Vyhnanci na Sibiři 08

Ráno po probuzení jsem uslyšel známé zvuky vrzající pohovky z vedlejšího pokoje. Oni snad opravdu ještě nemají dost? A hned po ránu? Pomyslel jsem si a nastražil uši. A opravdu jsem rozeznával známé tiché výkřiky Pepy a zadržované sípání Nasti. Zvuky po chvíli ustaly, jenom lehce vrzala pohovka. Mohl jsem se jen dohadovat, co se vedle děje.

„Ani sdělajut éto vsju noč,“ uslyšel jsem vedle sebe tichý hlásek. Takže Nataša už také nespala a poslouchala.
„Dóbroje útro,“otočil jsem se k ní s úsměvem a ranním polibkem. „Ty je posloucháš? Opravdu celou noc?“
„Da, vsju noč,“přisvědčila s vážnou tváří Nataša.

Nepátral jsem po tom, jestli taky nespala celou noc, když to tak jistě může tvrdit. Ale docela jsem jí věřil.

„Nu, vot, i što my těpěr sdělajem?“položil jsem spíše řečnickou otázku. Uvědomil jsem si totiž, že když vstaneme a přesuneme se do kuchyně, tak vyrušíme milence ve vedlejší místnosti v jejich bohulibé činnosti.

Nataša se jen usmála, přisála se na má ústa a rukou mi zajela do rozkroku. Pochopil jsem, že mou řečnickou otázku si vysvětlila po svém.

„Davaj, sdělajem tóže sámoje,“zašeptala a zpracovávala můj tuhý penis.

I když jsem nebyl proti tomu, přece jen bych raději dal přednost ranní snídani před ranním milováním. Ale Nataša vybrala za mě, čím se budu po ránu nejprve zabývat.

Zajel jsem jí jednou rukou na prsa, abych prozkoumal tuhost jejích bradavek. Párkrát jsem je promnul v prstech a už se hrdě tyčily do prostoru. Pak jsem přesunul ruku do jejího klína a tady mě čekal vodopád vlhkosti. Mužské i ženské sekrety se mísily a přímo vyzývaly k průniku. Chvíli jsem prsty masíroval její otvůrek lásky, až začala Nataša sténat slastí. Byla připravena.

Přesunul jsem se nad ni mezi její roztažená stehna, kde už jsem byl očekáván.

„Da, davaj, pajdí, vajdí v menja. Ja sílno chačů tebja,“zvala mě Nataša radostně a nedočkavě do svého lůna.

Nejdříve jsem penisem jen několikrát přejel po jejím hrbolku lásky, který jí už také vykukoval, a Nataša pokaždé zasténala vzrušením. Pak už jsem to neprotahoval, nasadil na ten správný otvor a naráz do ní zajel až po kořen.

„Dáááá,“vydechla Nataša a cítil jsem, jak se její tělo zachvělo vzrušením a očekáváním.

Pomalé přírazy našich těl se zrychlovaly až jsme se sehráli ve společném tempu, které nám oběma vyhovovalo. Nataša měla tentokrát oči otevřené a radostný pohled upřený na mě. Výraz v jejích očích mě beze slov povzbuzoval, abych jí opět přivodil tu rozkoš, kterou už se mnou několikrát zažila a která se jí tak líbila.

A tak jsme se za oboustranného sténání a vzdychání blížili ke společnému cíli.

„Da, da, pradalžaj, iščó, iščó,“Nataša už odhodila veškeré zábrany a ohled na okolí a zcela si prožívala svůj nastupující orgasmus. Cítil jsem, jak se začíná chvět, a i můj okamžik se blížil. Můj penis se plnil krví, narůstal, napřimoval a zvětšoval se. I Nataša to poznala a objala mě nohama kolem boků. Tím si mě zarazila hluboko do sebe až jsem narazil na dno jejího lůna. Pro mě byl ten hluboký zásun poslední kapkou a s dalším přírazem jsem začal stříkat. První prudká dávka spermatu vystříkla hluboko uvnitř v Nataši, možná až přímo v otevírajícím se hrdle děložního čípku, který tu tekutinu ihned začal nasávat.

„Dááááááá,“zasténala Nataša, když poznala, jak ji můj cukající penis začíná plnit životodárnou tekutinou a cítila to teplo, které se v ní začalo rozlévat.
„Iščó, iščó, já užé…“nedopověděla, protože i ji zachvátil orgasmus. Při mých dalších výstřicích už mě svírala nohama a tlačila do sebe. Její křečovité sevření nohou spolu s vibracemi celého těla byly důkazem vrcholu její rozkoše. Hlavu měla vyvrácenou dozadu, oči zavřené a tentokrát jen sípala a zhluboka dýchala. Její orgasmus ji opět zcela ovládl a vůbec nevnímala, co se kolem ní děje.

Ale i já už jsem se nekontroloval. Další výstřiky semene hluboko uvnitř Nataši uvolnily mé napětí a i já si užíval mé vyvrcholení. S chrčením jsem posledními přírazy dostříkal a zůstal zasunutý v Nataši. Cítil jsem, jak její vagína pracuje a stahuje se, jak ze mě ždímá i ty poslední zbytky semene, které snad ještě ve mě zůstaly. Zhluboka jsem oddechoval nedostatkem kyslíku jako po vysilující práci a zůstal ležet na Nataši. Cítil jsem pod sebou její drobné pevné tělo s trčícími tuhými bradavkami, které se stále třáslo doznívajícím orgasmem. A její hezký obličej toho byl také důkazem. Zavřené oči a šťastný úsměv jen potvrzovaly její uspokojení a rozkoš, které při milovaní se mnou dosáhla.

Impulzívně jsem ji dlouze políbil a to ji úplně dorazilo. Otevřela oči, objala mě kolem krku a celá se rozzářila štěstím. Dívali jsme se na sebe ze vzdálenosti pár centimetrů a naše oči se do sebe doslova vpíjely. Cítil jsem, jak jejím tělem projel další záchvěv štěstí a můj uvězněný penis byl sevřen křečovitými stahy jejích stehen.

Teď už jsem se na ni položil, hlavu vedle její a oba dva jsme si užívali ty příjemné pocity po krásném milování, které pomalu doznívaly. Trvalo dlouho, než se toho Nataša nabažila, povolila své sevření, rozevřela stehna a já z ní mohl vyklouznout. Znovu jsem ji dlouze políbil a přitom si pomalu lehnul vedle ní. Schoulila se mi pod paží a jednou rukou sevřela můj zmenšující se penis, jako by se ho nechtěla za žádnou cenu vzdát, a brzy usnula. I mně se přestálým vypětím a únavou zavírala víčka, ale usnout už jsem nedokázal. A tak jsem jen ležel a odpočíval. Příjemně unaven a uspokojen ranním milováním jsem pozoroval pravidelně oddechující nahé tělo Nataši a poslouchal její dech.

V nedělním ranním tichu, které v malé ložnici panovalo, jsem ale zaslechl i jiné zvuky. Slabé výkřiky a sténání z vedlejší místnosti. Opět Pepa a Nasťa! Ti dva snad nebudou mít nikdy dost. Aspoň Nasťa určitě ne. U Pepy jsem si nebyl tak jistý, jestli už se nemusí přemáhat, aby Nasťu znovu a znovu uspokojil a ukojil tak její nenasytnou touhu po milování. Nasťa jako by chtěla dohnat ty roky, kdy byla její zahrádka neobdělávaná a ležela ladem. A teď byla krásně a něžně zorána, pohnojena a stále zavlažována. Ale Nasťa si ve své nezkušenosti vůbec neuvědomovala, že každá zahrádka, i ta její, potřebuje po počáteční intenzivní péči už jen pravidelnou údržbu. Tedy pravidelnou výživu a závlahu. A pokud si odčerpá všechny zdroje už teď, bude pak její zahrádka nějaký čas strádat. Nepochyboval jsem, že se Pepa snaží zavlažovat co to dá, ale každý chlap má své limity, ať se snaží jak chce. A pokud při tom zavlažování narazí na takovou neukojitelnou samici jako byla Nasťa, tak se má se svou hadicí co ohánět.

Po chvíli ale zvuky z vedlejšího pokoje ustaly, zřejmě také únava vykonala své. A v nastalém tichu jsem i já nakonec usnul s Natašou schoulenou po mém boku.

Asi jsme nespali moc dlouho, aspoň mně to tak připadalo, když mě probudil cinkot nádobí v kuchyni. Milenci ve vedlejším pokoji už zřejmě padali vysílením, měli hlad, a tak doplňovali energii. Já jsem měl hlad už dávno, a proto jsem opatrně vstal, abych neprobudil Natašu. Potichu jsem otevřel dveře a jen tak, bez oblečení, vyklouzl z pokoje. V kuchyni jsem narazil na dvě stejně nahé postavy jako jsem byl i já. Ani Pepa s Nasťou se nezdržovali oblékáním a nahatí si chystali pozdní snídani.

„Dobré ráno, vy dva,“ pozdravil jsem zvesela. „Jak jste se vyspali?“ pokračoval jsem, když se ke mně otočili.
„Že se ptáš,“ opáčil Pepa unaveně, zatímco Nasťa neřekla ani slovo a jenom se mlsně zadívala do mého rozkroku. „Já jsem nezamhouřil oka. Ta nymfomanka mě nenechala ani vydechnout. Souložili jsme celou noc. Už ho mám celého bolavého a odřeného, už mi ani stát nechce, ale ona pořád nemá dost. Takovou babu jsem ještě nezažil. Zachraň mě od ní,“ pokračoval Pepa s úsměvem a předstíranou hrůzou.
„Jo, hochu, co sis nadrobil, to si užívej. Ale pomoc ode mě nežádej,“ odpověděl jsem mu se smíchem veršovaně. „Včera jsem ti jednou vypomohl, ale to bylo všechno. Já mám sám co dělat s tou mou samicí, abych ji uspokojil. I když asi není taková nymfomanka jako ta tvoje, protože preferuje kvalitu před kvantitou. Ale vydrž, nemůže to trvat věčně,“ snažil jsem se Pepu povzbudit.
„Když mně už by to i stačilo, ale bojím se, že jí ne. Teď jsem se vymluvil, že mám hlad a žízeň, ale co bude po snídani, to nevím.“
„Tak zkusíme navrhnout nějaký výlet, nebo aspoň procházku po městě. To by tě mohlo zachránit,“ navrhoval jsem se smíchem.
„Jo, pojďme. Ale hlavně ne zase k jezírkům, to by se na mě znovu vrhnula a musel bych souložit. Raději někam, kde bude hodně lidí, tam mě snad dá pokoj.“
„A to se nebojíš, že vás někdo uvidí spolu a budou drby?“ teď už jsem se docela bavil Pepovým problémem.
„Radši risknu drby než s ní vypustit duši,“ pronesl Pepa odhodlaně.
„Tak to nemůžeme dopustit. Dej mi kafe a nějakou snídani a já jdu za Natašou a něco vymyslíme,“ navrhl jsem rezolutně.

Za chvíli už jsem se potichu vkrádal zpět do pokoje za Natašou a nesl tác se snídaní pro dva. Nataša už nespala a jenom se na posteli povalovala.

„Što slučílos?“udiveně na mě hleděla, když jsem před ni položil tác se snídaní.
„Ničevo…Přinesl jsem snídani do postele,“ pronesl jsem samozřejmě a lehnul si k ní. „Pepa a Nasťa jsou v kuchyni, tak budeme spolu snídat tady. Nelíbí se ti to?“
„Líbí, ale tak já to neznám. Nikdy mi muž nepřinesl snídani do postele a nesnídali jsme tak spolu,“ sdělovala mi stále trochu rozhozená Nataša.

Pomyslel jsem si, že ten její manžel musel být opravdu neschopné hovado, když neuměl vlastní manželce připravit hezkou ranní chvilku se snídaní v posteli. Vždyť k tomu stačí tak málo! Ale co, aspoň jsem zase získal u Nataši pár kladných bodů.

Při snídani v posteli jsem Nataši vysvětlil, jaký má Pepa s Nasťou problém, a jaký já mám návrh na vyřešení.

„Da, éto my smóžem tak sdělať,“souhlasila Nataša. „Můžeme jít na procházku do města, na oběd a pak třeba do kina. Nasťa se aspoň trochu uklidní. Ale nediv se jí. Takovou dobu byla sama a teď má najednou milence, který ji dokáže přivést úplně přirozeně až na vrchol rozkoše. A ještě se mu líbí její postava. To je pro ni něco, co ještě nezažila. Já jsem s tebou také šťastná, také bych se s tebou nejraději milovala pořád, ale vím, že nic se nesmí přehánět. Já si s Nasťou promluvím a vysvětlím jí, aby si Pepu šetřila.“

Po takovém proslovu jsem Natašu jen beze slov políbil. A pak už jsme mlčky dosnídali.

Po snídani jsme se s děvčaty rychle dohodli na nedělním programu tak, jak ho navrhla Nataša. Pepa souhlasil okamžitě, já také, jenom Nasťa pohlédla s lítostí na naše dva visící penisy, a pak s povzdechem také souhlasila.

Neděle už proběhla v klidu podle dohodnutého scénáře. Po návštěvě kina jsme děvčata ještě pozvali na večeři a po ní jsme se rozloučili. Nasťa sice ještě navrhla posezení u Nataši v bytě, ale to jsme my rezolutně odmítli s tím, že zítra nás čeká v práci těžký den a musíme se pořádně vyspat. Doprovodili jsme děvčata domů, rozloučili se, a za chvíli už jsme byli v našem bytě, každý ve své posteli a spali, jako když nás do vody hodí. Vždyť víkend byl opravdu náročný. A to jsme netušili, co nás ještě čeká v dalších dnech a týdnech.

Ráno nás vyzvedl Aljoša s ředitelskou Volhou jako vždy a kolem osmé už jsme byli v kolchoze. Naši dva pomocníci už se oháněli kladivy a lopatami a pokračovali v práci, kterou jsme v pátek nedokončili. Nechal jsem Pepu s nimi a šel si zkontrolovat materiál, který navozili řidiči svými náklaďáky. Překontroloval jsem všechno, ale podle dodacích listů mi to stále nesedělo. Nic nebylo kompletní. U každého materiálu mi část chyběla. Překontroloval jsem vše ještě jednou, ale výsledek byl stále stejný. Část materiálu chyběla. I když podle dodacích listů byl materiál odebrán ve fabrikách, tak tady nebyl všechen. Chyběla asi tak třetina dodávek. Když jsem si uvědomil, o jaký materiál se jedná, bylo mi to jasné. Vyhledal jsem řidiče a když jsem na ně uhodil, bez dlouhých vytáček se přiznali. Dle předpokladu část dodávek prodali za pár rublů a pár lahví vodky. A když jsem chtěl vědět komu, po chvíli váhání prozradili i to. Tajemník kolchozu si stavěl za městem v rekreační oblasti u velkého jezera honosnou ‚daču‘ a potřeboval materiál. A tak využil stavby, která v kolchozu probíhala, a přilepšil si na úkor výstavby plánovaného výpočetního střediska. Přesně podle zásady ‚co je doma to se počítá‘ a ‚košile je bližší než kabát‘. Tajemník správně předpokládal, že se zajištěním dalšího materiálu nebude problém, že si i dále poradím. Ale nemohl jsem to nechat jen tak, jako by se nic nedělo, že o tom nevím.

Neodkládal jsem to a hned jsem si tajemníka vyhledal. Sekretářka ředitele se na mě radostně usmála, když jsem se u ní objevil. Ale protože jsem neměl čas ani náladu se jí teď věnovat, tak mě se smutným pohledem vysvětlila, kde je tajemníkova kancelář a jak ho najdu.

Soudruh tajemník byl v kanceláři a jako obvykle se věnoval důležitému nicnedělání za svým psacím stolem. Když jsem ho vyrušil v jeho straně a bohu libé činnosti, nespokojeně se mi věnoval. Okamžitě bez úvodu jsem ho seznámil s tím, co jsem zjistil a obvinil ho, že ten materiál ukradl z dodávky na rekonstrukci kravína. Soudruh tajemník byl ale kovaný straník a znalý věcí. Po mém obvinění mi s klidem vysvětlil, že je to běžná praxe, jak získat materiál na soukromou výstavbu. A ať z toho nedělám žádnou aféru, nebo už nedostaneme žádný další materiál. Mám si požádat na stavebním úřadu o další ‚bumážku‘ na materiál a on zajistí jeho dovoz. A nám se bude za spolupráci nějak revanšovat. A hned navrhl, že nám dá k dispozici na víkendy chatu u jezera, kde staví i on. Majitelem je jeho tchán a chatu užívá jen občas, tak bychom tam mohli jezdit na víkendy a odpočívat. Samozřejmě zajistí vše včetně jídla pro nás zdarma. A kdybychom si přáli, zajistí nám i dámskou společnost.

Nad takovou samozřejmou a bezelstnou nabídkou korupce jsem zůstal stát s otevřenou pusou, než mi došlo, že tady to tak prostě funguje. Stále jsem si musel opakovat, že jsem v Rusku, neboli v ‚morálně vyspělém‘ Sovětském Svazu. A i když úroveň chápáni vztahu k socialistického vlastnictví v Československu nebyla na vysoké úrovni, tak zdejší aparátčíci, a vůbec všichni zdejší lidé, to tady dotáhli opravdu k dokonalosti. A tak vztah k sovětskému socialistickému vlastnictví se dal vyjádřit jednou větou. Co je státní to je moje. A zadarmo. A stát si už nějak dál poradí.

Po takové předložené korupční nabídce soudruh tajemník čekal, jak se vyjádřím. Měl pravdu v tom, že kdybych se snažil to nějak rozmazávat, kdo ví, jak by to dopadlo. Zřejmě měl známosti, určitě mu byl z titulu jeho funkce kdekdo v okolí zavázaný a nějakým oznámením bych si jen zkomplikoval život sám sobě. A to mi nestálo za to. I já jsem měl dobré kontakty na stavebním úřadu, takže s materiálem nebude problém. Dokonce můžu Nataši i vysvětlit, co se stalo a proč potřebuju další ‚bumážku‘ na materiál. Jistě to pochopí a pomůže mi. Ale soudruha tajemníka to něco bude muset stát.

Na druhou stranu jeho nabídka na využití rekreační chaty byla zajímavá, docela mi vyhovovala. Zapůjčení prázdné chaty ho přitom nic nestálo a jídlo a pití půjde určitě z kolchozních zdrojů. Ale to mi mohlo být jedno. Nebylo o čem přemýšlet.

Když jsem hned nesouhlasil, tak si soudruh tajemník vyložil mé zaváhání jako nejistotu. A tak ještě navrhl, že vždy v sobotu bude pro nás připraven malý vepřík k opékání na rožni. Samozřejmě kolchoz vše zajistí včetně kuchaře, přípravy a rožnění.

Teď už jsem s úsměvem souhlasil, aby snad nechtěl ještě přihazovat další kousky z kolchozních stád. Měl jsem jenom jedinou podmínku, že nás zaveze tam a zpět Aljoša ředitelskou Volhou. To bylo odbyto jenom mávnutím ruky jako samozřejmost. A také jsem poděkoval za nabídnutou dámskou společnost s tím, že máme už vlastní. I to bylo vzato na vědomí s klidem, jako by to bylo samozřejmé. Dále už nebylo co řešit. Podáním ruky jsme stvrdili naši korupční dohodu a já se odporoučel. A stále jsem si musel pro sebe opakovat: Jsi v Rusku, jsi v Rusku, jsi v Rusku.

Při své meditaci za chůze jsem se znovu ocitnul v předpokoji ředitele, kde kralovala sekretářka Olga Sergejevna. Teď už jsem ale měl lepší náladu, tak jsem se u ní zastavil.

„Privět, Óla, kak tvají dělá sivódnja?“pozdravil jsem familiérně, vědom si našeho pátečního rozhovoru.

Olga se zarazila, ale asi byla na náš rozhovor připravená.

„U menjá vsjo normálno. I kak ty sivódnja?“ani nezaváhala, ani se nezačervenala a šla hned na věc.

Po takovém uvítání jsem si honem vzpomínal, co jsem jí v pátek slíbil nebo naznačil. Ano, řekl jsem, že v pondělí uvidíme, co se dá dělat a nabídl společnou večeři. A dnes jsme se měli dohodnout.

„U menjá tóže vsjo normálno,“neváhal jsem s odpovědí a šel také rovnou na věc. „Co naše společná večeře? Jak se domluvíme?“
„Priďoš ku mě věčerom?Připravím večeři,“ Olga při té nabídce už ani nezaváhala, ani se nezačervenala a pronesla ji s naprostou jistotou, že ji přijmu.

Uvědomil jsem si, že na dnešní večer žádný program nemám, i když za Natašou bych určitě mohl zajít kdykoliv. Ale dnes mám volno, nic není dohodnuto.

„Da, já pridú,“souhlasil jsem. „A jak tě najdu, kde je ten tvůj dům?“ vyzvídal jsem podrobnosti.
„Já skažú těbjé,“a vysvětlila mi, že její dům po rodičích je na okraji vesnice blízko kolchozu, takže je to k ní odsud pěšky asi dvacet minut. Trochu nejistě mě ale požádala, zda bych mohl přijít až po setmění. Pochopil jsem, že nechce přijít ve vesnici hned do řečí, že si vodí domů mladého kluka, a ještě cizince. To jsem chápal, a tak jsme se dohodli, že zůstanu večer v kanceláři a dochystám si nějaké papíry na stavbu a až se setmí tak vyrazím do vesnice, kde mě bude čekat před svým domem.

Dohodnuto, pohladil jsem ji po usměvavé tváři a vyrazil zpět do kravína budovat výpočetní středisko.