
Zarazil se.
„Náhodou co?“
„No…“
„Tak už to vyklop,“ popoháněla Vojtu netrpělivě. „Já ti slibuju, že ti za to, co řekneš, hlavu neutrhnu. Fakt. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí,“ a zvedla dva prsty k přísaze.
Vojta rezignovaně vzdychl a spíš vyhrkl, než řekl: „Se mi líbíte.“
„Tak na to si připijem!“
Dala průchod spontánní radosti, že ještě dokáže bodovat. Ťukli si.
Když postavili sklo zpátky na stolek, bylo prázdné. Oběma dolila.
„Už jsi sahal nějaký holce na prsa?“
„Já opravdu radši půjdu…“
„Nikam nechoď! Ještě máme v lahvi trochu vína, tak ho v klidu dopijem, ne?“ a znovu zvedla sklínku.
„Představoval sis někdy, že bys měl v posteli nejednou dvě holky?“
„No jasně.“
„A co kdyby si znal nějakou, která by se ti líbila, a ta by chtěla, aby ses přidal k ní a jejímu příteli?“
„Já nevím… Asi ne.“
„Proč?“
„Příde mi to divný.“
„Proč jsou dva chlapy na ženskou divný a dvě ženský na chlapa normální?“
„Asi bych se před tim druhym mužskym cejtil divně.“
„A žena před ženou se nemá cejtit divně?“

Vojta nevěděl, co má na to říct. Celá situace mu byla nepříjemná, protože to bylo osobní. Ale na druhou stranu, něco takového ještě nezažil.
„Já nevím. Takhle jsem o tom nikdy nepřemejšlel.“
„A co kdybych ti řekla, abys zítra přišel s ňákym kámošem, protože bych si chtěla splnit svůj erotickej sen, šukat se dvěma mladejma klukama najednou?“
Když spatřila Vojtům vyjevený výraz, rozesmála se. „Neboj,“ pronesla s opilým přízvukem, „nic takovýho po tobě chtít nebudu… Zatim…“
Znovu ji Vojtův výraz pobavil až k smíchu.
„Kdyby ses viděl…“ zvedla skleničku a smířlivě pronesla, „radši se napijem, abys ten šok spláchnul.“
„Tak jo.“
„A co kdybych ti teď nabídla,“ postavila sklo na stůl a stoupla si, „že si můžeš vybrat, co si mám svlíknout?“
Svým slovům se zasmála jako dobrému vtipu a pokračovala.
„Sukni?“ zvedla ji na malou chvíli tak, že Vojta bez problému zjistil barvu kalhotek. Byly bílé. „Nebo halenku?“ Na tu jen ukázala.
Vojtovi zkonzumované víno dodalo odvahu: „Sukni.“
„To znamená, že jsi dolňák,“ okomentovala jeho rozhodnutí a sedla si.
Vojta mlčel a zpracovával viděné.

Proč něco neříká, copak musím kecat jenom já, honilo se hlavou paní domu. No počkej, hošánku, když nechceš mluvit, tak tě připravím o řeč úplně! Postavila se a pomalu si začala sukni rozepínat.
Vojta nechápal, co se to s Jirkovou mámou děje. Na útěk však nepomýšlel. Poprvé v životě se před ním svlékala žena. Bude pokračovat? Nepokračovala. Stála před ním ve světle hnědé halence a bílých kalhotkách. Byly úplně obyčejné. Nic rafinovaného. Tedy kromě jasně zřetelného velblouda. Polkl.
„Líbí se ti to?“

Lucka se v předsíni Loučila s Jirkou. „Brzo si to zopakujem, pokud teda proti tomu nic nemáš.“
„Proč bych měl proti tomu něco mít?“ divil se na oko nechápavě.
„Co já vím… třeba jsou ti paničky milejší?“
„Myslíš, že nějaká bába dokáže trumfnout takovou kočku jak si ty? Kdykoli na mne dostaneš chuť, pískni a já přiletím.“
„To znám… Vlk taky sliboval.“
„No dovol?! Copak já jsem ňákej vlk? Já myslel, žes mi dala titul hřebce?“
„Tak už klusej, ty koni, ať nemáš doma průser, protože pak bych tě asi dlouho neviděla.“

Když sbíhal schody, tak si uvědomil, že byl s Vojtou domluvený na šestou. Ty kráso, to bude vysvětlování, kde jsem se flákal.
Bez zbytečného otálení vyrazil k domovu. Když bude mít kliku, třeba se mu podaří nepozorované proklouznout do svého pokoje.

Opatrně zavíral dveře od bytu, když uslyšel z obýváku mámin hlas. A sakra, Vojta je ještě tady. Vydechl zklamáním a vydal se k „lidem“. Těsně před tím, než sáhl na kliku na škvíru pootevřených dveří, zaslechl: „Líbí se ti to?“
Vstoupil a spatřil Vojtu, jak s vyvalenýma očima zírá na jeho mámu, která před ním stála jen v kalhotkách a halence.
„No mami?!“

Autor

Navigace v seriálu<< NápadNápad 03 >>
4.8 43 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
11 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Clark

Za mě dobré a ten konec byl skutečně nečekaný, budu se těšit na pokračování.

Yarda

Nejdřív jsem musel znova na první díl, 2 měsíce jsou na moji paměť asi moc. Dvojka je o dost lepší, tak doufám, že trojka přijde brzo. Tohle je čtivější, než příběhy z Velké vlastenecké války. Omlouvám se jejich autorovi, svoje labužníky si to určitě taky našlo.

iwtlyp

Už jsem to nevydržel, a musel jsem se zaregistrovat, abych mohl taky přispívat do diskuze. 🙂 První díl Nápadu jsem si musel taky dohledat, protože ten název jsem si nespojil. První díl byl dobrý, ale tenhle mě dost dostal, místy jsem vzpomínal na své mládí, škoda, že jsem takovou dračici ze třeťáku taky nepotkal. moje nesmělost byla moc velká. Povídka super, místy jsem se při čtení řezal jak puberťák. Díky za skvělé povídky, autorům přeji ať je múza doprovází stále dál!

Junior

Komentovat můžeš i bez registrace.

Laděk

Copak dračici ze třeťáku, my měli ve třídě už v prváku jednu spolužačku tak vývojově pokročilou, že mohla na fleku zaučovat i ty třeťáky … a to bylo teprve peklo mít tohle denně ve třídě … taky že si pro vysvědčení na konci našeho třeťáku přijela s kočárkem, ale to už je jinej příběh …

Junior

Skvělé pokračování. Jsem zvědav jestli Vojtu zaučí Jirkova máma. Doufám, že tímhle autor neskončil a dozvíme se co bude o tom víkendu za akci.

Marťas

Musím uznat, že je to hodně povedené. Zatímco jednička byla takový rozjezd, tak tady už to má páru. Líbí se mi, že se děj netočí pouze okolo schůzek s paničkami. No a ten závěr je hodně nečekaný. Těším se na pokračování, jsem zvědavý jaká bude dohra nečekaného setkání se spolužákem a matkou v kalhotkách . 👍

Miso

Znova parádička.

Kamil Fosil

Kouzelný nápoj, který Jirkovu prudérní maminku proměnil v takovouhle dračici, nemohlo být levné italské bílé víno.

11
0
Would love your thoughts, please comment.x