Po společné koupeli si uvařili ovocný čaj a usadili se s ním v kuchyni u stolu.
Jirka vytočil Vilemínu a dal telefon na hlasitý odposlech.
„Ahoj, synovče. Jsem ráda, že voláš. Tak jak to provedem?“
„To se ptáš ty mě? Já myslel, že už máš nějakej plán? Pokud ne, tak co tenhle víkend ve Sloupu?“
„Ty mě překvapuješ, takový fofr jsem nečekala.“
„A co jsi čekala?“
„Spíš, že se budeš vymlouvat na oslavy, brigády, prázdniny a tak…“
„Ale, teti, to bych ti přece nemoh udělat… Tak co ty, Sloup a tenhle víkend?“
Vilemína se odmlčela. Asi po pěti vteřinách se z telefonu ozvalo: „To by asi šlo. Ale jeli bysme až v sobotu ráno a druhej den dopoledne zpátky.“
„Myslím, že i tak si přijde tvoje dírka na svý, protože já si na tebe vezmu posilu.“
„Ty máš kamaráda, kterýmu to stojí jako tobě? Měj rozum! To bych nepřežila.“
„Neboj, pojedu s přítelkyní.“
„Tak to v žádným případě! Ty budeš mít ptáka jen pro ni a já utřu.“
„Neboj, zkrátka nepřideš. Budeme na tebe dva.“
„A máš ji někde po ruce, že bych ji pozdravila?“
Jirka Jarmile naznačil, ať nic neříká.
„No… Po ruce zrovna ne. Je pod stolem a má plnou pusu.“
„Koukám, že vrána k vráně sedá… Fotka by nebyla?“
„Teda, teti, ty seš pěkná zvrhlice.“
„Až po tobě synovče, až po tobě… Ale ať to nezamluvíme. Dokážete stát v sobotu v osm ráno před vlakovým nádražím?“
„Jasně.“
„Tak domluveno. A nezapomeň na tu fotku.“
„Neboj, za chvíli si ji prohlídneš. Ahoj.“
Zavěsil.
Podíval se na Jarmilu, která se vyslechnutým rozhovorem vyloženě bavila.
„Tak, Jarmilko, šup pod stůl…“
„Tys to myslel vážně?“
„Smrtelně,“ pronesl s vážnou tváří a poslal Jarmile vzduchem pusu.
„Taky tě miluju…“ odpověděla a předvedla otrávený obličej, který byl v rozporu s tím, jak rychle dokázala vzápětí sjet ze židle a chytit penis rukou.
V pátek odpoledne, po pravidelné „sexuální směně“, se rozhodli, že se na chvíli stanou kavárenskými povaleči.
„Už máš představu, co bys chtěl dělat?“ zeptala se Jarmila nečekaně Jirky, když čekali na objednanou kávu.
„Myslíš, že bych se uživil jako pornoherec?“
„Já to myslela vážně.“
„Já taky!“
Jarmila se na něho podívala s velkým despektem. Zmátl ji jeho vážný obličej.
„To myslíš fakt vážně?“
„Jistě. Nebo mi snad naznačuješ, že na to nemám?“
„No… Asi jo, ale…“
„Jaké ale, miláčku? Vždyť přece víš, že bych si moh s božským Kájou zpívat,“ načež potichu zanotoval, „šukám rád a je to na mě doufám znát.“
Nepatrně se uklonil, načež zaútočil, „nebo tím naznačuješ, že tvoji zahrádku obdělávám blbě?“
„Nenaznačuju, ale…“
„No tak vidíš,“ opět jí skočil do řeči, „sama říkáš, že jsem dobrej, tak proč bych nešel dělat to, co mě baví a ještě bejt za to v balíku?“
„Jestli do toho pudeš tak…“
Její řeč přerušil asi dvaadvacetiletý vysoký číšník s nakrátko ostříhanými hnědými vlasy: „Latte?“
Jarmila se přihlásila. Cappuccino postavil před Jirku.
„Tak co…?“ nasměroval Jarmilu k přerušené výčitce Jirka, když obsluhující persona odešla.
„Tak se s tebou rozejdu!“
„No co se dá dělat… Víš, kolik budu mít potom holek? Vidlema je budu odhánět!“ a dál už tu hranou vážnost nedokázal udržet a rozesmál se.
„Ty jsi vůl, jak anděl!“ ulevila si Jarmila. „Za to si zasloužíš bejt měsíc bez sexu…“
„Ale no tak… Sama přece nevěříš tomu, že bys to vydržela…“
„A kde bereš jistotu, že jsi jedinej mužskej ve městě, kterej mi to umí dobře udělat, hm?“
Jirka zvedl ruce na znamení, že na tohle nemá co říct.
„Jirko! Koukni se ven,“ kývla Jarmila najednou hlavou směrem k „výloze“ kavárny, „támhle se Bára s někým vede…“
Jirka se podíval naznačeným směrem.
„Toho neznám.“
„Já taky ne. S Bárou jsem od svaťáku nemluvila. Možná, že to je ten důvod, proč pro ni najednou neexistujeme.“
„Asi bych si měl postesknout, že už si nebudu hrát s těma jejíma melounama, ale neudělám to, protože ten zbytek mi rozhodně nechybí…“
Jirka se na velice krátký okamžik zamyslel: „Vlastně jí dlužím poděkování. Dala nás dohromady… Jé, já pro samej sex úplně zapomněl, na tvoji mámu. A ty nic neříkáš… Ještě chce, abych k vám šel spát, když bude doma?“
„Nebudeš tomu věřit, ale od středy se o tobě nezmínila…“
„To je dobře… A teď se tě zeptám já – ty už máš nějaký místo vyhlídnutý?“
„Táta slibuje, že se u něj v ou túčku má něco uvolnit, a že mi to pohlídá…“
„To se máš. Mě by ten můj moh nabídnout leda tak práci pomocnýho dělňase u něj na stavbě…“
Minutu před osmou před nimi zastavila bílá Dacia Duster. Staženým oknem u spolujezdce se ozval Vilemínin hlas: „Tak, mládeži, nastupovat!“
„Ahoj, teti“ pozdravil Jirka, když za sebou zabouchl dveře, „tohle je Jarmila.“
„Ahoj, kuřačko. Máš fotogenický obličej a s tím ptákem v puse, to nemělo chybu. Mohla by ses tím živit. Nepotřebuješ agenta…?“
„Momentálně ne, ale kdybych do toho, tetičko, šla, tak se ti určitě ozvu.“
„Tak se hezky připoutejte a vyrazíme, protože čas je krátký a svrbění velké…“
„Tady jsem ještě nikdy nebyla,“ okomentovala Jarmila pohled na skalní hrad, když vystoupila zhruba po pětačtyřiceti minutách z auta.
„Je tu hezky a mimo letní sezonu nebeský klid. Ale bydlet tu nechci, protože tu chcíp pes… Jestli ses už dost vynadívala, tak půjdeme, mám hroznou chuť na kafe.“
“A na mě ne?“ ozval se naoko dotčeně Jirka.
„Na tebe samozřejmě taky!“ Podívala se na něho. „Koukám, že asi budu muset přehodnotit priority, aby ses mi nenaštval a nechtěl mě pak šidit…“
„Ty se tak necháš…“
Vilemína otevřela dveře a vpustila je dovnitř. „Takže… Půjdeme hned nahoru, nebo si nejdřív dáme to kafe?“
„Kafe. Po něm budeš povolnější…“
„Hele, ty provokatére… Ještě chvíli do mě vandruj a já tě vyždímu tak, že si tejden nevrzneš!“
Kývnutím hlavy dala Jirkovi na vědomí, že na to může vzít jed, načež obrátila list: „Kdo si dá jaký?“
„Bylo by lattéčko?“
„Bylo.“
„Cappuccino?“
„Není problém.“
„Víte, co by mě zajímalo?“ zeptala se Vilemína mladého páru při míchání oslazeného presa. Nečekala, až projeví zvědavost a pokračovala: „Co se dělo pak, když jste pořídili tu fotku pod stolem?“
Jirka se na „tetičku“ podíval poťouchlým výrazem: „Moc bys to chtěla vědět?“
Vilemína mu odpověděla smyslným úsměvem, „tak se předveď, brouku,“ za kterým následovala slova: „To byla jen taková řečnická otázka, aby řeč nestála, když už nic jinýho.“
„Můžeme si to sehrát, jestli chceš. Jen máme na sobě moc oblečení. Při telefonování jsme byli nazí…“
„Co nám brání si odložit?“
Po těch slovech Vilemína vstala a začala si rozepínat džíny. Jirka s Jarmilou se pohodlně usadili, aby si mohli vychutnat začínající „striptýz“. Vilemína si všimla, že od stolu vstala jen ona. Podívala se na své spokojeně se rozvalující hosty. „Vy se nesvlíknete?“
„Ne. My se teď díváme na tebe.“
„Tak se dívejte, protože pak si to vyměníme.“
Jirka rozhodil ruce v gestu „není problém“ a pokynul Vilemíně, že může s obnažováním pokračovat.
Ta si začala stahovat kalhoty. Jirka do toho prohodil: „Kalhotky si prosím nesundavej!“
Vilemína si ten bílý bavlněný kousek po stažení nohavic upravila.
„Spokojenej?“
Jirka zvedl oba palce a „tetička“ pokračovala. Nebylo to nic erotického. Jednoduše se svlékla, jako kdyby přišla z práce domů a chtěla se převléknout do domácího.
Když skončila, sedla si zpátky na židli a naznačila Jirkovi rukou, že je řada na něm.
Ten vstal a začal si hrát na striptéra. Kroutil se u toho, neboť se domníval, že s „tancem“ to bude vypadat erotičtěji. Podobal se sice moučnému červu, kterému někdo uštědřil ránu z jeden a půl voltové baterie, ale účel to plnilo. Děvčata se bavila.
Začal si pomalu vytahovat tričko, aby předvedl svůj neexistující pekáč buchet. Pak dělal na malou chvíli drahoty, protože si triko zase stáhl, aby ho z ničeho nic rychle přetáhl přes hlavu a odhodil v dál… Akci zakončil kulturistickým postojem v mírném předklonu s rukama ohnutýma před tělem. Zaťatými pěstmi předvedl svalstvo nesportovce.
Obecenstvo mělo evidentně malé nároky, protože jeho figuru i tak odměnilo potleskem. Napřímil se a udělal na obou rukou „Viktorky“. Tvářil se přitom jako král, který si je před bitvou jistý svým vítězstvím.
Přišel k Vilemíně a začal před ní kroužit boky. Přitom si rozepnul knoflík na džínsách a krouživé pohyby vyměnil za kopulační. Jednou rukou stahoval zdrhovadlo, druhou odhaloval, co je ukryté pod kalhotami. Nebyl profík, tudíž nebyl „na ostro“.
Vilemínu spatřené spodní prádlo přimělo ke zklamanému pohledu. Jirka předvedl pomocí ruky a obličeje gesto, „moment, dámo, hned to přijde“, načež se otočil k Vilemíně zády a začal si kalhoty stahovat za pomalého kroucení zadkem ze strany na stranu. Jakmile se ohnul, Vilemína si s chutí plácla.
Nebylo to nic kašírovaného, protože se okamžitě chytil za zasažené místo, prudce se narovnal a plný rozhořčení se na ni obrátil se slovy: “Jauvajs… Co blbneš?“
„Kde je vystrčíno, tam je dovolíno… To neznáš?“ zeptala se rozjařeně Vilemína.
„Tak za to…“ naráz si stáhl trenkoslipy, „ti ho, abys věděla, nepučim!“
Svá slova doprovodil opakovaným provokativním pohybem „brabečka“ z jedné strany na druhou.
„O takovou žížalku rozhodně nemám zájem. Něco většího by tam nebylo…?“ pokynula hlavou směrem k Jirkovu rozkroku.
„Bylo! Ale jen pro ty, co nezlobí. A ty jsi, tetičko, byla hodně zlobivá. Za to tě čeká trest.“
„Už se bojim,“ odpálila sarkasticky „synovcovu“ výhružku.
„Vstaň!“
„Proč?“
„Uvidíš…“
Důrazným pokynem ruky jí nařídil „Vztyk!“, načež se začal zbavovat na půl žerdi staženého ošacení.
Nahý se postavil za Vilemínu a chytil ji za obě prsa. Hlavu si opřel o její pravé rameno, a zatímco se díval na Jarmilu, mluvil: „Víš, teti, Jarmilka má ráda cizí ruku v kalhotkách. To jí teď bohužel nemůžu dopřát, tak se aspoň podívá, jak to vypadá, když ji tam strčím své příbuzné. Ale ještě předtím si pohraju s tvejma bradavkama.“
Ukončil sevření „tetiných“ ňader a začal nutit její cecíky ke zvětšení. Vilemínina reakce byla rychlá. Strčila mezi ně pravou ruku a uvěznila v ní ptáčka, kterého okamžitě začala povzbuzovat k proměně na dravce.
Z bradavek byly dudlíky, proto mohla Jirkova pravačka začít směřovat dolů. Snadno překonala nepatrný odpor gumy, aby se přesvědčila, že Vilemína je tam dole opět za malou holčičku. Chvíli jí hladil podbřišek a pak přešel níž.
Začal si hrát s klitorisem.
Jirku „tetina“ vzrušená reakce potěšila. Zajel níž, aby prozkoumal stav vlhnutí. Žádná přívalová vlna. Zatím se jen nesmělý pramínek odhodlal začít připravovat vagínu k očekávané návštěvě.
Jirka se vrátil k dráždění klitorisu a přidal k tomu hlazení levého ňadra a líbání na krk.
Druhá průzkumná výprava se již namočila, ale nebylo to pořád ono. Ke krku přidal i střídavé sání ušního lalůčku.
Do třetice prostředníček bez problémů vnikl dovnitř. Vilemína zintenzivnila stimulaci „synovcova“ penisu.
Souložení prstem na rozjezd dobrý, ale chtělo to změnu.
„Už ho do mě strč, nebo ti ho utrhnu!“
Jirka si nechtěl s rozvášněnou Vilemínou zahrávat, proto ji dovedl ke stolu, kde ji sundal kalhotky a ohnul.
Než zasunul, naslinil si žalud. Už ho chtěl ve Vilemíně „pohřbít“, ale něco jej napadlo. Vrátil jí plácnutí přes zadek. Dotčeně se napřímila.
„A jsme si kvit…“
Znovu Vilemínu ohnul, aby zasunul. Drže ji za boky provozoval rychlé kopulační pohyby. Nedbal na to, že téměř netknutá káva bryndá z hrnků na stůl. Důležitější bylo, aby se „vybryndal“ on k „tetině“ naprosté spokojenosti.
Jarmila držela své latte v ruce, v poklidu z něho upíjela a dívala se na svého milého, jak obcuje s jinou ženou. Čekala, že bude žárlit, ale v tomhle případě jí to nějak nevadilo. Věděla o tom předem a navíc se s ní spustí taky.
Rozlitá káva, ochablý penis a sperma kapající z Vilemíny na podlahu, byly výsledkem prvního milostného zápasu sobotního dne.
„Jak to, teti, že ti nevadí porušení zákazu sexu v týhle místnosti?“ došlo Jirkovi, když si sedl zpátky na svou židli.
Vilemína se také posadila.
„To bude tím, že mi to tady říká paní… Tohle pravidlo platí jen pro hromadné akce.“
„Teti, kde máš nějakej hadr, se kterym můžu utřít ten stůl?“ zajímala se Jarmila, když dopila a položila hrnek na stůl.
„V Kuchyni. Pojď, já ti ho podám, protože si musím, kvůli někomu“ udělala na Jirku ošklivý kukuč, „uvařit nový kafe.“
Do půl jedné odbavili oba mladí lidé společným úsilím tetičku pětkrát. Ta svojí spokojenost projevila tím, že mládež pozvala na oběd. „Vařit nebudu, ale asi osm set metrů odtud je slušná restaurace. Zvu vás.“
„Už jste někdy byli v místním skalním divadle?“ zeptala se Vilemína mladého páru, když se s nacpanými bříšky courali zpátky do „Dobíjárny“.
„Ne,“ odpověděli současně.
„Tak já vás tam zavedu. Je to kousek.“
Oběd se poněkud protáhl, protože kromě divadla se byli ještě pokochat pohledy z rozhledny nacházející se na skále nad obcí.
„Dáte si se mnou víno?“ zeptala se Vilemína, když se vrátili.
„Ráda a Jirka se určitě taky nebude bránit. Nebo se pletu, miláčku?“
„Nepleteš.“
„Máte radši červený nebo bílý?“
„Já jsem pro bílý,“ ozval se okamžitě Jirka.
„Mě je to jedno,“ odpověděla Jarmila.
Vilemína se podívala do vinotéky, která stála v kuchyni.
Chvíli se rozmýšlela, a pak vytáhla litrovou lahev.
„Mám tady roudnickýho Müllera. Je nic moc, ale střik je z něho výbornej.“
Nečekala na souhlas a začala připravovat vysoké sklenice a neperlivou vodu.
„Aspoň toho bude víc.“
„Dobrá,“ souhlasil Jirka, „my se půjdem s Jarmilou osprchovat, a potom se moc rádi napijem.“
„Hlavně se mi v tý sprše moc neunav, pochop, že máš před sebou dlouhou noc.“
„Neboj, můj pinďour je tu jen pro tebe.“
„Nevíš, teti, o nějaký práci?“ zeptal se Jirka v neděli u snídaně.
„A co umíš?“
„Mám gympl.“
„Takže nic. Hm… To seš ideální kandidát na pojišťováka, realitního makléře, obchoďáka, úředníka, nebo skončíš v marketu. Jo a ještě bys moh bejt skladník.“
„Nedávno se mi vytahoval, že se stane hercem,“ píchla si do Jirky Jarmila.
„To jsem netušila, že máš takovýhle sklony.“
„V pornu,“ zchladila „tetino“ překvapení.
„Proč ne? Až ženský uviděj, jak rychle ti po prvním čísle znovu vstává, tak se o tebe budou prát.“
Vilemína se na malou chvíli zamyslela a na pomezí vážnosti a legrace přišla s nápadem.
„Kdybys dokázal namíchat nějakou vodičku, která by chlapům umožnila bejt zase rychle k použití jako ty, byl bys v balíku. To mi věř.“
„Věřím. Jenže to bych musel narazit na nějakou zázračnou bylinou, nebo modrý pramen.“
„Takže farmaceutický průmysl tě živit nebude,“ předvedla Vilemína v legraci zklamaný obličej. „A protože nemáš řidičák, tak ti zbejvá jen supermarket, sklad nebo sex…“ Zarazila se. „Jé… to se mi povedlo. Máš na výběr ze tří S…“
„Skvělá vyhlídka.“
„Nepropadej panice… Zkus poprosit Marii, ať se ti po něčem poptá. Ta zná hodně lidí.“
„Říkám ti to nerada, ale budeš si muset začít hledat práci,“ začala z ničeho nic máma během pondělní večeře. „Táta se už nevrátí a tys dostudoval, takže přestane posílat peníze. Aspoň brigádu, než něco najdeš.“
„Neboj, mami, už rozhazuju sítě. Čekám, až se mi ozve jedna známá, která zná hodně lidí.“
„A kdy mi konečně přivedeš ukázat Jarmilu? Zatím sem chodí, jen když nejsem doma.“
„Záleží na tobě.“
„Co v pátek večer?“
„To by asi šlo.“
„Já bych ti při tý příležitosti představila svýho přítele… On by tu na víkend zůstal, tak ani Jarmila by nemusela pospíchat domů.“
„Teda, mami, ty seš samý překvapení.“
„To víš… Tělo to žádá, tělo to potřebuje, tak proč k tomu využívat penziony… A navíc jsi už velkej kluk, kterej tomu rozumí.“
„Po čem můj synáček zatoužil?“ překvapila Marie Jirku laškovnou otázkou místo pozdravu, když jí v úterý dopoledne zavolal.
„Samozřejmě, že po tobě,“ odpověděl pohotově, aby vzápětí bez varování přešel k tomu, proč ji volá, „Vilemína mi poradila, abych se tě zeptal, jestli bys nevěděla o nějaký práci pro mě. Prej znáš hodně lidí…“
„To víš, že bych věděla.“
„Jo? A o jaký?“
„Ukojit moji touhu po mladym tvrdym masíčku.“
„No Maruš… Já to myslel vážně.“
„Já taky.“
„Dobrá, tak já přijdu. A nebudu sám. Zeptej se Vilemíny, jak si libovala, že jsme na ni byli dva… Kdy máme přijít. A kam?“
Chvíli bylo v telefonu ticho. Takový obrat asi Marie nečekala. „Kdo je ten druhý?“
„Dej se překvapit… Kdy a kde?“
„No počkej.“
„Kdy a kde?“ vpadl jí do rodících se námitek.
„Já ti večer zavolám, teď musím končit,“ přerušila Marie najednou hovor.
To jsou věci, pomyslel si Jirka, když dával telefon od ucha. Jarmila mě brzy kopne do prdele, jestli takhle budu pokračovat. Jenže jde o moji budoucnost, to přece musí pochopit… Musí?
Marie si udiveně přisedla ke stolu v domluvené kavárně.
Bylo na ní vidět, že s Vilemínou nemluvila, protože si určitě myslela, že jde na setkání se dvěma mladými „kolíky“
„To je moje přítelkyně Jarmila. Jarmilo, to je moje maminka Marie,“ sfoukl vzájemné představení jedním vrzem.
Marie se u slova maminka zarazila, ale pak ji došlo, že Jarmila musí být „v obraze“, což se jí hodilo do krámu.
„Půjdu rovnou k věci. Potřebuji občas asistenta, ale není to na celý úvazek. Vzala bych tě na dva měsíce na zkoušku, ale nebudu ti nic platit. Když se osvědčíš, podepíšeš pracovní smlouvu.“
„Říkáš, že mě nebudeš potřebovat pořád, to znamená, že bych k tomu mohl mít nějakou brigádu? Táta odešel, tak to s prachama u nás nebude zrovna růžový.“
„Jde o to jakou. Budu tě potřebovat nepravidelně…“
„Hm… Takže budu muset shánět jen melouchy.“
„O jednom, který každýmu hodí minimálně desítku, bych věděla.“
„Jakym?“ zeptali se oba čerství maturanti skoro naráz.
„Sháním někoho, kdo bude dvě hodiny suplovat nádobí.“
