To bude dobrý 02

Toto je 2 díl z 6 v seriálu To bude dobrý

Ráno jsem byl nemilosrdně probuzen. Otevřel jsem oči a vejral na Ivču jak sůva z nudlí, než mi došlo, kdo jsem, kde jsem, proč tu jsem a proč je tu i ona. Klečela nade mnou nahá s pusou od ucha k uchu.
„Vstávat a cvičit,“ pronesla známou hlášku a trochu mnou zatřásla, aby mne probudila úplně.
„Ale mně se nechce, já mám ještě noc,“ navázal jsem na její průpovídku. „To snad nemyslíš vážně, hned takhle zrána a bez snídaně. A taky musím čůrat,“ oponoval jsem jejímu záměru.

Místo aby uznala mé důvody, stáhla ze mne přikrývku. Když spatřila mé noční ztopoření, zvolala vesele: „No to je paráda, aspoň dýl vydržíš.“
Popadla mi ho do ruky, párkrát po něm přejela a už chvátala si lehnout vedle mě. Nezbylo mi než to vzít, jak to je.
Pomalu jsem se nad ni přemístil a zasunul ptáka do hnízda.
„Jo, fakt je to nejlepší hned po ránu,“ vzdychla slastně a vyšla mi vstříc na znamení, abych už konečně začal.
Kupodivu si má bolavá záda dala docela říct, a tak jsem tu její štěrbinu docela bystře protahoval. Mám sice raději volnější tempo, ale když to tak prý musí být nezbývá než poslechnout.
Ačkoliv jsem ji píchal ze všech sil, nějak jsem se nemohl dopracovat konce. Mlel jsem již z posledního, když Ivča zničehonic vyjekla a několika docela silnými stahy propuknuvšího orgasmu mne přiměla konečně vydezinfikovat její komůrku.

Skulil jsem se vedle ní a namáhavě oddychoval.
„Seš fakt dobrej,“ řekla obdivně a pustila se přitom do své očisty. „To byla nádhera. Takhle sem se neudělala ani nepamatuju,“ pochvalovala si a přešla na otírání mé splasklé duše. „Snad ti to budu moct jednou oplatit,“ dodala, když skončila s údržbou.
Byl jsem totálně vyřízený a nezmohl se ani na slovo. Ivča se na mne chvíli dívala a pak řekla, ať odpočívám, že zatím nachystá snídani.
Za pár minut se vrátila, že už je hotovo a můžu jít jíst. Oblékl jsem si župan a cestou se stavil na záchodě, abych ze sebe vypudil i něco jiného než semeno.
Po snídani Ivča prohlásila, že půjde trocha nakoupit, aby mohla něco ukuchtit k obědu.
Osaměl jsem.

Bylo něco po desáté, když mě nečekané prozvonila Danka. Popadl jsem telefon a briskně jí zavolal zpátky.
„Ahoj zlatíčko. Jak se máš?“ zahlaholil jsem a skoro současně jsem uslyšel to samé, jako kdyby to byla ozvěna, jenže z druhé strany. Oba jsme se tomu zasmáli.
„Tak začni jako první,“ vybídl jsem ženu.
„Tak jo,“ souhlasila. „Mám se tak dobře, jak se v momentální situaci můžu mít. Ale před chvílí skončila vizita a pan primář mě řekl že se zdá, že by to mohlo bejt na dobrý cestě. Ale přesnějc že to bude vědět tak za dva, za tři tejdny. Jinak je to furt stejný. Čtu, sem tam se projdu, počumím na AZ kvíz a to je tak všechno, co se tady dá dělat. Ještě že tady jsou hodný sestřičky a občas mi něco nakoupěj a donesou. A co ty?“ přehrála povídání na mne.
„No, nebylo by to špatný, kdyby mě neruplo v zádech. Chodím v uctivým předklonu a většinou se snažím ležet.“
„Jéminku,“ skočila mně do řeči, „to je jednoduchý. Řekni Ivče. Ta tě zmasakruje, a ještě potom budeš cvičit, ale pak to bude dobrý,“ upřímně mi radila.
„Jo, takže nejdřív mě bude mučit a pak ještě bych měl cvičit? Prosím tě co? Víš, že nerad cvičím.“
„To vím, ale tohle cvičení se ti bude určitě líbit. Věř mi, vím o co de. Mockrát mi o tom vyprávěla.“
„Nó, teď jsi mě dostala,“ povzdechl jsem si. „Už sem jí řekl a byla to teda síla. To cvičení sem nechtěl, ale ukecala mě,“ přiznal jsem barvu.
„No tak vidíš! Bylo to dobrý, né?“ odpověděla zvesela.
„Prosím tě mi neříkej, že ti nevadí, že sem ti byl nevěrnej,“ ozval jsem se pochybovačně.
„S ní?“ zasmála se. „S ní to není nevěra, s ní je to sousedská výpomoc, a navíc pro tvý zdraví. Kdyby to nebylo s ní, to by byla jiná. Hlavně ji koukej poslechnout a dělat všecko, co ti řekne.“
„No jo, jenže já se přitom cejtím provinile,“ povzdychl jsem si.
„To hoď za hlavu. Já sem ráda, že se o tebe tak stará. Udělej jí to jak nejlíp umíš, dyť to dovedeš. Dyť je chudák sama a potřebuje potěšit, jako každá osamocená ženská.“
„Možná, ale třikrát denně! To nemůžu vydržet,“ namítl jsem.
„Ivča je rozumná. Když ti to opravdu nepude, tak určitě sleví,“ chlácholila mě. „Asi si o vás nechám zdát,“ vzdychla slastně a odmlčela se.
„Prosím tě, radši ne. Nebo si přitom budu myslet, že se na nás koukáš a pak se mě ani nepostaví,“ vyslovil jsem obavu.
„Jen se neboj. Ivča zná způsoby, jak ti ho probudit. No, nas mnógo,“ řekla najednou (to byla domluvená věta znamenající, že už není sama). „Tak si všeho užívej a já se ti zase brzy ozvu. Tak pac a pusu. Pápá,“ a zavěsila.

Byl jsem z toho hovoru trochu mimo. Ona Ivča fakt měla pravdu, že to Dance nebude vadit. Sice mě to zpočátku nechtělo jít do palice, ale realita se zdála být taková, jak jsem to vyslechl. Tak jsem se s tím smířil a bez dalších výčitek plnil Ivčin léčebný program.

Ivča přišla z nákupu pozdě, bylo už skoro poledne. Obtížena dvěma velkými taškami zamířila rovnou do kuchyně, kde si konečně zhluboka vydechla. Oděn do županu jsem ji následoval.
„Tak, k obědu udělám jen polívku z pytlíka,“ začala mě informovat o svých plánech a zároveň třídila a uklízela nákup. „Odpoledne udělám něco ke svačině a pak navařím k večeři i na zejtřek k obědu. Seš pro?“
„Hele, do tohodle se ti montovat nebudu. V tomdle sem na tobě totálně závislej a když nenavaříš nic, tak budu držet dietu.“
„Teda že ti huba neupadne, jako kdybych ti to mohla udělat. Ale hlavní je, že mně do toho nemíníš kecat.“

Šla a převlékla se do toho svého kimona a i mně bylo jasné proč. Vylosovala jeden sáček s polévkou a dala se do díla. Za pár minut jsem ji měl pod nosem. Poměrně slušně voněla a na polévku z pytlíku byla docela dobrá. Skoro bych si i přidal, ale nebylo z čeho.

Nebylo zbytí než se podrobit následné léčebné proceduře, která protentokrát sestávala z pouhé masáže zad. Nedá se však říct, že by to byla nějaká pohoda. Makala na mně jako divá a já opět skučel jako pes, kterému šlápli na ocas. Samozřejmě, že tím moje záda jen rozdivočela, ale já už věděl, že po pár hodinách mi bude líp.
Když skončila, vyměnila si se mnou místo a čekala, kdy na ni vlítnu. Jenže mně se jaksi nechtělo. Tak mi hrábla do rozkroku a během pár okamžiků už jsem chuť měl. Jen záda trochu protestovala, ale slíbil jsem jim, že až do večera už pak budou mít klid. Alespoň jsem v to doufal.
Vyhrabal jsem se nad Ivču a zasunul se do dračí sluje. Chvíli jsem si v ní jen tak pohověl, čehož Ivča hned využila.
„Já ti nevím čím to je, Roby, ale dycky když mně ho tam foukneš, víš, v ten první moment, tak se můžu počůrat blahem.“
„Když to nevíš ty, já teprve ne,“ odvětil jsem, „ale když tam vostanu jen tak zabírat místo, to asi nadšená nebudeš.“
„To je fakt. Tak nastartuj a jeď,“ vybídla mě.

Škoda že při tom startování není slyšet to zaburácení výkonného motoru. Rozjel jsem se jak Formule 1 s plným nasazením. Ivča to kvitovala spokojeným pohekáváním a když jsem nakonec do ní vypustil plnou nádrž, byla na vrcholu blaha, i když se přitom neudělala. Asi k tomu potřebuje víc času.
Skulil jsem se vedle ní a nechal ji udělat očistu. Bylo mi příjemné, když mi otírala zvadlé péro a vůbec by mi nevadilo, kdyby v tom pokračovala do chvíle, kdyby se mi opět postavil. Bohužel mi nevyhověla. Zato mi důvěrně sdělovala, že při rychlosti, s jakou provádím cvičení, budu zdravý nato šup. A že se na to těší, protože se budeme střídat a možná dělat i psí kusy. Skoro mě z toho zamrazilo.

Večeře byla překvapením. Uvařila totiž krupičnou kaši. Ne, že bych ji neměl rád, ale rozhodně jsem nic takového neočekával. Nicméně jsem ji snědl bez protestů, a ještě jsem ji Ivče patřičně pochválil, jak se jí povedla. Koneckonců to byla pravda.
Po večeři, když Ivča umyla nádobí, jsme se sesedli na gauči. V telce jako obvykle nebylo nic a tak že si snad budeme povídat.
„No jo, ale co?“ zahloubala se Ivča.
„Nó, já vlastně taky nevím,“ přidal jsem se k ní. „Ale mohli bysme si zkusit dejme tomu nějaký příběhy vymyslet. Třeba kam bysme se rádi podívali, nebo co bysme rádi zažili, nebo o sexu, o pilotování letadla a podobně. To by nás mohlo něco napadnout, né?“
Ivča se začala chechtat.
„No jó, o sexu, to mě nenapadlo, spíš jsem přemejšlela o tom pilotování. No proč ne. Jako předzvěst večerního cvičení to docela sedne.“
Myslel jsem si kdovíco o sexu nevím, avšak Ivče mě dokázala, že nevím vůbec nic. Vykládala mi, ukazovala, naznačovala, až jsem měl ze všeho hlavu v pejru. To ovšem neznamenalo, že bych cvičení před spaním jakkoliv odbyl.

Den za dnem jsem na tom byl líp a líp. Danka mne prozváněla každý den a velice starostlivě vyzvídala, jak na tom se zády jsem. A kdyby jen to. Chtěla vědět i každičkou podrobnost z procesu léčby.
„No to snad né,“ ohradil jsem se. „To ti mám snad vykládat, i jak píchám Ivču?“
„No jasně. Když už mě zastupuje i v tomhle, tak ať z toho taky něco mám. Potřebuju aspoň nějaký vzrušení, víš?“
Kapituloval jsem a svým způsobem schválně jsem ji zahrnoval i těmi nejmenšími detaily.
„Moc děkuju, zlatíčko moje,“ řekla, když jsem skončil. „Ležím v posteli, přikrytá a použila sem prsty, abych se tomu jen trochu přiblížila. A dokonce sem se udělala. Budeš mi to muset občas zopakovat.“
I když se mnou Danka nebyla, viděl jsem v duchu, jak šťastně se usmívá. Nu, to jsem byl šťasten s ní.

Ve čtvrtek, na Silvestra, jsem už byl zcela fit, takže jsem se těšil, že snad konečně nebude žádné cvičení, ale normální šukačka.
Nebylo nic.
Ráno mi Ivča nachystala snídani a zároveň i oběd, který si mám v poledne ohřát. Pak odešla s tím, že večer přijde. Kam zmizela těžko říct a nechtělo se mi věřit, že by zůstávala doma. Že by šla za nějakým jiným amantem? Konečně, je mi po tom prd. Pro mě za mě, ať si užívá s kým chce. Já sám jsem se plantal od ničeho k ničemu, sem tam jsem četl, sem tam čuměl do blba a občas u té námahy trochu zaspal.

Večer Ivča přišla, jak slíbila. Donesla studenou večeři a občerstvení, jakož i láhev šampusu. Rozložila všecko na stolek v obýváku a ještě odběhla do ledničky pro nějaké to nealko, abychom se prý neztřískali a po půlnoci si pak neměli čím připít. Vzal jsem to jako fakt, se kterým nejde hnout. Jen jsem na ni zíral, protože byla svátečně oblečená a já vedle ní v županu vypadal jako nuzák.
Sedla si na gauč a pokynula mi, ať si sednul vedle ní. Když jsem tak učinil, natočila se ke mně se zářivým úsměvem.
„Můj milý Roby,“ spustila medově. „Já nevím jak ty, ale já bych to dneska viděla bez televize. Budem jen tak kecat a dělat kraviny. Co ty na to?“
„No, vidím, že už to máš vymyšlený. Tak začni.“
„Máš tady člobrdo?“ zeptala se.
„Jó, mám.“
„Tak ho přines. Zahrajem si a každej, kdo příde o figurku si sundá jeden kus oblečení. A hra skončí, až budem oba nahatý.“

Přinesl jsem Člověče nezlob se a začali jsme hrát. Střídali jsme se ve svlékání docela pravidelně, ale nakonec jsem byl já první, kdo zůstal bez oblečení. Ivča mne však brzy následovala.
„Tak, teď se zase oblečeme a budem hrát něco jinýho, třeba dámu, jestli ji máš,“ řekla překvapivě, neboť jsem očekával něco úplně jiného.
Dámu jsem měl, jako ostatně většinu klasických společenských her. Tak jsem ji donesl a to jsem teprve zíral. Ivča v ní snad musela být mistryni světa, protože jsem si ani neškrtnul a po pár hrách jsem byl na Adama.
Podívala se na mě, jako by chtěla říct ‚To sem ti to nandala, chlapečku, co?‘, avšak k mému překvapení řekla, že nebude zdržovat a svlékne se, abychom na tom byli stejně.
„Tak co si zahrajem teďka?“ zeptala se, když odložila poslední kousek oblečení a nechala mě chvíli pokoukat na její nahotu.
„Abych pravdu řek tak ty ostatní hry, jako je halma a podobně, neznám. Ale mohli bysme si třeba zahrát slovní fotbal, jestli se ti bude chtít,“ navrhl jsem.
„Ale jó. Proč né,“ odvětila.
Opět jsme se oblékli a hned se pustili do klání.

Tentokrát se zdálo, že to bude fifty-fifty, protože jsme se v odhalování téměř pravidelně střídali. Jen v poněkud delších intervalech než při předchozích hrách. O to to snad bylo napínavější.
Měli jsme na sobě už jen nejnutnější spodní prádlo, když tři minuty před půlnocí zazvonil nastavený budík, abychom ten Nový rok nepropásli. Oba jsme se bleskově zbavili zbytků, co jsme na sobě měli, Ivča doběhla pro šampaňské a skleničky a já mezitím zapnul televizi, abychom mohli s napětím sledovat orloj.
Připravil jsem si láhev k otevření a s prvním úderem půlnoci vytlačil zátku a nalil šumivý nápoj do nachystaných šampusek.

Pronést první přípitek bylo asi na mně.
„Tak já v tomhle novým roce přeju, aby se Danka úplně uzdravila, abys byla zdravá ty, abych byl zdravej já a vůbec všichni lidi. Všem přeju jen to nejlepší a tomu nejhoršímu ať nakopem do prdele.“
„A já,“ přidala se Ivča, „přeju totéž co ty s dovětkem, ať se ten zasranej covid vrátí tam kde vzniknul a do mrtě zdevastuje viníky, a je jedno jestli Číňany, Američany nebo někoho jinýho,“ dodala.

Přiťukli jsme se, trochu upili a odložili sklínky. To byla chvíle, na kterou Ivča čekala.
Okamžitě mě objala kolem krku a vší silou se ke mně přitiskla. Přisála se k mým rtům, že jsem skoro nemohl dýchat. Bylo to tak spontánní, živočišné a upřímné, že mi z toho šla hlava kolem a dole začal stoupat tlak. Ze rtů se přesunula k uchu.
„Já vím, že nejsem Danka,“ začala mi do něj šeptat, „jen se ji snažím zastupovat. Přičiním se, aby všecko bylo tak, jak by si to ona přála, nebo spíš, jak si to ona přeje. Zavolala mi totiž instrukce, víš? Hihihi,“ zachichotala se. „Takže, protože jsi včera necvičil, dneska si to dáš najednou. Ale ne jako cvičení, ale normální ššš… A jelikož cejtím, jak ti pěkně stojí, tak si pěkně lehneš do postýlky a já tě konečně vojedu, jak si to už léta přeju.“

Odtáhla se ode mne a s úsměvem na tváři mě chňapla za péro.
„Tak pudem, ne?“ řekla.
Neodpověděl jsem, zato jsem ji popadl za ňadra a pořádně stisknul.
„Húúúúú,“ zahučela, „tak sis konečně všimnul, že mám taky prsa?“
„To sem si všim hnedka, ale v tom fofru, cos po mě požadovala, nebylo jak si na ně šáhnout,“ vysvětlil jsem stručně. „A teď můžeme jít,“ dodal jsem.

Lehl jsem si na postel, zabezpečenou proti znečištění, a čekal, kdy na mě Ivča vlítne. Nevlítla. Pomalu mne překročila a stejně pomalu se nasouvala, až jsem v ní byl celý.
„Tenhle začátek mám děsně ráda,“ vzdychla Ivča. „Víš, vteřinu před tím se cejtím tak nějak prázdná, až najednou tam po milimetrech vklouzává a náhle je tam všechen, sem ho plná a konečně se cejtím jako celá ženská,“ vyprávěla mi zasněně aniž by se pohnula.
Najednou nadskočila, jako by se leknutím probudila.
„Já mám nápad,“ vykřikla. „Co kdybysme nejdřív zkusili indiánskou soulož?“
„A to je co?“ vykulil jsem oči.
„Co je indiánská chůze víš. Pomalu jít, pak rychle běžet a střídat to. Todle je něco podobnýho. Pětkrát pomalu, pětkrát rychle a pak znovu. Co ty na to?“
„Hehe,“ zasmál jsem se. „No zkusit to můžeš, když si na to troufáš.“
„Tak jo,“ přitakala a svůj nápad hned realizovala.
Pomaloučku se nadzdvihla a pomaloučku dosedla. Pětkrát. Následovala hodně zrychlená série, při které jí prsiska parádně poskakovala, což se mi líbilo víc. A zase znovu od začátku. Byl jsem zvědav, jak dlouho to takhle vydrží.

Po několika sériích jsem si uvědomil, že je to vlastně docela zajímavý způsob, jak udržet vydráždění v rozumných mezích. Nebylo to vzrušující ani málo ani moc, zkrátka tak akorát a docela bych věřil, že i po deseti minutách bych na tom byl stejně. Jak Ivča, nevím. Ostatně nedala příležitost něco bližšího zjistit. Po delší chvíli jen dosedla a hlasitě si odfoukla.
„Teda, je to namáhavější, než jsem si myslela,“ řekla zadýchaně. „Nebude ti vadit, když budu pokračovat normálně?“
„To víš že ne. Každopádně to bylo zajímavý a docela se mi to i líbilo,“ odpověděl jsem jí, abych ji potěšil.
„Fakt?“ rozzářila se a s vervou se pustila do klasického přirážení. Chytil jsem ji za limóny, aby se mohla trochu opřít.
Přijala to s povděkem. A pracovala. Tvrdě mě ojížděla, až se rozechvěla orgasmem. O chvíli později jsem vystříkal její čičinu a bylo odmakáno.

Očistili jsme se v koupelně a opět zalezli do postele. Hladil jsem ji kam jsem jen dosáhnul, zatímco ona si pohrávala s mým bimbálkem.
„Víš, že máš ještě docela tuhý prsa?“ porušil jsem bobříka mlčení. „Víc než Danka. Potěšilo mě to.“
„A víš, že na svůj věk máš hodně dobrýho ptáka?“ přizvukovala. „Jako kdyby mě byl dělanej na míru. A jak mně dělá dobře!“ zdůraznila.
„Jo, když jsem v tobě, cejtím se jak v peřince. A…“
Začali jsme si skládat poklony, sdělovat si zážitky a vyprávět co jsme kdy zažili, že jsme málem přehlédli, že už jsem připraven k dalšímu konání.
„Jéminkote, dyť von už ti stojí,“ vykřikla Ivča překvapeně. „Tak jak to teď uděláš ty mně?“
„No, můžeme si zahrát na mašinku. Já budu šibovat a dycky když se zastavím, tak ty zahoukáš,“ navrhl jsem.
„Chi chi, tak na to jsem zvědavá,“ zachichotala se.

Překulil jsem se na ni a zvolna ho zasunul. Ivča slastně vzdychla jako vždycky.
„Tak šibuju,“ oznámil jsem, párkrát přirazil a přestal.
„Hu, húúúú,“ zahoukala Ivča.
Pokračoval jsem a znovu zastavil.
„Hu, húúúú,“ opět zahoukala.
Po několikerém šibování jsme se však neudrželi a oba jsme vypukli v nespoutaný řehot. Ležíc na ní jsem se tak otřásal smíchy, že řekla, že to její mamině dělá moc dobře, jestli bych to tak mohl vytrvat až do konce. Odvětil jsem, že to bych zřejmě nevydržel.
„Tak aspoň doufám, že máš vagóny seřazený a teď dojedeš až do cíle,“ opáčila se smíchem.
„To bych moh,“ odtušil jsem a připojil se na nárazníky. V tu chvíli to Ivča odhoukala a já se se supěním rozjel. Na konečné jsem pak všechen náklad přelil do ní a bylo po zábavě.

Po důkladné očistě jsme se začali chystat na třetí, závěrečné dějství naší soukromé produkce. Ivča po chvíli naší úzce zaměřené konverzace, chtějíce zkrátit nezbytnou pauzu, sklonila se k mému klínu a dosud nečiperného čiperu si vstrčila do úst.
To už byla jiná. Laskavé pohyby jejího jazyka i rtů vzbudily po čase v mém fešákovi patřičnou sílu, že stál jako svíce. Hnedka měla snahu se na mne překulit, ale zabránil jsem jí v tom.
„Počkej,“ zklidňoval jsem ji, „teď je řada na mně.“
Vklínil jsem se jí mezi nohy a hlavou zamířil přímo do černého pole. Jazyk se dotkl růžové štěrbiny a zvolna ji protáhl. Ivča zaúpěla. Pokračoval jsem v tom dál. Zakrátko se svíjela slastným opojením, tiskla mi hlavu do klína a já přidal prsty. Křičela, ať už jí ho tam vrazím, ale já nepřestal, dokud se neudělala.
Začala křičet.
„Ty hajzlíku, týýýý… týýýý…“ zuřivě přemýšlela, jak mi co nejsprostěji vynadat.
Najednou se zklidnila a řekla: „Bylo to… bylo to báječný. A promiň, že to řeknu tak sprostě, ale už mě konečně VOMRDEJ!“
„Ale jó, vomrdám tě. Vomrdám tě ze všech stran,“ kasal jsem se.

A tak začalo poslední dějství našeho klání připomínající nejspíš polohový závod. Zepředu, zezadu, z boku, v sedě, na židli, na stole, prostě jak se zrovna povedlo. Oba jsme už začali být docela utahaní, ale já pořád nic.
Nakonec jsem ji vytrvale pigloval v jedné poloze dokud se neudělala. Naštěstí její vyvrcholení pomohlo i mně a já konečně s velkou úlevou utrousil pár kapek do zkumavky, v níž jsem vězel. Skoro okamžitě jsem se svalil vedle ní. Chtěl jsem něco říct, ale nedostal jsem se k tomu. Beztak by mne neslyšela.
Oba jsme totiž ihned tvrdě usnuli jako špalek.

Autor

Navigace v seriálu<< To bude dobrý 01To bude dobrý 3 >>
4.6 45 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
8 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Kamil Fosil

Takovou sousedka bych si také přál.

Shock

Hezky si to užívají. A na svůj věk má chlapec dost dobrou výdrž 🙂

Junior

Výborné pokračování. Jsem zvědav jak se to bude dále vyvíjet.

Tomáš

Pěkné pokračování… těším se na další díl

Gourmet

To vyjadřování mi připadá takové dětinské. Nebo je to už senilita?

Harai

Je fakt, že jestli důchodce říká přirození „bimbálek“, tak senilní být musí 😀

Marťas

Musím říct, že to bylo super léčení. Další výborný díl. Skvěle si užili Silvestra. Stále píšeš báječně. Umíš spojit sex a humor dohromady v báječný příběh. Už se těším na pokračování 👍

Denis86

Je to teda skvělá povídka jak z reálu .

8
0
Would love your thoughts, please comment.x