Pytlák 07

Toto je 7 díl z 9 v seriálu Pytlák

Za ním vyletěla náhradní pláňka do žebřiňáku.
Máňa vykoupaná, zrůžovělá, si prozpěvovala a kladla na stůl kulatý bochník domácího chleba, talíře s okurkami, uzenou bočinou, špekem, sklenici s hořčicí, kečupem a misku se strouhaným křenem.
Dědek se dral ke stolu, jako kdyby týden nejedl.

„Kam sa furt seréš. Dyť dočkáj až to nachystá šecko,“ zahučel Šupina.
„To víš že ja a ty ňa to všecko sežéreš. Šak si pamatuju, jaks loni u Luciféra sežrál šecek ovár, co mu zbýl ze zabíjačky. Půl štrycle chleba, křenisko jako nohavicu a flašku oharek k temu.“
„Ďyť ho nikdo nechcél, že je oschnutý a já býl po šichtě hladový, tož sem mu ho zachráníl, aby sa nezkazíl. Sem dělal dvanásť hodín bez oběda, lebo sme byli v lesu klásť kabély a hovno nám dovézli.“
„Pečenka dojde po sedmej, tož sa teda posilni. Minule si asi býl hladový, že tu nechál dvacet kaček,“ s úšklebkem zkřivenou hubou plnou špeku a chleba komentoval minulý hrací výkon Šupiny.
„Co to sem dáváš za sračku,“ ukázal Šupina Máni rukou na kečup. Bleskově ho uklidila do špajzu.

„A ty sa neboj, já tě ty tvoje čertovy obrázky zkontroluju, estli jich nemáš cinklé. Něják moc dobře tě šla posledně karta. Estli máš s Pečenků něco nachystané, nějaké šméčko, tož skončíte v tom náhoně oba dva.
Dědek ztuhl, protože dobře věděl, že karty má opravdu „cinklé“, a horečně přemýšlel, jak z průseru. Minule byl rybář mírně opilý, takže ho vzal na hůl. Decentně se vytratil do síně k telefonu volat Pečenkovi, aby vzal nové karty z domu. O vodu z náhonu za košilí a ve spodkách nestál ani náhodou. Cítil, že by mu švindl čili šméčko Šupina těžko odpustil.
Mařka uklízela ze stolu, utřela ho od mastnoty, která mlynáři kapala z huby a natáhla čistý ubrus. Před chlapy postavila vychlazené pivo a Šupinovi vlepila pusu za ucho.
„Tož, máte to nachystané a já du dělat dráčky ať sa ňa fišle nezkazjá,“ odkráčela chůzí labutě do kuchyně.

Štěkání psa signalizovalo příchod hosta. Pečenka byl ve věku něco mezi životem a smrtí. Osm křížků na hřbetě bylo na jeho chůzi znát, ale oči prozrazovaly čilého ducha.
„Tož vitaj, šohaju,“ hrnul se k Šupinovi, aby ho objal. Při jeho seschlé figuře a výšce něco kolem stošedesáti centimetrů vypadal vedle něho jako David vedle Goliáše. Hodil na stůl zbrusu nový balíček karet a posadil se.
„Co to sem dáváš? Dědku, kde máš ty minulé karty, co sme s nima hráli?“
„Já jich jaksi nemožu najít, kdesi sem si jich zašíl a nevím kde. Šak už mám nárok mjet hlavu děravů,“ kroutil se mlynář
„Estli ty nevíš, kde máš karban, tak du hneď vychlastať celů řeku, ty pagášu,“zasyčel Šupina.
„Tady jich máš tato, dyť jich máš furt ve stejném šuplíku,“ hodila Máňa karty na stůl.

Mlynář zesinal a Pečenka se raději díval bokem.
„Tož tak je to, ty sviňo, šméčko jako řemeň. Sa ti to minule hrálo, pajtášu nanicovatý. Tys o to věďél, co,“ otočil se na Pečenku. „A já blbec si myslél, že sem býl tak nadraný. Včíl bych sa mjél zvednůť, kopnůť vás oba do řiti až vletíte do náhonu a do smrti s váma nehráť.“
Obrovskýma tlapama rozškubl celý balíček na půl a hodil po mlynáři.
„A včíl naval ty nové, já si jich zreviduju, syčáci dva. Tož to sa robí kamarádovi?“
„Mařko, donés slivovicu ať sa uklidní.“

Láhev z mrazáku klepla o stůl, mlynářka nalila štamprlata a jak byla skloněná, zasyčel dědek Máni do ucha:
“Tož to máš u mňa, mrcho jedna. Zmiju sem si chovál na břuchu tolik lét.“
Karty pleskaly o stůl, Šupina oba dva hobloval jako zkušený stolař prkno. Z kuchyně voněly rybí dráčky, jak je mlynářka odborně smažila, skládala ještě teplé do pětilitrové sklenice a zavoněl octový lák.
„Tož sa ukázalo, jak je to s váma co? Včíl sem já obrál vás o třicet kaček, švindlíři. Nende mi o ty prachy, ale o hru a máte to u mňa skované jako v trezóru.“ Oba starci smutně po sobě čučeli a krčili rameny.

„Du spat, stával sem před třetí a mám teho dosť,“ položil karty do krabičky. Pečenka se rozloučil a odjel, mlynář uklidil karty a vytratil se do své ložnice.
Mařka pozhasínala, zamkla a táhla amanta do ložnice.
Široká manželská dvojpostel zastlaná pořádnými peřinami působila na oba jako magnet.
„Tož tady sem spávala Šupinko vjec než tři roky sama a snáď už nebudu moset,“ přitulila se a ruka pod peřinou hledala namlouváka.
„Tož dáj pokoj, dyť sotva dýchám. Mně by se včíl postavil akorát palec u nohy.“

Navigace v seriálu<< Pytlák 06Pytlák 08 >>
5 5 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Nádherné pokračování. Dědky v mariáši roznesl na kopytech, tak uvidíme jak se děj bude vyvíjet dál.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x