Bonita 07

Toto je 7 díl z 15 v seriálu Bonita

„Dobré ráno příteli,“ rozpřáhl v salonku ruce Luis. „Spalo se ti u nás dobře?„
„Výborně.“
„Dobré ráno otče,“ ozvala se Bonita za mnou.
„No vidím že se ti muselo spát výborně,“ mrkl na mne a otočil se na dceru, která okamžitě zrudla a zmizela v jídelně.
„Luisi, ty také nevypadáš, že by se ti spalo špatně,“ kývl jsem bradou směrem do chodby. Alessandra, ve vlasech ještě krůpěje vody, právě zavírala dveře jeho pokoje.
„Á, pánovi se dostalo poučení, co? Bonita?“
„Na tom přece nic není, jsme chlapi,“ odpovídám s kývnutím hlavy.
„Pojď, půjdeme jíst,“ vzal mne pod paži.

Jaquína se v kuchyni činila. Voněla opékaná slanina. Usedl naproti mne, pohlédl zkoumavě na dceru a usmál se.
„Vidím, že jsi se dobře vyspala?!“
„Výborně otče,“ schovávala zapýřenou tvář do dlaní.
María nás pozdravila a políbila tátu na tvář.
Zadnice nosila na stůl jako divá. Opékaná slanina, volská oka, grilovaná zelenina, placky a ovocný salát. A džbán s ledovou vodou. U jídla se rozproudila debata, jak si stojí stavba, kde nastaly problémy, zkrátka nezáživné věci pro čtenáře.
Dojedli jsme a pokynutím rukou mi dal domácí pán najevo, abych šel za ním. Sáhl do skříně u dveří a podával mi remingtonku ráže 308, tři plné zásobníky, pravý stetson, kovbojský klobouk a bavlněný šátek kolem krku.

„Dal jsem osedlat koně, vyjedeme si k pastvinám. Pokud vím, ty jezdit umíš, nemáš rád sombrero a doufám že umíš střílet,“ dodal jedním dechem.
„Ohó, jen ne tak zhurta. Umět jezdit a nebo se jen tak tak udržet v sedle je rozdíl, amigo, takže s tím uměním to bude asi zlé. Střílet umím, na vojně jsem byl parašutista a odstřelovač. Doufám, že to zapomenout nejde, ale pár ran budu potřebovat vyzkoušet.„
„Budeš mít klidného koně a pušky nemáme pro srandu, potulují se zde pumy. Kde je dobytek, tam jsou i tyto bestie.“

Za hospodářskou budovou dosedlával honák valacha, pěkného, svalnatého grošáka. Pozdravil s úklonou svého šéfa a mne si prohlížel, jako kdyby viděl ledního medvěda. Něco se šéfem vášnivě diskutoval v místní hatmatilce a pak mi s jízlivým úsměvem podal uzdu.
V jeho očích se zračilo očekávání, jak to „gringo“ zvládne.
Poděkoval jsem, popleskal koně po krku, foukl do nozder, polaskal ho po nich, nabitou, zajištěnou pušku zasunul do pouzdra a vyhoupl se do sedla. Lehce odfrkl na pozdrav. Honákovi spadla huba. Čekal asi všechno možné, jen ne to, že lední medvěd umí jezdit na koni.

Vyrazili jsme volným klusem k pastvinám. Po pravé straně stezky stoupaly hory až, což mne nemálo udivilo, k zasněženým vrcholkům.
Po dvaceti minutách jsme potkali tři honáky s puškami u sedel a s nezbytným bolasem. Smekli před šéfem sombrera a mne pozdravili. Ukazovali Luisovi něco do dáli a zas mleli prapodivnou směsí španělštiny a indos. Ten jim odpověděl, pokynul a jeli jsme dál.
„Hledají čtyři telata a viděli stopy dvou dospělých pum. Asi staří na lovu. Mají v této době mladé.“

Pořádné stádo hovězího skotu se páslo roztroušené před námi. Poctivý, obrovský dřevěný srub s verandou zastíněnou převislou střechou, pravděpodobně bydliště honáků, nás uvítal chládkem. Čtyři muži v ohradě značkovali železem nová telata, pátý v zástěře vyšel na zápraží, aby nás uvítal. Pach spálené srsti a kůže vítr zanášel až ke srubu. Mávli jen rukou na pozdrav a věnovali se své práci.
Luis něco prohodil ke kuchaři a obrátil se ke mně.
„Dáme si s nimi to co jedí oni. Fazole a vařené hovězí. Jen asi budeš prskat nad chilli. Jdu za honáky a pak se najíme i s nimi,“ vykročil k ohradě.
Kuchtík utíral venkovní stůl z ručně hoblovaných fošen, donesl chladnou vodu, dvě limetky a nůž.
Zapálil jsem si marlborko a sledoval cvrkot v ohradě, kde naučenými pohyby muži povalili bučící telata, vypálili na bok cejch, štětkou namočenou v nějaké nevábně vypadající sračce, páchnoucí po dehtu, ránu zatřeli a odehnali je do jiné, oddělené části ohrady. V úmorném poledním vedru pracovali jako stroje, pot se z nich jen lil. Označkovali poslední kus a všichni do jednoho odepnuli opasky s revolvery a skočili se ochladit do potoka tekoucího kolem srubu tak jak byli oblečení. Mokří si vylévali na břehu vodu z bot.

„Buenos días, seňore,“ pozdravili mne po příchodu ke srubu sborově.
„Buenos, seňores.“
Zahulákali něco na kuchtíka. Rozuměl jsem jen- sakra, jídlo a pohni prdelí…jinak nic.
Kotlík fazolí na podložce, tác s pořádnými flákotami kouřícího hovězího a placky z kukuřičné mouky. A také to jejich pivo, tentokrát v plechovkách, v kýblu s vodou.
V očekávání, že se na jídlo vrhnou jako vlci…Omyl. Čekali až si nabere šéf a já. Pak vlítli na kotlík.

Nabral jsem si, velmi opatrně a setsakra dobře věděl proč, fazole vařené s rajčaty z kotlíku a přidal pořádný kusanec hovězího. První sousto fazolové směsky bylo poživatelné asi deset vteřin, pak se mi do jazyka a hrdla zabořilo tisíce jehel a vzplál oheň. To byla darda. Se smíchem se dívali, jak rudnu, modrám, zelenám, dusím se…Prázdný talíř si kuchtík odnesl a já žvýkal placku, aby pálení v ústech přešlo.
Nepokrytě se mi pošklebovali než na ně Luis něco ostře houknul. Zavoněla nezbytná káva, jejich cigarilos a moje marlborko.
„Cos jim říkal?„
„České přísloví. Kdo se směje naposled…U nás je to trochu jinak, ale význam je stejný. Do pěti hodin odpoledne budou mít siestu, takže můžeš zkusit pušku. Střílej támhle na ten pařez,“ ukázal rukou.

Obrovský piniový pařez ve vzdálenosti asi osmdesáti – devadesáti metrů byl zřejmě místní střelnicí. Kolem se povalovaly plechovky od piva, více či méně prostřílené.
„Carlos, to je ten z jizvou na tváři, ti tam dá pár plechovek. A netrhni si ostudu, jsou napnutí jak střílí Evropan a s chutí se ti vysmějí.„
Carlos se vrátil od pařezu. Vzal jsem pušku ze sedlového pouzdra a hoši ztichli. Odjistil, opřel hlaveň o sloupek u srubu, pečlivě zamířil a plechovka odlétla asi metr od pařezu. Pochvalné zamručení bylo známkou, že rána byla dobrá.
“Na, podívej se kam to šlo,“ podával mi dalekohled Luis.
„Hmm, mám to dole a trochu vlevo.“ Poopravil jsem náměr puškohledu a tentokrát bez opory zamířil na plechovku ležící na zemi … prásk. Odlétla alespoň pět metrů, nabil, zamířil a další plechovka odlétla pryč a další a další. Sedli potichu jako pěny. Luis se nafoukl místo mne.

„Tak hoši, doneste si flinty, plechovky a ukažte se. To není jen o tom, smát se hostu, že není zvyklý na mexické jídlo.„
Neochotně vynesli zbraně ze srubu, smích je přešel.
„Ne ne, chlapci, pěkně bez opory, jako on.“
Trefil se jen předák na asi třetí ránu. Pochvalně mne všichni poplácali po ramenou s nějakým slovním doprovodem.
„Chválí tě. Že jsi chlap a ne navoněná ta…no ta…jak to říkáš??„
„Fiflena?“
„Ano, navoněná fiflena.“

Navigace v seriálu<< Bonita 06Bonita 08 >>

Autor

5 6 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Skvělé pokračování. Honáci si mysleli, že gringo neumí střílet a ten je vyškolil. Skvělé.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x