Bonita 03

„Seňore, čas vstávat.”
“Kolik je hodin?”
“Půl jedenácté, spal jste šestnáct hodin.”
Tak, jak mne pánbůh stvořil jsem odešel do koupelny. Beze studu. Seděla na kraji postele a čekala až vyjdu ze sprchy, omotán ručníkem kolem pasu.
“Pido disculpas a ustedes por asalto (omlouvám se vám za přepadení).
“Nic se nestalo, mužský penis jste určitě viděla jako vdaná, že ano?”
“Sí. Pene masculino, sí, pero nuestros hombres están un poco menos bien equipadas.” (Mužský penis, ano, ale naši muži jsou poněkud méně vybaveni.)

Ta tam byla její stydlivost, oči svítili utajovanoým chtíčem a ňadra se dmula nějak rychleji. Oblékl jsem se zády k ní do čistého prádla a otočil se špinavým s otázkou v očích.
“El tode del lavado de limpieza…” (Služebná všechno vypere.)
“Nemohli bychom zase komunikovat v češtině. Por favor?
Prosím)”
“Jistě, zapomněla jsem…”
“Tak se pojďte nasnídat.”

V jídelně bylo poněkud tepleji než v mém pokoji. Jaquína přinesla placky, bílý chléb – obdobu našeho toustového, med, tvrdý kozí sýr, máslo, ovoce a džbánek vody s limetkami.
“Ested querrá té o café?” (Budete chtít čaj nebo kávu?) otočila se na svou paní.
“Gracias, necesito aqua. Es excelente,” odpověděl jsem s úsměvem. (Děkuji, stačí mi voda. Je výborná.)
Břink! Nerezový podnos, naštěstí prázdný, jí vypadl z rukou.
“Seňor, usted sabe comó espaňola??” (Pane, vy umíte španělsky??)
“Muy pocos, pero tal vez un acuerdo. (Velmi málo, ale snad se domluvíme.)
Když roztřeseně sbírala tác ze země, napadlo mne, zda gravitace zvítězí a její zadnice ji převáží do kotrmelce. Nezvítězila, zřejmě zde platily jiné zákony. Bonita se nepokrytě culila.

“Otec volal vysílačkou, že přiletí dřív, kolem třetí hodiny. Po snídani vám ukáži okolí domu. A abych nezapomněla…” Odběhla a vrátila se s novými koženými botami. “Tohle si máte obout, pokud půjdete ven.”
“???”
“Kvůli hadům. Tady kolem farmy nejsou, protože je prasata sežerou a udupou, ale kousek dál by mohl nastat problém. A vemte si …no…ty..vaqueros. Určitě je máte.”
“Džíny? Jistě, mám.”

Vycházka po okolí…? Jen se otevřely vstupní dveře, dostal můj nos ránu. Vedro přímo tropické. Na teploměru verandy čtyřicet dva stupně. Jediné štěstí, že vedro bylo opravdu “suché”, pot se rychle odpařoval, na košili zůstávaly v podpaždí a na zádech stopy soli. Dívčina se mne držela v podpaží, prý kvůli stabilitě. Průhledná lež. Chvění její ručky ji prozradilo, chvílemi mi mačkala předloktí, chvílemi pozorovala koutkem oka, zda budu nějak reagovat. Protáhla mne kolem nejbližšího okolí. Zahlédl i pár vaqueros vacas (honáků krav) na koních.

Po návratu s vidinou blaha osvěžení ihned zapadl pod ledovou sprchu, dá-li se to tak říci o vodě teplé přibližně 16 stupňů. S ručníkem přes rameno, nic zlého netuše, vstoupil do pokoje. Čekala na mne na židli.
Tentokrát už bylo cítit ve vzduchu, jak je nadržená. Tvářil jsem se, že ji nevidím a klidně se oblékl do trenek a kraťasů.

“Omlouvám se, ale já…já…,” zakoktala se.
“Mohla bych mít přání, seňore?”
“Jistě, pokud budu schopen ho splnit…”
“Strašně se mi stýská po chlapském objetí a po …accurucarse con usted.” (přitulení k tobě)
“Co mám tedy pro vás udělat?”
“Nejdříve mi přestaňte vykat.” “Dobrá tedy, ale ty mi budeš tykat také. Jmenuji se Vladimír.”
Lámala si jazyk v marné snaze vyslovit jakž takž srozumitelně mé jméno.
“To se naučím, časem. Vaše řeč je moc těžká. Ale chtěla bych ti něco ukázat.”
Táhla mne do koupelny k oněm druhým dveřím, sáhla kamsi za “futro” a cvak, dveře povolily. Otevřela je dokořán. Byl to její pokoj.