Evička – setkání

Toto je 1 díl z 7 v seriálu Evička

Evička 1 – Setkání

Letadlo mělo zpoždění nejméně dvě hodiny a tak se rozhodl využít svou Priority Pass kartu a usadil se na letišti v loungi. Nudu si krátil panáčky skotské a čtením. Probral se, až když slyšel vyvolávat své jméno, aby se urychleně dostavil k odletu a spěšně se vydal ke gatu, odkud startoval let do Istanbulu.

U vchodu do letadla mu poklesla překvapením čelist. Stála tam. Jeho zbožňovaná Evička. Byla pořád jako proutek, ale ve tváři vrásek víc, než by byl čekal. Neviděl ji dobře dvacet let. Nepoznala ho. Zřejmě svou roli sehrály i poměrně šedivé vlasy.
Asi hodinu po startu se k ní přihlásil, když šla kolem. Teď si teprve uvědomila, že ten chlap je jí povědomý.
„No jasně, z gymplu! Pojď, vemu tě dopředu a pokecáme. Sice se to nesmí, ale dneska je to poloprázdný a je docela klid.“

Uvelebil se v byznysu, většinou létal v economy. Ceny za trochu více místa, nějaký ten drink a o trochu lepší jídlo se mu zdály být přemrštěné, zejména pokud se jednalo o let někde po Evropě.
Když se ho zeptala, co si dá, rozhodl se pro Campari s džusem a dali se do vzpomínání. Občas odběhla zkontrolovat pořádek na palubě, ale vždy se za pár minut vrátila. Nedalo jí to.
„Co zrovna v Istanbulu?“
„Ale, nějaká mezinárodní konference, ale hlavně sjednávání kšeftů. To by tě asi moc nezajímalo, Evi.“
„Ty děláš pro nějakou cizí firmu?“
„Nene, mám s jedním cizincem vlastní. Docela to jde, ale jsem furt někde na cestách, takže rodina si mě moc neužije. Začali jsme ve dvaadevadesátým a teď po pár letech máme fakt slušný obraty. Původní profesi jsem pověsil na hřebík. Tohle aspoň slušně vydělává, teď jsem koupil barák v Praze, ale dal bych si ještě jeden drinčík, jestli by to šlo, Evi.“
Podal jí vizitku. Okamžitě si všimla slov „General Manager“ a docela jí potěšilo, když ji požádal o její vizitku s tím, že se jí ozve a že určitě spolu zajdou někam na večeři.

Po dalším povídání se naposledy vrátila.
„Tady máš ještě třetí drinčík, ale další už nestihneš, budeme přistávat.“
„Holka, von byl úžasnej a byla s ním docela zábava, proč sis ho nevšimla už na tom zatraceným gymplu?“ pomyslela si.
Teď byl sice ženatý, měl dvě děti, ale to ona také. Vypadal skvěle a byl doopravdy zajímavý. Rozhodně mnohem víc než na gymplu. Těšila se na další povídání. Doma to byla hrůza.
Sice to táhla posledních pár let ještě s Františkem, což byl pilot, kterému to doma také moc neklapalo, ale ne vždy se jim dařilo sladit cesty společně. Dřív občas něco zkusila i s nějakými dalšími, ale to bylo jen párkrát a spíš protože na některých dlouhých přeletech nebylo co dělat a šlo o naprosto nezávazný sex. Většinou ani za moc nestál a jako dlouhodobé partnery si je nedovedla představit, přestože milování zbožňovala, ale muselo být nádherné.
Její životní lásce se nikdo nikdy ani nepřiblížil manžela nevyjímaje a ani František nebyl ten nejlepší milovník, jakkoliv ho měla doopravdy ráda. To všechno se jí honilo hlavou teď, když seděla na jump seatu během přistávání.
Největší starost měla o děti. Byla na cestách až příliš často. Věděla to a Luboš jejich výchově moc nedal, navíc býval služebně také každou chvíli někde pryč. Aspoň říkával, že služebně. Nepátrala po tom.
Ani Marek ani Pavlínka ho moc nemuseli. Oba byli upnutí na ní a na její rodiče. Bez jejich pomoci by byla v háji. Vzpomněla si na svého milovaného papá. Chyběl jí, rehabilitovali ho a on teď býval v zahraničí ještě víc než ona. Věděla, že se příští týden vrací a že se setkají a bláznivě se na to setkání těšila, ale bála se o jeho zdraví. V poslední době, když ho občas viděla, nevypadal dobře. Už dobrých dvacet let to byl ten nejbáječnější mužský a nepřestávala ho milovat.
„Chystá se od novýho roku do penze, tak snad je to jen únava a zase to bude lepší,“ pomyslela si a po tváři jí proběhl šťastný úsměv.

„Ty vole, Evička! A je pořád supr. Neměl ses tenkrát bát ji oslovit a někam ji pozvat, nejen s ní tlachat! To je figura! Ty bláho! A je furt tak neskutečně milá a skoro jako by ti četla myšlenky. Vona fakt uvažuje skoro jako ty. Tak jako tenkrát,“ přemýšlel, když se s ním rozloučila, protože letadlo šlo na přistání.
Vracela se hned tím samým zpátky do Prahy.

„Jenže co by sis s ní počal? To jako že bys ji někam pozval a pak jen tak vopíchal? A co pak? Vždyť to byla tvoje láska, debile. Celej gympl. I když to nevěděla, to by si nezasloužila. Takovej hajzl snad nejseš. Nebo bys to s ní chtěl zkusit? A co tedy s tou tvojí? Je přeci taky supr! A děti studujou. A ty její asi taky.“
Měl v hlavě zmatek a do toho si ještě uvědomil, že večer se má setkat s kolegyní z Berlína. Byla tedy fakt kus! Táta skopčák, ale máma odněkud ze střední Asie, perfektní němčina a ruština a k tomu i dokonalá angličtina. Nebylo jí ještě třicet, ale už před měsícem v Berlíně bylo jasné, že by mu dala.
Teprve až po třicítce zjistil, že se dá sbalit skoro každá.
Čas od času toho využil, ale vždycky jen tak, aby z toho nebyl nějaký trvalý vztah a nedej Bože dokonce závazek. Doma měl všechno, po čem jen mohl toužit včetně krásné manželky, takže nikdy nic nepřeháněl.

Když letadlo popojíždělo, dospěl k jasnému závěru.
„Na Natálii máš tři dny, dvakrát to s ní určitě vyjde, ale Evičce brnkneš, hned jak se vrátíš, ale dáte jen tu večeři nebo nějaký to kafíčko a řekneš jí, jakej jsi byl před dvaceti lety osel.“

První večer proběhl jako obvykle. Potkal se s řadou známých, s každým si dali nějakou whisky nebo brandy, což ve Swissôtelu bylo za všechny peníze. Byla to ale dobrá investice.
S Natálií si chvíli popovídali. Byla po cestě unavená, tak se dohodli, že si na sebe udělají čas další den. Byl rád, když se dostal o půlnoci do postele.

Další den proběhl ve stejném duchu. Káva, posezení na baru nebo v lobby. Litoval, že s sebou nevzal svou asistentku, spoustu těch keců by snadno zvládla. Byla šikovná a on by si ušetřil játra.
Večer byli nejzajímavější dva manažeři od Krupp-Thyssen. Byli úplně na šrot a po dalším panáku na jeho účet mu začali vykládat, jak se jim podařilo ocelárenský průmysl u nás pěkně zabrzdit, protože čeští politici jsou zkorumpovaní oslové a je to stálo jen pár miliónů. „Korun!!! Milej pane! Korun! A my byli ochotní zaplatit tu cifru třeba v dolarech nebo ve francích a možná o řád vyšší. Jasně že švýcarských!“ řehtal se ten tlustější a objednal ještě jednu rundu.

Věděl, že už má dost, ale odmítnout to nešlo, koukal z toho s nimi opravdu velký kšeft. Jenže navíc ten druhý vše otočil, takže když se jim vysmekl, sotva stál na nohou. Nicméně statečně vyrazil k pokoji, kde na něj měla čekat Natálie. Čekala. Měla na sobě lehkou noční košilku a hotelový župan.
Byl docela sychravý podzimní den i v Istanbulu. Nedala najevo nějaké zklamání, ale věděl, že on tedy ve formě rozhodně není a že jí je to jasné. Po chvilce dost hloupých řečí se rozhodl zkusit sprchu v naději, že se vzpamatuje. Chvilku v ní pobyl, na závěr dal ledovou a přesunul se k Natálii, která ho čekala v širokánské posteli.

Přitulil se k ní, chvilku se líbali. Naštěstí měla podobně těžký den, ale ne s takovým šíleným závěrem, jako on, takže alkoholové výpary moc nevnímala.
Její ňadra byla neskutečně pevná. Malinké bradavky se napřímily skoro ihned po jeho prvních dotecích. Vyhrnul jí košilku a začal je něžně vysávat, žužlat, kroužil kolem nich jazykem a svou ruku nechal sjet do jejího dokonale upraveného černého klína.
Okamžitě poroztáhla nohy, aby měl více místa. Byla božská, vzrušovalo ho, jak jeho ukazováček hladce klouzal po okraji její kundičky, ale jeho úd se neměl k dílu.
Přesunul se níž a snažil se svým jazykem a prsty. Cítil, že ona se snaží o něco podobného s jeho ničemným červíkem, který za normálních okolností býval jeho chloubou. Tentokrát nic. Ani ťuk.
Ještě chvilku se věnoval její doširoka rozevřené růžové štěrbince, olemované černými chloupky, která už byla nádherně šťavnatá, ale nakonec rezignoval. Přesunul se nahoru k ní a snažil se artikulovat.
„Naty, dneska to nepude. Já měl od rána těch zatracených panáků nejmíň patnáct a ten můj je úplně k ničemu. Můžeš mi tu vostudu prominout?“
Byl docela překvapený, že to všechno v tom stavu zvládl téměř perfektní ruštinou.
„Jasně, to se může stát každýmu, třeba to zítra napravíme. Já si dám závazek, že toho vypiju půlku, co dneska. Aspoň se na zítřek pořádně vyspíme. Ale ty si ho dej taky!“
„Jo, jsi úžasná Naty. Radši jdu k sobě, ještě bych ti tady v tomhle stavu chrápal a to bych fakt nerad,“ vyhrabal se z její postele, pracně si na sebe natáhl košili a oblek, ponožky a kravatu nacpal do kapes, boty si nezavázal, dal jí letmý polibek.
„Ještě jednou promiň! Tak snad zítra!“

Klaply za ním dveře. Měl pokoj na stejném patře a když došel k sobě, kde padl do postele, vynadal si: „Ty debile, taková krásná ženská, tolik tě chtěla, dělala, co mohla a ty ses na nic nezmoh!“
Adresoval nakonec svá slova nikoliv sobě, ale s vyčítavým pohledem malému červíku, který se mu povaloval stočený na stehnech. Zůstal spát nahý.

O den později bylo všechno jinak. Sešli se s Natálií už u večeře a dohodli se, že nebudou nic riskovat a už po deváté byli v jejím pokoji.
Pomáhal jí z elegantního drahého kostýmku. Nechala si stáhnout punčošky. Sako mu sundala ona, kravatu také a košili a halenku si rozepnuli navzájem. Přitisknul si ji k sobě jen v kalhotkách a podprsence. Chvilku se divoce líbali a on cítil, jak se k jeho spokojenosti tentokrát ten jeho malý ničema topoří a zatímco se on snažil rozepnout jí podprsenku, ona si poradila s páskem jeho kalhot, knoflíčkem a zipem a vylovila z jeho slipů dokonale tvrdého, kamenného krasavce, který ničím nepřipomínal včerejší fiasko.
Sklonila se k němu a hrála si s ním jazykem. Teď teprve pohledem zjistil, že podprsenka není na háčky a bleskově ji rozepnul a sundal.

Vzápětí Natálii zvednul, odnesl na postel a začal jí sundávat kalhotky. Nadzvedla boky a byly pryč. Přitáhla si paty k sobě a kolena roztáhla co nejvíce.
„Ona snad ví, co já miluju, potvůrka,“ blesklo mu hlavou, ale pak si uvědomil, že tohle se určitě líbí každému a že ona to dobře ví. Bleskově ze sebe stáhl kalhoty i se slipy, odkopl je do kouta a vzápětí již zabořil svůj obličej do jejího růžového klína nádherně olemovaného černými, pečlivě zastřiženým chloupky.
Byla mnohem krásnější než včera, ale uvědomil si, že včera měl určitě poruchu vnímání, zato teď se cítil báječně. Vzrušovala ho její vstřícnost. Sice chtěla jít po celém dnu do sprchy, ale nedal jí šanci.
Bylo jasné, že po včerejšku se na dnešek těšila stejně jako on, tak moc nevzdorovala. Nechával jazyk kroužit kolem její štěrbinky a vychutnával si celodenní vůni její kundičky.
Pozoroval, jak se začíná lesknout. Byl tou vůní úplně opojený, zbožňoval, když dámy neměly čas aplikovat všelijaké pičifuky. „Neskutečně voníš, Naty! Zbožňuju tuhle vůni. Žádný drahý parfémy, chápeš to?“
„Ty jsi ale čuně, Jakube, připadám si špinavá,“ zasmála se s podtónem provinilosti v hlase.
„Nebuď blázen, to vy holky máte hloupý představy, že se musíte navonět nějakou chemií, ale pro některý chlapy je tohle ta nejlepší chemie, co existuje, víš? Ta tvoje vůně je úplnej zázrak!“

Zkusil prst a ten zmizel uvnitř bez nejmenšího odporu. Vzdychla. Začal vysávat její poštěváček. Cítil, jak se mu na rtech zvětšuje. Každý jeho dotek byl odměněn hlasitým vzdechem.
Přidržovala si jeho hlavu tam, kde potřebovala a za okamžik se vzepjala v nádherné křeči.
Nechal ji malinko vydechnout, ale pak pokračoval. Snažil se najít její géčko hned třemi prsty a to dost divoce. Jeho jazyk kmital kolem poštěváčku ještě rychleji, ale když vysunul své prsty ven, projel jím od jejího zadečku až nahoru k ohromnému hrášku a pak zpátky. Nadzvihl její boky a jazykem kroužil kolem konečníku a snažil se ho protlačit co nejhlouběji.
Doprovázela to velmi hlasitými, nadšenými vzdechy a druhý, ještě hlasitější orgasmus byl tu.
„Vona snad má ráda análek,“ pomyslel si Jakub, „škoda, že to mi nic mocneříká,“ doplnil svou myšlenku.

Ani tentokrát ji nenechal vydechnout, přesunul se nad ní a nechal svůj kamenný úd vklouznout do její svatyně až po kořen. Přidržoval si ji za roztažená kolena, ale zatím si vychutnával jen jemné pohyby v nejhlubších hlubinách její studánky.
Viděl, že jí to dělá náramně dobře. Byla nádherná jako obrázek a hlavou mu blesklo: „Klika, že je Naty v Berlíně, protože bys s ní chtěl šukat furt! Je neskutečně pohybově nadaná!“
Malinko zrychlil tempo kratinkých přírazů a přidal krouživý pohyb pánve. V tom mu vycházela dokonale vstříc.
Třetí orgasmus na sebe nenechal dlouho čekat.
Zůstal chvilku v ní, oba prudce oddychovali.
Dívala se mu do očí a vnímal jak, jsou ty její dokořán otevřené a pořád ještě dokonale nalíčené. Něco šeptala, ale jazyku nerozuměl. Prsty probírala jeho vlasy a tak jí odpovídal česky.
„Natálko, bylas neskutečná, nádherná. Taková škoda, že žiješ v Berlíně!“
Ovšem vzápětí se opravil.
„Ještě že tak, protože to by byl pěknej průšvih,“ ale mile se na ní usmíval.

Zase něco odpověděla, podle tónu to znělo jako pochvala s otázkou na konci. Věděl, že má ještě rezervu a tak se znovu zvedl, a začal si s ní hrát. Hladil její dokonale tvarovaná ňadra. Nechtělo se mu věřit, že nejsou umělá, opravdu nebyla. Tentokrát si vychutnával její hladkost úplně. Nechával své kopí vycházet téměř celé ven a jeho špičkou kroužil kolem její rozevřené kundičky. Upozornil ji na odraz v zrcadle.
Začala ho se zájmem sledovat, upravila si polštář a nastavila se tak, aby mohla dobře vidět, jak v ní jeho nádherný úd mizí. Vzrušeně ten pohled komentovala, tentokrát anglicky. Nechal ho chvilku venku, ale její ručka se po něm hned natáhla a nasměrovala ho zpátky.
Překulil se víc nad ní začal přirážet zatím pomalu, ale pravidelně a s maximální amplitudou. Ještě se občas podívala do zrcadla. Když se ohlédl, viděl tancovat svůj vysportovaný zadek mezi jejími rozevřenými zvednutými koleny. Anglicky ten pohled také pochvalně komentoval. Zrychlil tempo. Byl překvapený, že pořád může a žádný výstřik se neblíží.
Zato Natálie se blížila dalšímu orgasmu.
Byla úžasná, když se proti němu opět vzepjala v další nádherné křeči.

Když se vzpamatovala, slyšel.
„A co ty? Nic? Ale já chci, aby ses taky udělal!“
„Naty, já teď potřebuju pauzu. Dáme si něco dobrýho z minibaru a až bude ten správnej okamžik, zopakujeme si všechno pěkně od začátku, ale přesto jinak.“

Vyskočila z postele, natáhla na sebe hotelový župan a posadila se do křesla. V koupelně našel druhý, oblékl se do něj a posadil se do druhého křesla. Pokoje byly velké a příjemně zařízené.
Vypili společně lahev vína. Byla už půlnoc, když se přesunul k ní, župan rozevřel a začal jí líbat na její nádherná prsa. Bradavky čněly mírně nahoru a on cítil, jak se mu zase jeho úd začíná topořit.
Vzala ho do rukou a její zkušené mazlení jej znovu změnilo v kamenný nástroj. Pochvalně zamumlala: „Hmm, ten je zase úžasnej!“
Odpověděl rusky: „Ty tvý špuntíky jsou taky neskutečný.“
Chvilku se vášnivě líbali, ale pak se přesunul níž. Položil si její chodidla na ramena a znovu se s plným zaujetím začal věnovat její neskutečně krásné růžové štěrbince. Teď už věděl, na co je nejvíc citlivá a dával si záležet na každém doteku.
Měl teď víc místa kolem jejího zadečku a bez skrupulí toho využíval. Vzrušovalo ho, jak tohle hraní bláznivě vzrušuje ji.
Ještě chvíli ji dráždil, pak se zvedl a nechal ji, aby si ten jeho nástroj navedla tam, kam potřebovala. Sama jím ještě kroužila kolem, takže cítil dokonalou mazlavost té studánky.
V okamžiku, kdy si ho přitáhla do sebe, vklouzl dovnitř jako po másle. Vychutnával si pohled na její soustředěnou tvář a dokonalá ňadra, pohupující se v jeho pomalém rytmu.
Střídavě hladila a štípala jeho bradavky. Vzrušovalo ho to a dal jí to najevo.
Uchopila ho za půlky a začala si ho stále rychleji přitahovat do sebe. Byla neuvěřitelná. Teď už skoro křičela, tentokrát anglicky, snad aby jí rozuměl.
„Jo, ještě, víc, dělej mi to! Víc! Víc! Jo! Jo! Teď!“ vzepjala se v dalším orgasmu a po chvilce padla zpět do křesla.
On ještě mohl a tak po kratinkém odpočinku pokračoval znovu šíleným tempem. Teď ale věděl, že to bude naposled a velice brzy. Soustředil se na to, aby oba vyvrcholili současně.
Nepřála si nic jiného. Také cítila, že on už dlouho nevydrží a že její bůhví kolikátý orgasmus je skoro tady. Ty druhé bývaly vždycky rychlé. Soustředila se na jeho úd a v okamžiku, kdy ucítila jeho pulzování, kterým plnil její studánku, přišel orgasmus i na ni.
Málem ztratila vědomí. Ještě pár okamžiků oba pokračovali ve svých pohybech, ale po posledních pomalých přírazech se zhroutili z křesla na podlahu a zůstali ležet jeden druhému v náručí.

„Víš, co je bláznivý, Jakube?“ zeptala se po chvilce pro změnu svou téměř rodnou ruštinou.
„To, že ve firmě končím a už se nebudeme vídat. Ty jsi ženatej, máš děti a tohle bylo něco tak úžasnýho, nádhernýho a ty jsi taky hrozně fajn a milej, takže kdo ví, jak by to dopadlo.“
Vyrazilo mu to dech, chvíli nic neříkal, ale pak odpověděl.
„Přesně tohle mě napadlo už před chvílí, Naty. Ty dobře víš, že jsi nádherná a že si můžeš chlapy vybírat. Milování s tebou je úžasný, povídání s tebou je báječný, protože se s tebou dá krásně mluvit o všem. Hrozně moc si cením tvý upřímnosti. Pro mě je vlastně vyznamenání, že jsem tady směl bejt s tebou.“
„Mm mm, to bylo spíš vyznamenání pro mě. Ty jsi báječnej chlap a já závidím tvojí ženě.“
Ještě si chvilku lichotili, pak se přesunuli na širokou postel se sklenkou koly smíchanou s miniaturou whisky a dlouho jen tak tlachali. Usnuli spolu až k ránu. Už dlouho mu nebylo tak krásně.

Hned v dalším týdnu zkoušel denně volat Evičku na číslo z její vizitky.
Pokaždé dostal stejnou odpověď: „Ne, paní Eva zde není, je služebně mimo,“ nebo „dnes není ve službě,“ a když se dožadoval čísla domácího telefonu, slyšel: „Nezlobte se pane, ale čísla domácích telefonů zásadně nesdělujeme.“

Další měsíc odletěl na několik dnů do Ruska a pak do Číny. Když se vrátil, její vizitka byla pryč a sekretářka tvrdila, že o žádné vizitce neví. Asistentka jakbysmet. Pomalu na setkání zapomněl.

O pár let později čekal v Ruzyni na odlet do Izraele. Procedura byla zdlouhavá.
Nudil se a o to víc ho překvapilo, když slyšel: „No těpic, Kubo! Co ty tady skoro vo půlnoci děláš?“
Zíral jako blázen. Před ním se zjevil v uniformě pilota Standa, spolužák z gymplu, do kterého by v životě neřekl, že by mohl létat. Žádný lumen to nikdy nebyl. Chvilku si povídali a pak ho napadlo se zeptat: „Hele, ještě tady dělá Evička?“
„No jasně, zrovna pozejtří s ní letím dvakrát do Paříže. Taková shit služba. Mám ji pozdravovat?“
„Jasně že jo! A víš ty co? Dej jí tuhle mojí vizitku a řekni jí, ať mi zavolá, když bude mít někdy náladu. Budu muset pomalu jít, zase budu nastupovat jako poslední pasažér. Oni Židi dělaji hroznej vopruz.“

Rozešli se každý svým směrem.
V letadle ho napadlo: „Tedy, chlape, nebuď blázen, proč by ti Evička měla volat? Má rodinu, snad si pamatuje, že ty taky a možná, že na tebe stejně už po těch pár letech zapomněla. Navíc vám bude za pár let oběma pade, no dobře, ale čtyřicet vám už bylo,“ smířlivě si přiznal.
Chvíli si zkoušel představit si ji, jak asi vypadá. Povedlo se mu to docela slušně. Zkusil si jí představit v posteli. Chvilku to trvalo, ale i to se podařilo. Nakonec si utřídil myšlenky.
„Hele, kdyby se náhodou ozvala, tak jen počestnej oběd nebo večeře, ale tu radši ne, tak jen kafíčko na kus řeči. Jasný, chlape?“ Bylo už dost po půlnoci a tak zkusil v letadle usnout.

O další měsíc později zazvonil telefon a sekretářka hlásila: „Šéfe, ptá se po vás nějaká dáma, co jí mám říct?“
„Co je zač, Šárko?“
„Jo, nějaká Eva Kaiserová, že prý od Standy a že už budete vědět.“

Použila své současné jméno, ne to dívčí, pod kterým na ní pořád vzpomínal.
„Hned mi jí sem přepojte.“
Tep se mu zvedl nejméně na stopadesát.
„Co jí řekneš?“ v hlavě měl úplně prázdno, v krku najednou sucho.
„Ahoj, neruším? Standa mi dal tvoje číslo, že prej budu vědět a ty taky, tak volám.“
„Tédy, to je supr, Evi, jsi to ty, ne? Hele, ale pojďme se radši někde potkat, ať se nebavíme po telefonu.“
„Proč ne? Jak bys to viděl?“
„Řekni si kdy a jestli oběd nebo večeři! Já můžu vždycky. Všechno ostatní může počkat.“
„No, jen nepřeháněj! Tak co třeba ve čtvrtek odpoledne?“
„Supr. Domluveno, udělám rezervaci v La Bodeguitě!“
„Tak v pět?“
„V pět. U trafiky v podchodu na Staroměstský? Budu mít džíny a světlou bundičku. Pršet nemá. Snad tě poznám.“
„Neměj strach, poznám já tebe a domluveno!“

„Ty vole, snad se neženeš do průseru! Nezapomeň, že jdete jen na kafe nebo vínko a když se to trošku protáhne, tak něco malýho k večeři! A žádný randění! Nejvejš tak občas to kafčo! Zapomeň na to, že bys ji balil, vona si tě stejně už pamatovat nebude, jako tenkrát v tom letadle!“

„Tedy, holka, co to zase děláš? Vždyť ho neznáš a ani si nepamatuješ, co von je zač? Standa sice říkal, že je to fajn kluk z gymplu a žes ho vezla jednou do Turecka, ale stejně nevíš, vo koho jde. Nejsi blbá? Co vod toho čekáš? Ale jednou jsi mu už zavolala, tak tam běž. Ale nic si nezačínej. Třeba je to zase jen nějakej další debil. Nebo taky ne? Hele, to poznáš za pět minut a když to debil bude, tak si dáš na jeho účet kafe a můžeš jít. Tak co. No a když bude fajn, necháš tomu volnej průběh, ale to se nestane, stejně jsou všichni chlapi stejný, akorát by si chtěli s holkou zapíchat a sbohem, víš, žes to párkrát zkusila s kolegama a bylo to vždycky tak. Necháš si to pod kontrolou a uvidíš. Kdyby tě náhodou sbalil, můžeš vždycky bejt první, kdo ho pošle k vodě. Stejně jako za ty roky těch pár nadržených pilotů. Na Luboše se můžeš vykašlat.“

V podchodu ji poznal hned. Byla snad ještě hubenější, než před pár roky, ale celé postavě dominovala nádherná prsa.
Podal jí malou kytičku a vyrazili. Večer se protáhl. Povídali si o všem možném a bavili se báječně. Zjistil, že měla v životě dost smůly. Na školu ji nevzali z politických důvodů, manželství nic moc, táta se sestrou zemřeli krátce po sobě asi před třemi lety a oba na rakovinu, takže si toho vyslechl spoustu o jejích báječných dětech.
Ale byla ohromně empatická, milá a dokonce ho vzala při svém vyprávění za ruku. Vypadalo to, že nikoho nemá, protože i její dlouholetý přítel začal létat před skoro před třemi lety u Emirates a tím se prakticky rozešli.
Při vzpomínce na něj si v duchu posteskla: „Jo von by František chtěl, ale nejvejš tak jednou za měsíc nebo dva se pomilovat a sbohem.“ To nebylo nic pro ni.

Po desáté se zvedli a vyrazili k metru. Každý bydleli na opačném konci Prahy, ale šokovalo ho, když řekla: „Víš, jak to mám doma, takže je ti jasný, že ten muj je navíc o dost starší a tak nějak už nestačí, tím pádem teď už nemám žádný zábrany. Tak se třeba někdy ozvi. Tedy když budeš mít náladu. Můžeme zase někde posedět. Dnešek byl bezva a moc za něj díky!“

Byl lehce v šoku. Něco takového nečekal, ale jen to prohloubilo jeho rozpaky. Byla báječná, akorát že mu bylo jasné, že když ji příště pozve, bude vlastně podvádět jak ji, tak tu svou báječnou ženu doma. Ale tušil, že zavolá dřív nebo později.

„Holka! Von byl tak bezvadnej! S takovým prima chlapem ses v životě nepotkala. A fakt pěknej mužskej eště k tomu! A von tě, chudák, celej gympl beznadějně miloval! Že ses musela, ty náno, zamilovat do toho třídního, když jsi věděla, že to stejně nikam nepovede. Ale je ženatej a přeci bys nechtěla, aby se kvůli tobě rozváděl. Ale to teď neřeš. Stejně ti nejspíš nezavolá.“

O tři měsíce později ji pozval do řecké restaurace na Žižkově. Mezi tím se krátce potkali ještě dvakrát na kafi na Kulaťáku, když jela z letiště domů.

Navigace v seriáluEvička – pokračování >>

Autor

4.5 54 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Laděk

Všimnul jsem si toho až teď – jak stará musí bejt titulní fotka, když slečna u dveří ajráku má na rukávu ještě „serp i mólot“ = emblém socialistickýho Aeroflotu …

albertan

Aeroflot to tam ma porad.

2
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x