Nápad 05

„Kde jsi byl?“ optala se máma, když jí syn dorazil v sedm domů.
„S partou v aquaparku.“
„Já myslela, že jsi byl ve Sloupu.“
„To nakonec nedopadlo. V pátek večer jsem se vrátil domů.“
„A co jsi celý víkend jed?“
„Vajíčka a zbytky, co jsem našel.“
„Máš hlad?“
„Docela jo.“
„Nebyla jsem nakoupit. Stačej ti tři obložený chleby?“
„No jasně. Děkuju.“
Jirka chtěl vědět, kde máma byla, ale nezeptal se. Čekal, že o tom začne sama, ale přepočítal se. Mlčela. Bral to jako potvrzení, že její sobota a neděle byla divoká, na rozdíl od té jeho.

Začal poslední týden školy.
Po něm Jirku čekal svaťák, matura a… radostný, až důchodem končící, život pracujícího člověka.
Jirka seděl v lavici a čekal na první pondělní zvonění, když do třídy vstoupil Vojta.
„SVÍTIL.“
Že by si poprvý vrz? Ty kráso… Má v tom prsty máma…? Jestli jo, tak by mohla z fleku hrát poker… I když… Co by měla ze zajocha, kerej umí leda tak velký kulový? Moment… Třeba je Vojta hodně učenlivej… A chce to furt… A má ho velkýho… A fakt by mě zajímalo, co je z toho pravda… Třeba se v té euforii pochlubí sám… Nebo podřekne.
Nepodřekl.
Od té doby, co ho Jirka doma nachytal s mámou „inflagranti“, jejich přátelství silně ochladlo. Ježišmarjá, proč to vůbec řeším. Není to snad jedno? Tak si vrzli, no a co? Svět se kvůli tomu nezhroutí. Já taky šoustal starší a zajímá to někoho? Ne. Tak ať si ho strká, kam chce. Je to jeho pinďour, ne můj… Já bych ten svůj znovu rád strkal do Lucky, kdyby se ozvala. Jenže ona pořád mlčí, přiznal si smutně.

Stesk ale Jirku moc dlouho neokupoval. Snadno jej zahnala esemeska od Báry.
„Nešel bys se mnou ve středu do kina?“.
Odpověděl obratem.
„Jasně!“

„Musím se přiznat, žes mě překvapila. Já netušil, že se ti líbí akční filmy?“
„Líbí, ale jen ty, kde hraje Jason Statham.“
„Koukám, že bych měl začít žárlit, protože takový svaly nemám a mít nebudu.“
„Máš jiný přednosti.“
„A prosím tě jaký?“
„Jsi hodný a milý kluk, držíš mě za ruku a doprovázíš domů.“
„Není to málo? K požadovanýmu princi na bílym koni mám hodně daleko.“
„Takový neexistujou. Pro mě jsi princ i bez toho koně, víš?“
„Teď už jo. Když už jsem teda ten princ, tak se ti musím k něčemu přiznat, protože princové mluví vždycky pravdu. Dřív, nebo později by ses to stejně domákla a pak už bys mě třeba nechtěla nikdy vidět.“
„Ty máš dítě!“
„Ještě toho trochu… Ne to nemám, ale mám zkušenosti s jejich výrobou.“
Bára se na Jirku podívala: „Jak je můžeš vyrábět a přitom je nemít…? Jo ták… Tím jsi mi jako řek – nejsem panic…? No to je toho. Já už to mám taky za sebou.“
„Zmíněnou,“ volnou rukou udělal uvozovku, „výrobu jsem provozoval s ženami za zenitem.“
„No a co. Na starejch kolech se nejlíp naučíš jezdit. Jsem ráda, že nebudu tvoje první.“

Panebože, ty ses rozhod, že mi všechny dřívější nářky vykompenzuješ ženskejma, kerý nemaj problém mi podržet? Já mladý holce naznačím, že jsem kurevník, a ona místo toho, aby mě okamžitě kopla do prdele, moji „protřelost“ ještě vítá. Asi to vypadá, že si stěžuju. Věř mi, že ne, ale jsem z toho poněkud nesvůj. Pochop, že tohle není normální. A nebo je a já mám o tom zkreslený představy? To by ale znamenalo, že si mám přestat stěžovat a brát věci tak, jak přijdou. Třeba mi tyhle příležitosti přihráváš jen dočasně. Mám pravdu?

To se Jirka nedozvěděl. Rychlejší totiž byla úplně jiná informace.
„A když už se takhle svěřujeme, tak já ti taky něco musím říct.“
Povytáhl překvapením obočí a čekal, co z Báry vypadne.
„Pamatuješ si na Jarmilu, co seděla U Beránků vedle mě?“
„Jo.“
„My spolu skoro rok chodíme.“
„No jo, tak proto bylo u stolu víc holek.“
„A to je všechno, co k tomu řekneš?“
„A co bych k tomu měl říct.?“
„Víš…“ přešla do provinilého tónu, „my se nedokážeme a ani nechceme rozejít.“
Jirka se zastavil a otočil Báru k sobě: „Pak nerozumím tomu, proč jsme byli spolu v kině a teď se držíme za ruce?“
„Protože tě mám ráda.“
„A Jarmilu ne? S tou jen chodíš?“
„Tu mám taky ráda.“
„Hm… V tom případě dnes podruhý koukám na film Rychle a zběsile. Jen jména za tou dvojtečkou se změnila na Jarmila a Jiří. To člověk neprožívá každej den.“
Z Jirky vyšel přes zamyšlením stažené rty zvuk, který měl nejblíž k akustické konstantě hm. Kývl hlavou a pokračoval.
„Úplně živě si představuju, jak jdeš po ulici, levou rukou se vedeš s Jarmilou a pravou…“ zvedl ji, protože se s Bárou stále držel, „se mnou.“
Usmál se a podíval se někam za Báru.
„Fakt bych rád viděl, jak se na to budou lidi ksichtit.“

Jirka dostal nápad. Podíval se Báře do očí.
„Matiku asi nemáš ráda, ale v ní by v našem případě platilo, že když má Jirka rád Báru,“ začal u toho volnou rukou gestikulovat, “a Bára má ráda Jarmilu. Potom Jirka musí mít rád Jarmilu. Kdy půjdem poprvý na společný rande?“
Bára nezalapala po dechu, jak očekával. Místo toho chytila Jirku i za druhou ruku, podívala se na něho a zeptala se: „Mám domluvit, že si v pátek odpoledne půjdeme všichni tři zaplavat?“
„Domluv. A jak zakončíme dnešní večer plný překvapení?“
„Klasicky. Líbání, osahávání a tak…“
„Tak mladá a tak nadržená,“ pronesl na oko pohoršeně.
„Mám to brát jako stížnost?“
„Ani omylem. Jen to nesmí trvat moc dlouho, protože ráno vstáváme do školy,“ a vlepil ji pusu jako tečku za touto chvilkou radikální upřímnosti.

Bára se o pár minut později výrazně činila. V rámci inzerce se k Jirkovi v temném koutě tiskla tak, aby získal jasnou představu o tom, co se mu nabízí k použití. Kdyby chtěl, mohl se jí rukou dostat do kalhotek a jeho sportovec by se určitě nebránil masáži šikovnou dívčí rukou.
„Kdy se můžu těšit na to, že ho do mě strčíš?“ zeptala se Jirky při loučení.
„Až budeme mít po matuře a já si přitom nebudu muset dávat pozor.“
„Beru tě za slovo.“

Druhý den dopoledne přišla Jirkovi esemeska od Libuše.
„Můžeš dnes v 16 hod? Potřebuju pomoct.“
Šlo o domluvený signál, že po něm touží další panička.

Těsně před čtvrtou zazvonil u bytu své kuplířky.
„Ahoj,“ pozdravila jej, když mu otevřela, „pojď dál.“
Odmítl se posadit s tím, že musí hned běžet, protože zítra má velké zkoušení.
„Dobrá. Tady máš kartičku se jménem a telefonem. Příští sobotu jí budeš dělat syna.“
To už tady dlouho nebylo, prolétlo Jirkovi hlavou.
„A půjdeš s ní do divadla. Pak si tě odveze domů a tam s ní strávíš noc.“
„Nepůjdu a nestrávím!“
Libuše nevěřila svým uším. On ji odmlouvá.
„To nebyla otázka!“ procedila skrz zuby a předvedla, že zlé pohledy ovládá mistrně.

Jirka se nenechal zastrašit. Byl silnější i rychlejší. Co by mu mohla udělat? Jedině na něj vytáhnout bouchačku. Ale jak by se v tomhle baráku chtěla zbavit mrtvoly?
„Ne. Už jsem si Ráchel odpracoval.“
„Dluh budeš mít splacenej, až ti řeknu.“
„Je mi jasný, že to bude trvat dlouho. To mě prodáváš za kilo?“
Libuše vzteky zbrunátněla, ale křičet nezačala. Hlasem, který dokázal odvahu slabého jedince rozřezat na menší části jako nic, mu připomněla: „Ty už jsi zapomněl, jak si mi tu nadrženě slintal nad fotkou Ráchel?“
„Nezapomněl. Ale ty se nezmiňuješ vo tom, že se ti to náramně hodilo. A navíc kulháš v počtech. S Ráchel jsem šukal za dvacítku. Dobrá. Už jsem pro tebe odmakal vosum kšeftů. I kdyby moje cena byla sedminová, tak osm krát necelý tři litry je rozhodně víc, než mě stál pich s Ráchel.“
„Pche…“ odfrkla si pohrdavě, „ty si nějak fandíš. Která ženská by za tebe dala tři tisíce? V posteli umíš hovno. Jedinou tvojí devízou je to, že jsi mladej, typově zajímavej a stojí ti.“
„To jsou devízy tři,“ kontroval Jirka.
Tahle „nevinná“ invektiva dokázala spolehlivě rozmetat stavidla zadržující Libušin vztek.
„Co si vo sobě, ty smrade, myslíš? Nezapomeň, že ses mi tady u toho stolu upsal, tak mě přestaň srát a příští sobotu jako hodnej synáček nakluš na tuhle adresu!“ a znovu Jirkovi podávala kartičku s kontaktem.
Tentokrát s patřičným důrazem.
„Nejen, že ti nejdou počty, ale ani s pamětí to už není to pravý vořechový. Měla bys na to něco brát. Já podepsal mlčenlivost a ne uznání dluhu, takže…“
Jirka pokynul Libuši pravou rukou za současného pronesení slova,
„Sbohem.“
„To tě bude mrzet!“
„Mám tomu rozumět tak, že mi někdo přijde ručně domluvit? Udělej to a můžeš vzít jed na to, že od notáře přijde polišům dopis s popisem toho, co jsem pro tebe dělal, včetně kontaktů na ženy, kerý jsem získal od tebe.“
Poslal jí vzdušnou pusu, otočil se a odešel.
Blafoval. Úspěšně. Nikdo ho zbít nepřišel.

„Zítra ve dvě u mě. Plavky sebou.“ přišla Jirkovi ve čtvrtek po osmé večer esemeska od Báry.
„OK. Už se těším.“
„Máš na co!“
„?“
„Dej se překvapit, tak zítra“
To vopravdu vypadá, že půjde i Jarmila. Ty kráso!
Jirku ta věc s matikou napadla jako čistokrevná poťouchlost, ale navenek dělal, že to myslí smrtelně vážně.
Čekal, co z toho vyleze. Byl si naprosto jistý, že by mu nedalo vůbec žádnou práci přesvědčit Báru k sexu, ale… Nějak přestával toužit být tím pověstným motýlem přelétávajícím z kytky na kytku. Jenže, dokáže mladý motýl, plný sil, odolávat vábení chtivých samiček? Nedokáže, přiznal si.

Využil toho, že byl ve svém pokoji. Natáhl se na lůžko a zavřel oči. Začal si představovat, jak sedí nahý v křesle. Před ním se v rytmu romantického songu pohupuje Bára, která se pomalu zbavuje oblečení. Dívá se na ni a přitom pomalu a nerušeně masturbuje. Ona se usmívá a pohledem mu naznačí, aby dal ruku pryč. Obdivuje v pozoru stojící mužství. Ještě dva kousky, slibuje, a pak si tě osedlám.
Když se elegantně zbavila podprsenky a začala si hrát s prsy, vstoupila do děje Jarmila. Byla nahá. Obličej viděl rozmazaně, protože si ho z hospody přesněji nevybavoval. Přišla k Báře a začala se s ní líbat. Pak se postavila za ní a pravačkou ji hladila na břiše.
Jirka pozoroval její ruku sjíždějící níž a níž, až skončila v Bářiných kalhotkách. V přímém přenosu sledoval „Dobývání vlhké vagíny dívčím prstem“.
Bára dávala vzrušeným dechem najevo, že se jí tyhle hrátky moc líbí. Jirkovi taky. Jen to nebylo na první pohled poznat, protože rozdíl mezi tuhým a kamenným údem se pozná jen stiskem.
A bylo hůř! Jarmila vyjela levou rukou zezadu na Bářino břicho a postupovala vzhůru k levému ňadru. Začala si s ním hrát. Kousal se do rtu, aby vydržel, co nejdéle. Zbytečně. Z „představení“ utekl ještě před koncem na záchod.

Sedm minut před druhou vyrazil z domova. Víc na zdolání těch dvou bloků k Báře nepotřeboval.
Když vyšla z domu, dala Jirkovi pusu a chytla jej za levou ruku: „Teď půjdem vyzvednout Jarmilu.“
„A kde bydlí?“
„Uvidíš.“
„Tak jo,“ pokrčil rameny a nechal se Bárou vést.
Nešli daleko. Zastavili o dva vchody dál. Z hospody si vybavoval, že je typově podobná Báře s hezkými černými lesklými vlasy až na lopatky.
„Ahoj,“ pozdravila je, když otevřela dveře.
Má moc hezkou tvářičku, bylo první, čeho si na ní dnes Jirka všiml. Prsa měla zřetelně menší, než společná přítelkyně, ale i tak dost dobrý.
„Ahoj,“ odpověděla Bára a dala Jarmile pusu.
„Ahoj,“ obrátila se Jarmila na Jirku, „jsem ráda, že se budu moct konečně bavit se svou oblíbenou postavou.“
Nechápal, co tím básnířka chtěla říct.
Jarmila to poznala, proto radostně oznámila: „Přece s blondýnem…“
Sklonila hlavu a s hraným smutkem pronesla: I když bez té černé boty…“
Pak se na Jirku podívala pohledem pekingského palácového psíka, aby podpořila svou prosbu: „Dáš mi pusu?“
„Jasně.“

Po přivítacím ceremoniálu chytila Bára Jarmilu za pravou ruku a všichni tři nabrali směr aquapark.
„Holky, nechci být kverulant, ale takhle zabíráme celej chodník. Běžte spolu a já půjdu za váma.“
„To by se ti líbilo. Koukat nám celou cestu na zadek.“
„Vy snad proti tomu něco máte?“ dělal Jirka nechápavého.
Holky se na sebe podívaly, vyprskly smíchy, aby vzápětí Bára Jirkovu ruku pustila se slovy: „Nemáme.“
Jirka si prohlížel dvě dívčí pozadí, kráčejí před ním. Byla stejně velká, ale Jarmilino působilo erotičtěji. Že by to měly na svědomí ty černý džíny?
“Tak co?“ zeptala se přes rameno Jarmila.
„U mě dobrý. A co vy?“
„My se nemůžeme dočkat,“ převzala štafetu Bára, „až se ti předvedeme v plavkách.“
„Mám se bát bouřlivé reakce svého sportovce na to, co uvidí?“
„Nevím, jak ty, Báro, ale já bych tu reakci vidět chtěla. Ne každý den se dostane mladé dívce takové poklony.“
„Pod to se podepisuju.“
„To vám věřím, ale co já pak s tím…?“
„Na to je dobrá studená voda,“ poradila Jarmila.
„Nebo držet před obdivovatelem nenápadně ručník,“ přišla se svou trochou do mlýna Bára.
„Koukám, že mě dneska čeká pěkně perný odpoledne,“
„To si piš, brouku,“ uzavřela debatu Bára.

Jirka se tím pádem mohl znovu věnovat pozorování a následnému hodnocení.
Jarmila převyšovala Báru asi o pět čísel. V pase na tom byly stejně. Stehna taky remizovala. Sečteno a podtrženo. Miss obličej a vlasy, Jarmila. Prsa, Bára. Pas a stehna skončily plichtou. Zadek, Jarmila. Díky džínám.
Takže vlastně to skončilo nerozhodně. Mám tomu rozumět tak, že nemám dělat rozdíly a brát to, jak to přijde? Jirkův dolní kamarád se s jeho závěrem plně ztotožňoval, což začal dávat najevo. Musím se zabavit něčím jiným! No jo, ale čím, když musím dávat pozor na cestu?

Situace z Jirkovy poslední návštěvy aquaparku se opakovala. Seděl na lavici a čekal. Holky si dávaly na čas.
Bavil se tedy pozorováním žen a dívek. Nic zajímavého se tu před páteční třetí hodinou odpolední nevyskytovalo.
„No podívej se na něj,“ zaslechl Bářin hlas, „Jen ho nechá člověk chvíli samotnýho, hned se kouká po jinejch.“
Jirka otočil hlavu za hlasem a uvízl očima na vrchním dílu bikin. U obou působil evidentně malým dojmem. Zaregistroval, že mají stejné plavky s kalhotkami, které jim končily až u pupíku. Tento střih nemusel, ale to nebylo podstatné, protože magnetem byla umným „zakrytím“ zvýrazněná prsa.

„Nezdá se ti, Baruš, že přišel o řeč?“
„Myslíš, že když se teď otočíme a půjdeme do jeskyně, že půjde za námi?“
„Pokud budeme hezky kroutit prdelkama, tak věřím, že ano,“ načež předvedly obrat, za který by se nestyděla ani jednotka profesionálních vojáků.
Kalhotky měly vysoké vykrojení, kterého si předtím nevšiml. Brazilský střih zdůrazňující půlky dokázal vytvořit z plnějšího dívčího pozadí objekt volající: „Plácni si!“
Už abych byl ve vodě, nebo budu všem pro smích, modlil se, když následoval ty dvě krutiprdky.
Měli kliku, v jeskyni nikdo nebyl.
Zabrali si zastrčené místo vpravo od vchodu, kam nebylo hned vidět, ale ti, co tam seděli, poznali, že se někdo chystá vstoupit. Holky posadily Jirku mezi sebe.
„Vzhledem k tomu, že jsme dneska seděli ve školní třídě naposled, jsme si s Jarmilou řekli, že se za to odměníme.“
„A jak vidíš, jsi tu jen ty,“ Jarmila při těch slovech položila Jirkovi ruku na hruď. „Bára,“ ukázala na svou přítelkyni, „a já,“ dala si ruku na prsa.
„Takže se nelekej, protože teď vezmeme tvoje ruce a…“ Jarmila se chopila Jirkovy levačky, Bára pravačky, a vložily si je mezi mírně roztažené nohy, aby prstům umožnily snadný přístup k pohlaví.
Jeho ruce v této poloze zafixovaly svojí volnou dlaní pro případ, že by snad měl tendenci cuknout. A tou, kterou měly k Jirkovi blíž, se začaly dělit o potěšení z masáže věci, jež tak snadno v mládí bytní.

Jirka byl vývojem situace zaskočený. Ty se teda hledaly, až se našly.
„My jsme si myslely,“ pronesla potichu Bára, „že už jsi velkej kluk, kterej se holek nebojí a ví, co má dělat s tím, co se mu nabízí k hlazení. Jenže zatím to vypadá, že nic z toho není pravda. Co s tebou ty ženy dělaly?“
„Trochu mu křivdíš, Barčo. Nebojí se projevit úctu a před ženou povstat… Hm… Nebojím se říct, že by se rád vztyčil, kdyby mu v tom nebránily plavky. Navrhuju jejich stažení.“
„Ale, Jarmilko, to přece nemůžeme. Co kdyby sem přišli Jeskyňky a viděly jeho tuhý kolík… Mohly bysme o něj přijít a to přece nechceme… Je náš! Že mám pravdu?“
„Ty ji máš vždycky, Barunko,“ Jarmila se podívala na Jirku. „Teď se tě na něco zeptám. Vím, že se ti Barunka líbí. Co ale nevím je to, jestli se ti líbím i já?“
„Líbíš.“
„Jé, on umí mluvit,“ zajásala teatrálně Bára.
„To ráda slyším. Ty mě taky!“
„A protože mám vždycky pravdu, jak jsi slyšel,“ chopila se slova opět Bára, „půjdeme odtud v půl pátý k Jarmile.“
„Naši jedou v pět hodin pryč a vrátí se až v neděli odpoledne.“
„Napíšeš proto mamince,“ začala Bára udílet Jirkovi instrukce, „že nebudeš o víkendu doma, protože tě sbalily dvě mladý holky. A to, co ti teď řekne Jarmilka, už mamince nepiš!“
Jarmila udělala dramatickou pauzu, než nahlas zašeptala: „Obě přísaháme, že ti nebudeme nařizovat, kam nesmíš stříkat. Jestli to bereš, tak mě polib.“