Po pár týdnech kvůli školám otevřeli papírnictví. Teprve po třech dnech jsem si při obědě vzpomněl na kalendář a vytušil příležitost, že právě tam bych mohl ještě pochodit. Stejně jsem potřeboval udělat běžný nákup a nebude problém svou naději s tím spojit. Ve městě jsou tři papírnictví a já se odpoledne po nákupu v Bille a v trafice vypravil do toho největšího.

Nasadil jsem náhubek, vešel dovnitř, popadl košík a zamířil mezi liduprázdné regály. Pomalu jsem procházel kolem vystaveného zboží a vyhlížel toužebný kalendář. Obešel jsem regál i z druhé strany, došel skoro až na konec, ale nikde nic. Otočil jsem se a vydal se zpátky, zda jsem ho někde nepřehlédl. Zastavil jsem se uprostřed prodejny a zvažoval co dál, i když zvažovat vlastně nebylo co. Najednou se za mnou ozval hlas.

„Hledáte něco? Můžu vám s tím pomoct?“
Otočil jsem se a spatřil prodavačku, které jsem si při vstupu do obchodu nijak nevšiml.
„Nějak jsem vloni nekoupil kalendář, protože jsem byl marod a když už jsem ho moh jít koupit, tak už je v trafikách neměli. Tak jsem si myslel, že bych mohl pochodit tady, ale jak se zdá, taky je nemáte,“ vyoslil jsem jí svůj příběh.
„Ale máme,“ usmála se mile. „Poďte se mnou.“
Zavedla mne mimo regály za roh.
„Máme tyhle nástěnný,“ ukázala na stojan, kde visely kalendáře od malých po velké.
„No jo, jenže takovejhle nemám kam pověsit. Já potřebuju obyčejnej stolní,“ zavrtěl jsem zklamaně hlavou.
„Aha,“ dovtípila se, „tak vám můžu nechat už jen tenhle poslední,“ usmála se. Zašla za pult a odkudsi vytáhla takový, jaký jsem potřeboval.
„Ten je moc hezkej, podívejte se,“ řekla a s dalším milým úsměvem mi ho podávala.

Copak o to, hezký byl. Obrázky s postavičkami z Večerníčků, to by se Dance líbilo, jenže to mělo své jenže.
„Je opravdu pěknej,“ přikývl jsem. „Jenže je určitě váš a vám by tady určitě chyběl. Děkuju moc, ale nějak si poradím i bez něj,“ zdvořile jsem odmítl nabídku.
„Ale vůbec ne. Já ho tu měla jen kvůli těm obrázkům, jinak ho vůbec nepotřebuju,“ vysvětlila a začala balit kalendář do papíru.
„Vypadáte nějak přemrzle,“ upřela na mne na moment oči a balila dál.
„To taky sem. Ne, že by byla nějaká moc zima, ale fouká děsně ledovej vítr, co člověku proniká až do morku kosti.“
„A tak to já vám uvařím kafe, na chvilku si sednete a zahřejete se. Beztak teď už sem asi nikdo nepříde,“ rozhodla se a už se hrnula do světa za závěsem.

Podíval jsem se na hodinky.
„Ale to já nemůžu,“ zavolal jsem na ni.
Otočila se.
„A proč byste nemoh?“ zeptala se s podivem.
„Protože by mně ujel autobus.“
„A co. Tak vás odvezu domů. Mám tady auto,“ měla hned jasno.
„Ale to po vás nemůžu chtít,“ odporoval jsem.
„Nemusíte, ale teď poďte na to kafe,“ řekla rezolutně, rozhrnula závěs a čekala, až vejdu za ní.

Bylo mně hloupé nadále odmítat, a tak jsem ji následoval.
„Sedněte si sem,“ ukázala na židli u stolečku, skrytou za zídkou, aby na mne nebylo vidět z obchodu.

Sundal jsem si batoh, položil vedle židle a usadil se. Teprve teď jsem si ji mohl náležitě prohlédnout. Mohlo by jí být tak kolem pětatřiceti, ale můj odhad většinou moc nefungoval. Byla štíhlá, vysoká asi jako já, pěkně tvarovaná. Měla milou, sympatickou tvář, která se často usmívala. Černé vlasy, sahající trochu víc než po ramena, měla sčesané do ofiny. Na sobě měla jednoduchou halenku, která nijak neskrývala její dobře vyvinutá prsa. Ani sukně příliš nezahalovala pěkné nohy. Bylo na ní u té rychlovarné konvice opravdu hezké podívání.

„Je pravda, že sem přídu tak jednou za uherskej rok, ale mám pocit, že vás sem tady ještě neviděl,“ začal jsem mluvit, aby řeč nestála.
„Asi ste ani nemoh,“ otočila se ke mně a usmála se. „Je to tak rok, co jsem tenhle krámek koupila.“
„Tak to vás obdivuju. V týhle době musíte mít pěkný ztráty.“
„No to jó, ale peněz mám dost, takže mi to zase tak nevadí,“ vysvětlila a donesla mi hrnek s kafem a cukřenkou.
„A vy nic?“ zeptal jsem se, když jsem viděl, že sobě nic nepřinesla.
„Mám tady jenom jeden hrníček a rozpůlit ho by byla hloupost,“ zasmála se a sedla si proti mně.
„A co vy? Co děláte?“ začala se vyptávat.
„Já nic. Za necelýho půl roku jdu do důchodu.“
„Tak to se máte. Já až za několik desítek let,“ posteskla si.
„Však já to taky dnešním mladým nezávidím,“ odtušil jsem a upřeně ji přitom pozoroval. Všimla si toho.
Než stačila něco říct, spustil jsem já.
„Víte, když se tak na vás dívám, pomalu začínám litovat, že jsem nechal fotografování.“
„Jak to?“ zeptala se zvědavě.
„Já dělal jen černobílou fotografii a když pak přišly kompakty a barva, přestalo mě to bavit. Ne že bych se s tím nenaučil dělat, ale prostě to pro mne nebylo ono, tak jsem toho nechal. Prodal jsem ateliér, foťáky, prostě všechno.“
„A co ste fotil?“
„Krajinky, ulice, portréty i akty.“
„I akty?“ podivila se. „A co jste těm ženám slíbil, že se nechaly fotit?
„Vůbec nic. Dělal jsem to tak, že když mě nějaká žena zaujala, prostě jsem se jí slušně zeptal a seznámil ji s podmínkami. Některý odmítly, některý ne.“
„A jaký podmínky?“ vyzvídala dál.
„No, jedna z těch podmínek byla, že jí za to nebudu nic platit ani ona mně. Další pak, že ty fotky nikdy nezveřejním, pokud si to ona nebude přát a že všechny materiály zůstanou u mě. Potom taky, že při focení nikdy neřeknu ani neudělám nic, co by mělo sebemenší sexuální podtext. Další podmínkou bylo, že budu fotit zásadně oblečený, aby nevznikl dojem, že svým stavem porušuju předchozí. Pokud ovšem po focení usoudí, že by bylo dobré se zbavit sexuálního napětí, nebudu proti tomu nic mít. A to bylo asi tak všechno.“
„Páni! A našla se některá, která se chtěla zbavit toho napětí?“ zírala na mně málem s otevřenou pusou.
„Řek bych, že tři se našly.“
„A z kolika?“
Zamyslel jsem se. „Myslím, že čtrnáct, možná patnáct. Fakt už nevím.“
„Takže vy jste byl fotograf,“ usoudila.
„Ne, to ne. To byl jen koníček. Profesí jsem zlatník,“ prozradil jsem na sebe.
„Měl jsem v Praze zlatnictví a dělal jsem šperky na zakázku. Byl o ně docela zájem a vynášelo mi to. Jenže pak mne zradily oči a musel jsem toho nechat. No, a protože se mě nechtělo do mý firmy jen tak chodit, tak jsem ji před šesti lety prodal a přestěhovali jsme se sem, aby mě ji nic nepřipomínalo.“

Cinknutí zvonečku nade dveřmi obchodu přerušilo moje povídání. Moje hostitelka vstala a šla obsloužit zákazníka.
„A co jste dělal tady?“ zeptala se, když se vrátila.
„Tady? Nemusel jsem dělat nic, peněz máme dost, ale potřeboval jsem někde makat abych zapomněl co bylo. Nic odbornýho jsem dělat nemohl, tak jsem šel svážet popelnice, protože v tu dobu zrovna nic jinýho nebylo k mání. Před půl rokem mě vyšoupli, že už jsem moc starej a potřebujou mladšího.“
„Páni, popelnice,“ otřepala se. „To muselo bejt hrozný.“
„Ani ne. Bylo to vlastně docela fajn. Otužilo mě to, zesílil jsem, lituju jen toho, že mi to nevydrželo do důchodu.“
„Jejda,“ vykřikla najednou, „dyť už pět minut přetahuju otevírací dobu. To ten čas ale uběhnul, co?“

Nezbylo mi než souhlasit. Kafe už jsem dopil a i jsem se pěkně rozehřál, zbývalo už jen jít domů.
„Promiňte,“ ozval jsem se, „ale jak vy se vlastně jmenujete? Já jsem Robert Kiss,“ představil jsem se.
„Já jsem Dita Niková,“ natáhla ke mně ruku, „Ale říkejte mi Dy.“
„Moc mě těší, Dy.“
„Mě taky,“ usmála se a s bleskovou rychlostí zvládla všechny potřebné práce spojené s uzavřením obchodu.

V autě jsem jí říkal, kde má odbočit a kde jet rovně. Zanedlouho jsme zastavili před naším osmipatrákem.
„No, Dy, mockrát vám děkuju za to, že jste se smilovala nad zmrzlým člověkem a za to horký kafe. Nezbejvá než jít. Tak vám aspoň přeju hezkej nejenom tenhle večer, ale i všechny další dny.“

Otočil jsem se ke dveřím auta abych je otevřel.
„Nemáte zač,“ odvětila. „A…souhlasím,“ dodala po krátké pomlce.
Otočil jsem se zpátky.
„Souhlasíte s čím?“ nechápal jsem.
„Přece s tím focením,“ sdělila mi nevinně.
„Ale vždyť víte, že už jsem focení nechal. Nemám ani žádnej foťák, nemluvě o ateliéru a dalších věcech.“
Jako kdybych mluvil do dubu.
„Jenže,“ začala mi hned oponovat, „já jsem strašně zvědavá, jak bych na takovejch fotkách vypadala. A ňákej foťák doma mám,“ nedala se odbýt.
„Jakej?“
„To já nevím, to byste se na něj musel kouknout.“
„I tak, stejně bych s tím neudělal nic kloudnýho, když nemám k dispozici podmínky, na který jsem zvyklej.“
„Tak byste to nafotil, jak by vám to šlo. Pojeďte se mnou se na ten foťák podívat. Prosím.“
Dívala se na mne neodolatelnýma kukadlama malého štěněte.
„Ach jo,“ povzdechl jsem si. „Tak já si hodím domů věci a pojedu teda s váma,“ rozhodl jsem se s těžkým srdcem a s myšlenkou, co má, kruci, tahle ženská za lubem.

Bydlela v šest kilometrů vzdálené vesnici v pěkném přízemním rodinném domku.
„Tak tady bydlím,“ řekla trochu nesmyslně. „Poďtě dál.“
Vstoupil jsem za ní a zamrkal očima.
Zevnitř se dům zdál větší než zvenku. Někde jsem četl, že takhle má vypadat správně vyprojektovaný barák.

Provedla mne celým domem. Byl opravdu velký. Zastavili jsme se ve všech místnostech, které jsem si důkladně obhlédl. Pak mne zavedla do obýváku a z jedné skříňky vytáhla krabici. Otevřela ji.
„Tak tady je ten foťák,“ řekla a podávala mi ho.
„Jejda,“ vykulil jsem překvapením oči. „Panasonic FZ8. To byl na svou dobu docela slušnej kompakt.“
Zkontroloval jsem, zda je v něm baterie a zkusil ho zapnout. Ani ťuk.
„Máte k tomu nabíječku?“ zeptal jsem se.
„Všechno je v tý krabici,“ odvětila.

Vzal jsem si ji na klín a začal se v ní přehrabovat. Nabíječka tam byla, dokonce i náhradní baterie a SD karta, ale jen o velikosti 2 GB, což se mi zdálo málo, zvláště, měl-li bych fotit do RAWu. Celkově to vypadalo, že by vše mohlo být použitelné.

„No, paní Dito, když nebudete čekat zázraky, něco by se udělat dalo. Budete mít ale za úkol nabít ty dvě baterie a vyzkoušet je ve foťáku, jestli fungujou. Ukážu vám jak. Když bude všecko v pořádku, tak něco nafotíme. Takže mi brnkněte, jak jste pochodila a já vám pak dám vědět, kdy bysme se na to vrhli. Souhlasíte?“
„Jasně že souhlasím,“ vyhrkla šťastně.
Tak jsem jí ukázal co s čím jak má udělat.
Nakonec jsme si vyměnili telefonní čísla. Pak mne zavezla domů.

Na druhý den mi brzy dopoledne zavolala, že obě baterie nabila. Řekl jsem jí, ať doma vyfotí cokoliv ji napadne. Boty, hrníčky, kytky, prostě cokoliv, a ať si udělá čárku za každý snímek až do úplného vybití baterie. Pak ať mi zavolá, kolik obrázků udělala. „Může jich bejt i přes dvě stovky,“ upozornil jsem ji.
Slíbila, že mi dá vědět.

Později odpoledne mne prozvonila Danka. Byla nějaká smutná. Stěžovala si, že je po lécích jako omámená a skoro pořád spí. Primář jí prý tvrdil, že je to v pořádku, že to posiluje organismus a imunitu. Dlouho jsme spolu nemluvili, protože se jí opět chtělo spát. Tak jsem jí popřál hezké sny a zavěsil.
Navečer přišla Ivča a nedala jinak, než že ji děsně svrbí mamina a že já s tím musím něco udělat. Tak jsem ji drbátkem podrbal mezi nohama. Dokonce dvakrát.
Druhý den se ozvala paní Dita, že udělala 187 snímků a baterii znovu nabila. Pochválil jsem ji a řekl, že se ozvu.

Dny ubíhaly a já vyhlížel okamžik, kdy Ivča zase bude muset jet na víkend k dceři pohlídat ratolest, a já budu moci uskutečnit slíbené fotografování.
Po deseti dnech jsem se konečně dočkal. Ve čtvrtek večer při plánovaném drbání mi Ivča oznámila, že v pátek po poledni jede na sobotu i neděli hlídat vnučku. Větší radost mi udělat nemohla.

Hned zrána jsem zavolal paní Ditu. Oznámil jsem jí, že v sobotu, pokud nebude mít něco důležitého, bysme se mohli pustit do toho focení.
„Už jsem si začínala myslet, že jste na mně zapomněl,“ vydechla s úlevou. „To víte, že budu mít čas. Klidně bych mohla hned teď,“ řekla s nadějí v hlase.
„To nejde,“ přibrzdil jsem ji. „Od teď to asi nepude, když jste v práci, ale jakmile přijdete domů, svlíknete si spodní prádlo a prostě na sobě nebudete mít nic, co má gumičku, aby to na těle nezanechalo otlaky. Na fotkách to pak vypadá hodně blbě. No, a tak v osum ráno pro mě přijedete a než budete na cestě zavoláte mi a já počkám před barákem. Souhlasíte?“
Samozřejmě souhlasila a prohlásila, že dá na dveře cedulku DOVOLENÁ a hned pojede domů, aby se zařídila podle mých pokynů. Takovou dychtivost jsem od ní nečekal.

Počkal jsem až Ivča odjede a dal se do snášení potřebných věcí, které jsem v uplynulých dnech pohledal. Přece jenom jsem tehdy všechno neprodal, a tak mi přišlo vhod, že jsem našel svůj profesionální stativ a dokonce i pětisetwattový reflektor s náhradními výbojkami. Přidal jsem k tomu prodlužovací kabel, do krabičky vložil SD kartu a čtečku, a na konec vše doplnil o notebook s nabíječkou. Došel jsem pro velkou kabelu a všechno do ní opatrně naskládal. Pak už jsem jen čekal na ráno.

Ve třičtvrtě na osm zavolala, že jede.
Oblékl jsem se, popadl nachystanou tašku a sjel výtahem do přízemí. Musela na to dupnout, protože se objevila chvilku potom, kdy jsem vyšel před barák.
Nasedl jsem a už jsme jeli.

Zavedla mne do obýváku a někam zmizela. Po chvilce se vrátila. Měla na sobě jen župan.
„Asi se budu stydět,“ řekla tiše, když se postavila proti mně.
„To je normální. Bude nejlepší, když se nejmíň hodinu tady budete producírovat jen tak, bez županu, abyste si zvykla. Pak už vám to možná ani nepříde,“ odvětil jsem jí.

Pomalu nechala spadnout župan na zem. Odhalila tělo, jež předčilo všechna má očekávání. Dokonalost sama, jen přes břicho se jí táhla sotva znatelná jizva. To se ve Photoshopu odstraní, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem to neřekl.
„No vidíte, první krok máte za sebou. Teď půjdeme a zatáhneme na všech oknech žaluzie a pak si dojdeme udělat kafe.“
Stydlivě se usmála a přikývla. Obešli jsme celý dům a všude zatáhli žaluzie. Naposledy v kuchyni, kde jsme zrovna postavili na kávu. Tu jsem pak pro jistotu odnesl já.

Sesedli jsme se v obýváku u stolku. Trochu jsme mezi sebou brebentili.
Dita čas od času vstala, aby mi donesla něco ukázat, anebo se jen tak prošla a vystavila na odiv své tělo. Ostatně, bylo na co se koukat. Zhruba po hodině jsem se jí zeptal, jak se cítí. Odvětila, že dobře, tak jsem rozhodl, že se pustíme do práce.

Sundali jsme a odložili tři obrazy, aby nenarušovaly souvislost bílé stěny. Pak jsem zapojil reflektor a namířil ho na zeď tak, aby odražené světlo co nejvíce dopadalo na gauč, kde jsem mínil začít s fotografováním.
Zkušební snímek mi pak prozradil, že budu moci fotit z ruky a stativ používat jen výjimečně.

Dita zaujala pozici na gauči a dle mých pokynů měnila různě polohu rukou, nohou i celého těla. Na to, že se takhle fotila poprvé jí to šlo překvapivě dobře. Všechny mé instrukce prováděla naprosto přirozeně, s čímž některé mé předchozí modely měly docela potíže.
Po vyčerpání mých představ na gauči jsem jako další doplňkový předmět použil křeslo a poté židli.
Pak mne napadlo zkusit pár snímků v protisvětle. Znamenalo to čarování s reflektorem i s pozicí Dity. To mi trvalo zatím nejdéle. Když jsem s tímto experimentem skončil, usoudil jsem, že je čas si dát pauzu.
„Poslyšte, paní Dito…“
„Už jsem vám říkala, abyste mi říkal Dy,“ skočila mi do řeči.
„Tak dobře, Dy. Nemáte tady něco jako dvorek nebo terasu nebo něco podobnýho?“
„Za domem mám takovou zahradu, ale je tam ohrazenej přístřešek, kdyby náhodo pršelo. Proč?“
„Ále, potřeboval bych se nadejchat…“
„Trochu čerstvýho vzduchu?“ opět mi skočila do řeči.
„Nene, jen trocha čerstvýho nikotinu,“ upřesnil jsem.
„Zakouřit si můžete klidně i tady,“ odtušila s úsměvem.
„V žádným případě. V bytě zásadně nekouřím,“ odmítl jsem její nabídku.

Hodila na sebe župan a zavedla mne ke dveřím na zahradu. Otevřel jsem je. K domu byl opravdu přistavěn přístřešek asi čtyři metry dlouhý, po stranách zakrytý, ale dopředu volný.
„To je paráda,“ kývnul jsem hlavou a sáhnul do kapsy pro tabatěrku. „A vy se vraťte, ať nenastydnete.“
„Jsem otužilá,“ namítla, „a možná bych se k vám přidala, kdybyste měl jednu cigaretu navíc. Teda, jestli to ode mě není moc troufalý.“
Otočil jsem se k ní s otevřenou tabatěrkou a nechal ji vybrat.
Pak jsem si vybral i já a oběma jsem zapálil. Potáhla a vypustila kouř jako typický nekuřák. Rozhlédl jsem se kolem. V ten moment mi padlo do oka krásné proutěné křeslo, stojící v koutě přístřešku.
„No páni!“ vyjekl jsem úžasem. „To je nádherný křeslo. Na tom by se dalo udělat pár fotek. Budem ho muset vzít dovnitř, i když tady jak je by to bylo lepší.“
„Fakt? Já to klidně vydržím,“ prohlásila zaníceně, pro fotky schopná udělat cokoliv.
„Máte nějakou bundu s kožešinovou kapucí nebo něco podobnýho,“ zeptal jsem se.
„Jo,“ přikývla, típla cigaretu a vydala se něco najít.
Šel jsem za ní pro foťák.

Našla požadovanou bundu, dokonce i s kožešinovým lemováním.
Přemístil jsem křeslo víc na světlo a posadil ji do něj. Kapucu na hlavu, noha přes nohu, bunda natolik rozhalená, aby bylo něco vidět. Nacvakal jsem asi 15 snímků a ještě dva s bleskem. Pak jsme se vrátili do tepla.
„Jste pěkně vymrzlá. Dáme si kafe ať se zahřejete,“ zkonstatoval jsem a zamířil do kuchyně.
Přišla za mnou, aby mi ukázala co kde je a já to nemusel hledat.

Než jsme vypili kávu, seznámil jsem ji s mou představou dalšího focení. Nashromáždila pak několik kousků průhledného a průsvitného oblečení a pustili jsme se do experimentů.
Trvalo tři hodiny, během kterých jsme nacházeli vhodné možnosti a kombinace, a vyfotili je. Pak jsem odložil foťák, vypnul reflektor a oznámil, že snad je hotovo.
„Uf,“ odfoukla si Dita. „Nevěřila bych jaká to může bejt dřina. Nechtěla bych bejt modelkou.“
„Jo, to já taky ne,“ přitakal jsem.
„Máte počítač, notebook, tablet, prostě něco, kam bych moh’ sjet ty fotky?“ zeptal jsem se.
„Mám noťas,“ řekla a odběhla pro něj.

Vytáhl jsem z foťáku SD kartu a zasunul ji do čtečky. Připojil jsem ji do notebooku a zkopíroval do něj všechny fotky. Pak jsem kartu uložil do krabičky a ještě z té její vymazal vše, co nafotila ona a vrátil zpátky do fotoaparátu.
„Teď budete mít celej večer co prohlížet,“ usmál jsem se na ni.
„Tak to je definitivní konec focení?“ zeptala se.
„Jo.“
„Takže skončily i vaše podmínky? Už je nemusíte dodržovat?“ chtěla vědět.
„Ano i ne.“
„Jak, ano i ne?“
„Správně bych je měl dodržet až do odchodu, pokud se ovšem nevynoří náhodný odchylky.“
„Tak to je dobře,“ usmála se, „protože já vám chci říct, že je nefér, když vy se na mě nahou celej den koukáte a prohlížíte si mě, a já se nemám na co kouknout. Moc bych si tedy přála, kdybyste si odložil a já si vás mohla taky prohlídnout jako vy mě. Nebo je to pro vás moc těžký?“ provokovala.

A sakra, vypadá to, že bude chtít vojet, pomyslel jsem si. Koneckonců, za hřích rozhodně stojí. Problém je, že jsem Dance v životě nebyl nevěrný a Ivča se do toho nepočítá. Člověk prý má v životě zkusit všechno, tak proč bych nemohl i já? Dance přece o tom vykládat nebudu. Usmál jsem se.
„Těžký to asi nebude, ale nevím, co na mně chcete vidět. Chlapi nejsou tak hezký jako ženský.“
„My na to koukáme jinak než vy,“ informovala mě. Visela na mě očima jako pes na věnec buřtů. Jen se olíznout.
„Tak dobře,“ souhlasil jsem. „Konečně, za to focení si to zasloužíte.“
Svlékl jsem se a oblečení odložil na gauč. Pak jsem se k ní otočil.

„Jé, ten je tak roztomile malinkej,“ vydechla nevinně. „Můžu… můžu si ho pohladit?“
„Teoreticky jo, ale může to bejt nebezpečný.“
„Jéminkote, a co na tom může bejt nebezpečnýho?“ podivila se.
„No, když ho pohladíte a jemu se to bude líbit, tak se začne zvětšovat a zvětšovat… a zvětšovat, až nakonec ztvrdne a bude trčet jako péro z gauče, akorát že nebude zakroucenej, ale rovnej.“
„To musíme ověřit, jestli bude rovnej nebo ne,“ uculila se.

Jemně mi ho začala hladit a když byl tak akorát, vzala ho do dlaně a rovnoměrným pohybem dosáhla jeho ztvrdnutí. Trochu se ode mne odtáhla, aby si prohlédla výsledek.
„Jejda, ten ale povyrost,“ vyjekla obdivně. „Netušila jsem, že může o tolik,“ řekla a dál přitom poháněla tuhé bidlo.
„No, asi jo,“ pokrčil jsem rameny.
„No a tak, když vám tak krásně zmužněl, to by měl navštívit můj útulek pro mladší seniory,“ vyzvala mne bez okolků k zásunu.
„Je mně líto, ale to asi nepude.“
„Proč by to nešlo? Všechno je jak má bejt.“
„Protože nemám roušku.“
„Šmánkote! Celej den jsme oba bez roušky a teď byste ji k tomu potřeboval?“ nemohla pochopit.
„Jenže já nemám na mysli TU roušku, ale tu, co se používá k tomu, aby se zabránilo nechtěnýmu přenosu genetických informací.“

Vyprskla smíchy. „Tak to vás budu muset uklidnit,“ pronesla vesele, avšak vzápětí zvážněla.
„Před pěti lety jsme měli s manželem autonehodu. Já ji přežila, ale přišla jsem o maličký, který jsem nosila. Bylo to tak zlý, že od tý doby už nikdy nebudu mít žádný dítě.“
„Já… to… mě mrzí… netuš…“ začal jsem koktat, ale přerušila mě.
„To je dobrý, teď už jsem v pořádku.“ Zářivě se usmála. „Ale teď moc ráda přijmu, chichi, vaše genetický informace a nebojte se, nikomu je nedám, ani neprodám, ani o nich s nikým nebudu mluvit,“ zablýsklo jí šibalsky v očích.

Přitiskla se ke mně, povytáhla na špičky a přitáhla můj ocas do vchodu útulku. Pokrčil jsem se trochu v kolenou a zajel dovnitř.