Pytlák 01

Toto je 1 díl z 9 v seriálu Pytlák

V zátočině řeky seděl vousatý muž. No muž… pořádný kus chlapa zvíci dvou metrů a stodvaceti kilo živé váhy, s prackami mědvěda grizlyho. Zadumaně hleděl na čeřící se hladinu, před sebou ve vidlicích dva poctivé prastaré bambusáky snad ještě z dob před válkou. Tiše si broukal pod mírně prošedivělá vousiska:
„Stál na zastávce, s vypůjčenou kytarou, v druhý ruce holku, to zavazadlo svý…“ Občas mrkl na splávky, zda nějaká ryba neďobne do nástrahy. Znal řeku a její zátočiny nazpaměť.Aby také ne, žil v symbioze se zurčící vodou více než padesát let.

Jmenoval se Pavel Sedlák, ale málokdo z mladších obyvatel vesnice, ve které bydlel déle než pět desetiletí, jeho jméno znal. Nikdo mu neřekl jinak než Šupina, díky jeho vášni a mnoha hodinám rybaření u řeky. Splávek se pohnul a potopil. Zásek a krásný cejn skončil ve vezírku a za chvíli další a další.
„Já to tušíl, že dnes dojdou cejni “ zabručel si pro sebe.
„Šupinóóó,“ ozvalo se volání z lesíka, který k řece přiléhal a sledoval ji kolem mlýna vzdáleného asi tři sta metrů, než se šuměním odbočila do skal. Příjemný ženský hlas se ozval o něco blíž:

„Šupinóóó, kde jsííí?“
„No kde bych byl, na svým fleku,“ ozval se vstříc hlasu. „A nehulázňaj jako kráva, doplašíš mi ryby, kačo jedna uječená.“ Z křoví se vynořila ženská postava a zrůžovělá tvář prozrazovala spěch s jakým k řece pospíchala.
Vdova, Marie Boučková, známá v dědině jako Máňa ze mlejna, kde žila sama se svým otcem, byla ženská krev a mlíko. Jejích pětačtyřicet let na ní rozhodně nebylo znát. Kyprá, nikoliv tlustá postava, oplácaná tam, kde oplácaná měla být, štíhlý pas, velmi hezký obličej s několika pihami bez stopy po vráskách, zarámovaný rezavými, vlnitými kadeřemi. Ovšem dominantou plnoštíhlého těla byla její nepřehlédnutelná koziska, snad poslední číslo podprsenky, pak už se prodávaly jen menší čundrácké stany.

„Nesu ti něco za škraň, abys tady nezhebnul hlady.“
„Ty máš o mňa nějakú starosť…Však mám z čeho trávit. Včera jsem sťápal k večeři kus uzenýho bočiska a půl štrycle chleba. Až mě bylo těžko. A Lucifer měl zavříno, takže bez piviska. Ani lahváča doma nebylo. Ešče že mám slivovicu.“
„Říkala stará Kyška, žes odešél ve tři ráno a máš devět pryč, tak už mosíš mít hlad.“
„Do prdele, člověk je v dědině jako pod kamerama ve městě. Té staré čarodějnici neuklouzne snáď ani myš. Nemože chrápat, tož špízuje do ulice. A kdes ty potkala Kyšku, když mlejn je tady u vody a do dědiny půl kiláku?“

Kyška se říkalo vdově Kyselkové, babizně jen o dva roky mladší než hnědé uhlí, shrbené devadesátileté stařeně, kupodivu ale čilé jako čečetka. Jestli mohl někdo aspirovat na titul obecního zpravodaje, tak právě ona. Co nevěděla ona, nevěděl ani Pán Bůh.
„Ráno u obchodu. Mjéli tam ty staré semetriky asi schůzu či co. A nečíl se, donesla jsem ti v termosce aj čaj s rumem a kus jitrnice od včerejšího oběda. Víš , že dědek mlynář k obědu nic sladkýho od mouky do huby nedá a ty po buchtách taky nevyskočíš.“
„Buchta patří ke kafi a ne k obědu,“ zavrčel Šupina.

Odborně stáhl z háčku dalšího cejna, šup s ním do vezírku a nahodil další nástrahu.
„Když už buchtu k obědu, tak tu z živýho masa,“ rýpl do mlynářky.
„Vidím, že dneska berou,“ zapýřila se Máňa, zálibně se na Šupinu podívala, vykasala sukni, vstoupila do řeky a sklonila se k vezírku. „Udělala bych ti je na dneskaj k večeři, ale musel bys dojít. Šak říkal dědek, že prý ho svrbjá pazoury na karban. Pečenka prej dojde taky.“
„Hmm, tebe svrbí něco jiného,“ pomyslel si Šupina s pohledem zabořeným do tlumičů vášní, bavlněných kalhotek do půli svalnatých stehen, ve kterých se zřetelně, díky hlubokému předklonu, rýsovala právě ta šťavnatá macatá buchtice, kterou měl před chvílí na mysli a v kalhotech mu začalo být těsno.

Máňa střihla okem po rybáři, vylezla z vody, spustila sukni a bylo po představení.
„Kam se mně to čumíš, obejdo jakýsi,“ houkla na oko nadurděně.
„Na policajty, kam jinam bych mjél čumět. Šak mě ta tvoja prdel zavazela.“
„Kdybys nekecal. Kdy sis naposled štrejchnul? Máš na gaťách stan jak vojensků polní jídelňu.“
„No to už ani pomálu nepamatuju, někdy loni na dušičky. To sem přijela z města Pečenkvic neteř a ožrala se u vás ve mlejně jak carskéj důstojník.“
„Tož na to si vzpomínám dobře, cákla se tehdá prej ze vzteku. Načapala Miloša, teda svýho muža, se súsedou. A kdes ju sméknul? Dyť sotva lezla.“
„Dědek Pečenkůj dosmýčil neteřinku až k našemu a nemoh’ dál. Zabušil u mňa na okno, jestli bych mu ju nevodtáh do kanafasu. Jářku, jaký vodtáh. Takovů pápěru, šedesát kilo i s postelů, pff… Rafnul jsem ju do náruča málem aj s dědkem. Mjelás vidět, jak rychle mi vrazil klíče od tej svej špeluňky do kapse a upalovál k Luciferovi, že prej sa schvátil a to mosí zalít škopkem.“

„To se ti teda pronésla. Od tvojeho je to na horní konec ešče kus cesty.“
„No mjél jsem teho dosť, byla úplně tuhá, ale větší ščestí bylo to, že chlapi byli v hospodě a baby létali po krchově se svíčkama, takžej sem nikeho nepotkál. To by bylo keců na půl roka. Odemčel jsem barák a hodil ju do ložnice na postél. V tom sa trochu probrála a co prej fčíl si o ní budu myslet. Tak povídám že nic. Ožrat se može každej a občas je potřeba vymazat ten, no jak to říká Fanúš Měrkůj… ten harddisk. A do ní jako by vjél sám čert. Začala se mi sápat do gatí, šak už mně stál jak svíca. Takovú kostečku by si dal líbit. Pěkná to ona je, enem ty kozy má také jakési malé, nanicovaté a prdelku jak za groš kudlu.“
„No to bys aj mně mohol tu svícu ukázať. Nemjéla sem chlapa tři roky a myslím, že už zarostla. S mým starým bylo prdlajz, lebo furt eném chlastál jako duha a na to aj loni dojél. Šak víš jak ho dotáhli lesáci, prej ho našli u cesty ve sněhu ožralého a zmrzlého jak pařéz. Dostál zápal pajšlu a do tejdňa bylo po něm. “

(pokračování příště)

Navigace v seriáluPytlák 02 >>
5 5 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Pěkný začátek série. Zatím si pěkně povídají tak uvidíme co z toho bude dál. Těším se na další pokračování.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x