Bonita 02

Toto je 2 díl z 15 v seriálu Bonita

Řidič mne šmíroval ve zpětném zrcátku. Asi takového evropského exota vezl poprvé. Evidentně mu vadilo, že nám nerozumí ani ono pověstné Ň. Auto sjelo z prašné silnice na kamenem dlážděnou cestu k haciendě, úplně schované mezi hustým porostem keřů a pomerančovníků. Řidič zatroubil a pomalu zastavil před vchodem. Ven vyběhla asi třináctiletá dívčina, od pohledu sestra Bonity, postarší snědá Mexičanka, které ani zástěra neschovala nepřehlédnutelnou širokou zadnici v rozměrech BVPéčka a mladá žena odhadem třicet let, podle oblečení služebná.

“Pojďte pane, řidič ví co má dělat. Vaše zavazadla donese až před váš pokoj,” řekla Bonita a ostře štěkla nějakým dialektem na zevlujícího šoféra, který ihned uchopil 2 velké kufry s obsahem mých věcí, pod kterými se prohýbal. Můj krok vpřed a snahu pomoci mu, ovšem ruka Bonity zastavila.
“Ne pane, tohle nikdy nedělejte. To nesmíte. Otec by se strašně zlobil.”
Když viděla můj údiv, vysvětlila:
“Je za to placený a je to jeho práce. Otec žádné podobné věci rozhodně netrpí, navíc by řidič mohl přijít o místo a to by byl pro něj a jeho rodinu rozhodně veliký problém. Má šest dětí a zde je jediná práce buď dřina na poli, nebo ražba koridoru pro elektrárnu v horách. Proto jste tady, ne? Jako odborník na elektronické řídící systémy. Pojďte, ukáži vám kde budete více než rok bydlet. Alespoň my padre…můj otec, říkal, že nejméně rok.”

Musím přiznat, že informovaná byla dobře a Luis, tedy její otec, stavební inženýr vystudovaný v Praze, se kterým jsem se seznámil v Německu na jednom veletrhu a pak se, jako technik, potkal v Portugalsku, kde se učil vést stavbu, čili jako zástupce stavbyvedoucího a kde jsme se opravdu spřátelili a dokonce spolu bydleli v jednom nájemním bytě skoro osm měsíců, vládl tvrdou rukou svým ovečkám.
Vykročil jsem za ní do domu. Ovanul mne příjemný chládek a vůně připravovaného jídla.
“Sakra, já bych sežral celou krávu. Nebo radši dvě,” uvědomil jsem si svůj hlad. V tom vedru mi ani nepřišlo na um, že bych měl něco sníst a poslední jídlo bylo v letadle do México City. Před téměř deseti hodinami.

“Tak tady je váš pokoj pro příští celý rok… jestli vám to bude vyhovovat.”
Otevřela dveře do prostorného pokoje s okny do zahrady. Francouzské okno stínila obrovská pínie a její smolná vůně prosakovala i přes zavřená okna.
“Zde máte koupelnu, toaletu, malou kuchyňku…Snad se vám u nás bude líbit. Pokud si budete chtít odpočinout po cestě, počkáme na vás s jídlem. Jaquína má jídlo připraveno speciálně pro vás.”
“Já bych se jen s dovolením osprchoval a pak se klidně mohu společného jídla zúčastnit. Přiznávám únavu, časový posun dělá své.”

Kývla hlavou a odešla. Koupelna byla velmi slušná…na mexické poměry. Sprcha na mne chrlila vlažnou vodu splachující únavu z cesty i vedra do odpadu, takže osvěžen jsem si oholil dvoudenní strniště, opláchl obličej, pořádně zdesinfikoval vodou po holení a všiml si něčeho, co by v koupelně nemělo být. Další dveře…zamčené. Otázku kam vedou mi neměl kdo zodpovědět. Oblečen do čisté košile s krátkým rukávem a lehkých plátěných kalhot, jsem se vydal podle vůně a hlasů k…snad jídelně. První mne zahlédla Jaquína, ona prdelatá dáma se zástěrou a volala cosi v nějaké směsici španělštiny a bůhví čeho, směrem do domu.

Ujala se mne Mária a dovedla do jídelny. Obrovský oválný stůl byl prostřen na evropské poměry dost staromódně. Krajkové prostírání a porcelánové nádobí tento dojem jen potvrzovalo. Ukázala na polstrovanou židli v čele stolu. Jak jsem pochopil, protější čelo bylo vyhrazeno pánu domu. Během dvou minut přišla i Bonita. Mokré kadeře dávaly tušit, že s hygienou také udělala krátký proces.
“Vítám vás tedy ještě jednou u nás. Snad se vám zde bude líbit. Mohu nechat přinést jídlo?”

Neptala se na odpověď a zatleskala. Zadnice s podnosy jídla tančila kolem stolu, kladla jeden vedle druhého. Ovoce, nějaká grilovaná zelenina a hlavně paela plná obrovských krevet a kousků darů moře.
“Snad vám bude paela chutnat, otec říkal, že ji zbožňujete.” Zatracený chlapík ten Luis, pamatoval si, co jsem v Portugalsku nejraději jedl. Mořské potvory miluji.
“Doufám, že Jaquína šetřila s chilli.”
“Nebojte se, dostala jasné rozkazy. Víte, jsem sice Mexičanka, ale příliš ostré jídlo v lásce nemám. Tak si poslužte a dobrou chuť.”
“Mohu dostat vodu? Nejlépe chlazenou s trochou citronové šťávy?”

Opět štěkla něco za sebe v onom podivném dialektu. Zadnice přiběhla s džbánem vody i nakrájenými limetkami. Vůbec jsem nerozuměl tomu, co Bonita říká kuchařce, asi to nebylo nic příjemného, protože dotyčná klopila hlavu. Došlo mi, že u onoho obrovského stolu sedíme sami tři.
“Oni jíst nebudou?” ukázal jsem bradou směrem ke kuchyni.
“Budou, mají svůj stůl za kuchyní.”
Blesklo mi hlavou:
”Chlapče, čemu se divíš? Jsi na konci světa. Zde není socialistická Evropa, kde aby zaměstnavatel pomalu prosil dělníky, zda půjdou vůbec do práce.”
Čekala mne spousta překvapení, na která jsem si musel časem zvyknout.
Pomalu jsem loupal krevety a labužnicky je drtil mezi zuby. María po očku pokukovala na “gringa” a její sestra, která to samozřejmě vnímala, se jen pousmála.
Dojedl jsem, umyl ruce v míse s vodou a nalil sklenici vody.

“Mohu vám nabídnout naše pivo, jestli chcete. Otec sice tvrdil, že tu mexickou břečku pít nebudete. U vás v Česku je prý piva nejlepší na světě.”
“Děkuji, zkusit to mohu. Kdy otec přijede?”
“Zítra večer. Máte se dobře vyspat. Na stavbu vás i otce vezme za tři dny vrtulník.”
“???”

Musel jsem vypadat jako idiot. Zasmála se zvonivým smíchem a ukázala své bělostné zuby. „Ani to není jisté. Silnice , tak jak ji znáte v Evropě, vede z druhé strany hor. Odsud jen taková širší stezka, po které auto projede, ovšem…” pokrčila rameny. Maria sestře něco řekla, ta kývla a dívka s úklonou směrem ke mně odešla. Na mou němou otázku odpověděla: ”Jde se učit. Nerozumí nám a já vás nechci zdržovat překladem.”
“Přiznám se, že ani já vám vůbec nerozumím, když mluvíte s personálem.”
“Víte, to je taková směsice španělštiny s místním …to…no… indos…”
“Aha,” hrál jsem moudrého. “Indiánský dialekt.”
“Ano, nemohla jsem si vzpomenout, jak se to řekne česky.” “Víte co? Uděláme dohodu, já vás budu učit česky a vy mne španělsky, platí?”
“Ráda přijímám. A prý umíte dobře anglicky.”
“No, dobře bych rozhodně netvrdil, ale domluvím se.”
Únava mne zmáhala, marně potlačované zívnutí bylo pro hostitelku signálem.

“Pojďte si odpočinout. Je skoro pět hodin odpoledne. Dnes vám rozestelu já, od zítřka už služebná. A abych nezapomněla, kolem desáté ráno přijede technik zprovoznit wi-fi. Internet zde máme, ale prý jste zvyklý na to, být připojen kdekoliv v domě. Mám tady papírek…Nerozumím tomu, co tam píší.” Lehce se o mne opřela bokem a natáhla ručku s lístkem. “Rozumíte tomu?” “Jistě, chtějí MAC adresu mého notebooku a telefonu,” zívl jsem.

Dovedla mne do pokoje, rozestlala…spíš jen rozhodila povlečenou lehkou přikrývku. Přitom jakoby mimoděk přejela svou rukou po mé paži.
“Mohu se na něco zeptat? K čemu jsou druhé dveře v koupelně.” “Aha, víte ten dům stojí přes dvě stě let a dřív měli manželé oddělené ložnice, koupelnu ovšem jednu společnou. Dnes mám já pokoj na druhé straně a také svou sprchu a toaletu. Otec ji nechal udělat, když se dozvěděl, že vy budete zprovozňovat elektronické systémy na stavbě kterou řídí, abyste měl soukromí. A také si tvrdě vybojoval, že vás nenechá spát dole ve městečku v hotelu. Prý by se musel stydět, nechat přítele spát v té…no…špíně. Hotely zde nejsou to co znáte z Evropy, pane.” “Bonito, jste opravdu úžasná. Česky mluvíte velmi dobře a jako hostitelka si zasloužíte pochvalu a políbení. Smím vás políbit? Na tvář samozřejmě.” Začervenala se, ale tvář nastavila. Chytil jsem lehce za ramena a políbil na ni. Chvěla se jako osika. “Pěkně se vyspěte, dobrou noc,” zatáhla rázným pohybem žaluzie, skrývaje svůj ruměnec a rozrušení. Zavřela za sebou dveř

Navigace v seriálu<< Bonita 01Bonita 03 >>
5 5 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Výborné pokračování. Zatím se to slibně rozjíždí. Uvidíme až přijede Luis co bude dál.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x