Evička – ještě o něco starší minulost

5. Evička – ještě starší minulost (pokračování)

Zatímco se Jakub přes četné výčitky svědomí snažil vypátrat pomocí sledování některých současných událostí, co se všechno mohlo stát v ne tak dávné, ale i to velmi dávné minulosti, podívejme se na tu nedávnou. Tu dávnou jsme už před časem popsali.

Eva měla špatné spaní od posledního rozhovoru, kdy za ní Marek vlastně utekl ze školy a ona mu přiznala to, co on už před časem zjistil. Nevěděla, co si počít s jeho přáním. Na jednu stranu ho chápala, protože něco částečně podobného se jí samotné stalo před nějakými dvaceti lety. Jenže teď byla situace o dost jiná. Přes čtyřicet bylo jí a lásku jí opakovaně vyznával její syn. Byl pro ní vším, ale nedovedla si zatím představit, že by se s ním měla milovat. Tenkrát u svého milovaného papá viděla, že ho pohled na ní ve sprše vzrušil a od toho okamžiku věděla, že kdyby ho moc přemlouvala, že by podlehl. Nakonec nějakého velkého úsilí ani nebylo třeba. Věděla, že jí velice miloval a ona naprosto oddaně jeho. Navíc jí bylo jasné, že kromě svého papá vlastně nikdy nikoho skutečně doopravdy nemilovala, že šlo spíš jen o jakousi sexuální přitažlivost a kromě toho ten sex ani většinou za mnoho nestál. S manželem jí bylo fajn snad jen první rok, ale když zjistila, že jí opakovaně podvádí, láska se ztratila jako dým. O to víc milovala svého papá. Nějaký nezávazný sex jí nic moc neříkal, až časem zakotvila ve vztahu s kolegou Františkem. Ani to ale nebyla skutečná láska na celý život, ale aspoň mohla všem ukázat, že nějakého partnera má. I díky tomu nikdo nikdy nezjistil nic o podstatě jejího vztahu s jejím milovaným papá. Až teď jí šokoval Marek.

Bála se, že kdyby Markovi dovolila splnit jeho přání, nejspíš by to zase skončilo dlouhodobým vztahem. „Rozhodně by to nebyla jednorázovka, Evi, je ti to jasný?“ honilo se jí neustále hlavou. „Jednak bude teprve maturovat, no a taky podle toho, co říkal, tak asi žádnou holku ještě neměl a jednak, co pak s tím? Když mu to jednou dovolíš, tak už to bude chtít furt. Když mu to nedovolíš, tak co? Bude ti to vyčítat? Asi jo. Řekne to někomu? Asi ne. Budeš to mít na tapetě každou chvilku a i když pak odejde z domu, tak ti to občas připomene? Asi jo. Přežiješ to? Budu muset,“ takové i jiné otázky se jí honily hlavou a hned si na ně odpovídala. „Nech to holka bejt, von to přežije, ale bude holt nějakej čas nešťastnej a možná zatrpklej. Ale stejně je to miláček a je tak sladkej! Je mi ho tak líto. Nejhorší, co bys mohla udělat, je dovolit mu to jen jednou, tak si to koukej dobře všechno rozmyslet,“ uvažovala si sama pro sebe. Uvnitř cítila, že jeho přání jí čím dál tím víc přitahuje. Vždycky dělala nekonvenční věci.

Luboš si nemohl nevšimnout jejího rozpoložení a sarkasticky si přisadil, ani tušil, jak hluboce se jí dotkne: „Tak co ten tvůj pilot? Von tě taky poslal k vodě? Furt tu lezeš, jako kdyby ti ulítly včely nebo jako kdyby se ti kdo ví co stalo.“
„Co je ti do toho! Nech mě bejt!“ odsekla.
„Aha! Tak to jsem to uhád, ne? Ani se mu nedivím, když furt vidím, jak jsi kyselá,“ vychutnal si ji ještě naposled, než se zavřela v kuchyni.
Marek to sice slyšel, ale do kuchyně vešel s hlasitým: „Co bude dneska k večeři?“
„Ještě ty mě štvi!“ obořila se Eva na něj, jenže to už Marek přišel až k ní, nahlas jakoby dotčeně řekl: „No, tak promiň, já to tak nemyslel,“ ale potichu dodal: „Mami, neboj, já vím, že je to debil, pojď sem ke mně, máš přeci mě, tak se přestaň už trápit a přestaň řešit, vo čem jsme se bavili a co jsem už někdy dávno zjistil a na něj se vykašli,“ objal ji při tom kolem ramen, přitiskl k sobě a hladil ji po vlasech.
Nechala se, krátce ho objala také, podívala se mu vděčně do očí a zašeptala: „Jsi moje sluníčko, moc tě miluju a děkuju. A Pavlínku taky.“
Ještě jednou ji pohladil a políbil na čelo. Neušlo mu, že se zachvěla.

Později večer, když se ještě jednou potkali v kuchyni, vděčně se na něho usmála, pohladila ho po tváři a zašeptala: „Moc ti děkuju, chci abys věděl, že tě mám moc ráda.“
„Já vím. A ty zase víš, že tě šíleně miluju,“ pošeptal a letmo ji znovu políbil na čelo. Neodpustil si, aby ji k sobě kratince nepřivinul a rukou nepřejel po jejím ňadru.
„Nezlob, to nejde,“ zašeptala tiše a něžně ho odstrčila, tentokrát ale s úsměvem a hlasitě odložila pánev z plotny do dřezu. Ňadro ji pálilo vzrušením ještě dlouho poté.
V hlavě jí problesklo: „Měla bys mu vynadat, holka a ty ho místo toho málem pochválíš, nebuď pitomá. Jenže copak tady na něj teď můžu křičet, když je Pavlínka vedle a Luboš v ložnici? Jen se nevymlouvej! Vono se ti líbilo, jak se tě dotknul!“
Hned na to si ale své chování zase zdůvodnila: „No a co, aspoň někdo se snaží mi pomoct a pochopit. Toho starýho ani nenapadlo něco říct, když mi nedávno umřela ségra a táta sotva měsíc po sobě. Marek je jedinej, co dovopravdy chápe, jak mi je.“ Pak si ale uvědomila: „Nojo, jenže to je taky protože se domáknul toho, cos měla se svým papá, holka a teď se toho snaží využít.“
Jenže tohle si přiznat, by byla úplná porážka a tak si hned našla na tom faktu pozitivum: „Ale taky moh‘ udělat z toho všeho šílenou aféru, moh‘ mě nenávidět, ale místo toho všechno chápe a snad mě dovopravdy miluje i právě proto. Vůbec nejni tak špatnej, je úžasnej a asi tak trochu po mně a po dědovi nebo vlastně po tátovi. Ale už dost!“ zavelela si rázně a snažila se přejít na jiné myšlenky.

Asi o týden později byl Luboš pryč a Pavlína šla s nějakými kamarádkami do kina. Marek o tom věděl dva dny dopředu a nemohl se dočkat, až budou s mámou sami doma. Koukali na televizi, ale pak Eva prohlásila: „Ráno vstávám ve čtyři, jdu si dát rychlou sprchu a pak do pelechu.“
To byla jeho chvíle. Počkal si, až sprcha utichla, vyčkal ještě chvíli, protože věděl, že se bude Eva před zrcadlem odličovat a pak zaťukal na dveře koupelny a se slovem: „Můžu?“ vešel dovnitř.
„Vidíš, že se odličuju, Marku. Nemůžeš chvíli počkat, až budu hotová? To sem musíš lízt zrovna teď?“ trochu nevrle se ozvala, zabalená jen do veliké osušky s vlasy vyčesanými nahoru tak, aby si je nezmáčela.
Jenže Marek kontroval: „Tak rád se na tebe dívám, mami! Miluju, když se odličuješ a jsi jen takle zabalená,“ nečekal, až se ozve, objal jí v pase a vtiskl jemný polibek na její šíji.

Ta lichotka jí nebyla nepříjemná a dokonce ani to objetí ne, ale protestovala: „Počkej, co to zase děláš, už jsem ti přeci několikrát řekla, že tohle nejde, že to nemůžeme!“
„Vy jste taky s dědou nemohli. Jen nevím, kdo z vás dvou si začal. Je rozdíl mezi nemůžeme a nechceme, vím, že to víš,“ nepouštěl ji a vtiskl jí polibek na šíji z druhé strany.
Neodstrčila ho, ale tiše protestovala dál.
„Marku, prosím tě, tady v koupelně mluv potichu, může bejt všechno slyšet. To zaprvé, zadruhý, co bylo, bylo, a do toho ti nic nejni. A zatřetí, tohle se fakt nesmí. Tedy to, co by sis představoval.“
„A tobě to pořád vadí? Dyť víš, jak moc tě miluju, mami,“ zeptal se a posunul obě ruce výš, takže ve svých dlaních ucítil pod osuškou její velká ňadra.

Držela v rukou odličovací tampóny, ale jednu ruku položila na jeho a rozzlobeně potichu protestovala: „Máro, neblázni, co to děláš! Pusť mě! To fakt nesmíme, to co chceš.“
Neušlo mu, že ho drsně neodstrčila. Zůstala jen stát s rukou na té jeho a dívala se na něj s rozpačitým pohledem v zrcadle.
Opřel si svou tvář o její díval se jí v zrcadle do očí a odpověděl: „Už jsem ti tolikrát řek, že tě miluju, tak mi aspoň dej čas na tebe zapomenout, lásko. Fakt si přeješ, abych zapomněl na to, jak moc tě miluju? Myslíš, že to de tak snadno? A když jsi tady tak blízko a sem tu třeba s tebou aspoň chvilku sám? Myslíš, že to de pustit z hlavy?“

Chvilku nic neříkala, protože přemýšlela, co na to další vyznání říct.
„Co ti na tom vlastně vadí, holka? Miluješ ho? Miluje von tebe? Jasně, že dvakrát jo, i když ty jeho jinak, než von tebe, ale proč bys nemohla zapomenout, že je to tvůj syn? Dyť měl pravdu, svýho papá jsi nakonec taky přesvědčila. Třeba by to bylo tak hezký jako s papá? Třeba by se ti na tom líbilo právě to riziko? Nebo to, jak je mladej? Dej mu čas a třeba tě taky přesvědčí, no a nebo toho nechá,“ honilo se jí v hlavě.
A ještě k tomu si sama pro sebe dodala: „Já bych snad ani přesvědčovat nepotřebovala, ale papá byl úžasnej a víš, jaks to do tý doby s chlapama měla. No hrůza. Tenkrát to vyšlo a ani Luboš, ani babi ani nikdo to nezjistil, ale podruhý se to může provalit a to by byl konec. Vidíš, že Mára se to nakonec domáknul, a to jsme si fakt dávali pozor. Tak radši ne. Fakt ne. Je to risk. Navíc von sotva vodrost pubertě, bude se chovat jako šílenec a budete mít průser. Radši to neriskuj.“
Nahlas ale odpověděla: „Víš, já tě taky moc miluju. Jsi ten nejbáječnější kluk, ale měj rozum! To fakt nejde, to co bys chtěl. Abysme se milovali, kdykoliv budeme chvilku sami. Znám tě moc dobře. Vím, že bys pak nechtěl nic jinýho,“ dívala se mu upřeně v zrcadle do očí.

„Určitě ne pokaždý a za každou cenu, ale strašně moc, to jo. To máš pravdu,“ stiskl jí ňadra o něco silněji a zkoušel je jemně masírovat. Poprvé tímhle způsobem zjistil, že jsou nádherně veliká a jasně vnímal jejich poddajnost.
„Já myslím, že ty to říkáš hlavně kvůli tomu, že se bojíš, že bych moh mít průšvih a ty ještě větší, kdyby na to někdo přišel, že mám pravdu, mami?“ a s těmi slovy jí vtiskl tentokrát dlouhý polibek za ouško.

Překvapilo ho, že si obojí nechala líbit. Jeho sebevědomí se rázem zvedlo. Zdálo se mu, že udeřil hřebíček na hlavičku.
Ten polibek jí projel až do morku kostí. Přesně na tohle místečko líbával papá. Navíc si uvědomila, že Marek má s tím riskováním pravdu, ale že jinak je jí jeho objetí nadmíru příjemné o polibcích na šíji a za ouško ani nemluvě a dokonce ani ty jeho zvědavé ruce jí nevadily, jak si sama sobě přiznala. Tak jemný polibek nezažila pěkně dlouho a dokonce ani s Františkem ne.
„Byl sice báječnej chlap, ale v něžnostech nebo v milování určitě žádným mistrem nebyl,“ pomyslela si. No a s Lubošem se nemilovali už léta.

Jenže obava z rizika vítězila.
„Znovu se tě ptám, sluníčko moje, jestli ti vůbec dochází, co po mně chceš? Představ si, že teď by se nečekaně objevila Pavlínka nebo, nedej Bože, táta. A vůbec ses nezamyslel nad tím, že by mi to taky mohlo bejt nepříjemný. Jsi trošku sobec, víš!“ otočila se k němu, zmuchlala odličovací tampón do dlaně, uchopila špičkami prstů jeho tváře do svých, dala mu lehounký polibek na rty a pokračovala.
„Ale stejně tě mám hrozně moc ráda, jsi moc hodnej a moje láska a jsem strašně moc ráda, že tě mám, víš?“ a svá slova potvrdila ještě jedním letmým polibkem. Nechtěla, aby se zlobil nebo aby byl zklamaný.
„Já vím, mami a jsem strašně moc rád a miluju tě ještě víc i za to, že se nezlobíš, tak aspoň ještě jednu pusinku.“
Přitáhl si ji k sobě a kratince ji něžně políbil na rty. Nechala se a dokonce se na něho usmála, i když věděl, že se zatím moc líbat neumí.
„Mohla by mě to naučit. A nejen to,“ blesklo mu při letmém polibku hlavou.

„Tak a teď už běž, ty muj lumpíku,“ odstrčila ho jemně, jenže předchozí objetí a fakt, že odličovací tampony dosud nepustila z rukou, společně způsobilo, že osuška se jí svezla na zem.
Bleskově se sehnul, aby jí ji podal: „Promiň, tohle jsem nechtěl, snad za to ani nemůžu,“ díval se na ní v rozpacích.
Stála před ním nahá a natáhla ruku po osušce: „Já vím, žes nechtěl, podej mi jí, neměla jsem jí moc pevně,“ usmála se na něj. Nestyděla se před ním.
Chvilku zíral na její nádherná těžká ňadra a pak jeho pohled sklouzl k trojúhelníčku chloupků v jejím klíně: „Bože, ty jsi tak nádherná, to se nedá vydržet,“ hlesnul a podal jí konečně osušku, aby se mohla zase zabalit.

Pomalu si osušku přehodila na záda, narovnala se a osušku si zase omotala kolem těla se slovy: „No, ale teď už padej, já se fakt musím vyspat a nejspíš to moc nepude, po těch tvých řečech, ale stejně si moje sluníčko, teď už fakt běž,“ poslala mu vzdušný polibek a vystrčila ho z koupelny.
„Tak to vona možná bude celou noc přemejšlet, vo nás dvou? Třeba tě fakt má ráda jako ty jí a nejen jako máma. Třeba se jen bojí toho rizika. Nesmíš to vzdát, ale taky nesmíš tlačit na pilu. Hlavně to nezkaž! Přemejšlej, co by udělal děda. To byl vopravdickej gentleman a říkala to i babi, přestože určitě svatej nebyl a ženský na něj asi dost braly. Buď vopatrnej, určitě tě má ráda, ale bojí se.“

O pár týdnů později jela Pavlínka na školní lyžařský výcvik. Marek i Eva to samozřejmě dlouho dopředu věděli. Marek doufal, že táta bude aspoň jednou na dlouhé služebce, Eva si tentokrát už dlouho před tím přála pravý opak. Když jí ten fakt došel, kroutila nad tím paradoxem hlavou. Měla obavy z dalších chvil s Markem o samotě, ale zároveň se na to těšila. Bylo jí jasné, že zase na ni bude něco zkoušet.
Na druhou stranu se jí do myslí čím dále tím urputněji vkrádala zcela racionální myšlenka: „Holka, nikoho nemáš, Luboše nesnášíš, s papá vám to vydrželo dvacet let a nikdo nic nezjistil, Marka nepočítej, a von je jinak přeci tak báječnej! Přiznej si, že bys vlastně byla ráda, kdyby to mezi vámi bylo tak, jak von si přeje. Jasně, holku asi žádnou doteď neměl, to asi nelhal, ale vadí to? Jen si vzpomeň, když ti posledně docela odvážně pomačkal prsa: vadilo ti to? Bylo ti to nepříjemný? Ani jedno ani druhý. Tak se vykašli na nějaký tabu. A von je snad dost rozumnej na to, aby se nikde nechlubil.“
Jenže pořád skoro stejně silně jí konvence přikazovaly: „Neblázni, to nesmíš dopustit! Dvacet let jsi pokoušela s papá štěstí a osud, podruhý už to nevyjde a zničíš vám život! Víš, ty náno, jakej je to risk?“
Jenže uvnitř cítila, že ta její povaha, která vždycky inklinovala k různým dobrodružstvím, příliš na nějaká napomínání nedá. Ve chvílích, kdy byla sama a neměla nic důležitého na práci, si chtě nechtě začala připouštět, že ji ta myšlenka přitahuje čím dál tím víc.
Dokonce začala přemýšlet nad tím, jak by to mohlo proběhnout nebo pak i dál probíhat. Věděla, že kdyby podlehla Markovu jemnému nátlaku, muselo by jít o trvalý vztah. Po rozchodu s Františkem se zařekla, že žádný jednorázový nebo krátkodobý sex už nechce a už vůbec ne se svým synem. Tak zle na tom zase nebyla.

Jen o nějaký den později se u kávy v obýváku přistihla, jak si představuje, že je doma jen ve své oblíbené bavlněné sukni a tričku a že Marek ji objímá a začíná si hrát s jejími ňadry a najednou konstatovala, že z té představy úplně zvlhla.
Přesvědčila se svými prsty, jestli se jí to jen nezdá. Nezdálo. Ještě chvilku se sama mimoděk dráždila a začala si představovat, jaké by to bylo, kdyby to byly prsty jejího Marka. Ta vize byla neobyčejně příjemná, sama si to neudělala už ani nepamatovala kdy a představy, které si teď vyvolávala v mysli, byly jedna víc vzrušující než druhá.
Její papá byl tomhle naprostý mistr, zasnila se na okamžik. Znovu si ještě představila, jak by to bylo, kdyby si s ní takhle hrál Marek, ale pak se vzpamatovala. Ovšem ta vlna vzrušení, která jí proběhla, způsobila, že najednou jí bylo úplně jasné, co se docela jistě stane, až bude Pavlínka pryč. Uvědomila si, že když už před pár dny kontrolovala, zda náhodou nebude mít menstruaci, až bude Pavlína na výcviku, s radostí zjistila, že by jí měla dostat hned po jejím návratu. Mívala ji dost pravidelnou. V okamžiku, kdy si na to vzpomněla, zalila ji vlna horka z poznání, že se vlastně už nemůže dočkat okamžiku, kdy dcera odjede a doufala, že Luboš také.

„Ty bláho!“ musela se posadit, jak ji najednou přemohl jakýsi pocit studu, ale velice silný.
„Takže je ti to jasný, jo? Teď se jen musíš rozhodnout, jestli ho necháš trápit a doprošovat se, protože von čeká jen na to, až tu budeme sami, nebo jestli rovnou nezačneš ty sama, až si budeš myslet, že je vhodná chvíle. Myslím, že to by byl Marek ale hódně překvapenej!“
Nedalo jí to a musela se docela hlasitě svým myšlenkám zasmát.
„Ale nesmíš nechat nic na náhodu. Vzpomeň si, jak jste s papá hned napodruhý všechno vždycky pečlivě připravili a ujistili jste se, že nic nehrozí. A pak už pokaždý. Nikdy žádná skutečná improvizace, vždycky jste se přesvědčili, že nikdo nemůže přijít nebo nějak překvapit. A jak jste to plánovali a těšili se na ty společný chvilky jako malí. Tak když ses tedy rozhodla, že zase budeš bláznit, tak koukej všechno dokonale promyslet a připravit, ale nikdo si nesmí ničeho všimnout a už vůbec ne Marek.“
Od toho okamžiku se cítila úplně uvolněná a vlastně docela šťastná. Její dobré nálady si všimla jen Pavlínka, ale té to vysvětlila nějakou příhodou z práce.

Pavlína odjela v neděli. Eva se ve stejný den vracela v noci z letiště, věděla, že bude mít uprostřed týdne tři dny volna a podařilo se jí vypátrat, že Luboš ve středu odjede a bude se vracet ve čtvrtek. Ještě ji napadla stará rýmovačka: „Středa, je ho tam třeba,“ ale zase se za tu myšlenku zastyděla, nicméně si v duchu pomyslela: „Páni, holka, ještě kdyby tak Marek nemusel ve středu do školy a udělali byste si takovej den jen pro sebe. To by bylo překvápko! V úterý stejně budeš po čtyřdenním turnusu úplně vyřízená, tak ho aspoň snadno vodmítneš, ale von stejně nic nepodnikne, když bude Luboš doma, takže klídek a ve středu uvidíš.“
Jenže pak sama sebe okřikla.
„Blázne, jeden, buď ráda, že to vychází aspoň takhle, tak hlavně koukej, ať si nikdo ničeho nevšimne a hlavně ani Marek ne. Moh by tak blbnout, že by eště Luboš začal něco čuchat. Buď v klídku, když už ses rozhodla bejt zase taková ulítlá a vlastně i zvrhlá ženská. Jenže co lidi vo tom ví?“
A pak si odpověděla nečekaně drsně: „Leda tak hovno. Nemaj ani tušení, jak může bejt láska někdy nádherná a možná i protože je zakázaná. S papá to bylo tak nádherných dvacet let, že si to půlka lidí ani nedokáže představit, natož aby něco takovýho zažili, takže jakápak ulítlost nebo úchylnost, když to ve skutečnosti může bejt taková nádhera.“

Ještě chvíli se zaobírala myšlenkou, co si vzít na sebe, jestli Marka vzít někam na večeři nebo za kulturou nebo něco dobrého udělat doma. Sama už nikde nebyla snad rok. Nebo dokonce, jak to navléct, že by nemusel do školy, ale nakonec se rozhodla, že všemu nechá volný průběh a pak se uvidí.