Nápad 06

O nedělní třetí hodině odpolední Jirka potichu odemykal dveře od bytu. Nechtěl se s mámou srazit hned na chodbě. Měl kliku. Nebyla doma. Byl úplně vyždímaný a toužil po jediném.
Předtím, než upadl do „bezvědomí“ si ještě stihl předsevzít – od zítřka žádné rozptylování, jen biflování!

Snažil se. Opravdu se snažil na učení soustředit, ale víkendové prožitky byly silnější…
Když se s Jarmilou a Bárou loučil, dohodli se všichni tři na moratoriu vzájemných kontaktů do šesti večer. Jirka se rozhodl, že vypnutím mobilu omezí přes den rušivé vlivy na minimum.
V 18:13 mu cinkla esemeska.
„Nepotřebuješ vyvětrat hlavu?“
„Potřebuju. V kolik a kde?“
„Připrav se, za 10 minut zvoním.“

Jirka se oblékl a oznámil mámě, že se jde projít, protože toho má za celý den dost. Jarmila byla překvapená, že na niičekal před barákem. Dali si pusu a chytli se za ruce.
„Tak kam půjdem?“ otázal se Jirka.
„Nechci sedět! Mám toho za celej den dost. Courala bych se někde, kde nebude moc lidí.“
„No… to není zrovna skromný přání.“
„Jo a taky navrhuju, vypnout mobil, aby nás Bára nerušila. Chci být jen s tebou, ne ve třech.“
„Tvé přání je mi rozkazem,“ načež okamžitě „kouzelnou placičku“ vypnul.
Když ji zastrčil do kapsy, napřáhl ruku na znamení, že je připraven.

„Kam mě to vedeš?“ zeptala se asi po deseti krocích.
„Nech se překvapit. Ale jedno ti určitě můžu prozradit. Jdeme rovnou za nosem.“
„To je pravda,“ zasmála se. „Jak ti to leze do hlavy?“
Jak mi asi učení může lízt do hlavy, když se o pozornost pořád hlásí to, co jsme spolu dělali?
Tuhle odpověď však raději spolkl, protože nechtěl zabřednout do hovoru na toto téma. Kdo ví, kam by se dostali.
„Nic moc… Kdy jdeš na ústní?“
„V úterý. A ty?“
„Tak to ti budu držet palce, já ve středu. Až to budeš mít v kapse, můžeme to večer jít oslavit do mlíčnýho baru.“
„Zapít koktejlem žal?“
„Prosim tebe, jsi chytrá holka. Dáš to levou zadní.“
„To si nemyslím.“
„To neznělo moc optimisticky.“
„Já mám dojem, že mám v hlavě vzduchoprázdno.“
„Jestli tě to utěší, tak jsme na tom stejně.“
Minutu, dvě šli mlčky.
„Za jak dlouho budeme někde sami?“ prolomila ticho Jarmila.
„Jsme ve městě. Tady se blbě hledá místo, kde nikdo není… Proč se ptáš?“
„Chci, abys mě obejmul.“
„To můžu i tady.“
„To není ono. Chci, aby nás přitom nikdo neočumoval.“
Na chvíli se odmlčela, a pak se podívala na Jirku. „Jsem divná, viď?“
„Vůbec ne. Proč bys měla?“
„Protože jsem hrozná.“
Jirka čekal, co z Jarmily vypadne. Přišla mu v pohodě. Rozhodně není taková dračice jako Bára. Ale snadno se jí nechá manipulovat.
Ne, že by si stěžoval, ale asi pětkrát ho během víkendu překvapila, když svou přítelkyni bez řečí poslechla. Nejvíc tím, že slízala a spolykala semeno, které mu na břicho nechala ze sebe vytéct Bára. Kolik holek by tohle udělalo? A ještě se přitom na něho dívala zamilovanýma psíma očima! Proč to vlastně s Bárou táhne? Že by se jí líbilo podřízený postavení? Do hlavy jí nevidim, ale pokud to v ní je, tak to brzo stejnak vyplave.

„Vypočítavá mrcha,“ řekla potichu spíš sobě, než Jirkovi, po krátké pauze.
„Jak jsi na tenhle nesmysl, prosim tě, přišla?“
„Protože jsem navedla Báru, aby tě pro nás sbalila.“
„Počkej… teď jdeš na mě trochu moc hr… Já ten dojem, že bys ji na mě poštvala, nemám… A proč jsi to vlastně chtěla?“
„Protože se mi už dlouho líbíš.“
„A odkud mě znáš? Já si nevybavuju, že bysme před tou hospodou někde na sebe narazili.“
„Párkrát jsem tě viděla, když jsi byl za paní Vocáskovou. O patro výš totiž bydlí teta.“
A sakra.
„Ty znáš paní Vocáskovou?“
„Jen ji pozdravím, když ji vidím.“
Uf.
„Tak proč jsi mi nedala o sobě vědět?“
„To jsem tě měla z ničeho nic zastavit na schodech a říct: ‚Ahoj, já jsem Jarmila a chci s tebou chodit. Ty se na mě podíváš, ohrneš nos a půjdeš pryč.“
„Máš ten dojem, že nad tebou ohrnuju nos?“
„To ne, ale kdyby nebylo Báry, tak by sis o mě ani kolo neopřel.“

Jirka se zastavil, přitáhl si Jarmilu k sobě a objal ji. Přitiskla se k němu, jako kdyby čekala, že je každou chvíli od sebe odtrhnou. Stáli na ulici a nejeden kolemjdoucí se na ně chápavě podíval a pokračoval v chůzi.
„Miluju tě,“ pošeptala mu, když se od sebe odpoutávali.
Jirka tohle ještě říci nemohl.
Nepatřil k těm, pro které to bylo běžně používané slovo. Proto ji dal ruce na tváře, zvedl ji hlavu a políbil: „Děkuju. Moc si toho vážím. Jsi hezká a milá a přitahuješ mě. I když se známe jen pár dní, a dělali jsme toho spolu opravdu hodně, zatím si netroufnu říct, že je to láska. Dej mi čas.“
„A Báru miluješ?“
„Spali jsme spolu, ale o tom něco víš, ne?“ poťouchle se přitom na Jarmilu podíval a mrknul.
„A se kterou z nás spíš radši?“
„Každá jste jiná a po jednom víkendu to nedokážu říct, protože dírky máte stejný.“
Najednou veselý a bezstarostný tón vyměnil za vážný.
„Bára mě svým způsobem děsí, protože když si něco vezme do hlavy, nedá pokoj, dokud to nedostane.“
„Chtěl bys, abych zhubla?“
Sakra, to jsou skoky.
„Proč bych to měl chtít?“
„Klukům se přece líběj štíhlý.“
„To sice jo, ale většinou maj malý prsa. Když je chceš plácnout přes zadek, tak ho musíš nejdřív najít. A v posteli se pak jeden musí bát, aby se pod ním nerozpadly.“
„Ty kecáš, viď?“
„Dobrá, z poslední věty to rozpadání beru zpět.“
„A líbila bych se ti víc, kdybych nějaký kila schodila?“
„Hele, kvůli mně si s tím hlavu lámat nemusíš. Mně se líbíš taková, jaká jsi. Věřím, že se pak budeš cejtit líp a zvedne ti to sebevědomí, ale to teď vopravdu neřeš, matura je důležitější. A pokud máš strach, že už ho do tebe nestrčím, protože si myslíš, že seš tlustá, tak to se šeredně pleteš. Počkej po matuře. To ti semeno poteče ven i ušima.“
„Pozejtří jdou naši do divadla. Přes dvě hodiny budu sama doma. Nestavíš se?“
„Vždyť jsme si dali slib, že do matury spolu nebudeme spát.“
„No jo, jenže já to nevydržím. Budu do sebe strkat uměláka a představovat si, že to je ve skutečnosti tvoje péro. Jen potom ze mě nic nevyteče. Není to škoda?“
„Škoda je umřít a promarnit příležitost. V kolik mám přijít?“

„Dětským“ pokojem slečny Jarmily se prohnalo tornádo. Jirku hned, jak přišel, do něho zatáhla a začala jej okamžitě svlékat.
Šatstvo létalo na všechny strany. Sama měla na sobě jen župan. Svlečený Jirka, rovnal se připravený Jirka.
Položila jej na postel a osedlala si ho. Za dvě hodiny zvládli tři čísla a pomocnou šedesát devítku před tím posledním.
Jedině polštář zůstal na svém místě. Peřina ležela na zemi, prostěradlo bylo zmuchlané a plné vlhkých fleků. Pokoj naplňoval odér milostného zápasu. Než odešli do koupelny, otevřela Jarmila okno.
Když se vrátili rodiče domů, byla již celých pět minut vzorně se šprtající dcerou v pokoji připomínajícím studovnu.

Ve čtvrtek ráno se Jirka, dřív než vypnul mobil, divil, jak to, že se během týdne ještě neozvala Bára. Že by dodržovala slib až takhle důsledně? To mu k ní nesedělo, ale nestěžoval si.
Večer jej čekalo domluvené „vyvětrání hlavy“. Tentokrát se již obešlo bez dotazování, která z nich se mu líbí víc. Měl chuť se zeptat, zda se jí neozvala Bára, ale nechal si ji zajít. Pánbůhví, jakou lavinu otázek by to uvolnilo.
Proto udržoval tlachání o ničem, prokládané občasným líbáním. Ideální konstelace, jak myslet na něco jiného, než na tlačení vědomostí do hlavy.

„V sobotu tady může přespat tvoje kopretina,“ řekla máma Jirkovi, když se vrátil z procházky. Bavila se jeho překvapením. „Jedu pryč, tak budeš mít volný byt.“
Co se děje? Tuhle mámu neznám. Aby mi za chvíli nezačala sama strkat holky do postele.
„Děkuju,“ vykoktal ze sebe.
Mámě se na obličeji objevil úsměv.
„Odejdu v pět a vrátím se v neděli mezi desátou a dvanáctou. Tak z toho tady neudělejte kůlničku na dříví.“
„To ti můžu slíbit. Žádnej mejdan nebude.“ Odešel do pokoje, aby se za tepla podělil s Jarmilou o tu bombu.

„Máš u mě dluh. Kdy si ho přijedeš odpracovat? Teta Vilemína“ bylo napsáno a odesláno během pátečního dopoledne.
„Domluvíme se po maturitě příští týden ve čtvrtek. Prosím,“ odpověděl ji v podvečer, když se v elektronickém světě opět zviditelnil.
„Jasně. Ozvu se.“
Houstone, mám problém. Zatloukat, nebo se Jarmile přiznat?
Mlčíš. Dobrá, tak řešení zatím odložím.

„Mám to!“ vykřikla Jarmila Jirkovi radostně do ucha, když jí v úterý po jedné hodině zvedl telefon.
„Gratuluju. Já věděl, že to dáš! Půjdem to oslavit do toho mlíčňáku?“
„Mám tě pozvat na oslavu k nám domů. Přijdeš?“
„Až tak… Jasně, že přijdu. Mám si vzít kvádro?“
„Ne. Stačí košile.“
„Dobře a v kolik mám přijít?“
„Na šestou. Hele musim končit. Jdeme někam spláchnout nervozitu. Tak večer. Pa.“
„Jsi šikulka. Už se těším. Pa.“
Zavěsila.
To abych jí šel koupit kytku. Tou nic nezkazím. No jo, ale jakou?
Dal na internet a pořídil frézie.

„Mělas pravdu, celej Pierre Richard za mlada,“ obrátila se na Jarmilu její matka, když jí byl Jirka představen.
Stejné překvapení sdílel i Jirka. Měl před sebou atraktivní štíhlou ženu kolem čtyřiceti. Hezkou tvář a černé husté vlasy předala své dceři. Prsa naštěstí ne, protože je měla proti ní drobná.
„Těší mě mladý muži, že vás poznávám,“ podala Jirkovi ruku. „Od dcery na vás slyším samou chválu.“
S otcem si Jirka vyměnil pozdrav a potřesení rukou bez zdvořilostních frází.

U slavnostní tabule skládající se ze smaženého hermelínu s hranolky a tatarkou, oblíbeného jídla úspěšné maturantky, z něho paní Václavíková nespustila oči. Seděla proti němu a kdykoli se na ni podíval, usmála se na něho. Ten úsměv se tvářil zdvořile, ale byl z něho cítit interes o něho jako muže, nikoli partnera její dcery. Je tohle vůbec možný? Máma si pohrává s myšlenkou zašpásovat si s klukem svojí dcery? Ne, že by za to nestála, ale to by bylo jak v ňákym porno filmu. K dokonalosti chybí, aby upustila na zem nůž, zalezla pod stůl, že ho jde hledat, a vykouřila mě. Táta s dcerou by si ničeho nevšimli. (Přece je naprosto normální, že se upuštěný příbor hledá tak dlouho.) A když by konečně vylezla, považovali by semeno v koutku úst za tatarku.
Hovorka, ty jsi fakt magor! Za vším vidíš sex. Prober se a konverzuj!
Pan Václavík se do hovoru moc nezapojoval. Talíř měl vymetený, jídlo zapíjel lahváčem přímo z lahve a vypadal, že tu sedí jen proto, že se to sluší.

Dojedli a přemístili se do obýváku. Paní Václavíková přinesla z lednice lahev sektu a dala ji muži, aby ji otevřel.
„Krk“ rodiny pozvedl šampusku k přípitku: „Tak na naši úspěšnou maturantku.“
Usadili se. Jirka seděl způsobně vedle Jarmily a neodvažoval se jí dotknout. Ještě neslyšel o tom, že by nějaká máma přebrala svojí dceři přítele. O opaku ano. Táta jednoho spolužáka se zbláznil do holky jeho staršího bratra a nejhorší bylo, že ona do něj taky. Skončilo to zákonitě rozvodem a kluci tátu od té doby „nemusej“. Snad to v týhle rodině nefunguje tak, že máma dceři „schvaluje“, jestli její přítel stojí za to?

Úchylné myšlenky ukončila Jarmila, která do Jirky drcla. Podíval se na ni, s výrazem: „Co se děje?“.
„Máma se tě ptala, kde jsme se poznali?“
„Aha… Promiňte, zamyslel jsem se.“
„A nad čím, smím li být tak zvědavá?“
„Jestli zítra večer budu taky takhle spokojeně sedět,“ a ukázal přitom na Jarmilu.
Jsi dobrej, Hovorka, pochválil se. Ani detektor lži by nepoznal, že kecáš.
„A k vaší otázce… V aquaparku.“
„To jste Jarmilku viděl v plavkách, líbila se vám, tak jste ji oslovil?“
„Nebyla v tom žádná romantika. Byli jsme tam s naší společnou kámoškou a tam přeskočila jiskra.“
„A kdy to bylo?“
„V poslední den školy.“
„To ještě nejsou ani dva týdny…“ zvolala překvapeně paní Václavíková. „Já si myslela, že spolu chodíte dýl.“
Jirka rozhodil ruce v gestu. Co se dá dělat? Je to tak.
„A už jste spolu spali?“
„No mami!?“
Matka ji rukou naznačila, ať mlčí. Pak pokynula Jirkovi, ať odpoví.
Podíval se na svou přítelkyni. Ta neskrývala rozhořčení nad tím, kam máma hovor směřuje.

Jirka Jarmilu pohladil po tváři, usmál se na ni, a pak se otočil k paní Václavíkové.
„Ano.“
„Děkuji za otevřenost. Přiznám se, že jste mě, Jirko, překvapil, ale… Máte moji dceru rád?“
Znovu se podíval na Jarmilu, políbil ji, a s pohledem upřeným na ni, odpověděl: „Mám.“
Teď se pro změnu na jeho ústa vrhla Jarmila. Bylo jim jedno, kdo se na ně kouká, takže, ač neradi, se od sebe odtrhli až v momentě, kdy se ozvalo významné pokašlávání, že by toho měli nechat.
„To je dobře,“ řekla si spíš pro sebe se skloněnou hlavou paní Václavíková.
Její muž pozorně celý rozhovor poslouchal za neustálého popíjení svého oblíbeného piva. Dvě, tři vteřiny bylo v pokoji ticho.
Pak zvedla Jarmilina matka hlavu a bez varování přešla na tykání: „Až zítra odmaturuješ, přijdeš k nám přespat?“
To myslí jako vážně? Proč tak najednou? Co tím sleduje?
„Děkuju, ale to se nehodí…“
„Říkal jsi, že máš Jarmilku rád? Tak proč nechceš přijít?“
„Protože to je poněkud… nestandardní.“
„Co je na tom, jak říkáš, nestandardního, když jsme tím chtěli dceru odměnit za úspěšně složenou maturitní zkoušku?“
Jirka se otočil na Jarmilu. Ta vedle něho seděla a nechápala, co se děje.
„Chceš, abych zítra přišel?“
Chtěla, ale styděla se to před rodiči říct. Vždyť by si mohli myslet, že nemyslí na nic jinýho.
„Tak se, Jarmilko, nestyď…“
„Nezlobte se, ale já už půjdu. Zítra čeká matura mě… Tohle dořešíme po ní… Může mě Jarmila vyprovodit? Prosím.“
„Jen ke dveřím, aby tě před tou zkouškou dospělosti moc nerozptýlila.“

„To je tvoje máma taková pořád?“ zeptal se Jarmily hned, jak se ocitli na chodbě a nemohla je slyšet.
„Ne. Já nevím, co to do ní vjelo.“
„Hele, já zejtra nepřídu. Není to vo tom, že bych s tebou nechtěl spát, jen mám z toho pozvání divnej pocit. Zatím jí nic neříkej. Do zejtra ňákou výmluvu vymyslíme.“
Rozloučili se polibkem.

Měl to! Oficiálně se stal „inteligentem“. Na to jaký z toho měl strach, to nakonec dopadlo skvěle. Dvě dvojky, dvě trojky bral všema deseti.
O radost se podělil s mámou. Otci jen napsal, neboť se u nich už hodně dlouho neukázal. Aspoň ne v době, kdy byl doma. Jarmila měla nedostupný telefon.
„Napište mi, kde budete. Přídu pozdějš. Teď si musím něco zařídit,“ odbyl spolužáky, když se ho zeptali, zda to jde s nimi zapít.

„Ano,“ ozvala se Jarmila v interkomu, když zazvonil na „Hovorkovi“.
„Ahoj, co je s tebou? Ty máš něco s telefonem?“
„Jo. Převrhla jsem hrnek s kafem a teď ho suším. Půjdeš mi nahoru říct, jak si dopad?“
“Jasně.“
„Dobrý, studente. Mám z tebe radost,“ okomentovala Jarmila Jirkovi známky, „to si žádá odměnu.“
„A může se bývalý student zeptat jakou?“
„Co by říkal tomu, že by ho bývalá studentka pozvala do pelíšku, aby jednou naplnil její dírku?“
„A proč jen jednou?“
„Protože pak přijde táta z práce a asi by se mu nelíbilo, kdyby musel poslouchat, jak mi to dobře děláš.“
„On by šmíroval za dveřma?“
„Hele, jestli chceš rozebírat, co bude dělat, až se vrátí, tak to nestihneme ani jednou. A věř mi, že by z toho byla moje buchtička moc smutná.“
„To nemůžu dopustit! Kdepak máš tu divošku…?“ načež začal Jarmilu zbavovat domácího úboru.

Jirka se doma převlékl do civilu a chystal se vyrazit za kolegy. Zastavilo jej hladové břicho. Projel lednici a našel v ní balení sekané. Už věděl, jak se vymluví z přenocování u Václavíků. Zapití matury nezvládl… Jarmila souhlasila. Domluvili se, že druhý den ráno přijde k Jirkovi, aby dohnali odmítnuté noční radovánky.

Už dvakrát k orgasmu dovedená Jarmila spočívala v náručí svého milého.
Jirka sbíral odvahu k tomu, aby se přiznal, co dělal předtím, než ji poznal. Oddálení v podobě třetího čísla nepřicházelo v úvahu. Tedy ne okamžitě. No, co se dá dělat. Tak ať to mám za sebou.
Dal jí pusu na čelo, zhluboka se nadechl a při výdechu spustil: „Já se ti musím přiznat k tomu, co jsem prováděl, než jsem tě poznal.“
Jarmila měla hlavu položenou na Jirkově pravém rameni. Když slyšela, co jí říká, podívala se na něho. „Tak to budeme dva.“
Teď si udivený pohled na toho druhého vyměnili.
„Tak si zase opři o mě hlavu a já začnu.“

Vypověděl jí celý svůj příběh, včetně toho, že dneska bude s Vilemínou řešit svůj dluh.
„Mě bylo hned od začátku jasný, že nejsme tvoje první holky. Co se týče Vilemíny, tak až jí budeš volat, tak dáš telefon na hlasitej odposlech, abych věděla, co se na mýho miláčka valí.“
Jirka se naklonil nad Jarmilu. „Já tě miluju. Ty jsi neskutečná,“ a začal se s ní líbat.
Během něho pomohla jeho mužství k dalšímu ztopoření, takže si své přiznání odpracoval.
„A teď jsem na řadě já…“ spustila Jarmila, když odezněla únava po prožitém sportovním výkonu. „Když jsme se s Bárou poznaly, byly jsme obě zklamaný, protože kluci chtěli po nás jen šmatlat. Hlavně z Bářinejch koz šíleli, ale vo tom asi něco víš, ne?“
„Hm.“
„A jak jsme si tak vylejvaly srdíčko nad tím, jací jsou kluci neskutečný hovada, že myslej jen na to jedno, jsme se najednou začali líbat. Já měla tenkrát sukni, takže velice rychle Bářina ruka skončila v mejch kalhotkách. Mimochodem, jestli si to ještě nepoznal, tak tohle mám moc ráda. A aby toho nebylo málo, stalo se to v parku. Naštěstí okolo nikdo nešel. Pak jsme začaly spolu spát. Pořídily jsme si postroj s umělým pérem a regulérně spolu šukaly. Jo, je to tak, umělák mě připravil o panenství. Prošel i mým zadkem.
Báře to asi po půl roce začalo bejt málo a začala vymejšlet, jak si to zpestřit. Před čtyřma měsícema přišla s tím, že zná dva kluky, kteří s námi půjdou do čtyřky. Užijem si, říkala, protože jeden má péro dvacet čísel dlouhý. Já do toho nechtěla jít a Bára to odbila tím, že to byl jen návrh, tak ať na to zapomenu.
Asi dva tejdny na to měla volnej kvartýr, tak jsme se dohodly, že u ní přespím. Byly jsme v nejlepším, když někdo zazvonil. Bára na sebe hodila župan a šla zjistit, kdo to v devět večer votravuje. Vrátila se asi po třech minutách, že prej někdo potřeboval poradit, kde bydlej Vyhnálkovi, protože dostal blbou adresu.
Svlíkla si župan a začala mě znovu lízat. Byla jsem v nejlepším, když mi na puse přistál pták. Otevřela jsem oči. V pokoji byli dva pětadvacetiletý kluci. Jeden měl sportovní postavu, vlasy ostříhaný na ježka a slibovaný dvaceticentimetrový péro. Druhý bylo normální a patřilo klukovi s evidentní nadváhou, kterej měl hnědý vlasy po ramena. Řek mi, abych ho kouřila, že mě pak za to vomrdá. Takhle to fakt řek. Já poslechla. Ten sportovec to zatím narval do Báry. Naštěstí používali gumu, protože jsme tenkrát nic nebraly. To byl můj první pták, kterýho jsem měla v sobě. Pak jsem samozřejmě poznala i toho delšího.“
„A nevadí ti, že mám proti němu trpaslíka?“
„Ne. Pro mě je tvoje péro geniální!“
„Děkuju.“
Dal jí pusu na čelo.
„To není zdaleka všechno. Když jsme byli po druhym kole všichni osprchovaní, vytáhla Bára další překvápko. Řekla mi, že kluci jsou bisexuálové, a že nám ukážou, jak se vzájemně kouřej. Nevěřila jsem, že by se mi to mohlo líbit, ale asi to bude něco podobnýho, jako když se pánové dívaj na dvě milující se holky. Takže tu noc jsem lízala kundu, kouřila dvě péra, i najednou, zažila sendvič a něco, co neumím pojmenovat. Dlouhej pták byl v mý kundě. Sportovec měl toho normálního v zadku. A kluk s nadváhou si do něj nechal strčit od Báry uměláka.
Ráno pak Bára beze mne rozhodla a s kluky dohodla, že se znovu uvidíme.
Hned po neděli jsme si nechali předepsat prášky proti dětičkám a než jsi do mě začal stříkat ty, tak jsme to s klukama dělaly ještě pětkrát. To je všechno. Jak si mám tohle vyprávění odpracovat já?“
„Dokážeš si ho strčit až do krku?“
„Ne. To bych hodila šavli. A nechceš mi ho strčit do zadku?“
„To mě nebere.“
„Tak, co bys rád?“
„Teda, my jsme dvojka. Asi půjdu vytočit Vilemínu a nabídnou jí služby nás obou.“
„To nemyslíš vážně? Já nejsem žádná tvoje šukací panenka, se kterou si můžeš dělat, co chceš.“
„Jasně, že ne, ale nechci ti zahejbat, proto tě vezmu s sebou. Nějaký připomínky?“
„Když to říkáš takhle, tak ne.“
„Výborně. Pudem se osprchnout a pak zavoláme tetičce Vilemíně.