To bude dobrý 3

Toto je 3 díl z 6 v seriálu To bude dobrý

Probudil jsem se a letmým pohledem na budík jsem zjistil, že je poledne. Nějak brzy, pomyslel jsem si s ohledem na čas a juknul na vedle spící Ivču. Odkopala se a špulila na mě holou prdelku. Měl jsem tisíc chutí ji poškádlit, ale vzhledem k noční anabázi jsem si to rozmyslel. Místo toho jsem vstal, došel si na záchod, pak se osprchoval a poté se normálně oblékl. To aby ji přešly nestydaté myšlenky až se probudí.

Zamířil jsem tedy do kuchyně a udělal si snídani.
Když jsem se vrátil do ložnice, stále ještě spala. Sedl jsem si na taburetku poblíž postele a čučel na ni. Asi to nějak vycítila, protože po chvíli otevřela oči a pár vteřin nepřítomně zírala, jak ji pozoruji. Zívla, protáhla se, odhodila deku a posadila se.
„Jak to, že seš voblečenej? Budem cvičit ne?“ vychrlila ze sebe.
Oblečení nepomohlo, zase myslela na sex.
„To mě chceš ušoustat k smrti nebo co?“ vyjel jsem na ni. „Ty popůlnoční hrátky vydaly za dvě cvičení, takže nejdřív zejtra,“ pronesl jsem nekompromisně.
Spíš na mě vejrala než se dívala a než jí došlo, co jsem řekl.
„Ach jo,“ povzdechla si. „Tak aspoň před spaním, jo?“ zaškemrala.
„Možná,“ odpověděl jsem neurčitě, aby si nemyslela, že budu skákat, jak ona bude pískat.

Šel jsem uvařit kafe.
Přišla za mnou do kuchyně nahatá a sedla si ke stolu proti mně. Postavil jsem před ní hrnek a zeptal se, jestli nechce vánočku.
„Ne, víš že nesnídám. Sem nějaká utahaná,“ řekla.
„Se divíš? A tos chtěla dělat ještě cvičení.“
„No jó, promiň. Vůbec mě to nedošlo.“

Chvíli bylo ticho. Pak, jak se pomalu vzpamatovávala, to přece jen nevydržela.
„Neměla bych ti to říkat, ale musím. Moc jsi mě překvapil. Myslela sem si, že když mě to uděláš dvakrát, budu ráda. A tys vydržel třikrát, jako ňákej mlaďoch. Na tvůj věk přímo neuvěřitelný. Bylo to… bylo to… no, prostě úžasný. Já při tom třetím čísle přímo omládla, snad o desítky let. Na to nikdy nezapomenu a tak ti říkám, až skončíme léčbu, tak když budeš mít chuť, můžeš za mnou kdykoliv přijít i kdyby to mělo bejt třeba jen jednou za měsíc.“

Netušila chudák, jaké proroctví říká.
„Zas to tak nepřeháněj,“ bránil jsem se toliké chvále. „Dyť sem se jen snažil udělat ti radost.“
„To bylo víc než radost, víc než potěšení, víc než já nevím co. Já to ani slovama nedovedu vyjádřit,“ pokračovala v lichocení.
„To by stačilo. Běž se radši osprchovat a oblíct,“ pobídl jsem ji, „i když se takhle na tebe pěkně kouká,“ dodal jsem potichu pro sebe.
Asi to zaslechla, protože se usmála a nakrucujíc prdelkou odkráčela do koupelny.
Když se vrátila již v plné parádě, řekl jsem jí, že ji rozhodně nevyhazuju, ale že bych chtěl být dneska sám, ať přijde až večer. Ani nemrkla okem, sdělila mi, že to chápe a odvrtěla se domů.

Odpoledne mně prozvonila Danka. Obratem jsem jí zavolal a hned se vyptával, jak se jí daří a neprodleně jí také popřál co nejrychlejší uzdravení a vůbec v tom novém roce aby si takové pitomosti s nemocemi už nevymýšlela. Také jsem se optal, jestli vůbec nějak slavili.
Zasmála se.
„Jak jsme asi tak mohli ve špitále slavit. Je fakt, že nám k večeři přinesli řízek s bramborovým salátem. Jinak jsme čučeli na televizi a o půlnoci náš sestřičky všechny oběhly se skleničkami džusu na přípitek. To bylo všechno. A co ty? Jak jsi slavil s Ivčou?“
„Ani se neptej. Chtěla mě zabít.“
„Cože?!“
„Chtěla mě zabít.“
„Jak, proboha.“
„No, protože sme na Silvestra žádný cvičení neprováděli, tak to po půlnoci chtěla všechno najednou. Ale ne jako cvičení, ale jako normální šukání,“ postěžoval jsem si.
„Ale tys to zvlád, né?“ ujišťovala se dychtivě.
„Jó, zvlád. Jenže z posledních sil. I ta závěrečná dávka co sem do ní pustil nebyla nic moc. Jen pár kapek.“
„To se asi není co divit,“ poznamenala. „A tak jak ste to spolu ďáli poprvé, jak podruhý a jak potřetí?“
„Teda, ty seš ale zvědavá,“ podivil jsem se.
„No to víš. Dokud z toho budu ještě něco mít.“
„Jak, z toho budeš ještě něco mít?“ nechápal jsem.
„To ti povím potom. Teď vykládej, přeháněj, prostě už začni,“ řekla netrpělivě.

Tak jsem spustil. S nejmenšími detaily jsem jí popisoval průběh všech dějství a nejvíc jsem si dal záležet na tom posledním. Slyšel jsem v telefonu jak zrychleně dýchá i jak vzdychá. Asi měly její prsty spoustu práce. Trvalo snad hodinu než jsem všechno převyprávěl.
„Ještě chvilku, třeba si vymejšlej, ale ať se ještě jednou udělám,“ zamumlala tiše.

Co mi zbývalo. Začal jsem si vymýšlet polohy, které bysme ve skutečnosti těžko zrealizovali. Taky jsem to popisoval hodně vulgárně, což zřejmě napomohlo tomu, že zanedlouho tiše vyjekla.
„A je to,“ řekla slastně a bylo přitom znát, jak si ten doznívající orgasmus snaží uchovat v paměti.

„Tak, a teď povídej ty,“ vybídnul jsem ji. „Slíbílas mi to.“
„No, není to nic moc veselýho,“povzdechla si. „Ve středu mi primář řek, že se to léčení zpomaluje a vypadá to, že by se mohlo zastavit úplně. Proto by mi od pondělka změnili léčbu. Je prý hodně účinná, má ale jednu slabinu. Přišla bych o veškerou sexualitu a k tomu potřebujou můj souhlas. V pondělí mám říct, jestli jo nebo ne. Přebírám to zprava zleva a nevím, jak se rozhodnout.“
„Prokristapána, co chceš rozhodovat,“ skoro jsem na ni vyjel. „To je přeci jasný, že budeš souhlasit. Důležitý je tvý zdraví, a ne ňákej sex. Koukni, je to jednoduchý. Prostě vezmem věci jak budou a hotovo. Já se s tím smířím, že na to nebudeš mít chuť, no a když by mě to dělalo potíže, tak si pomůžu rukou. Koneckonců, kdo ví, jak dlouho mě to bude ještě fungovat. Třeba na tom budu za rok stejně jako ty a bude to vyřešený. Tak co se nad tím teďka trápit a dělat si násilí.“
„Vážně si to tak myslíš?“ zeptala se váhavě.
„No jasně. Já tě tady chci mít živou a zdravou. Všechno ostatní je podružný a nedáme se ničím rozhodit.“
„Ty seš ten nejbáječnější chlap, co sem mohla potkat,“ vzlykla.
„No, to určitě,“ zabručel jsem. „Ty se tam trápíš, zatímco já ti sem nevěrnej s Ivčou.“
„Nejseš. Je to pro tvý zdraví a já sem si to tak přála,“ řekla vzdorně.
„Dobře, dobře,“ vzdal jsem to. „Nechme to bejt a poďme se bavit vo něčem jiným.“
„No jo, ale já o ničem nevím,“ řekla Danka lítostivě. „Vlastně, nezapomněl si koupit kalendář?“
„Nóó, tak to sem totálně zasklil. Ale už můžu chodit, tak ho v pondělí koupím,“ sliboval jsem.
Pak jsme se domluvili, že zase zavolá, až bude mluvit o čem a ukončili hovor. Netušil jsem, že všechno bude zase jinak.

Večer přišla Ivča jak slíbila. O tom, co jsem se dozvěděl od Danky, jsem jí neřekl nic. Jen jsem se zmínil, že jsme spolu mluvili a že žádná změna se zatím nekoná.
Tak jsme spolu chvíli jen tak plkali, chvíli se snažili zjistit co kde dávají v telce a nakonec jsme tak nějak spontánně začali hrát hry o kousky oblečení. Párkrát jsme se svlékli a opět oblékli (Ivča velice rychle, protože na sobě měla jen to své kimono a pod ním nic), až jsem před půlnocí prohlásil, že jdu spát.
„Ale nechceš jít spát voblečenej, že ne?“ rýpla si do mě Ivča.
Nezbylo mi než přetrpět ještě jednu hru. Naštěstí dáma je rychlá hra a když jsem navíc úmyslně prohrával, byl jsem v cuku letu na Adama. Ivča však nebyla hloupá ženská. Bleskově se zbavila kimona a byla v posteli dřív než já.
Čekala na mne s roztaženýma nohama v domnění, že na ni hned vlítnu. Zklamal jsem ji.
„Týý, Ivčo, víš, já sem dneska fakt ňákej utahanej. Bude fajn, když se jen votočíš na bok, já se k tobě přitisknu a hezky se spolu vyspinkáme. Kdo ví, co tě bude zejtra čekat za práci a budeš ráda, že ses pořádně vyspala.“
„Jéžišmarjá,“ vyděsila se. „Zejtra maj přijet mladý na oběd a já na to úplně zapomněla. Moh bys dát budíka na sedmou?“ požádala mě.

Nastavil jsem na telefonu buzení a vlezl za ní do postele. Přitiskl jsem se k ní jak jsem slíbil, objal ji, chytil za ňadro a chystal se usnout. Jenže můj semenáč byl jiného názoru. Jak si tak hověl lehce vložen mezi půlkami, najednou se sfanfrněl a začal nabírat na objemu jak jej začaly tlačit jeho zásoby. Náhle jsem měl pocit, že je tak tvrdý a plný semene, že se snad změnil na tanker. Pojednou se úžlabina mezi stehny pootevřela, objevil se v ní lodivod, hmátl po tankeru a rychle s ním zaplul do přístavního doku. Bylo v něm místa tak akorát, dokonce jsem mohl i proplouvat dopředu a dozadu, čehož jsem ihned využil a sbíral tak energii k vyprázdnění nádrže. Nespěchal jsem. Času bylo dost a chtěl jsem si to užívat. Nicméně energie se nastřádala a můj semenomet několika erupcemi zaplavil celý přístav.
Ivča počkala až z ní vypluju ven, pak se otočila ke mně a tiše řekla: „Tohle bylo nejlepší ‚Dobrou noc‘ za posledních čtyřicet let.“ Dala mi pusu, obrátila se a v mžiku usnula. Vzápětí jsem ji následoval i já.

Ráno rozezpíval budík svou budící melodii přesně v sedm. Než jsem stačil rozlepit oční víčka byla už Ivča oblečená.
„Tak já mažu,“ pronesla nesmlouvavě. „K jídlu si něco vem, snad něco najdeš. Večer ti to vynahradím.“
Pak se sklonila, hrábla pod deku a pohladila mi kokotka.
„Ne abys ho nějak namáhal, budu ho až přídu potřebovat,“ uchichtla se a poté mne opustila.

Když pominu odpolední pokec s Dankou, tak jsem se v podstatě nudil. Najednou jsem dostal strašlivou chuť na cigaretu. Ne že bych byl horlivý kuřák, to ne. Mně stačí jedna cigareta za týden a i za delší dobu, to podle okolností a chuti. Zuřivě jsem začal prohledávat šuplíky i kapsy oblečení abych někde našel zapomenutou krabičku. Měl jsem kliku. Objevil jsem ji v poslední bundě, kterou jsem měl na sobě někdy počátkem podzimu. Byly v ní dvě cigarety. Tak jsem jednu vytáhl a šel si na balkon zakouřit. Nedá se říct, že by mi to nějak pomohlo, ale aspoň jsem to zkusil.

Vrátil jsem se do bytu a uvelebil se v křesle. S nohama položenýma na podnožce jsem se rozhodl nic nedělat a jen čekat, až se objeví Ivča. Nenápadně se mi podařilo usnout, protože mě probudilo zatřesení ramenem.
„Jak teď můžeš chrápat?“ rozhořčovala se Ivča. „Sundej ten župan a něco si na sebe vem. Pudem se najíst ke mně, ať to sem nemusím tahat,“ nařídila mi a mně nezbylo než poslechnout, protože jsem měl hlad.

Po večeři jsme se vrátili k nám. Jelikož jsem byl normálně oblečený, následovaly obvyklé hrátky směřující k jedinému cíli, k šoustačce před spaním.
Než k tomu však došlo, zeptal jsem se.
„Ty, Ivčo, nezdá se ti, že to s tím sexem nějak přeháníme? Mně už sakra není dvacet a nejsem nadrženej puberťák. Prostě mně začínaj docházet síly.“
Možná jsem ten závěr řekl poněkud naštvaně, ale bylo mi to fuk.
Smutně se na mne podívala.
„Já vím. Chci toho po tobě moc. To je tím, že si chci co nejvíc užít než se Danka vrátí, protože pak budu mít po žížalkách. Ale neboj, přibrzdím a jestli se ti teď nechce, tak pudu radši spát domů.“
Udělala na mě tak nešťastný ksichtík, že jsem se musel alespoň v duchu smát.
„No, podívej,“ odtušil jsem, „mám ještě dvě cvičení. Když to bude jednou dneska a jednou zejtra, navíc normálně a ne jako cvičení, tak to snad ještě přežiju. Takže jestli chceš…“
Nedopověděl jsem.
Skočila mě kolem krku, obemkla nohama, div že jsem se s ní nesvalil.
„No ták, co děláš?“ zamručel jsem.
„Co by. Mám tě ráda, za všechno. A tak mě napadlo, že takhle sme to spolu ještě nedělali a mohli bysme to zkusit právě teď,“ šeptala mi do ucha vyzývavě.
„Nó, to bysme mohli zkusit,“ odtušil jsem, „ale někdy jindy. Já se fakt vidím už jen v tý posteli.
„Když jinak nedáš,“ povzdychla si zklamaně, „ale doufám, že mě aspoň trochu protáhneš.“
„Když mně to pude,“ pokrčil jsem rameny.
„Já ti v tom pomůžu,“ ujistila mne.

Došli jsme do ložnice, svlékli se a hupsli do postele. Ivča hned roztáhla nohy a já se vmáčknul mezi ně. Zkušeně zocelila mé měkké nářadí a vsunula ho do svého andělského rozparku. Trochu jsem se zavrtěl abych se v něm usadil a dal se do pomalých rytmických pohybů nahoru a dolů.
„Ach, Roby, takhle bys mě to moh dělat až do rána,“ zatoužila po chvíli.
„To asi ne. Já se budu snažit udělat co nejdřív,“ zafuněl jsem v odpověď.
Nekomentovala to, ale po pár minutách se ozvala znovu.
„To je vono. Nepřestávej, nepřestávej. Vydrž, vydrrrrž!“
Nevydržel jsem. Ve slabinách mě cuklo a už se to do ní valilo. Vyjekla a vzápětí jsem pocítil, jak mi sevřela ptáka a celá se rozechvěla v nastoupivším orgasmu. Nezbylo mi, než ji dodělat jak se patří a pak teprve se svalit vedle ní.

Ráno jsem se probudil a zůstal jen tak ležet s otevřenýma očima. Když se o něco později probrala ze spánku Ivča, slastně se protáhla a pak se naklonila ke mně.
„Že to byla večer paráda, co? Takhle se oba sejít naráz,“ řekla blaženě. „Nechtěl by sis to teďka zopakovat?“
„Ne… e. Až večer… možná,“ zavrtěl jsem hlavou.
„No jo, já vím. Nejseš robot,“ povzdychla si a začala se oblékat. „Musím trochu poklidit a ukuchtit něco k jídli, tak v poledne přiď,“ oznámila mi bez dalších komentářů a vytratila se.

Zůstal jsem si ještě nějakou dobu hovět, ale i pak jsem se oblékl a přemýšlel, co s načatým dopolednem. Zapnul jsem si kompjútr a brouzdal po internetu. Nic objevného jsem nenašel, tak jsem ho zase vypnul.
Rozhodl jsem se, že si uvařím kávu.
Vyšel jsem z obýváku a najednou zrada. V okamžiku, kdy jsem se otočil ke dveřím kuchyně, projela mi v zádech ostrá bolest, až jsem se sesypal na podlahu. Nehýbal jsem se a čekal, až bolest pomine. Ani ji to nenapadlo, mrše. Pokusil jsem se dostat na všechny čtyři a vstát. Bylo to kruté, ale povedlo se. Přidržujíc se zdí a v hlubokém předklonu jsem se přemístil do obýváku a složil se na gauč. Na něm jsem vydržel až do doby než se ukázala Ivča, když se mne nemohla dočkat doma.

„Proboha, co ti zas je?“ vytřeštila oči, když mne spatřila.
„Seklo mě v zádech.“
„Co že tě?!“
„Seklo v zádech,“ zopakoval jsem a vyobrazil jí přímo v barvách, jak k tomu došlo.
„Aha. No, občas se to stává,“ přikývla. „Tak si sundej košili, lehni si a já se na to podívám,“ nařídila mi.
S hekáním jsem se zbavil košile a natáhl se na gauč. Svými kouzelnickými prsty jemně prohmatala páteř, ale do míst, kde mne to bolelo nejvíc, se nedostala.
„Rozepni si kalhoty ať ti je můžu stáhnout a prošmátnout tě u toho tvýho macatýho zadku,“ poručila.
„No dovol! Já nemám žádnej macatej zadek,“ zaprotestoval jsem proti jejímu výroku.
„Tak teda boubelatej,“ s uchechtnutím se opravila a už mne tahala za nohavice.

Citlivě mne prohmatala na dolním konci zad a to tak daleko, div že mi nevlezla do zadku. Něco si u toho brumlala, ale nerozuměl jsem co.
„Elektrickou dečku asi nemáš, co?“ zeptala se najednou.
„To nemám.“
„Hm, já taky ne. Sice to jde prohřát i jinak, ale do toho se mě nechce, takže to jen lehce promasírujem,“ rozhodla se.
Našla bolestivé body a postupně všechny masírovala. Trochu se mi ulevilo, ale o moc ne, přestože na mě pracovala skoro hodinu.
Zdržela se pak u mne až do noci. Spát šla ale domů, prý abych ji neponoukal, jako kdybych ve svém stavu mohl.

Na druhý den zašla koupit Ibalgin krém, který mi pak při masírování vtírala na bolavá místa. Starala se o mě jako předtím a den jsme končili cvičením v protahování její nenasytné kundičky. Tak to šlo den za dnem víc jak týden, než uznala, že už se mohu o sebe postarat sám.
Dohodli jsme se, že k ní budu chodit na jídlo a trochu pokecat, aby nám nebylo smutno. Navrhl jsem Ivče, že bychom se mohli jednou týdně odvázat a zasprosťačit si. Okamžitě protestovala.
„Tys to dělal s Dankou jen jednou tejdně?“ zeptala se.
„To ne,“ honem jsem couval. „Jen každou středu a sobotu a když to na jednoho z nás přišlo, tak kdykoliv,“ přiznal jsem.
„No vidíš. A mě bys chtěl odbýt jenom jednou tejdně,“ řekla vyčítavě. „Když to budem dělat stejně, budu spokojená,“ uzavřela diskuzi a bylo dojednáno.

Konečně jsem začal chodit na procházky, i když v zimě jinak chodím jen velice nerad. Jenže tentokrát jsem se příliš dlouho válel doma a prostě mě ta zima nějak míň vadila.
Občas mne doprovázela i Ivča, prý proto, aby byla po ruce, kdyby mne zase seklo v zádech. Já si však myslel, že to dělala spíše proto, aby se doma necítila tak sama.

Už byla půlka ledna, když jsem si vzpomněl, že jsem měl koupit kalendář. V mých hovorech s Dankou už o tom nepadlo ani slovo a během léčení pochroumaných zad jsem to úplně pustil z hlavy.
Zašel jsem tedy do trafiky, jediné prodejny, kde to mohli mít a která byla v té době otevřená. K mému nezměrnému údivu žádné kalendáře nebyly k mání. Prý už to nikdo nekupoval, tak to vrátili.
No jo, ale co teď? V supermarketu takové věci nevedou a ostatní obchody jsou zavřené. Odpoledne jsem svůj neúspěch začerstva vykecal Dance. Vzala to s klidem filosofa.
„Když nejde vo život, jde vo hovno,“ prohlásila a tím to bylo smeteno z povrchu planety.
Přesto mě ten neúspěch mrzel a ten kalendář mi v hlavě trčel dál. Jak se ukázalo, ne zbytečně.

Autor

Navigace v seriálu<< To bude dobrý 02To bude dobrý 4 >>
4.7 41 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Asda

Dobry, jako vzdy. Ikdyz sokol ma vydrz a semenotvorbu lepsi nez nejaky 18ti lety mladik. 🙂

Junior

Výborné pokračování. I když je v jeho věku (kolik mu vlastně je) tohle možné.

Kamil Fosil

Děkuji za toto pokračování, které se mi opět velice líbilo.
V komentáři k minulému dílu jsem si přál takovou sousedku, jako je Ivča, a když jsem začal číst tento díl, tak jsem si uvědomil, že základem je mít manželku, jako je Danka.
A tu máš čerte kropáč! Změna léčby a hrozba ztráty sexuality.
Doufám, že to dobře dopadne.

3
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x