To bude dobrý 01

Toto je 1 díl z 2 v seriálu To bude dobrý

A přišel Covid.
Příkazy a zákazy, restrikce, blbosti a pitomosti, a později i buzerace. Jenže to jsme v počátcích ani zdaleka netušili.

Jako všichni ostatní jsme se i my s manželkou Dankou rychle přizpůsobili. Chodili jsme jenom do práce a nakupovat potraviny, a jinak jsme seděli doma na zadku. I když ne doslova. Měli jsme k dispozici několik her jako Člobrdo a podobně, knihovnu plnou knih, v počítači hromadu filmů a tak vůbec.
Z nedostatku pohybu vzrostla i naše sexuální aktivita, a i když už nám nějaký ten pátek byl, ustálila se tato činnost na 3x denně.

Přešla zima a nastalo jaro.
Sluníčko svítilo a čím dál tím víc nás to táhlo ven. Sice ty příjemné pohyby, které jsme denně s chutí vykonávali, jsou fajn, ale špacír je špacír. Obden jsme tak vyráželi na dlouhou procházku, na které nás často doprovázela Ivča, manželčina nejlepší kamarádka už od základky. Shodou okolností bydlela sama na stejném patře jako my, v protějším bytě, takže nebyl problém se na čemkoliv rychle domluvit.

Zavládlo léto a s ním i horké dny.
Covid ustoupil a s ním i různá omezení. Jen ty náhubky tak nějak zůstaly, ale nikdo si s tím hlavu nelámal. Na procházky jsme chodili dál, jen ne tak často. V tom horku úplně stačilo jen jednou, maximálně dvakrát za týden. V tropických dnech jsme chodili jen do práce a z práce, a nám to stačilo. Naše několikakilometrové toulky jsme úplně vynechali.
Na sexuální radovánky jsme však nezanevřeli, jen jsme je omezili na jedenkrát denně, zpravidla před spaním. Ty ovšem probíhaly bez účasti Ivčy.

V září konečně teploty klesly a my obnovili naše stereotypní covidové počínání. Manželka přešla z procesu pracovního do procesu důchodového a měla tím pádem víc čas. Já díky tomu nemusel chodit nakupovat, což se mi náramně líbilo.
Za tři týdny se k ní přidala i Ivča, takže u nás byla častěji než já. Naštěstí byla rozumná a chvíli po mém příchodu domů se zvedla a odkráčela do své samoty.

Jenže, co čert nechtěl, o měsíc později mě vykopli z práce s tím, že mám jen rok do důchodu, tudíž to nějak přežiju a oni potřebují mladého silného chlapa, jako kdybych byl nějaký houžvička. Nenadělal jsem s tím nic, a tak jsem se šel nahlásit na pracák. Mně i jim bylo jasné, že už žádnou práci, zvláště v této době, neseženu, a tak mě slušně požádali, abych se co měsíc přišel ukázat, že ještě žiju.
Ale to horší období mě teprve čekalo.

Jednu listopadovou sobotu jsme si opět vyšlápli ven. Tentokrát sami, bez Ivči, protože ta odjela na návštěvu k dceři. Asi po čtvrthodině se Danka najednou zastavila.
„Roberte,“ řekla tiše a já zbystřil pozornost.
Obvykle mne oslovovala „Roby“ a jen ve vážných chvílích používala mé celé jméno.
„Roberte, nějak se mi najednou udělalo slabo. Chtěla bych domů,“ skoro zašeptala a chytila se mne v podpaží. Okamžitě jsem poznal, že se celá chvěje.
„Dobře, tak pojďme,“ souhlasil jsem a zařadil zpáteční chod.

Cestou se mi zdálo, že jí občas podklesávají nohy, což se v krátké době stalo nemilou skutečností. Výtah v domě se pro nás stal přímo záchranou, neboť jsem si v závěru cesty nedokázal představit, jak by Danka ve svém momentálním stavu dokázala vyjít po schodech do třetího patra.

Doma jen přešla do pokoje, kde si sedla na odstavenou židli a dál už nemohla.
„Omlouvám se, že jsem ti zkazila procházku,“ začala se ospravedlňovat, zatímco já se jí snažil sundat bundu.
„Já nevím, co to se mnou najednou je. Nohy mě nechtěj nýst, motám se a vůbec je mi všelijak. Skoro bych řekla že mi je na umření.“
„Na to máš ještě času dost,“ odpověděl jsem, „ale je fakt, že se mě to vůbec nelíbí, takže zavolám na pohotovost. Ale než tak udělám, nachystám ti věci do špitálu. Nebude od věci, když to budeš mít nachystaný.“
Ani neprotestovala.
Pomohl jsem jí přemístit do ložnice a pak podle pokynů jsem zaplnil sportovní tašku věcmi, které by tam mohla potřebovat. Ještě jsem ji chtěl přinutit, aby se navečeřela, avšak odmítla to s tím, že na jídlo nemá ani pomyšlení.
Tak jsem vzal telefon a zavolal pohotovost, popsal jim příznaky a udal jméno a adresu. Dál už nezbylo než čekat.

Přijeli dva kosmonauti, prý, co kdyby to byl covid. Prohlédli ji, provedli jakýsi rychlotest, a když se ukázal negativní, jen zavrtěli hlavou.
„U nás se ni koukneme blíž,“ prohlásil jeden z kosmonautů. „Vy zatím zůstávejte doma v karanténě,“ nařídil přísně a pokynul manželce, že půjdou.

S námahou vstala z postele a málem sebou sekla, jak se jí zamotala hlava. Podepřel jsem ji. Došourali jsme se do předsíně, kde jsem jí obul boty, zatkaničkoval, a pomohl jí obléci bundu s kožešinovou kapucí. Kosmonaut jí nasadil náhubek, popadl do náručí, druhý kabelu a už sjížděli výtahem dolů. Taktak mi stačila říct, ať zajdu za Ivčou, že mi se vším pomůže.
Tak a je to. Zničehonic je všechno jinak. Žena má asi covid (i když se mi to nezdá), já možná taky, no to budou radovánky. Ani se mi nechce představovat jaké. Zvláště, když se situace s pandemií zhoršila.

V neděli navečer přijela Ivča od dcery. Samozřejmě že hned zazvonila u nás, aby se podělila o zážitky.
„Tak co, jak jste se měli?“ zahlaholila hned ve dveřích, sotvaže jsem je otevřel.
„Mám zaražený prdy,“ oznámil jsem ji smutně.
„Co že máš?“ zarazila se v rozletu.
„Zaražený prdy,“ zopakoval jsem.
„To jako že si nemůžeš uprdnout?“
„Ale né. To se na vojně říkalo, když měl někdo zakázaný vycházky a nemoh ven,“ vysvětlil jsem.
„Ach ták. A proč jako nemůžeš ven?“
„Včera odvezli Danku do špitálu s covidem. Teda možná s covidem.“
„A do prdele,“ ulevila si upřímně. „Kde k tomu, proboha, přišla?“ chtěla hned vědět.
Tak jsem jí vypovědět co se v sobotu odehrálo.
„Takže bych od tebe potřeboval vypomoct s nákupem, jestli budeš vod tý dobroty. Jinak si vystačím sám,“ zakončil jsem své vyprávění.
„No jasně, to je snad samozřejmý,“ přikývla. „Pro chlapa mý nejlepší kamarádky udělám vo co si jen řekne.“
Zaznělo to hodně dvojsmyslně, ale buďto si to vůbec neuvědomila anebo schválně zaprovokovala, což u ní byla naprosto běžná věc.

Ivča mi nosila nákupy, sem tam zůstala na kafe, ale jinak jsme každý zůstávali ve svém. Po pěti dnech mne prozvonila žena. Okamžitě jsem jí volal zpátky.
„Tak co, zlatíčko, jaká je situace?“ netrpělivě jsem vyzvídal.
Dozvěděl jsem se, že je pořád stejně slabá, ne-li slabší, že ji pořád dělají všelijaké testy a nějak divně nad ní kroutí hlavou.
„Vypadá to,“ pokračovala, „že ten podělanej covid asi vůbec nemám, že to je něco jinýho a nevěděj si s tím rady. Všecko mě bolí, špatně se mě dejchá a i to, že s tebou mluvím, mě hodně unavuje. Ale ještě než to ukončím, chci ti říct, když už mě nemáš doma, vyjdi Ivče ve všem vstříc. Zaslouží si to a já budu ráda, že je o tebe dobře postaraný. Tak se měj, lásko moje. Líbám tě. Pa… pa…“ a zavěsila dřív, než jsem jí stačil cokoliv odpovědět.

O několik dní později, hned po Mikuláši, mi volal osobně primář interny. Sdělil mi, že manželčin stav je vážný a že po poradě s profesorem Hudlalem z IKEMu a po dohodě s ním ji druhý den do IKEMu převezou. A bude prý to na delší dobu.
Zeptal jsem se ho, jestli jí budu moci donést věci, které bude zřejmě potřebovat sebou.
„Ale jistě,“ opověděl a předal mi manželku.

Nadiktovala mi pár drobností a slíbila, že mě večer prozvoní, abych jí mohl zavolat.
Dal jsem do tašky věci ze seznamu, došel do bankomatu vybrat peníze, aby sebou měla nějakou hotovost, stavil se u operátora a zakoupil u něj neomezené volání na dva měsíce, a pak se konečně dostal do špitálu.
Převzali si ode mne věci i peníze a ujistili mě, že jí vše v pořádku předají, ale za ní mě nepustili. Prý nesmějí.

Doma jsem pak netrpělivě čekal na její zazvonění. Ivča mi v tom zdatně pomáhala neustálým mluvením, aby se mi to čekání nezdálo tak dlouhé. No, moc jsem ji neposlouchal a na její otázky odpovídal mechanicky, aniž bych přemýšlel nad tím, na co se vůbec ptá. Což byla chyba, neboť jsem ani v nejmenším netušil, co za tu dobu ze mě na mně vytáhla.

Konečně se ozval telefon.
Rychle jsem típnul hovor a bleskově ji zpětně zavolal. Mluvila tiše a namáhavě. Prý jí přinesli všechno v pořádku. Ráno odjíždí hodně brzy, neboť do Prahy to je přece jenom štreka. Domluvili jsme si heslo (co jiného než „Ivča“), kterým se budu hlásit, když budu chtít informace. Slíbila, že se ozve hned, jakmile bude cokoliv vědět.
Já už jí jenom stačil říct, ať mne jen prozvání a šetří kredit, že jsem si koupil neomezené volání. Než zavěsila ještě jsem jí stihnul popřát dobrou noc.

„Tak ji popřej i mně a já pudu,“ ozvala se Ivča, když jsme skončili.
„Jo, to jo. Díky, žes tu se mnou byla. Přeju i tobě dobrou noc a hezký vyspinkání, ať máš zejtra usměvavou pusu i usměvavej nos.“
„Že ty dycky dokážeš potěšit nějakou pitomůstkou,“ zasmála se, dala mi pusu na pusu, řekla „dobrou“ a odvlnila se do svého království. Až jsem byl z toho paf, že to ještě dokáže.

Po čtrnácti dnech jsem se konečně dozvěděl, co Dance je. Ne že bysme si spolu nevolali, ale nevěděla nic než to, že neustále obchází různá vyšetření, až je z toho magor.
Její zdravotní stav mi sdělil sám profesor Hudlal. Zjistili, že má poměrně vzácnou nemoc, latinský název mi samozřejmě nic neřekl, ale naštěstí se dá vyléčit. Jen to prý bude trvat delší dobu, tak dva, tři měsíce, když nenastanou žádné komplikace. Avšak ať nepočítám s tím, že ji na Vánoce pustí domů, na to je příliš slabá.
Tak jsem mu poděkoval a s táhlým povzdechem ukončil hovor.

Čas ubíhal hlemýždím tempem. Uhnízdil jsem se dma a ven vycházel jen za nezbytnými nákupy a na pravidelnou, tak hodinovou procházku. Jinak jsem četl nebo se coural po internetu. Tedy, jen mimo chvil, kdy za mnou přišla Ivča, abych se necítil tak sám.
„To víš,“ říkávala, „jednomu je smutno, když je sám. Mám to vyzkoušený,“ a dobu pak se mnou jen tak klafala a snažila se mne vytrhnout z netečnosti.
Občas mi i něco navařila, když mě několikrát nachytala večeřet jen s rohlík se salámem. Musím přiznat, že jsem se jí začal postupně víc všímat a přitom zjišťovat, že je to vlastně docela fešná ženská.

Byla menší, podsaditá (pracovala jako rehabilitační sestra a masérka), s krátce střiženými černými vlasy, oválným obličejem a černýma očima, do kterých člověk neviděl. Prsa měla přiměřeně velká a nádherně se jí vzdouvala při hlubším nadechnutí. I boky měla v rámci jakéhosi standardu, jinak řečeno, neměla zadek jako štýrský valach. Nebylo se co divit, že mne v mém osamocení začínala přitahovat. Nedostávalo se mi však odvahy jí to dávat nějak najevo.

Na Štědrý den bylo doma pusto a prázdno. Stromeček jsem se ani nepokusil ustrojit, beztak by pod něj nebylo komu co dát. Po obědě jsem zavolal Dance. Snažil jsem se ji rozveselit, vlít do ní trochu pozitivní energie, a ona se snažila o totéž. Oba jsme však cítili, jak je to nucené a jak je nám strašlivě smutno. Asi po hodině jsme si slíbili, že jí na druhý den opět zavolám a ukončili hovor.

Později odpoledne jsem si vzpomněl, že bych měl nechat nabít telefon. Jen jsem ho připojil na nabíječku, zazvonila na mne Ivča. Přišla načančaná a že mne zve na štědrovečerní večeři. To se nedalo odmítnout. Hodil jsem se do gala a šel s ní.
Večeře byla skvělá, víno taky a stromeček zářil… no, jako stromeček.
Sáhla pod něj a podávala mi krabičku.
„Co blázníš, Ivčo!“ bránil jsem se přijmout dárek. „To si přeci od tebe nemůžu vzít! A nic pro tebe nemám. S ničím takovým jsem nepočítal…“
Dala mi ruku na pusu, abych už konečně mlčel.
„To není ode mně, ale od Danky. Volala mi, abych ti to koupila,“ vysvětlovala a pásla se na mém překvapení.

Rozbalil jsem dárek a našel v něm přívěsek ke klíčům s baterkou, o kterém jsem mluvil aspoň půl roku, že bych si ho měl pořídit. Do očí mi vhrkly slzy.
Položila mi ruce na ramena a řekla: „Ale pusu od tebe vezmu za ni.“
Přitáhla si mne k sobě, přitiskla se ňadry a spojila své rty s mými. Uf, to byla pusa! Až ve mně zaharašilo.
Vymanil jsem se lehce z objetí a řekl: „Já… asi se radši pudu vybrečet domů.“
„Já ti rozumím,“ chápavě přikývla.
Tak jsem šel. Zkusil jsem zavolat Dance, ale měla vypnutý telefon, jak jsem jí to ostatně i doporučoval.

Sváteční dny uběhly rychle díky dlouhým procházkám. Navíc jsem si během nich i popovídal se ženou, kdy mne snad intuitivně prozvonila.
K Ivče jsem se nedostal, protože měla na návštěvě dceru s manželem a malou vnučkou a já tam nechtěl jen tak zbůhdarma oxidovat. I to svoje opomenuté poděkování za Štědrý večer jsem odložil na později.

V pondělí se to stalo. Po probuzení jsem se několikrát přetočil ze strany na stranu a ujasňoval si přitom, co všecko bych měl ten den stihnout. Pak jsem se na posteli posadil a jen jsem dal nohy na zem, projela mi v zádech tak ostrá bolest, jako kdyby mi tam někdo vrazil nůž. Rázem mi bylo všechno jasné, nebudu moct chodit.
Ještě chvíli jsem jen tak seděl a přemýšlel co s tím. Pak jsem vzal telefon, zavolal Ivče a požádal ji, jestli by mi mohla udělat nákup.
„A to jako proč? Sedla na tě lenora?“ podivila se mé žádosti. Tak jsem jí vysvětlil, co mne postihlo.
„Hele, a dojdeš aspoň ke dveřím?“ zeptala se.
„Snad jo.“
„Tak já se hned du mrknout, co se s tebou dá udělat,“ řekla suše a zavěsila.

Otevřel jsem jí v uctivém předklonu.
„No, vypadáš pěkně,“ konstatovala. „Poď si lehnout, ať si tě prohlídnu,“ nařídila a zamířila do ložnice.

Poslušně jsem se položil na postel. Vyhrnula mi triko a začala prohmatávat páteř. Občas to pěkně zabolelo až jsem syknul.
„Vypadá to, že si delší dobu na nákup nedojdeš,“ vyřkla verdikt. „Něco ti nakoupím, ale podle svýho. Jídlo ti udělám, hlady nebudeš. Pak se srovnáme. Po obědě se na tebe vrhnu a dokud nebudeš v pořádku, tak tě budu mučit. Do tý doby se snaž najít polohu, kdy tě to bude bolet nejmíň.“
Jak řekla, tak se i stalo. V poledne přišla (dal jsem ji klíče, aby nemusela zvonit) v jakémsi bílém kimonu jaký mívají judisté, a donesla mi oběd.
Po jídle mne nasměrovala do ložnice. Na postel položila kus igelitu a na vrch dala ještě plínu.
„Na co to je?“ nechápal jsem.
„No, to kdyby sis náhodou cvrknul, abys to neměl v posteli,“ vysvětlila mi. „A teď se svlíkni,“ přikázala.
S menšími obtížemi jsem se vysvlékl z pyžama, ale boxerky jsem si nechal.
„Řekla jsem svlíknout a tím míním všechno,“ řekla přísně. „Nebo se snad stydíš? Přede mnou, která sem takhle ve špitále viděla stovky mužskejch?“

Přiznám se, že trochu jsem se styděl, avšak poslechl jsem ji a zbavil se i posledního kousku oblečení. Pak jsem si lehl na břicho tak, aby se případné ucvrknutí stalo na správném místě.
„Tak dem na to,“ ohlásila a pustila se do mne.
Bože, to byla síla. Prý ‚polož se na bok, pokrč nohu‘ a škub, ‚teď z druhý strany‘ pak ‚a na břicho, nadechnout, vydechnout‘ a ryc. Dělala se mnou psí kusy a já kňučel i občas řval, ale neucvrnknul.
Asi po dvaceti minutách přestala. Cítil jsem se, jako by přese mne přeběhlo stádo nosorožců.
„Tak se postav, ať si tě prohlídnu, jestli stojíš rovně,“ zavelela a mně se protočily panenky nad tou představou.

Opatrně jsem slezl z postele a snažil se narovnat. Kupodivu se mi to skoro podařilo, i když bolestivě. Tak jsem před ní zůstal stát v plné nádheře, aby mohla odborným zrakem zkontrolovat můj stav. Musel jsem se párkrát otočit kolem dokola a když mne zarazila, zkoumavě mě obhlížela dál.
„No, je to jasný,“ pokývala hlavou, když se na mne dosyta vynadívala. „Budeš muset cvičit, a to nejmíň tejden třikrát denně. A začneme hned a to cvičením, který je podle mýho nejlepší na bolesti zad a navíc se ti bude líbit.“
Uculila se, rozvázala pásek kimona a nechala vše spadnout na zem. Rázem stála proti mně stejně obnažená, jako jsem byl já.

Docela jsem vykulil oči. Prsa měla větší než bych do ní řekl a klín zarostlejší, než bych si kdy představil. Civěl jsem beze slov na její překvapivě pěknou postavu s málem otevřenou pusou. Chvíli mě nechala pokoukat, pak ke mně přistoupila, chytla za visícího pinďoura a řekla: „Danku tu nemáš, tak ji holt musím zastoupit já. Ostatně, stejně sem jí na vaší svatbě řekla, že tě jednou přefiknu a teď sem se dočkala. I když vlastně přefikneš ty mě, ale to je vlastně jedno, vejsledek bude stejnej.“
Nevím, jak to udělala, ale během té její řeči mi ztvrdnul na kost. Konečně jsem se vzpamatoval.
„Tý, Ivčo, to přeci nejde…“
„Co, nejde!“ přerušila mne. „Ten tvůj kamarádíček, co se ho držím, mluví vo něčem jiným. A vůbec. Danka s tím beztak počítá a určitě se zlobit nebude. Tak nech toho kafrání a poď cvičit.“

Co jsem jí na to mohl říct. Dosavadní půst mě už beztak podvědomě nutil alespoň dívat se po ženských, teď, majíce na dosah vše potřebné k sexu, uvolnil všechny moje zábrany.
V mírném předklonu jsem se pokusil dostat se nad spokojeně rozloženou a čekající Ivču.
„Vono mi to snad nepude, dost mě to bolí,“ posteskl jsem si, když jsem se bolestivě snažil srovnat tak, abych dosáhl kýženého cíle.
„Ale pude. Zatni zuby a uvidíš, že jo. Zvlášť, když ti pomůžu,“ přesvědčovala mě.
Popadla mne za tvrdého záletníka a přitahovala ho dolů ke své čupřince. Najednou jsem byl v ní a stávající bolest trochu polevila.
„No vidíš, že to šlo,“ zavrněla spokojeně a vyšla mi pánví vstříc.
Pomalu jsem se v ní začal pohybovat.
„Takhle ne,“ zaprotestovala. „Musíš co nejrychlec, co ti bolest dovolí.“
„Ale to budu hned hotovej,“ namítl jsem.
„No a co. Děláš to pro svý zdraví, ne pro potěšení. To si schováš na jindy,“ chlácholila mě.

Tak jsem přidal. Vzepřen na rukách jsem se tužil, nedbaje na bolest. Zrychloval jsem, což se Ivče náramně zamlouvalo a se slovy ‚Hergot, ty jedeš jak kombajn‘ apod. mne povzbuzovala k vyššímu výkonu. Bylo to vysilující. Záda mě bolela jako čert, ale nechtěl jsem to zbaběle vzdát.
Když už jsem byl na pokraji sil, ve mně nastřádaná energie se uvolnila a v několika dávkách se přemístila do Ivčina hnízda. Padl jsem na ni s přesvědčením, že už se nikdy nezvednu.

Nechala mne v klidu ležet, dokud se nevydýchám. Jednou rukou mne objala a druhou hladila po vlasech, jako kdyby mě chtěla utěšit.
„Teda, musím říct, žes musel bejt pěkně nadrženej. Takovej příliv snad ani nepamatuju,“ šeptala mi tiše do ucha. „Ale zvládnul si to jako chlap.“
Ocenění zajisté potěší, ale mně bylo v tu chvíli úplně fuk. Ležel jsem na kozích bocháncích a vychutnával si jejich uklidňující vzdouvání při dýchání. Ocas mi měknul a jen zvolna a nerad opouštěl příjemně teplé prostředí, v němž se ještě před chviličkou tak snaživě proháněl.

Ivča sebou zavrtěla a pak mne bez větší námahy překulila vedle sebe. Ležel jsem jako Lazar, ale donutil jsem se pootočit hlavu směrem k ní.
„Co záda?“ optala se a vytírala si mezinožku plínou, kterou měla pod sebou.
„Já nevím,“ zafuněl jsem.
„Jak nevíš?“ nechápala a začala mne otírat na stejném místě jako sebe.
„No, nevím. Sem rád, že se nehejbu.“
„Tak jo. Voptám se tě před večeří,“ rozhodla se na mne netlačit a rozložila plínu zpátky. „Ještě ji budem potřebovat,“ zareagovala na můj udivený pohled.
Pak mne přikryla dekou, abych nenastydnul, když jsem jen tak, a nařídila odpočinek. Vyděsil jsem se, že snad večer zase bude chtít šoustat. A taky že jo.

Před večeří jsem Ivče musel podat hlášení, jak to vypadá s mými zády. Sdělil jsem jí, že nebýt toho, že jsem celý rozlámaný, bylo by to možná o chlup lepší.
„Hmm,“ zamručela a postavila na stůl rychlou večeři.
Předpokládal jsem, že po jídle přijde na řadu „cvičení“, ale mýlil jsem se. Zapnula telku, a protože v ní jako obvykle nebylo nic ke koukání, pustila se do vyprávění zážitků z nemocnice. Pak ze mne tahala rozumy. Chvíli před půlnocí prohlásila, že je čas na cvičení.
„To jako myslíš, že zase budem spolu ššš…?“ zeptal jsem se pichlavě.
„Přesně tak. Budem spolu ššš…“ přitakala.
„A budem spolu šukat nebo šoustat?“ nemohl jsem si odpustit rýpnutí.
„Já ti nevím,“ podepřela si bradu. „Zkus to spojit dohromady,“ nabídla řešení a v očích jí zaplály ohníčky.
Vstala, odložila kimono a nasměrovala si to rovnou do ložnice. S tichým skučením jsem ji následoval.

„Roby, a pěkně zvostra, jako odpoledne,“ připomněla mi, když jsem se s hekáním dostával nad ní.
„Tobě se to řekne, tebe nic nebolí,“ zafuněl jsem a přičinlivě hledal místo, kam ztopořený ocas zasunout.
No, trošku mi musela pomoct, ale když už jsem byl v ní, šlo to už samo od sebe. Zajímavé bylo, že čím déle a rychleji jsem ji protahoval, tím větší slast jsem cítil, a naopak, bolest ustupovala. Zda se mi podařilo spojit šukání se šoustáním nevím, ale Ivče se to zřejmě líbilo, protože počala vyrážet tiché pazvuky a zároveň přirážet proti mně. V jednu chvíli tak mocně přirazila, až mě nadzdvihla a v ten moment ze mne vyrazil proud zdivočelých spermií.
Ivča vyjekla, v mžiku mne přitiskla k sobě a bez hnutí si užívala škubání mého ocasu i slábnoucích dávek semene. Lehl jsem si na ni, abych ji nerušil v požitku. Jenže se mi najednou začaly zavírat oči.
„Myslím,“ ozvala se tiše, „že je zbytečný abych chodila domů, když ráno stejně začnem s cvičením. Co ty na to?“
Otázka zůstala bez odpovědi. Letmým pohledem zjistila, že tvrdě spím.

Navigace v seriáluTo bude dobrý 02 >>

Autor

4.9 51 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Shock

Povídka jak ze života (a není to incest….), dávám 5*

dedek.Jeff

Další skvělá serie autora skoro skutečných příběhů mile potěšila. Mám taky sousedku ochotnou vypomoci, akorát pochybuji, že by měla moje manželka takové pochopení jako Danka.
Výborně napsané, ostatně jako celý seriál.

Harai

Je to napsané velmi dobře, jenom mě osobně sex důchodců úplně nevzrušuje.

Junior

Výborný začátek seriálu. Dlouho jsem se těšil na další dílko autora a nebyl jsem zklamán. Těším se na pokračování.

Marťas

Výborná povídka na aktuální téma. Povídka ze života. Je dobře, že i bytovce se najdou sousedky co rády vypomohou. Jsem rád že jsi zpět.

Denis86

Nádherná povídka

6
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x