Nápad 04

Toto je 4 díl z 8 v seriálu Nápad

Vilemíně se najednou rozšířily oči poznáním.
„No jo. Ty seš vlastně Hovorka…“
Na Marii bylo vidět, že nechápe o čem je řeč.
„Jeho táta se jmenuje Hovorka.“
„No to by němej neřek i kdyby ho mučili,“ reagovala Marie sarkasticky.
Vilemína přešla kamarádčinu poznámku bez povšimnutí a ukázala na Jirku.
„Jeho táta přijede sem… Teda už přijíždí, jako bratranec, který má mladou přítelkyni. Už jsi v obraze?“
„Koukám, že jabko nepadlo daleko od stromu…“ pronesla Marie se zřetelným nádechem ironie.
„Padání jablek teď vopravdu nemám čas řešit. Potřebuju se někam urychleně zašít a při vhodný příležitosti zmizet.“
„Do studia určitě nepůjde,“ pronesla zamyšleně Vilemína.
„Výborně,“ chopila se iniciativy Marie.
„Kde máš věci?“
„Ještě v autě.“
„Dobře. Až to půjde, přehodím je k sobě a pak spolu zmizíme.“
„Počkej…“ otočila se Vilemína na Marii, „tím chceš jako říct, že tu nebudeš?“
„Máš jinej nápad, jak zařídit, aby tu nebylo dusno?“
„Ne. Ale, co řeknu ostatním, že jedeš pryč?“
„Problém ve firmě. Manžel je pryč, tak jsem musela já… A ty pojď za mnou,“ obrátila se Marie na Jirku.

Zavedla ho do předsíně. Proti schodišti do doupěte byl dřevěný nástěnný věšák.
Marie strčila levý malíček do suku asi v polovině pravého krajního prkna a věšák se otevřel.
„Na konci schodiště uvidíš dveře, tak do nich vejdi a počkej tam, dokud si pro tebe nepřijdu. Tak frč!“
Jirka si stoupl na první schod a rozsvítilo se světlo. Když začal sestupovat, Marie za ním zavřela.
Otevřel dveře do tmavé sklepní místnosti s hučící klimatizací. Naštěstí hned vedle dveří na zdi spatřil vypínač.
Ocitl se v bíle natřené místnosti bez oken. Na obvodové zdi pod stropem visela bílá bedna, která se starala o udržování nastavené teploty. Shlížela na dva monitory, které stály na delším stole u protější stěny.
Od dveří napravo si mohli dva lidé poklábosit u malého stolku v hodně pamatujících křeslech.

Zavřel za sebou dveře a šel ke stolu s monitory. Na zemi pod ním dvě kontrolky Jirku informovaly, že počítač je zapnutý.
Pohnul myší a donutil monitory k práci.
Levý zobrazoval vzorně seřazené ikony na tapetě, zachycující ženu v běhu po břehu oceánu s dvěma skálami vystupujícími z vody. Druhý poskytoval čtyři různé záběry „Doupěte neřesti“.
U stolu stálo křeslo na kolečkách. Jirka se chtěl posadit a počkat si na nějakou akci, ale došlu mu, že tak rychle žádná nahoře asi nezačne.
Sedl si proto do křesla u malého stolku, opřel hlavu o zeď, zavřel oči, ale hlava si pauzu dát odmítla…
Mámě tohle o tátovi říct nemůžu. Ještě by se přitom mohla domáknout, jak jsem k tý informaci přišel… To jsou věci.
Fotřík si hraje na kominíka a vymete kdejakou díru a máma tam má pavučiny. Asi doma začnu vídat kandidáty na novýho tatínka… Co dělá Lucka? Slíbila, že se brzo ozve a zatím je už druhej tejden „ticho“. Proč vlastně chtěla, že ji v žádnym případě nemám volat ani psát…? Má starýho a bohatýho přítele, o kterýho nechce přijít, ale čas od času ho podvede, protože není v posteli tak výkonej…? Nebo je to celý jen vo tom, že se chtěla přesvědčit, jestli je pravda to, co vo mně slyšela? Třeba mi tím mlčením chce říct – Děkuju. Zapomeň.
Jirkův obličej předvedl smutný úšklebek doprovázený odfouknutím. A teď ještě tohle. Sedím ve sklepě, jak ňákej milenec, kterej se modlí, aby ho tu nenašel žárlivej manžel, protože domů přijel ze služebky dřív, než měl… Copak je normální, abych píchal, jak nějaká ženská píská…?
Na rozjezd mýho sexuálního života dobrý, ale že bych se musel klepat jak vosa na bonbon, kdy mi zase něco přihraje, tak to teda ne. Něco s tím udělám… Hm… No… Kdybych si moh vybírat, to by bylo jiný kafe.

Jirkovi se začala před očima promítat představa, jak by taková volba mohla probíhat.
Libuše by před něho na stůl položila fotku a k ní doplnila, co si dotyčná zákaznice přeje podniknout. On by poslouchal a zvažoval, zda je poptávka pro jeho ptáka natolik zajímavá, že postoupí do finálového výběru… Vyberu si jednu, nebo klidně tři, když to bude stát za to… Třeba na mě vznikne i pořadník.
Monotónní zvuk klimatizace sedícímu mladíkovi zamezil problém s pořadníkem vyřešit.
„Jirko…“ Vilemína zatřásla jeho ramenem.
„Co je?“ probral se z dřímoty.
„Marie na tebe čeká v autě. Tak pojď!“

Akce „Zmizení Jirky z Dobíjárny, aniž by to otec zpozoroval,“ dopadla na jedničku z hvězdičkou. Modrý Renault Clio mířil k Novému Boru už za šera.
„Nechtěl bys v neděli odpoledne přijít ke mně na návštěvu, abysme dohnali to, o co jsme přišli?“ Řidička se krátce podívala na Jirku. „Co ty na to?“
„A proč až v neděli?“
„Zítra mám práci.“
„Jak to. Vždyť jsi měla bejt ve Sloupu?“
„Měla jsem domluveno, že zítra dopoledne odjedu.“
„Hm… A v kolik a kam mám přijít?“
„Já ti hodinu předtím napíšu, kde si tě vyzvednu… Nemáš s tím problém?“
„Ne. Stejně jsem měl být tam,“ kývl hlavou za sebe. „Tak jsme domluveni… Hele, už se ti někdy stalo, že tě po cestě někdo znásilnil?“
Jirka se překvapeně na Marii podíval. V první chvíli si myslel, že to vypustila jako vtipnou řečnickou otázku na podporu konverzace, ale když mu došlo, že si tuhle hru chce opravdu zahrát, odvětil: „Pokud mi slíbíš, že mě potom někam nezahrabeš, tak rád podlehnu.“
„Já tě miluju.“
Jirka poprvé v životě souložil v lese a ještě k tomu v oděvu. V milostné lože se proměnila deka rozložená vedle auta. Zapálené svíčky nahradila svítící baterka. Romantickou hudbu obstarávala svištící auta na nepříliš vzdálené silnici. Násilnému aktu se neubránil dvakrát.

Máma nebyla doma. Pátek, půl dvanáctý a ona nikde? Čekal, že ji chytne dřímající u televize s načatou lahví vína… Že by přece jen narazila na nějaký zajímavý kolík, který teď tupí…? Nebo šla s kámoškama na víno.
To se dozvím ráno, ukončil mudrování, a šel se poprat s hygienou, aby mohl co nejdřív padnout do postele.
Z ní vylezl po deváté. Stále byl doma sám.
Snídani zvládl, ale obstarat si oběd, bylo prvním sobotním dobrodružstvím. Jít do hospody by nebyl problém, ale bylo mu líto oběživa. Doposud doma všechno dostal až pod nos a tudíž ho nic nenutilo k tomu, aby se učil vařit. Nebyl přece holka.
Vajíčka v lednici našel, protože zamíchat je na oleji zvládne každý. Mělo to však háček. Chleba byl tvrdý. Ještě, že mají večerku za rohem.
Čtvrtka chleba se čtyřmi vejci na cibulce žaludek naplnila až po okraj. Když naskládal použité nádobí do myčky, začal přemýšlet, co s načatým odpolednem. Učení na maturu nepřicházelo v úvahu. Jednak na to neměl morál a pak… měl být přece pryč. Nepatřil ani mezi pařmeny, kterým ke štěstí stačí nadupanej komp a připojení k internetu. Obroušený pravý palec od neustálého projíždění sociálních sítí v mobilu taky neměl.
Vyhrál film. Přesněji seriál. Měl rozkoukanou šestou řadu „Hry o trůny“. Když se člověk obrnil trpělivostí při spouštění filmu na freefilm.to, viděl věci, aniž by musel chodit do kina, nebo si platit HBO. Byl v půlce.
Dnes zbytek v pohodě skouknu, rozhodl se.

Byl sobotní večer, paření čas. Volný byt zval k páření zas. No jo, jenže nebylo s kým. Přece nebudu obrážet bary a dýzy. Takovej zoufalec nejsem. Málo peněz, moc práce a nejistý výsledek, shrnul lakonicky svou úvahu na téma „Kde si obstarat samičku“.
A navíc mě Marie zejtra určitě vyklepe z trenek… Že bych si skočil k „Beránkům“ na dvě? Sice tam budu vypadat jako pěknej zoufalec, kterej nemá žádný kámoše, ale co, dám si dvě na dobrý spaní a poběžím domů.

„U Beránků“ narazil na problém hned, jak vstoupil. V první místnosti, kde stál výčep, bylo plno. Vydal se proto do druhé, které se přezdívalo „Levák“, protože na konci lokálu se muselo zahnut doleva, aby se tam člověk dostal. Byl v ní jen jeden delší stůl pro osm lidí. Další čtyři stolky sloužily k dostaveníčkům, protože stály u zdi jen se dvěma či třemi židlemi. I tady bylo plno.
Jirka udělal nevědomky zklamaný výraz a chtěl se otočit k odchodu, když se v polovině dlouhého stolu k němu otočila Barbora sedící čelem ke zdi.
„Ahoj, Jirko, co tu děláš?“
„Přišel jsem si zahrát kuličky, ale bohužel jsou všechny důlky obsazený.“
U Bářina stolu, a nejen tam, jeho pohotová odpověď vyvolala pobavení.
„To víš, rozkřiklo se, že tu dneska budou sedět obzvlášť pěkný…“
„U kterého ta prohlídka začíná?“
Jirka si najednou uvědomil, že celej „Levák“ se baví jejich slovním ping pongem.
„Začni u nás,“ ozval se od stolu kluk, kterého Jirka neznal, „támhle je volná židle, tak popros, jestli si ji smíš vzít, a my se zatím srazíme.“
Parta mu uvolnila místo po pravé ruce Báry.
Až když seděl a rozhlédl se po přítomných, zjistil, že u stolu převládají holky pět ku třem. Teď čtyřem.
„Tak mi, parto, dovolte, abych vám představila Jirku, kterému máma před víc, jak dvěma roky, nedovolila dát mi pusu a ručně mu přede mnou vysvětlila, že na to má času dost.“
Její škodolibý úsměv doprovodil pobavený smích ostatních. No počkej, ty potvoro…
„To je pravda, ale od tý doby se dost změnilo. Máma totiž po boji uznala, že už jsem velkej kluk, a tak ti dlužnou pusu můžu tady a teď dát, pokud jsi od tý doby kvůli tomu nemohla spát.“
„Pusu, pusu,“ začala skandovat pihovatá zrzka.
Rychle se přidali i ostatní.
„Jak si přejete,“ ukázal Jirka na své spolustolovníky, otočil se k Báře, přiložil jí ruku na zátylek, aby mu neutekla, a přilepil se jí na ústa.
Neměl v úmyslu nic předstírat. Využil mezery a začal jazykem dobývat zatím neznámé území.
„Jaké si dopřejete, mladý muži, k té slečně pití?“ ozval se nad ním ženský hlas.
„Pivo, desítku,“ zadal objednávku sympatické servírce kolem třiceti, když se od Báry rychle odpoutal, aby nemusela čekat.
Výraz „Blondýna“, já nic, já muzikant, jí vykouzlil na tváři úsměv.
„A mohla bych si u vás objednat něco já?“
„Co by to mělo bejt?“
„Polibek…“
Jirku pobavil její úmyslně přehnaný smyslný výraz a následné spiklenecké mrknutí.
Jistě. Mladé a krásné ženy mohou přece všechno?“
Bára do Jirky bouchla.
„Jau,“ zvolal teatrálně, načež se na ní podíval, „ty žárlíš?“
„Tak já radši svou objednávku stornuju, ať nejste samá modřina,“ znovu se na něho usmála servírka a šla se věnovat dalším hostům.

Povedený večer. Dost často s Bárou bavili celý stůl svým slovním pošťuchováním. Na to, že se jen občas pozdravili, jim to šlapalo náramně. Jirka nezůstal jen u dvou piv, na které původně zašel. Zdolal čtyři a cítil je.
Doprovázel Báru domů jako správný gentleman. To jest počestně a bez postranních úmyslů. Je pravdou, že nikdy neměla figuru modelek, ale vzhledem k Jirkovým sexuálním zkušenostem, dával přednost plnějším tvarům, které ale nesměly „přetékat“.
A Bára, co si v hospodě stačil všimnout, byla plná, tak akorát. S bonusem nahoře.
Před Bářiným domem se rozloučili.
Jirka čekal, až si odemkne, vejde a zaklapnou za ní dveře. Odemkla, ale dveře jen pootevřela. Otočila se k němu a zeptala se: „Nechtěl bys zejtra se mnou jet do aquaparku?“
„Proč ne. Sice něco odpoledne mám, ale to se dá odvolat.“
„Nebude ti vadit, že nebudeme sami dva?“
„Jasně že ne… Pokud mne teda nebudeš bít, když se podívám na nějakou jinou holku v plavkách.“
„To ti neslíbím.“
„A proč?“
„Ochrana před nevhodným rozptylováním se tomu říká.“
„Dobrá. Tak já se budu zítra rozptylovat jen tebou. V kolik a kde mám bejt?“
„Vyzvedneš si mě tady v půl druhý?“
„Jasně.“
„Tak dobrou.“
„Dobrou.“
Jirka byl ráno na sebe hrdý, že se na Báru večer nesápal. Nestál o další „zářez“. Dobře se s ní kecalo, nezkazila srandu, měla zajímavé křivky, což plavky odpoledne potvrdí, nebo vyvrátí.

Krátce po poledni mu psala Marie, zda si může pro něj přijet. Vymluvil se, že mu zavolal strejda, že potřebuje pomoct něco odstěhovat.
Doufám, že na sebe někde nenarazíme, protože náhoda umí bejt pěkná svině, řekl si, když zprávu odeslal. Ze včerejší party z hospody chyběla jen, Jarmila?, namáhal Jirka hlavu. Usoudil, že momentálně nemá přítele, tak zůstala doma. Bára včera „ulovila“ mě, tak mohla jít taky. Dělat někomu křoví není zrovna to pravý ořechový.

Kluci se s převlíkáním tak nemažou, proto seděli na lavičce u bazénu a čekali na své partnerky. Jirka byl opravdu hodně zvědavý, v jakých plavkách se Bára ukáže. Na bikiny ji netypoval. Čekal nějaké obyčejné jednodílné.
Konečně se blížila „jejich promenáda v plavkách“. Dvě dívčí těla předváděla zajímavé úsporné modely. Třetí bylo oděno do bílých jednodílných plavek fádního střihu. Možná změním názor, až se namočí, zdůvodnil si Jirka výběr tohoto koupacího úboru.
Bára přišla v černém. Vysoké výkroje na bocích monokin udělaly z o něco širších boků zajímavý objekt k pozorování. Bříško plavky dokázaly o něco zploštit, ale bylo to zbytečné, protože její melouny spolehlivě k sobě přikovaly každý mužský pohled. A nejen ten. Jirka uznale pokýval hlavou. Bára své tělo prodávala dokonale.
„Kam půjdem?“ zeptal se jí.
„Pro začátek někam, kde se dá sedět ve vodě a relaxovat.“
Skončili v umělé jeskyni, kde bylo docela plno, ale najít dvě šikovná místa se ještě dalo. Bára mlčela, což byl u ní poněkud neobvyklý jev. Měla zavřené oči. Ústa naznačovala úsměv. Z její tváře vyzařoval klid a spokojenost.
Jirkovi stačilo natočit hlavu doprava a „plavkový dekolt“ mohl nerušeně pozorovat z ptačí perspektivy. Měl strach, aby ten pohled pro bohy neprobudil toho dole, protože to by tady jen velmi těžko maskoval.
Vzal si z Báry příklad a nechal tělo rozmazlovat vodou.

„Nezajdem ještě na kafe?“ zeptala se Bára Jirky, když ji vyprovázel domů.
„Klidně. Kam chceš jít?“
„Támhle za rohem je moc příjemná kavárna, do který ráda chodím. Většinou sama.“
„Proč sama? Ty nemáš žádný kámošky, nebo přítele?“
„Žádný přítel není…“
„Prosim tebe, taková hezká a vtipná holka… Vo tebe se kluci musej rvát.“
„Jo to určitě… Ty zajímaj akorát moje kozy, protože ty vychrtlý modelky, kterym dávaj přednost, takový nemaj. Zbytek je pro ně moc tlustej.“
„Tak tomu nerozuměj. Nevědi, co je hezký!“
„Děkuju, ale utěšovat mě nemusíš.“
„Já tě neutěšuju. Já jen popisuju to, co vidím.“
„Kdybys mě viděl nahou, říkal bys něco jinýho.“
„Myslíš…? V bazénu si toho na sobě zrovna moc neměla a to co jsem viděl, bylo rozhodně…“ málem z něho vypadlo šukatelný, ale situaci zvládl, „hodně zajímavý.“
Bára se zastavila. Dívala se do země a sbírala k něčemu odvahu.
„Víš,“ řekla po chvíli, „že jsem tvoji mámu chtěla zabít?“
„Ne. A řekneš mi proč?“
„Za to, jak tě tenkrát zfackovala, když jsi mi chtěl dát pusu.“
„Přiznám se, že teď tomu nerozumim. Tys byla naštvaná na mámu, že nám to překazila? Tak proč jsi to potom všude roztrubovala…?“
„To sem nebyla já. Ona to na druhým chodníku viděla Jindra Kolouchová a moc ráda si to nenechávala pro sebe.“
„Tak proč jsi mi to neřekla?“
„Protože když jsem to zjistila, už jsi dělal, že mě neznáš… Esemeska mi na to přišla blbá, tak jsem ti napsala dopis, ale odpovědi jsem se nedočkala.“
„Počkej… Já jsem žádnej dopis nedostal.“
„Jak to? Vždyť jsem ho sama hodila do vaší schránky.“
„Hm… Tak je to jasný. Schránku vybírá máma.“
„Udělala všechno, aby svýho syna ochránila před tlustou holkou.“
„O tom to není. Máma do nedávna razila heslo, že když studuju, ať si holky naseru… Až prej budu vydělávat, tak si klidně můžu vydržovat harém… Když na to budu mít, dodávala.“
„A já si celou tu dobu myslela, že je to kvůli tomu, jak vypadám.“
„Báro, ty seš kůň houpací,“ pronesl láskyplně a objal ji. Přitiskla se k němu. Tohle nemohlo zůstat bez odezvy.
Bára po chvíli zjistila, že Jirkovi rozhodně není lhostejná.
„Taky mám na tebe chuť. Pojďme někam, kde budeme sami.“
„Rád. Jen nemusíme všechno stihnout za jedinej den. Asi se budem vídat častěji, než jednou za dva roky.“
Chytili se za ruce a zamířili do blízkého parku. Zákoutí stranou zvědavých pohledů umožnilo Jirkovi ztvárnit roli zamilovaného panice, který v něm náruživě líbá objekt své touhy.

Autor

Navigace v seriálu<< Nápad 03Nápad 05 >>
4.8 37 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Výborné pokračování. Jsem zvědav jestli zůstane s Bárou a jak to bude mít s paní Vocáskovou, když na tom víkendu vlastně nebyl.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x