Bonita 09

Toto je 9 díl z 15 v seriálu Bonita

Vyspaný do růžova, protože Bonita mne nechala samotného a ranní sex tím pádem nebyl, vstávám kolem osmé. Osprchován balím věci do batohu, připraveného u stolu. Snad toho nebudu moc potřebovat.
Luis už seděl v salonku, kouřil havanu a když mne spatřil, ukázal na křeslo vedle. Štěkl něco do chodby, bleskově se objevila zadnice s voňavým hrnkem kávy.

„Zapal si, holky přijdou za chvíli a pak se nasnídáme. Nachystal jsem zbraně, střelivo a rum. Máš sbaleno?“
„Mám. Na co zbraně? Na stavbě! A jak dlouho plánuješ být v kopcích?“
„Čtrnáct dnů, na mne se neohlížej, ty máš svou práci. Seznámím tě s podřízenými vedoucími. Jeden je Němec a druhý Argentinec. Německy umíš, že ano a španělsky se budeš muset doučit, bohužel. Pokud budeš spokojen s postupem přípravných prací, podepíšeš výkazy a můžeš si dělat co chceš. Pracovně,“ dodal.
Snídaně proběhla v tichu, jen Mária pokukovala střídavě na mne a na sestru. Asi ji jí došlo, že se děje něco nezvyklého.
Venku se ozval řev vrtulníku. Vyrachtaná Aircobra sedla na cestu a pilot nám úslužně otevíral boční dveře. Zamávání rukou a už šikmým letem stoupal nad haciendu.

Otevřela se nádherná scenérie, jako z béčkové kovbojky. Pastviny , prales a před námi zasněžené hory. Pilot kličkoval mezi údolími aby ušetřil palivo, jak mi bylo vysvětleno později. Po asi čtyřiceti minutách začal hnát stroj do výšky. Už zdálky bylo vidět staveniště. Helikoptéra přistála asi dva kilometry od stavby poblíž tří velkých dřevěných bugalovů, pilot vypnul motory a hlavní vrtule se se svištěním zastavila.
„Jsme na místě. Tamhle už jde šéfmontér od elektrikářů,“ ukázal rukou k nejmenší z budov. Klátivým krokem, s dýmkou v ústech, dvoumetrové chlapisko… Sakra je mi nějak povědomý.
„Kurte!!“ Málem mu vypadla fajka z huby.
„Vladimíre, tak to je překvapení. Tebe bych tady opravdu nikdy nečekal.“

Medvědí objetí, má páteř zasténala.
„Langsam… pomalu, rozmačkáš mě a kdo bude rozjíždět ty vaše krámy,“ vydechl jsem ztěžka.
„Co tě ty čertův švagře vedlo sem, do tohoto bohem zapomenutého kraje. Máš už sedět na zadku doma a ne dřít kdesi v horách. Našetřeno máš…„
„Víš, Kurte, to bych sice mohl, jenže mi to nedá. V Česku mě to nebaví, ta zkurvená EU se do všeho sere, dívat se na politické hyeny, rvoucí kořist… Raději jedu do světa. A to že se vidíme po tolika letech… poděkuj svému šéfovi,“ kývl jsem bradou k Luisovi, který poslouchal naši němčinu a sledoval, kterak mně medvědí tlapa plácá po zádech.
„Vítám vás šéfe,“ přešel z němčiny do španělštiny.
„Vy se znáte?“
„Ano, před pěti lety pracoval Vladimír pro Siemens v Sýrii. Tam jsem mu dělal šéfa já.“
„Pojď, ukážu ti bydlení. Nic moc, ale zvykneš si. A mimochodem, tady o ženskou ty proutníku nezavadíš ani náhodou. Myslím o pěknou ženskou,“ dodal německy.

Ubytování celkem spartánské, jedna cimra 3×3 metry se sprchovým koutem a suchým hajzlíkem. Topení obstarával elektrický radiátor. Uvědomil jsem si, že je venku pěkná „zima“, kolem 18 stupňů. Jaký to rozdíl oproti vedru na ranči. Luis se rozloučil se slovy:
„Kurt tě provede po tvé části stavby, dostaneš radiotelefon a čísla jednotlivých vedoucích se jmény. Tak se drž, chlapče.“
Odešel za svou prací.
„Pojď, dáme něco do huby a také nechám udělat grog, ať máš lepší barvu,“ táhl mě k jinému baráku Kurt.

Jidelna byla útulná s robustními tesanými stoly a lavicemi pro cca dvacet pět lidí.
„To tady jí dělníci na střídačku?„
„Ty ses zbláznil. Dělníků je přes šest stovek, jen ať pěkně žerou na stavbě, mexolíni líní. To je jen pro vedoucí šarže,“ zavrčel s úšklebkem. „Sem nesmí nikdo z těch lenochů ani páchnout. Vidíš, málem bych zapomněl,“ podával mi radiotelefon a plastovou kartičku s červeným a zeleným pruhem. „Musíš ji nosit viditelně připnutou na kapse košile. Bez ní tě sem ochranka nepustí a buď si jistý, že jsou to tvrdí hoši.“
„Co znamenají ty pruhy?“
„Červený znamená šéfa úseku a zelený, že můžeš chodit, kam se ti líbí po celé stavbě. Zde je vše rozděleno na úseky a z jednoho do druhého smí jen někteří šéfíci. Ty máš protekci,“ zasmál se. Nucenou.“
„???“
„No ta tvoje elektronika je všude, musíš se k ní kvůli zprovoznění dostat. A na pomocné montáže mám pro tebe podle smlouvy vyčlenit dva chlapy.“

Po lehkém obědě, jak jinak než fazole a hovězí, mě dotáhl do zděné budovy, svítící novotou.
„Tak tady máš své miláčky,“ ukázal ve dvou nových, světlých a hlavně dočista uklizených místnostech s vyvedenými svazky kabelů, na asi dvacet obrovských dřevěných beden. Podal mi klíče se slovy: „Pošlu ti sem ty dva maníky, kteří to namontují podle tvého určení. Měj se.“

Práce šla montérům i mně pěkně od ruky. Rozváděče stály na místech, kabely provlečeny do jejich nitra. Pracoval jsem usilovně dalších třicet dnů. Čas, díky pracovnímu vytížení běžel jako splašený, přestal jsem ho vlastně vůbec vnímat. Den se rozdělil jen na práci, jídlo, očistu těla a spánek.
„Neumřel jsi tady? A sakra, ty jsi sebou teda pěkně hodil,“ ozvala se němčina za mnou.
„Nechrápu. Jsem placený za odvedenou práci a ne za hodinovku. Když zvládnu všechno dřív a předám, pak si udělám volno.“ Při poslední, španělsky pronesené větě, se objevil za Kurtem Luis.
„Když se na tebe dívám, opravdu ho potřebuješ. Jsi pěkně unavený a navíc, Bonita se po tobě pořád vyptává,“ řekl česky.
„Za tři dny si máš jít převzít montáž malé pomocné strojovny, budu tam i já a tři chlapi, kdyby něco nesedělo. A ser už na práci nebo na ni zdechneš, jdem na grog a pořádné jídlo,“ doplnil Kurt španělsky.
„Víš, že tady máš krajany? Šest chlapů. Montují turbíny.“
„Že jsem je nezahlédl, třeba v jídelně?“

Postarší mexičanka nám donesla horký voňavý nápoj. Opět zadnice v šíři jednoho metru. Děs a hrůza, jaké jim narostou po fakanech prdele.
„Kdy jsi naposled v té jídelně byl? Vždyť ti nosí bezpečnostní služba jídlo a vodu na pracoviště. Večer padneš do postele a ráno už za rozbřesku jsi v té maštali. To víš, mám své zpravodaje,“ zasmál se Kurt a podíval se s neskrývaným zájmem přes mé rameno.
„Mám pro tebe překvapení,“ dodal Luis.
„Proboha jen ne nějaký průser. Když vidím ten tvůj škleb!“
Studené ruce mi ze zadu zakryly oči a něžné kousnutí do ucha…
Bonita!

Vystartoval jsem z lavice a ona, visíc na mém krku a tisknoucí se ke mně mne líbala se slzami v očích.
„Ani ses ty tajnůstkáři nepochlubil, že máš v Mexiku tak krásnou ženskou,“ ozvala se němčina.
„To je Luisova dcera,“ odpověděl jsem rovněž německy. Málem mu vypadla fajfka z huby.
„Bonito, běž se navečeřet, kuchařka o tobě ví a nezapomeň že pozítří ráno letíš domů! A měj na paměti, že se zde nesmíš bez Vladimíra ani pohnout. Nemáš nikam propustku!“ přikazoval Luis s velmi přísným tónem v hlase dceři. Odběhla, ale bylo znát její nelíčenou radost, že mě vidí.
„Tak pánové, jdu ještě zkontrolovat jednu drobnost a pak půjdu spát. A ty se dobře vyspi, Bonita má pro tebe také malé překvapení,“ významně dodal poslední větu česky a odešel.

„Tak to je teda kusanec, tak krásnou Mexičanku jsem ješte neviděl,“ hodnotil Bonitu Kurt, usilovně bafající z dýmky. „Říkáš, že je to šéfova dcera? A on ti doveze vlastní dceru jako povyraženíčko až do postele? Tomu říkám bonus!!“ dodal významně.
„Jestli jsi dobře neviděl příteli, určitě mi ji nevnucoval.„
„No viděl. Mein Gott…jak já ti závidím. Naposled jsem si zašukal před třemi měsíci v bordelu v XY. Celkem dobře a levně. Za pět dolarů. Ovšem tohle je opravdu kus,“ mlaskl znalecky s pohledem na přicházející Bonitu.
Ta nám samozřejmě, díky němčině, nerozuměla ani slovo. Jen se trochu zaškaredila nad Kurtovým mlasknutím, které pochopila.
„No nic, také půjdu spát,“ zvedl se z lavice. „Na rozdíl od tebe!“ S povzdechem odešel.

V mém pokoji bylo teplo a celkem i útulno, pokud pominu spartánské podmínky. Rvala ze mne oblečení hned za dveřmi.
„Potřebuji se osprchovat, neblázni, máme dost času,“ brzdil jsem Bonitu a otvíral sprchový kout.
Chtíčem se chvějící, ještě vlhké tělo mladé ženy, vonící mýdlem, mne povalilo na postel.
Rarášek už byl v plné bojové pohotovosti, když ho pohltilo lůno dychtivé ženy. Sténala pode mnou, důrazně přirážela a stahy v mušličce dokazovaly jeho dobře odváděnou práci. Jenže po měsíci sexuální abstinence to vypadalo na ostudu. Nepomáhalo přemýšlení nad zapojením rozvaděče, na krásné hory…Spermoni nedbali na žádné pokusy oddálit výstřik. Vycítila to a zkřížila svá lýtka za mými zády.
„Do mně, můžeš do mně…Neboj přitlač, do mně… stříkej…“
Přestal jsem se ovládat, pořádně párkrát dorazil. Zakvílela, zaskřípala zuby. Varlata přitažená k tělu vyexpedovala do svírající se kundičky náklad semene. Orgastické stahy mi zcela zatemnily mozek. Perleťová tekutina vytékala kolem ohonu z přeplněné vagíny. Srdce až v krku, tep dvě stě.Odpadl jsem vedle ní.

„To chceš otěhotnět? Ty ses zbláznila!„
„Neboj se. Všechno je v pořádku. Už čtrnáct dní beru antikoncepci. Otec zajistil dopravu vrtulníkem do města k lékaři a mám zýsobu tablet na celý rok,“ pohladila mě po tváři se slzičkami ve svých mandlových očích.

Autor

Navigace v seriálu<< Bonita 08Bonita 10 >>
5 4 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Vynikající pokračování. Tak Bonita už má antikoncepci tak už snad nebude žádný problém. Kurt valil oči, že mu šéf doveze vlastní dceru až na stavbu.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x