Bonita 01

Toto je 1 díl z 15 v seriálu Bonita

Buenos días, seňor. Dobrý den, pane.
Su nombre es Sykora? Jmenujete se Sýkora?
Sí.Qué le gustaría? Ano. Co si přejete?
Mi nombre es Bonita. Jmenuji se Bonita.
Yo cuidaré de ti, que estás en México, y sobre todo aquí con nosotros completamente satisfecho. Mám se o vás postarat, aby jste byl v Mexiku a hlavně zde u nás úplně spokojen.
Eso está bien, pero tuve que esperar representante. To je sice pěkné, ale měl mne čekat zástupce firmy.
Este es mi padre. To je můj otec.
Usted sabe, yo no sé cuánto espaňola y su padre estudió en Checoslovaquia, checo puede hacerlo. Víte, já španělsky moc neumím a váš otec studoval v Československu, takže umí česky.
ambién sé cómo Checa. Mi padre me enseňó. Já také umím česky. Otec mě naučil.

Tento rozhovor proběhl koncem listopadu roku 2012 na přistávací ploše malého letiště kdesi v mexických horách. Úmorné vedro mne sužovalo už v kabině cesny, která snad pamatovala druhou světovou válku, ovšem venku, to bylo opravdu kafe. Dvojité!! A s rumem!! Dvojitým!!
Lilo ze mne, sombrero sice chránilo hlavu ovšem…ovšem!

Přešla do češtiny, kupodivu plynulé, jen se silným přízvukem.
“Mám vás dovézt do haciendy, kde budete bydlet. Je tam i klimatizace, tak pojďte, ať vás to vedro neumoří. Řidič už čeká u hangáru. Pojedeme asi hodinu do…,” zarazila se.
“Cómo decirlo correctamente Checa?” Jak se to řekne správně česky?
“Hory. Myslela jste asi hory?”
“Sí. Hory.”
“Pojedeme do hor. Není to vysoko, jen asi 500 metrů nad mořem. Nebude vám to dělat problémy?” ustaraně na mne pohlédla.
“Ne nebude.”

Řidič úslužně otevřel dveře, já se usadil na zadním sedadle a Bonita vedle mne. Auto bylo prostorné a hlavně klimatizované.
“Chcete něco k pití? Třeba whisky, rum, vodku?”
“Jen nějakou vodu, víte. Já alkohol s výjimkou piva vůbec nepiji. Někdy i dobré víno, ale k tomu musí být dobrá společnost a rozhodně ne v takovém vedru.”

Něco španělsky řekla řidiči a přede mnou se otevřela chladící schránka s asi pěti láhvemi alkoholu a čtyřmi s nealkoholickým obsahem.
“Která je neslazená?”
Ukázala prstem a já se s chutí napil ledové vody.
“Opatrně pane, vy Evropané nejste zvyklí na naše teploty. Ať nemáte tamto..to…no…tu…an­gínu.”
“Nebojte se, to zvládnu. Piji pomalu. Ale vedro zde je šílené.”

vonivě se zasmála a ukázala nádherné bílé zuby. Teprve nyní jsem si ji mohl prohlédnout, tedy od pasu nahoru. Velmi hezká, na to že byla evidentně “stříklá” indiánskou krví, opravdu velmi hezká. Kudrnaté černé vlasy rámovaly jemně snědý obličej, hluboké oči barvy pražených mandlí…Prostě když matka příroda rozdávala krásu, stála ve frontě na ni alespoň dvakrát.
“To není žádné vedro. Ta teprve příjdou. V lednu.”

Také si mě se zájmem prohlížela.
“Máte krásné modré oči. Co já bych za takovou barvu očí dala.”
“Vy jste zase krásná celá a ty vaše hluboké mandlové oči jsou nádherné,” vysekl jsem nemotorný kompliment. Bylo vidět, že ji strašně těší, že se líbí cizinci a hlavně bělochovi.
Oči mi sjely na její hrudník. Kozičky tak akorát do ruky, dvoječky, ovšem evidentně pevné, o čemž jsem se měl za nějaký čas přesvědčit na vlastní kůži, tedy respektivě na vlastní ruce i ústa. Podvědomě stydlivě sklonila hlavu.

“Smím se zeptat, kolik vám je let?” Vím že to není slušné, pokud nechcete, neodpovídejte.“
„Dvacetčtyři.”
“Tak to jste určitě vdaná.”
“Byla jsem. Rok. Jenže on pil a strašně mne bil. Bála jsem se rozvést, u nás je to totiž dost neobvyklé, aby se žena rozváděla, ale otec to vyřešil během měsíce. Dal tomu darebákovi 500 dolarů jako odstupné. Podepsal rozvod, že jako on se chce rozvést. To je tady strašně moc peněz, víte? I pro mne.”
“Otec vám nepomůže finančně, když potřebujete?”
“Ne. I ty peníze na rozvod mi ztrahává z platu. Říká, že nás nebude rozmazlovat. Že také musel dřít jako zvíře, aby dosáhl toho, čeho chtěl,” se slzami v očích zmlkla. “Říkala jste nás?”
“Ano, jsme tři sestry. Já, Lucía a María. Lucía je nejstarší, má už čtyři děti, pak já a María chodí do základní školy.”

Pak zvedla uslzené oči ke mně a zeptala se:
”A kolik je vám let? Mohu hádat?”
Usmál jsem se.
“Klidně hádejte, ale určitě se netrefíte.”
“Co je netrefíte? Nerozumím.”
“No že neuhodnete.”
“Aha, tak budu hádat. Třicet pět?”
“Ne.” “Třicet devět? Ale víc určitě ne,” přesvědčovala sama sebe.
“Ne, chcete to vzdát?”
“Asi ano.”
“Padesát čtyři.”
Nikdy v životě jsem tak vyvalené oči u nikoho neviděl. “Promiňte, ale to myslíte vážně pane??”
S úsměvem jsem ji podal pas.

 

Autor

Navigace v seriáluBonita 02 >>
4.8 6 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Zajímavý začátek seriálu. Uvidíme co se bude dít dál, zatím se jen seznamuje.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x