To bude dobrý 05

Toto je 5 díl z 6 v seriálu To bude dobrý

„Nebude to trochu nepohodlný, takhle ve stoje?“ zeptal jsem se tiše.
„Možná, ale teď je to přesně to, co potřebuju. To je… to je…“
Začala téměř neslyšně vzdychat. Díval jsem se jí do očí rozšířených úžasem, ale i vášní a slastí. Těžko to pojmenovat. Bylo to však potěšující podívání.

I když jsem přirážel jen jemně, protože v poloze ve stoje bez opěry se nedalo moc divočit, zřejmě ji to velice vzrušovalo. Uplynula snad jen minuta, když lehce vykřikla a začala svírat návštěvníka v propuknuvší extázi.
„Šmánkote, to byla nádhera. Dyť já už úplně zapomněla, jaký to je,“ šeptala mi vzrušeně do ucha. „Pokračujte. Nepřestávejte, nepřestávejte. Ach, ááách,“ zavzdychala a přitiskla se ke mně ještě víc.

Samozřejmě jsem ji obdělával dál, nebyl důvod přestat, zvláště, když vzrušení mi stoupalo jen pomalu. Zato ona měla vzrušení nekonečnou zásobu. Netrvalo dlouho a udělala se podruhé. Tím už mě nastartovala závěrečnou fázi. Když jsem jí předával vše, co ve mně bylo, udělala se potřetí.

Jestli jsem si myslel, že se konečně trochu uvolním, byl jsem na omylu. Tiskla se ke mně dál jako klíště a když jsem z ní definitivně vyklouzl, povolila své sevření jen o něco málo.
„To bylo něco tak neskutečně krásnýho, že to ani nedokážu vypovědět,“ začala sdělovat své pocity. „Pět let jsem držela celibát. Až vy jste dokázal abych ho porušila a já jsem vám za to nesmírně vděčná a nevím, jak vám poděkovat…“
„Pojďme se umejt,“ přerušil jsem její chvalozpěv. „Kde máte koupelnu?“
„Co? Jo, jasně. Pojďte.“ Konečně mě pustila a zavedla nás do koupelny.

Po náležité očistě jsme se vrátili do obýváku. Zamířil jsem ke své hromádce s tím, že se obleču. Jenže k tomu nedošlo.
„Ne. Prosím vás ne. Chci se na vás ještě dívat. Nespěcháte snad.“
„To ne. Ale chtěl jsem vás pozvat někam na večeři, když už jsme v tom fofru zapomněli na jídlo.“
„To mě ani nedošlo. Ale zvu já vás a ne někam, ale tady. Něco rychlýho udělám. Nebude to sice žádná hostina, ale o hladu nebudem.“
Zvedla se a zamířila do kuchyně.
„Poďte se mnou,“ zavolala ještě.
Šel jsem tedy za ní.
„Udělám obložený chleby, jestli vám to nevadí.“
Nevadilo mi to.
„Chcete dva, tři, čtyři, pět?“
Usmál jsem se.
„Cos to Honzo, cos to sněd. Stačí dva.“
„Víte, nečekala jsem, že to bude trvat tak dlouho a že se z toho vyklube takovej pěknej závěr. Já se prostě takhle odbejvám…“

Nechal jsem ji povídat. Stál jsem schválně u stolu a sledoval, jak na mě po očku pokukuje.
S chutí jsme pak snědli vše, co připravila a vrátili se do pokoje.
Sedla si vedle mne na gauč a upřela na mne své nevinné oči. Bylo mi jasné, že bude něco chtít.
„Můžu se k vám přitulit?“ zeptala se tiše.

Místo odpovědi jsem ji vzal kolem ramen a přitiskl ji k sobě. A abych nevypadal jako dřevo, položil jsem jí ruku na prsa.
„Ach, to je ono. Tohle jsem hrozně potřebovala,“ vzdychla slastně a pokračovala. „Vy jste mě tak ohromně vzrušil, to si ani nedovedete představit. Přišla jsem vám hodně nenasytná?“
„Vzhledem k vašim okolnostem bych řek, že tak přiměřeně,“ usmál jsem se na ni a dál rukou šmejdil po buclatých kozičkách.
„Opravdu? Já už se bála, jestli jsem nevypadala jako nějaká rajda. Po tolika letech jsem se prostě neudržela a…“
„Já vám rozumím a chápu to,“ přerušil jsem ji. „Co bylo hoďte za hlavu a těšte se z toho, co je teď.“
„Máte pravdu,“ potěšeně se usmála. „Víte já…“ spustila a začala se nečekaně zpovídat ze svého sexuálního života.

Bylo to zajímavé a já pozorně naslouchal. Nepřestával jsem přitom hladit její půvabné bochánky a čas od času juknul dolů na hebký porost černého trojúhelníku.
Asi po půlhodině povídání jsem to nevydržel a sáhl jí mezi nohy.
„Oh, to je krásný,“ zareagovala. „Jak to děláte, že vždycky víte, kdy a co máte udělat?“
„Já nevím. Prostě mě to napadne a udělám to.“
„No, mě teď taky něco napadá,“ řekla, vložila mi ruku mezi nohy a pustila se do díla. „Pomyslela jsem si, že byste si zasloužil mi to udělat ještě jednou, ale ne ve stoje. Normálně.“
Šťastně se přitom usmívala, s jakou nenápadností mi předložila svou nabídku.
„Ano? A není to náhodou tak, že se na to třesete jako ratlík na buřta?“
„No, je,“ přiznala. „Když s váma to bylo tak hezký, že po tom znovu toužím jako po ničem jiným. Snad vás k tomu nebudu muset moc přemlouvat.“
„Vždyť už jste mě skoro přemluvila… tam dole,“ poznamenal jsem.
„Jejda. No jo. Tak to už bysme mohli, že jo?“ usoudila bystře. „A tady? Nebo v ložnici?“ honem přemýšlela.
„Kde se budete cejtit nejlíp,“ smál jsem se její nedočkavosti.
„Já se budu cejtit nejlíp všude, kde vás budu mít v sobě,“ zasnila se. „Bože, jak já bych si přála mít nějakou památku kde by bylo vidět, jak se spolu to… páříme. Kdyby to tak šlo vyfotit,“ povzdychla si.
Asi se styděla přede mnou mluvit sprostě.
Rozesmál jsem se.
„Poslyšte,“ řekl jsem vesele, „klidně řekněte šoustáme. Mně to vadit nebude a vy to jistě sama dobře znáte. Mluvte, co vám slina na jazyk přinese.“
„No, my jsme s manželem tak mluvili běžně, ale před váma se trochu stydím tak mluvit,“ přiznala po chvilce.
„Tak vidíte. Možná by šlo něco vyfotit,“ zamyslel jsem se. „Když budete dostatečně rychlá, tak asi jo. Teda, jestli to fakt chcete.“
„To víte že jo,“ pravila dychtivě. „Udělám všechno co řeknete,“ slibovala.
„Tak jo. Nejdřív ale malou zkoušku. Když to zvládnete, pudem na to dovopravdy. Teď bych si tady potřeboval lehnout,“ oznámil jsem jí.

Poslušně vstala a já se natáhl na gauči a vydal první pokyn.
„Tak si nasedněte zády ke mně a rukama se zapřete dozadu.“
S nepředstíranou radostí se vyhoupla na gauč, napíchla se na mně a ruce dala za záda.
„Dobrý?“ zeptal jsem se.
„Je to prima,“ přikývla.
„Fajn. Postavte se vedle a zopakujte to, ale musíte to stihnout do čtyř vteřin. Já vás odstartuju a budu odpočítávat.“
Ochotně slezla a čekala na povel.
Řekl jsem: „Teď,“ a začal odpočítávat. Nestihla to. Opakovali jsme to tak dlouho, až se třikrát po sobě do limitu vešla.
„Šikulka,“ pochválil jsem ji. „Gauč se asi nedá roztáhnout, co?“ zeptal jsem se.
„Ale dá, podívejte.“
S něčím zahýbala a najednou tu stálo široké dvojlůžko.

Připravil jsem vše k focení. Nastavil jsem fotoaparát na stativ a naučil Ditu, jak s ním má zacházet. Připomněl jsem jí, že samospoušť je na deset vteřin a ona tudíž má jen osm vteřin na zaujmutí pozice.
Horlivě pokyvovala hlavou, že ví, a celá se třepala na to už začít. Mohli jsme, až na to, že během příprav můj ocas usnul. Pro Ditu ale nebyl problém ho hbitě vzbudit.
Postavila se k foťáku, stiskla spoušť, křikla: „Teď,“ a já spustil odpočítávání.
Zakabonila se, že jí to moc nevyšlo.
„To nevadí,“ chlácholil jsem ji, „zkusíte to znova.“
Další pokusy už byly OK a nafotilo se asi patnáct snímků.

„Teď zkusíme něco jinýho. Lehněte si místo mě a podržte mi foťák,“ požádal jsem ji.
Uvelebila se místo mě. Klekl jsem si mezi nohy, zdvihl je nahoru a přitáhl si ji na stehna tak, abych ho mohl do ní v pohodě zasunout, což jsem také bez okolků provedl. Natáhl jsem ruku pro foťák. Bylo poněkud problematické najít vhodný záběr, tak jsem vyzkoušel jak ten přímý, tak i ten náhodný.
Nacvakal jsem zhruba třicet snímků s tím, že snad z toho něco vyjde.
„Řekl bych, že experiment skončil,“ oznámil jsem Ditě a usmál se na ni.
„Takže teď už si konečně můžem to… zašoustat?“ chtěla se ujistit.
„No jasně,“ odpověděl jsem.
Vstal jsem a šel odložit fotoaparát. Pak jsem se jí vrhnul mezi nohy, položil je na ramena a tvrdě do ní proniknul.
Vyjekla překvapením, ale neucukla. Držela jako helvetská víra.
Pral jsem to do ní vší silou, proti čemuž vůbec neprotestovala. Spokojeně hekala, ve tváři nekonečnou slast a blaženost. Když to na mě začalo přicházet, stopnul jsem to.
„Jé, vy už nemůžete?“ zvolala udiveně.
„Ale jó, můžu. Jen jsem si dal menší pauzičku, aby to pak trvalo o něco dýl,“ vysvětlil jsem jí.

Po chvilce odpočinku jsem pokračoval, jen v o dost mírnějším tempu. Vrněla jako kotě a když se udělala, stálo to za to. Já to v té chvíli měl už na krajíčku a o pár vteřin později jsem jen stisknul kůzlata a se silným přírazem do ní vychrlil vše, co ve mně bylo. Přitiskla mě k sobě a nepustila, dokud jsem z ní nevyklouzl.

Došli jsme se omýt a já pak začal balit věci. Nejprve jsem si stáhl poslední udělané snímky na svou kartu a poté přišlo na řadu vybavení. Za jejího neustálého švitoření, jak to bylo nádherné, kouzelné, a já nevím ještě jaké, s jasným úmyslem mne pohnout ještě k jednomu číslu, jsem se oblékl a postavil se proti ní.
„Paní Dito,“ spustil jsem nesmlouvavě, „souhlasím s váma, že to bylo moc pěkný. Ale já už prostě musím domů. Tak kdybyste byla tak hodná a odvezla mě. No a když ne, tak klidně dojdu pěšky.“
„A co byste chodil? Říkal jste, že jste sám doma, tak klidně můžete spát u mě,“ nedala se odradit od svého záměru.
„Jenže já už mám doma vyleženej svůj dolíček a ten by mi moc chyběl. A taky už mi není dvacet abych vydržel vaši vidinu o spaní s váma. I tak mám silnej pocit viny, že jsem byl svý ženě nevěrnej. Nechtějte, prosím, aby byl ještě větší. Hmm?“
Pohladil jsem ji po tváři a usmál se na ni.

„Tak mě aspoň pohlaďte po celým těle,“ vyhrkla celá smutná, že pro ni ten podivuhodný den neodvolatelně skončil.
Vyhověl jsem jí. Polaskal jsem ji od hlavy až k patě, především pak na ňadrech a mezi nohama. Na závěr jsem ji vášnivě políbil. Odtáhla se ode mne již s úsměvem ve tváři.
„Dal jste mně co jste mohl, nemůžu chtět víc,“ řekla, oblékla se a odvezla mne domů.

Následujících několik dní, až na výjimky, kdy jsem telefonoval se ženou či uspokojoval Ivču, jsem pracoval na fotografiích. Provedl jsem důkladnou selekci dobrých snímků od méně povedených a z toho co zbylo jsem některé jen upravil, a u některých jsem odstranil pozadí a nahradil je jiným. Například ležela na pláži, nebo stála na skále či seděla na židli v parku a podobně. Pak jsem vybral několik nejlepších a vytiskl je.

V pátek se udály dvě příznivé události.
Před polednem mi volala Danka, že jí primář oznámil, že je na tom skvěle, a tudíž vysadí léky. Prý tam ale ještě zůstane dva až tři týdny na pozorování, jestli se něco nezmění. Pokud bude vše v pořádku, propustí ji domů.
A hned po obědě přijela Ivčina dcera, aby s ní hned jela k ní, že ji nutně potřebuje a že ji druhý den přiveze zpátky. O co šlo jsem se nedozvěděl ani později, každopádně to byla příjemná zpráva vzhledem k mému plánu.

Zcela volný jako pták jsem odpoledne zašel za paní Ditou do obchodu chvíli před zavírací dobou. S nasazeným náhubkem jsem ji slušně pozdravil a podal ji balíček s fotografiemi.
„Taky přeju hezkej den. Co to je?“ zeptala se s úsměvem.
„Podívejte se,“ usmál jsem se na ni též, což ale pod respirátorem nebylo vidět. „Ale radši tam vzadu nebo až doma,“ poradil jsem jí tajemně.
Váhavě si balíček vzala a odkráčela s ním do své neveřejné místnosti. Následoval jsem ji. Opatrně balíček rozbalila a při prvním pohledu na obsah vytřeštila oči.
Sundala si roušku, pak se podívala na mně, zpátky na fotku a znovu na mně.
„To… to… jsem já?“ pípla nevěřícně.
„Nepoznáváte se?“
„To… to jó… ale… dyť jste mě fotil doma!“ Nějak nedovedla pochopit, že na fotce leží na pláži nahá, když jsme na žádné nebyli.
„Kouzlo moderní fotografie,“ napověděl jsem jí.
Začala probírat další snímky. Jen mimika jejího obličeje dávala tušit, že je přímo ohromená tím, co vidí.
„To je neskutečný,“ řekla, když si prohlédla poslední fotografii. „To vám muselo dát strašně práce.“
„Ani ne. Když víte, čím co a jak udělat, tak to docela de.“
„Nevím, jestli vám to budu schopná zaplatit. Takovej práce,“ povzdychla si.
„Co byste platila?“ namítl jsem. „Pro mě bude největší odměnou, jestli jsem vám tím udělal radost. Jestli jsem vás potěšil. Jestli jo, tak budu nanejvýš spokojenej.“
„Vy jste neuvěřitelnej, jasně že jste mi udělal radost a hodně velkou,“ pokývla hlavou. „Měla bych vám aspoň udělat kafe, ale jen u mě doma.“
Zvědavě na mne koukala, co na to já.
„A opravdu jen kafe?“ zeptal jsem se s trochou poťouchlosti.
„Nó, jo,“ zaváhala. „Ale nemusí zůstat jen u toho,“ opatrně dodala a pátravě se na mě zahleděla.
„Myslíte tím to, co mě právě teď napadlo?“
„Určitě. Jestli vás napadnul sex, napadnul vás správně. Ty fotky mě tak vzrušily, že na jinýho ani nemůžu myslet.“
„Taky nemůžu říct, že by mě ty fotky nechaly nějak chladným. Ostatně, za to focení si vy pro svou nekonečnou trpělivost se mnou při focení, a snad i já, zasloužíme trocha toho potěšení. Nebo snad ne?“
„To víte, že jo! Hned zavřu krám a pojedem,“ zajásala a než jsem se nadál, už jsme seděli v autě.

Když jsme dojeli k Ditě domů, ze všeho nejdříve uvařila slíbenou kávu. Pak jsme si sedli do obýváku, popíjeli to kafíčko a ona si na stolku rozložila fotografie a prohlížela jednu po druhé, jako by se jich nemohla nabažit.
„Já nemám slov,“ zdvihla ruce, když odložila poslední fotku. „Ty obrázky jsou tak nádherný, že kdybych se nestyděla, pověsila bych si je tady všude.“
„Tak to mě moc těší, že se vám líběj. Mám pro vás flešku se všema fotkama ve třech adresářích. V adresáři VŠE jsou úplně všechny snímky tak, jak se nafotily. V adresáři VÝBĚR jsou ty, co máte na stole a v adresáři X jsou ty super speciální. Takže vám radím, abyste všechny tyhle fotky co máte v notebooku vymazala, nejlíp programem, kterej je přepíše, a nechala si je jen na flešce. To je asi všechno, co jsem pro vás moh udělat. A musím vám pochválit kafe. Je ještě lepší než minule.“
„To jsem moc ráda,“ řekla potěšeně.
Pak vstala a šla k oknu zatáhnout žaluzie. Cestou zpátky se u mě zdržela a nabídla mi ruku na znamení, abych ji následoval. Uprostřed pokoje jsme zůstali stát.
„Můžu vás svlíknout?“ zeptala se ostýchavě.
Pohladil jsem ji pohledem a kývnul na souhlas.

Svlékla mi svetr a pomalu rozepínala knoflíčky košile. Pečlivě ji složila na stolek. Zbavit mě kalhot ji nedělalo žádný problém a šlo jí to rychle. Zato s boxerkami si dávala načas. Pomalu je stahovala dolů a s napětím sledovala, jak se zvolna odkrývá můj mohutnící nezbeda. Když se objevil celý, vzala ho opatrně do pusy a zároveň jedním pohybem stáhla boxerky na podlahu. Opustila ho ve chvíli, kdy dosáhl plné bojové pohotovosti. Hladíc mě po těle pomalu vstala a když se narovnala, políbila mě tak náruživě, až mne to překvapilo.
Ty teda holka jedeš, pomyslel jsem si a pustil se do rozepínání halenky. Byla dole nato šup. Následovala sukně a podprsenka. Sklonil jsem hlavu k ňadrům a pusou sevřel bradavku. Přitom jsem zaklesnul prsty za okraj kalhotek a počal je stahovat dolů. Stejným směrem jsem počal líbat její tělo. Kalhotky se ocitly na podlaze a můj obličej na dotek vonící louce mezi nohama.
Lehce jsem nasál aroma a přejel jazykem po prosvítající pěšince. Proti všem předpokladům jsem však vstal, nasměroval Ditu ke gauči, posadil ji na okraj a jemně položil tak, aby chodidla zůstala na podlaze.
Roztáhl jsem jí nohy, klekl si mezi ně a rukou několikrát něžně pohladil jemný, černý kožíšek, lemující vstup do svatyně.
„Óóóh,“ ozvala se Dita a vtlačila mi hlavu do klína.
Tak jsem do něj zabořil obličej a jal se jazykem procházet po zmiňované pěšince. Jenže jsem se na ní propadal stále hlouběji a hlouběji, až jsem najednou ucítil krůpěje rosy, stále mohutnější, až v tom místě počal vyvěrat pramínek a posléze potůček ženské šťávy. V ten moment jsem dovnitř zasunul prsty.

Narovnal jsem se. Tam nahoře jsem se dal do masírování pravého ňadra, zatímco dole jsem řádil prsty v rozvodněné tůňce.
Dita začala zrychleně dýchat a po chvíli mého snažení i slabě sténat. Oči měla rozšířené dokořán a ve tváři těžko popsatelný výraz silného rozechvění. Bylo znát, že ji to čím dál víc rajcuje.
„Prokristapána, tak už mě ho tam vraž!“ zaúpěla v okamžiku nejvyššího vzrušení.
Bleskově jsem jí vyhověl. Jen jsem se ocitl uvnitř, musel jsem bojovat s vlnami erotické extáze, jež se jí zmocnila. Páni, to byla tedy síla. Sám jsem byl z předchozího činění nabuzený až hrůza a její orgasmus to jen umocnil.
Netrvalo ani minutu a vystříkal jsem, co se do ní vešlo.
Zvedl jsem se a posadil vedle ní. Natočila se ke mně. Obličej jí přímo zářil, že nebylo třeba dalších slov.
„Obávám se, paní Dito, že dneska se už na víc nezmůžu,“ oznámil jsem tiše.
Trochu jsem jí zalhal, přestože jsem měl tisíc chutí pokračovat. Usoudil jsem, že tohle rozlučkové číslo bylo to nejlepší, na co bude dlouho vzpomínat.
Vzala to rozumně. Nenaléhala a zavčas mne odvezla domů.

Čas letěl jako splašená kobyla. Než jsem se nadál, Danka byla doma. Krátce po poledni ji přivezla sanitka, kterou zařídil pan profesor Hudlal vzhledem k omezenému covidovému cestování.
Vletěla mi do náruče, div že mně neumačkala.
„Konečně doma. Konečně!“ zajíkala se štěstím a pusinkovala mě jak malého chlapečka z mateřské školky.

Samozřejmě jsme museli její návrat oslavit a bez Ivči to nešlo. Ta, když se dozvěděla že Danka přijede, nedala jinak, než že navaří sváteční oběd i večeři. Splnila to do puntíku.
Nezbylo nám než na ten oběd jít k ní. Odpoledne jsme pak strávili tlacháním a mírným popíjením. Po večeři nás Ivča milostivě propustila, abychom si zbytek večera konečně užili jen spolu.

Danka hned zamířila do ložnice a začala se svlékat. „Roby, určitě ses těšil na to, až budeme sami. Tak poď a udělej mi to. Jen mám obavy, že už to nebudu já,“ řekla tiše a postavila se nahá proti mně.
Zálibně jsem si ji prohlédl.
„Víš, Dani, roky se na nás už trochu podepsaly, ale pro mě budeš pořád tou nejkrásnější ženskou,“ odpověděl jsem jí.
Rychle jsem se zbavil oblečení, přistoupil k ní a položil ruce na její stále ještě pěkná ňadra.
„Ty pro mě taky budeš ten nejkrásnější chlap,“ přisvědčila a hmátla mi po něm. Během chvilky mi ztvrdnul.
„No vida, přece jen jsem to nezapomněla,“ usmála se vesele a rozložila se na posteli, připravena mě přijmout.
Nečekaně bylo trochu obtížnější do ní proniknout, ale pak už to šlo. Až na to, že jsem necítil žádnou její odezvu. Došlo mi, že asi bude raději, když se udělám rychle. Tak jsem přidal a zanedlouho se do ní vystříkal.

Leželi jsme tiše vedle sebe a každému se v hlavě honilo něco jiného.
„Roby?“
„Ano?“
„Chci ti jen říct, že se nemusíš bát. Vyhovím ti vždycky, kdykoliv si to budeš přát. Opravdu. Mám tě ráda, víš?“
„Já tebe taky, Dani. A proto to uděláme takhle. Já budu respektovat, že na sex už prostě nejseš a nebudu ho po tobě chtít. Protože kdybych chtěl, tak to budeš brzy nenávidět a mně asi taky. Hele, to bude dobrý. Když už bych to jó nemohl vydržet, tak mám docela pracovitou pravou ruku. A navíc, co já vím, jestli za rok, za dva ještě budu moct? Nelam si s tím hlavu, to bude dobrý,“ konejšil jsem ji.

Jenže znáte ženské. Vždycky musejí mít jiný názor.
„Já mám lepší řešení,“ řekla. „Najdeš si milenku.“
„To snad nemyslíš vážně!“ vzepřel jsem se jejímu nápadu. „Na starý kolena abych ti byl nevěrnej? A kterápak by chtěla starýho dědka?“
„No tak ji hledat nebudeš. Domluvíme to s Ivčou. Jste na sebe zvyklí, tak vám pokračování nebude dělat problém,“ řešila Danka situaci zase po svém.
„To bude blbý,“ oponoval jsem. „To bylo něco jinýho když si byla pryč, ale teď, když seš doma? To si myslím, že by se blbě cejtila i Ivča.“
„Ale necejtila. Já jí to vymluvím. A zavolám ji hned a vy mě ukážete, jak vám to spolu de a pak už vám to pude samo, i když už u toho nebudu,“ rozhodla se najednou a hned se svou vizi jala uskutečňovat.

Jen Ivča dorazila, začala ji Danka tvrdě zpracovávat. A protože byla tvrdohlavá jako mezek, tak bylo po jejím. Za jejího dohledu jsme se s Ivčou předvedli ve třech základních polohách. Vesele pak prohlásila, že si nemyslela, že nám to tak pěkně půjde a hned nám vyhradila středu a sobotu k radovánkám.

Nikdy bych neřekl, že si na to zvyknu. Ale jak šel čas, bylo to pro mě čím dál samozřejmější a plně jsem toho využíval. Danka z toho měla kupodivu radost a ještě mě hecovala.
Ve vzájemném souznění to fungovalo už víc jak rok a půl. Až jednoho dne…

Až jednoho dne jsem jako obvykle zašel plnit šukací plán. Ivča mi otevřela a tvářila se nějak smutně. Objala mne a tiše řekla: „Musím ti něco říct. Pojď.“
Zavedla mne do obýváku, kde jsme se usadili na gauči. Ztěžka si povzdychla a spustila:
„Víš, Roby, nevím jak, ale najednou jsem na tom stejně jak Danka. Už měsíc nemám chuť na sex a vůbec nic z toho nemám. Je to skoro až…“
„…nepříjemný,“ dopověděl jsem za ni. „Hele, Ivčo, to je jednoduchý. Prostě budem na sex prdět a já v případě nutnosti použiju ruční pohon. Akorát snad, že byste mě k tomu mohly udělat striptýz, abych měl lepší stimulaci. Ani jednu z vás nebudu nutit k něčemu, co by se vám zajídalo. Takže si s tím nelam hlavičku. To bude dobrý. Uvidíš.“
Rozbrečela se.
„Když mě se to s tebou tak líbilo a teď nebude nic,“ vzlykala.
„To m ě taky,“ vzdychnul jsem. „Nezbude nám, než si zvyknout a zvyknem si,“ ujišťoval jsem Ivču a přitisknul ji na svou hruď abych ji utěšil.

Co se dalo dělat. Vzal jsem věci tak jak jsou a když se mi po těch radovánkách zastesklo, říkal jsem si jen: „To bude dobrý, Roby. To bude dobrý.“

Autor

Navigace v seriálu<< To bude dobrý 4
4.8 40 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Výborné pokračování. Jsem zvědav jak se to vyvine a co bude dál.

Kittikit

Mne to pripada jako konec 🤔

Junior

Vím, že je ještě jeden díl v systému.

Kamil Fosil

Roby, určitě to bude dobré, ale s paní Ditou by to mohlo být lepší.

4
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x