Poněkud perverzní komedie 19 🇨🇿

Ačkoli slušně vychovaný a velice sečtělý Tom – ten ve své podstatě cynicky poetický mladík s nechutnými sklony k filosofii – agresivně reagoval jen opravdu vzácně, jen v sebeobraně  a vždy proti fyzicky minimálně rovnocenným protivníkům výhradně mužského pohlaví. Tentokrát tomu bylo jinak. Avšak jen co u něj pominula nádherná ejakulační slast, likvidující schopnost myšlení, uvědomil si nepatřičnost ve svém chování a nečekaně rychle a důkladně se zhnusil sám sobě. Vždyť porušil kde co!

Copak je tak brutální a zvrhlý sexuální útok vůči fyzicky viditelně slabší dívce – a tentokrát s velmi dobře viditelným a nezpochybnitelným pohlavím – možné označit za sebeobranu? Jak se mohl dopustit tak odporného a sobeckého činu?! Jak mohl zneužít své celkové převahy a pošpinit city i čisté tělo zamilované dívky takovou chlípnou zvířeckostí?!! Jak to jen mohl svému ještě panenskému a tak něžnému kůzlátku udělat?!!! To je přece ničím neomluvitelná a proto neodpustitelná podlost!!! Kam se poděla ta skvělá a dosavadní bezuzdné sexuální řádění krásně omlouvající idea, obrábět raději několik neustále mrduchtivých zkušených samic, jen aby svým nezřízeným chtíčem nenarušoval cudně pozvolné citové i sexuální vyspívání své vyvolené???

Tom si na tuto otázku okamžitě odpověděl sám, na poetického romantika neobvykle jadrně – ale nezvykle poctivě: Ta ušlechtilá idea je teď v prdeli a obě dvě – idea i ta prdel – jsou v hazjlu! Vždyť nedbal ani v osvětových příručkách pro mladé muže uveřejňovaných důrazných varování odborníků sexuologů a svojí zvrhlou a bezuzdnou choutkou bezesporu natrvalo poškodil vztah k sexu u ještě nezkušené začátečnice!!!
Za jiných okolností by Tom zcela jistě dal průchod svému cynismu a hloubal by, zda si má co výraz upřímné lítosti sypat popel na hlavu nebo na hlavu svého stále tvrdého penisu – či raději na obě dvě hlavy současně. Jenže tentokrát jej – a už velmi brzy po posledním záškubu v Majčiných ústech stále vězícího ztopořeného pyje – přepadla tak ochromující beznaděj, že na ta jindy obvyklá hloubání a nechutná filosofování neměl náladu. Těmi výše uvedenými výčitkami se trápil až do toho okamžiku, kdy se jeho posmutnělým očím zjevilo něco zcela nevídaného.

Do zorného pole těch nepřítomně dopředu hledících očí zespodu tiše veplul rozesmátý dívčí obličej. A té šťastné dívce zcela zjevně ani v nejmenším nevadilo, že má provazce spermatu nejen na tvářích, ale i na čele a ve vlasech. Ta radostně vzrušená dívka si dokonce setřela z koutku úst a z brady visící bílý a pozvolna se prodlužující provazec, rozetřela si dlaní tu škrobovitou emulzi po svých čokoládově hnědých dvorcích prsů a přitiskla se jimi na Toma.
„Tak, a sprchovat se nebudeme! Budeme raději jako dvě čuňata. Počkáme až to uschne a pak už nás nic na světě nerozdělí!“

Ještě před okamžikem výčitkami zdrcený a náhlým zvratem situace zkoprnělý Tom nebyl okamžitě schopný vědomě na takové vyznání reagovat. Pravda však je, že již při druhé Majčině větě – té o těch čuňatech – ji oběma dlaněmi hladil po boubelatém zadečku – avšak aniž by to vnímal.
„Musím ti říct, Tome, že Božka – jako obvykle – kecala. Do koňaku to má daleko, ale ani Dáša neví, o čem mluví, když tvrdí, že je to stejně nechutné jako rybí tuk. Polyká se to o hodně líp. Po rybím tuku jsem se vždycky ve školce pozvracela. A tak si myslím, že žádná z těch holek to neochutnala a jen se vytahují, aby byly zajímavé. Doroty, co si říkají kamarádky!“

Vyjevený Tom začal řádně vnímat smysl vysloveného teprve během následujícího Majčina stále ještě monologu: „Jedno ale vím jistě. Tohle budeme dělat pokaždé, protože stříkáš jako hasič. Bylo toho nejmíň na dva litry a až budeš ve mně, tak by ta guma určitě přetekla – a to by byl pořádný malér! Mamka by se určitě zbláznila. Ale jinak je to moc fajn. Sáhni si, jak jsem z toho dole mokrá!“

K tomu Toma nebylo třeba dvakrát vybízet, neboť po Majčině proslovu pocítil úlevu, jež v porovnání s právě doznívajícím orgazmem byla sice srovnatelná, ale nesrovnatelně – tedy minimálně o několik řádů – větší. V takové štěstí nedoufal. Této dnes tak nečekaně divoké holce se to naštěstí líbilo!
„Proč by však nemělo mít nedělňátko štěstí i v sobotu odpoledne? A proč by jindy tak cudná Katka nemohla být dnes divočejší, než její matka?“ – ptal se za okamžik v duchu sám sebe, ale ačkoliv byl tím neuvěřitelným štěstím opilý, okamžitě se i varoval: „Pozor, hochu, na nemoc špinavých rukou! Nejenom paní Jahodová, ale nejspíš už ani katolíci o duplikát panenské bohorodičky zájem nemají.“

Sám však, poněvadž do komunity hochů, co se mají rádi, nikdy nepatřil a protože ani mezi z nedostatku potence filosofii a mravnost pěstující staříky se zařadit ještě nedal, projevil nepředstíraný zájem Majčině výzvě neprodleně vyhovět. Takovou rozkoš slibující výzvu v jeho věku nelze přece nikdy odmítnout!
Vydal se tedy na průzkum nejblíže položenou rukou, která dosud zespodu objímala a hladila obě poloviny nejpodstatnější podstaty každého Afrodítě Kallipygos zasvěceného dívčího těla. Ovšem už v polovině k Majčinu boubelatému zadečku přiměřeně kyprého stehna mu prst průzkumník sklouzl na velice kluzkém povrchu. To jej zprvu velice vyděsilo, avšak naštěstí zbytečně. Na ukazováčku uvízlá velmi kluzká tekutina se ukázala bezbarvě čirá a Tom při jejím zkoumání nabyl přesvědčení, že mrskající se ocásky by v ní ani pod silným mikroskopem neuviděl.

Vydal se tedy i ostatními prsty po tom stehně vzhůru proti proudu, až narazil na již dobře známého bobříka, jenž tentokrát přímo plaval v záplavě horkého sekretu. Nepochybně to byl velice zimomřivý živočich, jemuž se ani trochu nelíbilo, že mu Tomův ukazováček rozevřel mokrý kožíšek. Už při první cestě tohoto dosud vždy vítaného digitálního utěšitele mnohokráte prošlápnutou mokrou stezkou – a to až k výčnělku, čnícímu nad zaplaveným údolím – se náhle bobříkův kožíšek křečovitě sevřel a spolu s ním tou nejspíš bolestivou křečí byla zasažena i bobříkova nositelka. Jak jinak si vysvětlit Majčino tiché a určitě vždy proti její vůli unikající zaúpění: „Ach, Tome, né!“

Tom se zaradoval, neboť toto byla dobře známá situace i jeho dobře známá Majka, která si nikdy nezadá. Proto, když konečně cítí ano, říká „né“ – avšak po každém takovém „né“ se svým kyprým a rozehřátým tělem nejdříve silně přitiskne, pak se celá zachvěje, ochable poklesne mírně v kolenou a velice přilnavě zvláční v náručí.
Když po slastiplné chvíli toto rozechvělé vláčnění, doplněné neochabujícím nalehnutím dívčích vzrušením tuhých prsů na jeho hruď, bohužel pomine, neuvěřitelně hebké dívčí rty jej vděčně políbí na ústa. A potom, aby ta cudná dívčí ústa nemusela neustále necudně přikazovat: „Ještě jednou!“ – neboť i tato tichá výzva by se mohla šířit dlouhou chladnou domovní chodbou až k uším, jimž nebyla určena – políbí jej do své touhy stále pohroužená dívka se zavřenýma očima krátkým zobnutím na špičku nosu. To proto, aby Tom bezpečně věděl, že další mučivou proceduru – zejména pro Tomovy neustálým opakováním v křeči tuhnoucí prsty, když bolestivé tuhnutí jeho penisu co nepodstatné pomineme – je záhodno znovu zahájit. Nejprve lehounkým prolistováním rozevřeného a neustále hojně oroseného dívčího čtyřlístku smyslného štěstí.

Jenže tentokrát na dohodnutý signál reagoval Tom jinak. Jinak, ale tak, jak mu obvykle kázala nepochybně od přirození odvozená přirozenost, jeho encyklopedické vzdělání a výchovou vštípený smysl pro povinnost. Že však v té reakci rozhodující roli sehrála potřeba za žádných okolností před milovanou dívkou neztratit tvář a nepocuchat přitom ani její sebevědomí – to není nutno přemýšlivému čtenáři zdůrazňovat.
„Miláčku, přestože toho nebyly dva litry – vždyť slon jsem jen občas a i pak jen v porcelánu – musím okamžitě přerušit hru pro nezpůsobilý terén hřiště. V těch stejně jako u plemenného býka, avšak na rozdíl od něj přerušovaně, vystříknutých maximálně deseti mililitrech se nám tu, naštěstí zatím pouze po povrchu, pohybují na tři stovky miliónů malinkatých záškodníků s velice čipernými ocásky. Tedy pokud jsi jich většinu nespolkla. Ale i jeden jediný může být stejně nebezpečný jako celá jejich neredukovaná armáda. To zásadním způsobem mění naši bezpečnostní situaci.
Proto bychom se mohli zachovat jako na cvičení civilní obrany. Před vstupem do krytu bychom měli provést dekontaminaci každého jednotlivce – jako po pobytu v radioaktivním spadem zamořeném prostředí. Ovšem jako velitel učilištní protichemické hlídky vyhlašuji poplach pro napadení obyvatelstva biologickými zbraněmi a nezbytnou desinfekci provedu raději osobně a ihned.“

Tom byl za to ironií a humorem odlehčené sdělení odměněn po zásluze – dalším štěstím rozzářeným úsměvem a pak udivenou a otázkou: „Mám tomu rozumět tak, že se mi pokoušíš namluvit, že i tunový plemenný býk má toho stejně jako člověk?“
„Nic ti nechci namlouvat. Každý plemenář ti v příslušné příručce černé na bílem doloží, že beran a kozel od půl do dvou mililitrů, býk – jak jsem už řekl – dva až deset mililitrů, hřebec třicet až tři sta, kdežto kanec – to je borec – sto až sedm set mililitrů obvykle a vynikající plemenné exempláře i dvě deci přes litr. Ten taky jediný stříká jako člověk přerušovaně. Je člověku nejblíže i tím, že si na tom dává opravdu záležet. Když jej nikdo neruší, tak tu svoji vývrtku nechává zavrtanou i půl hodiny. Ovšem na slona, s jeho dvěma litry, žádné zvíře včetně člověka nemá. I ty nejzvířečtější lidské exempláře končí na dvaceti mililitrech. Toť fyzikálně měřitelná a vědecky doložená realita. Kdepak dva litry! A teď si pěkně stoupni stranou, ať můžu seřídit sprchu!“

Tom spolu se vzorně spolupracující stále udivenou a viditelně i zamyšlenou Majkou svůj úmysl uskutečňoval skutečně důkladně a lze i tvrdit, že velmi stylově. Jeho praktickou realizaci zahájil totiž další a tentokrát více jak dvěstěmililitrovou ejakulací. Ovšem pouze brčálově zeleného avšak velice čirého spermatu, jenž prudce a vydatně tryskal z neustále docela slušně ztopořené zelené tuby březového šampónu. Nejdříve do vlasů k takovémuto oplodňování svolné a celkově povolné dívky. Se soustředěním a také s vervou tvořícího umělce Tom postříkal Majce i její krásně zahrocené a směle čnící prsy, pak si ji otočil a stejnou soustředěnou a vskutku důkladnou pozornost věnoval i jejím zádům – i když velmi dobře věděl, že ženské tělo je i tím nejprudším výstřikem semene neprůstřelné a tudíž na nich žádné sperma nenajde.

Ovšem stejně dobře věděl, že pod těmito jako housle v pase probranými zády nalezne to, co nejmocnější starořecké bohyni Afrodítě – s výstižným a dnes utajovaným přízviskem Kallipygos – zajistilo vítězství v jedné z prvních literárně zpracovaných soutěží ženské krásy. Vždyť Paris vydal svůj verdikt předáním zlatého jablka teprve tehdy, když se k němu nahá Afrodíta otočila zády.

Tom se tomu vítězství nedivil a zcela zaujat obdivoval, šamponoval, sprchoval, hladil, líbal a všemožně laskal ten ještě dětsky hebký Majčin poklad. Se zalíbením konstatoval, že je téměř stejně rozměrný jako úchvatná a tělu Ivany Vojtovičové – Tomovy skvělé anální instruktorky – dominující citadela, nad níž však rozdílem třídy Majka vítězí. Nedokázal přemoci svoji přirozenost a i s tvrdě erigovaným přirozením hloubal nad tou stále nerozluštěnou záhadou: Proč je pro něj právě tato prdelka vítězná a tak neustále fascinující. A byl zklamán tím, že ničím jiným něž právě tou smyslnost burcující větší svěžestí pokožky si to stále nedokázal vysvětlit. Byl by v obdivném rozkochání snadno a úplně zapomněl na čas i na celý svět, kdyby do zurčení sprchy po chvíli z nadoblačných olympských výšin nezaznělo: „Když to tak ze sebe sypeš, tak bych se vsadila, že si se sám měřil. Můžeš mi říct, kolik toho – říkal jsi ejakulátu – bylo teda doopravdy?“

Tato velice intimní otázka Toma nadzvedla obrazně i fyzicky. Zanechal šamponování i obdivu toho bezpochyby božského a tudíž nejpůvabnějšího zadečku, jaký se mu kdy podařilo zatím jen obejmout a pohladit. Vstal a při pohledu shora do Majčiny vlažným deštěm sprchy omývané tváře se dost důrazně dotázal:
„Můžeš mi, prosím tě pěkně, říct, proč tě takové nepodstatné podrobnosti pořád zajímají?! Copak ti nestačí nejdůležitější fakt, že v těch mililitrech je – a to jsem také říkal – kolikrát i hodně přes tři sta miliónů spermií – a přitom ke štěstí či neštěstí stačí jen jedna jediná?!“
„Nechápu, proč se najednou zlobíš? Když já bych chtěla, aby se naše první dítě narodilo v měsíci lásky mých rodičů. Bylo by to takové krásně symbolické. No a dočetla jsem se, že Indiáni proto – kvůli jistotě oplodnění, aby se všechny spermie dostaly tam, kam mají – svým ženám svazují nohy a pak je za ně věší na strom hlavou dolů.“
„To mě podrž! Ty máš nejspíš strach, že za únorových mrazů budeš viset na třešni venku na zahradě!“
„Nedělej si srandu z vážných věcí! Já se jen pokouším odhadnout, jak dlouho budu muset stát na hlavě. Půl hodiny jako Indiánka na tom stromě bych to asi nevydržela.“

Tato argumentace Toma dostala. Ponejprv si uvědomil, že tato o čtyři roky mladší dívka má sice ještě dost telecí nápady, ale stejně jako on – a někdy možná i důkladněji – i když zase svým holčičím způsobem – přemýšlí už nyní o tom, co má teprve v budoucnu přijít. A ona s ním v té budoucnosti už zcela samozřejmě počítá.

Šťastně se pousmál, neboť se znovu přesvědčil, že toto je skutečně ta pravá, která jej nikdy nudit nebude. Objal tedy Majku rukou kolem ramen, přitiskl ji pevně k sobě, políbil ji na vlhké rty a s druhou rukou na jejích zadních oblinách promlouval k jejím i na temeni mokrým vlasům.
„Opravdu jsi mne převezla. Bát se ale nemusíš. Co se objemu týká, tak v dobré kondici jsem naměřil od deseti do dvaceti mililitrů. To záleží na tom, jak kdy a hlavně jak často. I když do tvých dvou litrů hodně chybí, zde by žádné komplikace být neměly. A to stání na hlavě můžeš úplně pustit z hlavy. Stejně dobrého výsledku se dá dosáhnout v poloze, kterou ti vždy galantní Francouzi nazývají tak nesmírně poeticky – na krávu. Stačí pak na kolenou na pár minut vyšpulit vzhůru prcinku a hlavu přitisknout co nejníž.“
„Mám tě moc ráda, Tome! Víš, ale mám najednou strach, že si budeš myslet něco špatného, když ti povím, že bych už konečně chtěla jít do té dědečkovy vany. Tak moc se těším a my tady zase jenom kecáme.“
„Pochopitelně, že tak jako vždy i teď máš pravdu, miláčku,“ odpovídal oslovený, když s lehkým úsměvem zastavoval pevně zabudovanou sprchu.
„Takové určitě budete všechny. Žádná z vás sice nikdy neví, co vlastně chce, ale nepřestane, dokud to nedostane. S tím se prostě musím smířit,“ smál se už nahlas Tom, když pro jistotu ještě jednou za neustálého hlazení a poplácávání „kartáčoval“ ruční sprchou od hlavy až k patě ochotně se otáčející Majku.
Její snědé a lesknoucí se tělo celý život na kakaové plantáži pod tropickým sluncem pracující mulatky bylo opravdu nádherně sošné v okamžiku klidu a při sebemenším pohybu Toma velice lákalo a vzrušovalo svojí graciózností – tolik odlišnou od těžkotonážních a chtíčem přesycených půvabů Majčiny maminky.
I když každá jinak, líbily se mu a vzrušovaly jej obě, což si znovu uvědomil. Tento nečekaně potvrzený poznatek jej naplnil uspokojením. I kdyby po dětech Majka až tak velice ztloustla, nebude si muset – jako její proradný otec – hledat náhradu.

Naplněn tímto optimismem, do prázdného dědečkova Jadranu vstoupil první. Vědom si svých povinností ještě před tím však zavřel sprchu, plácl rozverně své rozkošně prdelaté kůzlátko po jeho výstavní a vystavované chloubě a teprve pak jej Majka němě následovala. Ovšem jen co její boubelaté snědé půlky velice opatrně spočinuly na bílém smaltu litinové vany, neodpustila si dotaz.
„Můžeš mi říct, jak je to možné, že ta vana nepálí a jenom příjemně hřeje? Alena si u nás ve třídě sedla jednou o velké přestávce na radiátor a pak se nemohla bez bolesti posadit do lavice. Ředitel všechny varoval školním rozhlasem a školník měl průser, protože po údajně kávě s rumem usnul v kotelně. Jenže o něm všichni vědí, že to má vždycky obráceně – rum s kávou.“
„No prosím! Zase začínáš?! Tak moc se těšíš a my tady zase jenom kecáme,“ smál se Tom na před ním sedící Majku a střídavě sledoval buď její překvapenou tvář nebo mezi jejími snědými stehny pootevřenou černou orchidej. Najednou jej napadlo, že nesmí propást poslední příležitost.

„Teď jsem na řadě já a proto se pěkně opři a buď hodná“, přikazoval Tom, když Majce zvolna rozevíral kolena a hlavou stejně pomalu zamířil mezi rovnoběžky vášně, jež jak necudně mimoběžné, tak i cudně rovnoběžné se vždy protínají v nekonečnu. Cestou do něj hebkou pokožku každé té rovnoběžky lehounce prozkoumával jazykem a se vzrušením pozoroval, jak se ten průsečík stává nejdříve prameništěm a teprve pak – jistě v důsledku té životadárné vláhy – se sám vstřícně pootevírá zvolna rašícím růžovým klíčkem. Musel si pomoci prsty, aby to nekonečno – tudíž počátek všeho – rozevřel a aby ponejprv a naposledy – avšak především nedočkavě – pohlédl na to, co se brzy stane jen vzpomínkou.

Centrální závěrka objektivu fotoaparátu, pracující na principu irisové clony – to bylo první co jej napadlo, když uviděl malý středový otvor, z nějž vybíhala pootočená hvězdice puklin v té dříve všeobecně a mnohde ještě i dnes tak ceněné tenounké kožovité blance hymenu. To mé prdelaté kůzlátko má štěstí, že její blanka je tenounká a již skvěle – nejméně z poloviny – předperforovaná. Dokončit to, co nejspíš sama začala, bude prakticky bezbolestné a snadné. A skutečnost ten předpoklad potvrzovala. Jednotlivé čirým a kluzkým sekretem zaplavené chlopně se ochotně pootevíraly, když mezi ně opatrně vsouval špičku jazyka. K dokonalému zpřístupnění už zbývalo pouze přibližně o pět milimetrů každou tu trhlinku prodloužit.

Hleděl tedy skrz ten tmavý otvor optimisticky vstříc světlé a vždy radostné budoucnosti. Potěšen tím zajímavým nálezem vsál do úst a na vnitřní stranu předních horních zubů, ohnutím o jejich hranu, jazykem přitiskl nad tou centrální uzávěrkou již krásně vztyčený poštěváček. S velikým uspokojením vnímal téměř okamžitý tlak Majčiných rukou ve svém týle a rostoucí tlak jejích pat na svých zádech. Poněkud jej mrzelo, že pro sevření kyprých stehen neslyší řádně to táhlé a tiché úpění – i když velmi dobře vnímal rozkoš, provázející křečovité záchvěvy Majčina těla. Ty záchvěvy trvaly mnohem déle než obvykle.

Ale i to mnohem déle než obvykle ukončily Majčiny ruce, když mu po vláčném ochabnutí svého těla se zalíbením čechraly vlasy. Cítil se ve vyhřívaném dědečkově Jadranu nádherně bezpečně a přímo královsky. Vděčně v duchu velebil genialitu jeho konstruktéra a pozvedávajíc dlaněmi boubelaté a horké hýždě nahého dívčího těla se už těšil na dlouhé chvíle vroucných něžnůstek. Ani chlad nevlídné domovní chodby jim v příchodu a v trvání nedokázal nikdy zabránit. Vždy byly němé a začínaly Majčinými lehounkými polibky.
Ovšem i tentokrát bylo vše jinak. Po druhém ale stejně neobvykle vášnivém polibku, v němž se mu kdysi cudně nesmělá dívka vydováděla jazykem v ústech, překvapený Tom uslyšel:
„Ach, Tome, to bylo tak báječné! Já jsem tak šťastná! Něco tak nádherného jsem ještě nezažila! To taky budem dělat pokaždé… ale můžeš mi říct, kdo tě něco tak bezvadného naučil?“
„S inteligentní holkou – a to nejen v posteli, ale i ve vaně – to bude nejspíš pokaždé jako na horské dráze,“ napadlo Toma, když po té závěrečné otázce prudce opadlo jeho málem bezbřehé uspokojení z dobře odvedeného výkonu. Ta nestydatě všetečně zvídavá otázka jej nechávala nejen chladným, ale vyprovokovala jeho němou odpověď: „Věřím, že bys to moc ráda věděla, moje nejmilejší – ale vůbec si nejsem jistý, že by tě to potěšilo. Na takové věci máš ještě čas!“ – dodal v duchu, ale cítil, že jeho hlasitá a nejlépe stručná a pravdě nejbližší odpověď je nezbytná.
„Babička.“

S úsměvem to slovo – větu vyslovil, ale zcela vážně ji hodlal bránit proti každému, kdo by chtěl o její pravdivosti i jen mírně zapochybovat. A ani fakt, že prvním zpochybněním byl pohlavek, jej od toho úmyslu neodradil. Verbální zpochybnění jeho pravdomluvnosti jej dokonce v boji za svoji pravdu ještě posílilo. Zarytě však mlčel a teprve na přímou žádost o pravdivé vysvětlení reagoval vzpurně.
„To víš! Já ti vyhovím a ty mne odměníš po svém: Tak moc se těším a my tady zase jenom kecáme. Z toho už jsem vyrost!“
„Tak už se nezlob, Tome. Vždyť já dobře vím, že to děláš schválně. Já tu větu odvolávám, ty mi přestaneš lhát a řekneš, jak si se o tom dověděl a pak si hned nasadíš jednu tu gumu. Já se fakt moc těším – ale když tohle mě taky moc zajímá. Tam moc, že ráda chviličku počkám.“

Tom byl s výsledkem své lekce spokojen a Majčina zvědavost mu byla stejně milá jako její povolnost.

„Skutečně mne to naučila moje babička. Nejdříve tím, že mne naučila velmi brzy číst, takže jsem se spoustu věcí naučil sám. Když mi ale dědeček nechal udělat klíče ke své pracovně a ke své knihovně, on byl totiž veliký pedant na pořádek a vše rád zamykal, ukázal mi také tři krabice s výkresy a všemi možnými doklady k tomuto domu. V jedné z nich bylo pár zalepených obálek. Musel jsem mu slíbit, že dodržím dané slovo, které dělá muže, a obálky – i když on už tu nebude – budu postupně otevírat podle na nich napsaných pokynů.
Není to tak dlouho, co jsem otevřel tu, která je nejtlustší a je nadepsána nejzajímavěji: „Až najdeš slečnu, se kterou budeš chtít žít celý svůj život.“
V té obálce je několik dalších menších zalepených obálek a první docela objemná je nadepsána:
„Univerzální návod neexistuje. I Ovidius Naso většinou jen žvaní. Tuhle obálku, můj milý Tome, musíš okamžitě otevřít!“

V ní jsou lístky, na kterých mému dědečkovi moje neobyčejně stydlivá babička v prvním roce manželství píše, co se jí v posteli nejvíc líbí a co a jak často by chtěla – a co se tu dlouhou dobu styděla váženému panu profesorovi pošeptat do ouška. Byla to zpočátku velice cudná a zdrženlivá ale nakonec docela náruživá korespondenční milenka, která se tak moc styděla, že zkraje o sobě psala úplně odtažitě jako o mladé paní „K“ a o svém manželovi jako o hodném panu profesorovi. Je krásné sledovat, jak se postupně stává odvážnější, otevřenější a taky nestydatější.
Když budeš hodná ty a bude čas, tak ti ty lístky dám někdy přečíst. Ovšem jen když neporušíš poštovní tajemství, jež chrání zájmy odesilatele i adresáta. Jako budoucí poštmistrová to jistě chápeš.“

Takto skončil Tom svůj projev, ale sám k sobě ještě pokračoval: „To by ti, milá zlatá prdelatá, mohlo zatím stačit! Přece ti nebudu vykládat o tom, která další z babiččiných přání jsem si vědecky ověřil v posteli třeba zrovna s tvojí náruživou maminkou. Až přijde čas, sama zažiješ. Že jste při všech rozdílech obě jeden a tentýž nádherně fungující systém – to mi už ale nikdo nikdy nevyvrátí!“

Nebylo však nikoho, kdo by vyvracet hodlal, neboť ani Tom nemusel. Majka se sama znovu opřela zády o vanu a Tom se zachoval přesně podle jejího návodu. Když mu pak velice vzrušená rychle odstrčila hlavu ze svého klína, ulehl na záda na protější stranu vany a z hořícími tvářemi sledoval, jak si Majka sama široce rozevírá pohlaví a směřuje Tomův prezervativem vybavený penis přesně na střed té hvězdice puklin. Nalehla odhodlaně prudce a tak rychle, že Tom neměl ani čas o něčem přemýšlet. Na žaludu ucítil pevné sevření, jež se po Majčině zasténání: „Ááá, ještě trošku, hodný pane pro…“ přesunulo ke kořeni pyje.
I na něm vnímal již očekávané stahy poševního svalstva a ta slast jej přiměla k tomu, aby si své konečně odpaněné kůzlátko přitiskl na hruď a konejšivě je hladil od týla hlavy až po oblinky vystouplého rozehřátého zadečku.

A vůbec jej nepřekvapilo – až na samotný fakt, že jej nic nepřekvapuje – když se ten zadeček začal po několikaminutové pauze poznenáhlu a velice opatrně pozvedávat. Bylo to nádherně prosté a přitom tak vzrušující, že za chvíli cítil, jak stále víc přímo kamení. Byl rád, že tato budoucí poštmistrová nemá korespondenční sklony a ani nesmělost jeho babičky a snažil se vyhovět jí tak, jak si to ponejprv kopulující nádherné nahé tělo náruživé dívky přálo:
„Už to neoddaluj a ponejprv mi to udělej hodně divoce!“

Tomu vyhovět nebylo obtížné a Tom tedy přirážel skutečně divoce, hluboko a rád. Obtížné však bylo přestát bouřlivé reakce v orgasmu se zmítajícího dívčího těla, které k tomu jeho tělu lnulo žhavou touhou po úplném a dokonalém spojení. Obtížné bylo i vyhovět beze zbytku nečekaně intenzivnímu dívčímu chtíči – avšak při tom pro jistotu raději nevyvrcholit. Vždyť ta zběsilost, s jakou do Tomova klína narážel Venušin pahorek, byla přímo děsivá – až vyvolávala mrazení a obavy z budoucnosti. Leč vytrval, stále stál, i chvíli opodál, a hrdý byl, že i bez prezervativu by jí neposkvrnil ústa ani hruď – horkým semenem!

„Tome, já se už nemůžu dočkat té nádhery, až mi budeš dělat děti – až budem takhle řádit celé noci! Slib mi, že si na to vezmeme vždycky dovolenou a z postele raději ani nevylezeme,“ takto promlouvalo vzrušeným hlasem ještě nedávno nesmělé děvčátko, když svoji na chviličku ukojenou vášeň vydýchávalo v jeho náruči.
Tom se radoval. A radoval se hlavně proto, že ačkoliv téměř vše bylo úplně naopak, než si představoval – vše bylo báječné! Ta dosud paličatá, v sexu sice vytrvalá ale cudně nesmělá dívka se náhle jako nenápadná larva změnila v zářivě barevného a čiperného motýla. Skutečně byla neobvykle aktivní. Larva dozrála, prakticky sama se zabavila panenství a tím nenápadným samopřerodem – tou poety opěvovanou metamorfózou – dospěla do stádia skutečně dospělé partnerky, která se prakticky sama svojí divokostí i ukojila.
S takovou dívkou se nudy bát nemusí. Příštích čtyřiadvacet hodin bude sice velice krátkých, ale určitě jedinečných – nepochybně slavnostních. Ten nečekaný příchod království divočiny se sluší vhodně oslavit!
Pomyslel sice na pistoli šampusu v ledničce, ale ta lednička byla až na opačném konci jeho vesmíru – dole v přízemí. Proto si ve vaně stoupl, místo staniolu z hrdla láhve sundal ze stejně tuhého pyje prázdný prezervativ, přetáhl předkožku daleko přes hranu žaludu a Majce nad hlavu poslal dlouhý bílý výstřik, jenž se rozprskl až na obkládačkách za její hlavou. Že se mu taková exhibice bude vždy velice vyplácet poznal už tehdy, když usmívající se a kočkovitě se blížící Majka si olízla své báječné, nepopsatelně hebké a nedočkavou žádostí již pootevřené rty.