Poněkud perverzní komedie 07

Toto je 7 díl z 7 v seriálu Poněkud perverzní komedie

Milovníci prdelatých krásek si tady skutečně přijdou na své…

Po horké sprše hlubokým spánkem ještě omámený nahý Tom matně a jen v siluetě zahlédl ženskou hlavu ve svém klíně. Vlhký žár mu vzápětí pohltil zpočátku jen žalud pyje. To slastné teplo se mu však začalo neustále dorážejícím příbojem ve zřetelných žhavých vlnách přesouvat až na šourek. Nepřál si v té chvíli nic jiného, než aby ta, erigovaným penisem stále vzhůru stoupající mučivě nádherná slast neměla konce.

S tou nejžhavější vlnou, jež pohltila ztopořený falus těsně a úplně, přišlo velice jemné pošimrání chloupků pod varlaty. Pak už byl jen jediným mohutným magmatickým gejzírem života, jenž ve zcela pravidelně přicházejících a ničím nezadržitelných erupcích byl vytrvale vyvrhován ze žhavých útrob země až na nad sám mrazivý vrcholek nejvyššího horského masívu, aby se rozplýval a ztrácel, jsa pohlcován hladově prázdným a nekonečným prostorem, když se jej zcela marně pokoušel naplnit.
Vracel se však tropickou záplavou životadárného deště zpět, do zářivého jasu plných, avšak na kyslík chudých výšin náhorních planin, aby ihned téměř dokonale mizel v propastné hlubině nenasytné strže. Byl i na ostře rozervaných skaliscích touhy divoce vzpěněnou horskou bystřinou, jež temně hučí četnými vodopády palčivě smyslného vzrušení, a nezadržitelně sklouzával dlouhou kaskádou dalších úlevných výstřiků po bílých prazích děsivě vzpěněných a vytrvale se opakujících peřejí až k hustému, mokře a poddajně se vlnícímu rákosí úrodné Venušiny delty dolního toku.
A nyní, již blaženě zvolna, vplouvá do beztížného a do sebe pohrouženého konejšivě šumícího vlahého oceánu, bez definovatelných rozměrů, bez vnímání času, do zcela bezpečného prostoru, vyplněného pouze slastnou malátností a opravdu hmatatelnou radostí z prosté fyzické existence.

Tak slastné probuzení nikdy ještě nezažil a proto ani nečekal. Tomova radost však ještě vrostla, když se mohl přesvědčit, že ten spermatem zalitý a usměvavý obličej skutečně patří paní Vojtovičové, která zduřené a mokré Tomovo přirození stále ještě objímá dlaněmi, aby nevyklouzlo z té propastné hlubiny nenasytné strže.
Z toho kdysi smavého ale nyní perleťového obličeje se na něj šibalsky zahleděly čokoládové oči s výraznými bělmy ve chvíli, kdy něžná ruka zkušeně hladila a potěžkávala šourek.

Když slastí unavený Tom vděčně a velice opatrně pohladil paní Vojtovičovou nejprve po téměř černých vlnitých vlasech a teprve pak po té perleťově lesklé tváři, lepkavýma rukama vysvobodil svůj zvolna ochabující falus. Tehdy z hladově prázdného a nekonečného prostoru zaznělo: „Není nad nádherně oduševnělé a vydatné ocasy mladíků! To ta Leškova věčně tvrdá kláda sebou párkrát škubne, párkrát plivne a pak tupě čučí jako to hovado! A jak se ti to líbilo,Tome?“

Tom se pobaveně usmál, neboť náhodný posluchač by nevěděl, zda současně nadšená i rozhořčená paní Vojtovičová za hovado považuje tu věčně tvrdou kládu nebo jejího nositele.
Nechtěl však, aby jej považovala za ještě bulaté ale už hubaté tele. Pohladil její krásné a vonící vlasy od temene až do týla a nechal se raději zavalit málem nekonečnými cecky rozdychtěné a zcela nahaté stěžovatelky.
Bylo jí najednou všude tak nádherně plno, že prostě nebylo možné docela brutálně nepoplácat a nerozkmitat mohutné obliny jejích boků a nezarýt prsty do její monumentálně vyšpulené a dráždivě macaté zadnice. Potěžkával znalecky její kypré ale tak zvláštně jakoby líně pružné šunky a obě ty snědé a hebké půlky spravedlivě poplácával, i když jimi paní Vojtovičová tak laškovně vrtěla.
Přestože se k nádhernému tělu skutečně dospělé ženy choval jako na trhu o koupi dobytčete uvažující řezník, celé kvarteto spolusouznějících tváří paní Vojtovičové dokonale interpretovalo ódu na radost. Jeho radost určitě nebyla menší, jenže ta slastiplná žhavá rozkoš jej tak vyčerpala, že klidně zalhal: „Bylo to nepopsatelně krásné, paní Vojtovičová.“
„Neumíš si představit, jak ráda jsem tu dnes tebou!“ pronesla do tajemna zabarveným hlasem a oběma rukama jen obtížně uchopeným pravým prsem kroužila tak, aby tuhá, téměř černá a výrazně čnící bradavka projížděla Tomovi od koutku ke koutku pootevřenými ústy. Tom tu vlezlou útočnici zadržoval sevřením rtů a pak ji laskal na samém vršíčku jazykem. U toho mluvit nemusel.

Ta hravá dychtivost malé holčičky se mu líbila stejně jako její teple přítulné smyslné tělo, které měl na sobě ponejprv, ale které jej přímo zavalovalo i pocitem, že je zná odjakživa. Bylo mu s ním skutečně dobře.
Ovšem tu její radost si představovat nemusel, neboť něco sice jen tušil, ale to podstatné věděl od své korpulentní babičky, kterou si tato hravá ale nedostudovaná učitelka už před několika roky vybrala za vrbu, do níž chodívala ukládat své starosti.
Když i v Králi Vávrovi vrba přes kolíček nakonec všecko vykecá, nelze se divit, že na příkladech ze života vyučující babička vybavila svého vnuka i velice obsáhlými a choulostivými informacemi. Z nich si Tom snadno již dříve vyabstrahoval, že paní Magda Vojtovičová žije v nezáviděníhodném rozporu.
Tu hlasitě ostouzenou věčně tvrdou kládu starého Magdona miluje, ale jejím vždy čiperným hybatelem, pro jeho primitivnost a zálibu v ponižování blízkých, hluboce opovrhuje. Také proto, že mladý Magdon býval vzorem galantního kavalíra.
Toto vše rychle problesklo Tomovou myslí a on najednou věděl, jak se sluší odpovědět.

Nejdříve oběma rukama rázně uchopil to druhé velkolepé ňadro tak, aby mohl svými rty laskat i jeho vztyčenou bradavku. Střídali se v přístupu k Tomovým ústům spravedlivě a paní Vojtovičová se smála hlubokým hrdelním smíchem, jenž v poledne zazníval z koupelny. Nyní z něj přímo sálala pýcha ženy, která má co nabídnout.
Tomovo zaujetí nejkozatějšími kozami, jaké kdy měl u nosu, bylo velice věrohodné. Určitě pro jejich pasačku, která se při té kratochvíli podbříškem tiskla na Tomovo přirození.
„No tak, Tome, pověz přece něco! Vždyť já jsem se na tebe tak těšila!“ Ta druhá věta k Tomově spokojenosti zněla již velice vyčítavě.
„Vážená paní Vojtovičová, uvědomte si, prosím, že pro mladíka mého věku by bylo trestuhodné, kdyby s překrásnou nahou ženou v náručí mařil čas řečmi.“
„Ale jdi, ty kecko! Nesnaž se mi namluvit, že jsi stejný jako ten můj ocasatý moula! Ten vlítne pokaždý rovnou na věc a než se udělá, naštěstí mě mezi tím udělá nejmíň dvakrát, drží zobák. Pak výmluvně zmlkne. Když ho probudím, tak si nejspíš myslí, že je na šachtě a svým razícím štítem mi bez řeči znovu vlítne do tunelu. Znovu mě vymele a znovu usne! Vlastně ho vůbec nezajímám. A vůbec! Přestaň už s tím vykáním! Klidně mi říkej třeba Maryčko. To je mi rozhodně milejší než to tvoje provokativní paní Vojtovičová!“

Takovou reakci rozhodne nečekal. Vždyť tahle snědá vášnivá divoška má vlastně pravdu. Ačkoliv ocasatým moulou není, chystal se jím být. I to jej přimělo k úsměvu.
„A ty se tomu směješ? Můžeš mi, Tome upřímně říct, co je na tom k smíchu?“
Tím rozhořčením její snědá tvář chytila lehký popelavý nádech, což Tom se zálibou ale bez jakékoliv grimasy pozoroval.
Velkou starost mu však působilo i to vyžadované tykání.
„Promiň mi to, prosím… Magdo. Když mám radost, tak se vždycky, a někdy i připitoměle, usmívám. S tebou se usmívám moc rád. Jenže tím „paní Vojtovičová“ jsem ti chtěl udělat radost z toho, že starému Mag…“
„No jen klidně pokračuj! Starému Magdonovi… bát se nemusíš, stejně vím co si o nás tady povídáte!“
„Že starému Magdonovi nasazuješ parohy. Takový si je zaslouží. A sobě jsem tím dělal radost z toho, že tak opravdu moc krásná a už dospělá žena si k tomu nasazování vybrala zrovna mne. To se ani nedá popsat, jak nádherné je ležet pod tvým nahým tělem.“
„Ach, Tome, ty jsi tak sladce galantní! Dokonce o hodně galantnější, než je tvůj táta. A přitom, jak to tak krásně zřetelně cítím, kaneček budeš stejný jako je on.“

Do prdele, pomyslel si vyděšený Tom. To abych co nejrychleji odpanil to mé něžňounké prdelaté kůzlátko. Jinak se může stát, že i v něm budu až po svém otci. Najde se tu kolem vůbec nějaká ženská k světu, kterou by ještě neměl?!!! Nejspíš už jenom ta Vojtovičova Tánička.
„Řekla jsem snad něco nevhodného, že začínáš měknout? To ale není žádné neštěstí! Když na chviličku sundáš ruce z mé vítězné macaté prdelky, ráda a hned to napravím.“

Ta náprava byla tak slastná, že se Tomovi nejen hbitě opět topořil před chvílí vadnoucí pyj, ale během pozorování té soustředěné a viditelně oblíbené Magdiny činnosti se mu vrátilo poetické vidění.
Usoudil totiž, když mu Magda velice zkušeně jazykem laskala nejdříve uzdičku a pak celý žalud, že ačkoliv Magda již dávno pannou není, je určitě vyvolenkyní panenské Athény Parthenos, která i slepého věštce Teiresiáse naučila perfektně rozumět řeči ptáků. Je nesporné, že tato nedostudovaná učitelka má neobyčejné jazykové nadání a zpěv žádného ptáčka jí není cizí. Jenže ta výsostně povznášející a něžné poetiky plná chvíle zanikla stejně nečekaně, jako vznikla.
„No vidíš, ty můj sladký cukroušku! Tvůj macek je už zase použitelný. Jenže my si jej raději dobře pojistíme.“

Ještě nikdy Tom nejednal s tak nádherně smyslnou pojišťovací agentkou a ještě nikdy uzavírání pojistné smlouvy neproběhlo tak rychle a smyslně a k oboustranné spokojenosti, jako když Magda rozevřela svá snědá a kyprá stehna, aby si nadšeně vzrušeného klienta sama zavedla do ústředí své pojišťovací agentury.
Když však Tomův hluboce zasunutý falus paní Vojtovičová sevřela uvnitř teplým sekretem zaplavené vagíny, nastaly pro Toma krušné chvíle.
Znovu pevně objal u něj vždy vítězící hýždě, ale tentokrát pouze proto, aby dokázal věrně kopírovat každičký i sebemenší pohyb beder náruživé vypravěčky. Jinak by vznikaly pro Toma nebezpečné frikční pohyby. Vždyť k jeho silnému a erekci zajišťujícímu vzrušení stačily oba mocné prsy, přitisknuté co pružná opěra na jeho hruď a paraván ze zvlněných a vonících vlasů, jenž mezi oběma hovořícími vytvářel intimní přítmí.
Ovšem ani ten důvěrně tlumený hlas Toma nijak neuklidňoval.
„Teď mám jistotu, že mi neutečeš, až ti povím, že kdybych se párkrát nevyspala s tvým tátou, nebyla by tvoje maminka mojí nejlepší kamarádkou. A taky určitě bych tady s tebou nikdy takhle neležela.“

Po těch slovech zobavě políbila Toma na ústa a on nevěděl, ani co ten polibek vlastně znamená. Pohladil ji však za něj po vlasech a raději jen mlčky vyčkával. Ještě nikdy nebyl tak zvědavý.
„Když jsme se přistěhovali, to ti bylo dvanáct a chodil jsi s naší Ivankou do třídy, strašlivě jsem chtěla být s Leškem. Když jsem jej jednou v létě po nedělním obědě lákala do postele, odmítl s tím, že se hraje důležitý fotbalový mistrák.
Šla jsem s ním a tam jsem uviděla tvého tátu. Na trávníku se kolem mičudy bujně zmítalo dvaadvacet docela pohledných hřebečků, ale já jsem měla oči jen pro rozhodčího. Ten pohledný, určitě ještě ne čtyřicátník, běhal po hřišti líp než ti mladí kluci a když hvízdl, všechno se to zastavilo. Proti jeho výroku nebylo odvolání a ti hoši jej skutečně na gesto ruky poslouchali.
Lešek, když jsem se ptala, mi řekl, že je to nejlepší rozhodčí na okrese a lepšího, že ještě nikde neviděl. Já jsem jej za pár dní zblízka uviděla při odchodu z mlékárny. On mi galantně podržel dveře a když jsem jej míjela, šokovalo mě, že se mi nedíval na kozy. Podíval se mi do očí. To stačilo.
Asi tak za měsíc nás uviděla i tvoje maminka tady vedle v ložnici… ale, Tome, tebe to deprimuje! To abych toho vykecávání raděj nechala.“
„Ne, to rozhodně ne. Stačí, když se ke mě na chviličku přitulíš. Vždyť ty víš jak. Ale ne zas moc. To bych se určitě udělal a to určitě zatím nechceš.“
I kdyby paní Vojtovičová nevěděla, Tomovi by stačilo, že jej tato o devatenáct let starší a opravdu zkušená a moc krásná žena tak ochotně poslechla.
Už když na chvíli zmlkla, opět si plně uvědomil to báječně oplácané a smyslnost vyzařující tělo a začal tvrdnout. Když slastné vzrušení nabylo té správné intenzity, zaryl se prsty do mohutné avšak čiperně přičinlivé zadnice a zcela ji znehybnil. Její majitelka opět tak zobavě Toma líbla na rty, spustila oponu svých vlasů a ve své intimní zpovědi pokračovala.

„Tvůj táta tehdy hleděl jako malý kluk přistižený na hruškách. Já jsem měla děsný strach z ledového klidu tvé maminky. Když tvému tátovi navrhla, aby se laskavě oblékl a alespoň pro dnešní noc se přesunul do postele některé své milenky, nejlíp takové, kterou už dlouho neobšťastnil, to jsem fakt zírala. Ten suverénní rozhodčí ji mlčky a okamžitě poslechl. Obávala jsem se nejhoršího.
Na mě se však usmála a řekla: „Vy se nebojte. Nejste první ani poslední. Dokonce si myslím, že máte zpoždění. Čekala jsem něco podobného o dost dřív. Vždyť už tu bydlíte třetí měsíc. Nejspíš mi ten můj okresní bejk na motocyklu začíná stárnout.“
Já sem, Tome, jen čučela jako sova z nudlí. Tohle jsem ještě nezažila.
Tvoje maminka mě poslala do koupelny s tím, že v kuchyni na mne bude čekat káva nebo čaj. Ať si vyberu, abychom si mohly pěkně v klidu popovídat. Staly se z nás opravdu velmi dobré kamarádky. A když říkám velmi dobré, vím co říkám. Vždyť já například vím o těch tebou postříkaných zárubních dveří do koupelny.“

Tom vyjevením celkově ztuhl tak, že paní Vojtovičová preventivně začala kmitat zadkem, a když se rozesmál, chtěla vědět co, nebo kdo je tu k smíchu. Musela si však chvíli počkat. Tom požádal o změnu pozice a teprve pak se rozpovídal.
„Představte… představ si, Magdi, že jsi nestranný pozorovatel. Ten zásadně a logicky vždycky stojí stranou. aby dobře viděl. A co uvidí ten nestranný pozorovatel od okna mého pokoje? Uvidí na mé posteli ležící nádhernou nahou a smyslnou ženu, v její vagíně až po varlata vězí také úplně nahatý mladík, ale on si na rozdíl od ní najednou připadá úplně nahý.“
„Vždyť sem to říkala. Není nad nádherně oduševnělé a vydatné ocasy mladíků! Tak si myslím, Tomíčku, že si se konečně našel. Že ses zbavil ostychu z mých cecků i z mé obrovské, i když ty tvrdíš, že vítězné, prdele. A v mé kundě si už jako doma. Konečně je z tebe ten, kterýho už pár roků znám od poslechu a od vidění, ale v posteli mi chyběl!
Představ si teď ty, že si ten nestranný pozorovatel, ten kterýmu to zásadně a logicky vždycky stojí, pokud se zrovna nebojí. A ta nestydatá nahajda se jej zdvořile táže: „Vážený mladý pane, byl byste, prosím, tak nesmírně laskav a sdělil mé stárnoucí nezkušenosti jak vám mám nabídnout tu moji věčně nadrženou a mokrou chlupatici? Víte, aby váš rajc při mrdačce byl co největší! Jak mi na to odpovíš?“

Tomovi až naskočila husí kůže slasti. Taková vzácnost! Ženská, a při tom velice pěkná ženská, která umí být sebeironická a má ráda stejný humor, jako měla ráda maminka!
V té chvíli Toma líbaly múzy, aniž by se jich o to prosil a aniž by o tom věděl. To vědění se dostavilo až po vyslovení. Tedy až po uslyšení sebe samého.
„Logicky: Drahá paní Vojtovičová, snažně vás prosím, zanechte zbytečných řečí a svůj skvělý kachel připravte k mé zteči. Na čtyřech zalehněte na své bujné cecky, vyšpulte věčně žhavou frndu proti oknu, než vám ji vymelu, rád si trochu loknu… a pak na vás padnu jako necky!“

Nadržený poeta nedeklamoval do větru. To pro Toma úžasné souznění dvou humorné ironie plných duší indukovalo bouřlivé smyslné souznění jejich těl.
Bez jakéhokoliv otálení zalehl pod ochotně rozevřená snědá stehna spokojeně se smějící ženy, aby pro sebe konstatoval, že její téměř černé velké stydké pysky připomínají už touhou puklý kokosový ořech.
Jazykem rozevřel ty pysky malé a růžové, to aby nabral a ochutnal ještě vodnaté ale již bohatě prýštící kokosové mléko. Když se ořech nesoucí palma začínala zachvívat zvolna se blížícím vichrem vášně, za niž mohla stimulace z pukliny vyčnívajícího klíčku jazykem, změnil čiperně polohu i styl.
Poklekl nábožně před oltář mohutné snědé zadnice a do středu její blyštící se mokré monstrance vetkl nadcházejícímu nanebevstoupení vytrvale a tvrdě žehnající krucifix.

Zkrátka, Tom drsně dojil a drtil dva mohutné a divoce se houpající prsy, zatím co svým ocasem řádil v ochotně nastavené kundě paní Vojtovičové jak mladý a z řetězu utržený býk až do doby, kdy se začal jeho pokojem ozývat obyvatelům nedalekého paneláku dobře známý ale údajně nepopsatelný ryk.
Že si na něj nájemníci na každé domovní schůzi vytrvale ale marně stěžují, to Tom chápal, avšak s jeho nepopsatelností bytostně nesouhlasil. Přihlédneme-li k národnosti otce této opravdu hlasité bytosti, je nepochybné, že v těle ruské matky byla počata ze semene upíra.
Tímto charakteristickým a hrůzu nahánějícím způsobem, v temných a hlubokých hvozdech Transylvánských Alp pod Drákulovým hradem Bran, na měsíc odjakživa vyje tam zcela běžný vlkodlak.

Úděsné vytí vztyčilo na Tomově těle nejen každý i sebemenší chloupek, nýbrž zakalilo i jeho vysocelegovaný ocelový falus a ten se jak píst spalovacího motoru zasunul až do horní úvrati, kde došlo k zážehu a následné detonaci. Se zkroucenými bradavkami v prstech a s tváří ležící na zádech paní Vojtovičové Tom ejakuloval explozivně prudce, ale také vytrvale a dlouho, jako zdatný plemenný kanec.
Jenže kanci nemívají vědecké sklony.
Po posledním výstřiku zaujal Tom poněkud netradiční polohu naznak ležícího střelce, aby s hlavní penisu mířícího do úžlabiny mezi zpocené prsy paní Vojtovičové, a s rukama v týle, ve světle zapadajícího slunce vědecky pozoroval její již jen zvolna se svírající jakoby usínající pohlaví, z nějž do Tomova prsního důlku medovitě táhle odkapávaly mléčně stříbřité kapky.

Ležel tak dlouho a spokojeně se na tu vyšpulenou zadnici usmíval. Až do doby, než jej paní Vojtovičová zatahala za tu hlaveň.
„Co tam děláš? Žes mi tam usnul! Co se divím, to je přece u vás chlapů dobře zavedeným zvykem. Otoč se a pojď sem pode mě!“
Tom rád vyhověl.
Hlavou kupředu se po lopatkách vsoukal mezi stále rozevřená kyprá stehna a když temenem hlavy rozhrnul oba těžké a nyní ji visící prsy, zjevil se mu spokojený obličej s čokoládovýma ale šibalskýma očima.
„To se ti tak líbí můj pekáč nebo tě tam zase zaujal ten můj obludnej kachel? Přiznej se! Jenom se nesnaž lhát. Znám tě už dost na to, abych to poznala.“
„Předně, vylučovací spojka „nebo“ se do té otázky nehodí. Líbí se mi tvůj pekáč a zaujal mne tvůj úchvatný kachel. To je přesnější.“

Po této opravě Tom zvídavou paní Vojtovičovou pořádně plácl obouruč přes obě stále vystrčené půlky macatého zadku a pak ji za ně nemilosrdně rafl.
„No a má pozorování byla motivována z části čistě vědeckým a z části čistě uměleckým zájmem. Z hlediska vědeckého nic neobvyklého, funguje ti to normálně. Ale to zapadající slunce mi připomnělo Japonce a jejich poezii. Jenže ty by ses s tou svojí vděků plnou postavou do nějakých čtyř řádečků po třech slovech nevešla ani tomu nejdovednějšímu japonskému poetovi.
Já to vidím takhle: Rozkvetla květina kyprými stehýnky, prsy plnými, v očích ohýnky. V medu tonoucí bliznu vztyčenou, vystřela slunci vstříc, lístky okvětí stahy slastnými, tiše ševelíc.“
„Teda, Tome, to se ti moc povedlo! Že mám kozy jako vozy nebo prdel jako valach, to už sem slyšela mockrát. Ale ještě nikdo mi neřekl, že se mu líbím tak pěkně jako ty. To je fakt umění.
Tak mě právě napadlo, nenapsal bys básničku třeba o naší Ivaně. Víš, aby si pořád nepřipadla jako „ta holka s tou velkou prdelí“. Když to někde zaslechne, tak je bez nálady pěkně dlouho. Já si myslím, že bys to zvládl.“
„Magdo, to je veliký problém. Každý, kdo se zabývá historií například výtvarného umění, ti potvrdí, že my, umělci všeobecně, jsme velicí prasáci.
Pokud modelku párkrát neobskočíme, tak ji z hlíny neuhňácáme, z mramoru nevykřešeme a ani na plátno, myslím to malířské, nepoložíme. A s básníky je to ještě horší. Vem si třeba takového Máchu. Náš největší romantik a nejspíš i největší sviňák! Přečti si jeho deník a sama uvidíš.“
„Nenech se vysmát! To, co tobě připadá jako veliký problém, to je pro naši Ivanu maličkost. Stačí kývnout a máš ji tady. Proč si myslíš, že si v poledne sundala kalhotky. Ty opice se v koupelně domluvily, že po tobě vyjedou, když je s takovým gustem sleduješ. A Ivanka si vyhradila právem nejstarší dcery přednost. Bát se ale nemusíš. Ty máš své prdelaté kůzlátko a na to, aby mi i tady holky lezly do zelí, nejsu ani trochu zvědavá!“

To však nebylo možné říci o Tomovi. Jenže usoudil, že bude moudřejší skutečně žhavou informaci vyplývající z toho „i“, z pouhé spojky souřadící v posledním souvětí, jako přeslechnutou raději vůbec nekomentovat. A ještě lepší bude odvrátit pozornost jiným směrem. Proto okamžitě směle parodoval: „A proto tě budu, můj malý princi, před těmi saněmi, čímž nemyslím zimní dopravní prostředek, pečlivě chránit. To ti já, matka těch saní, slibuji na svou čest a svědomí.“
„Ty si fakt neuvěřitelný číslo! Jen tak mimochodem, ještě máme čas. Nedáme si ještě jedno? Když je mi s někým tak dobře jako s tebou, tak nemyslím na nic jinýho. A já sem na nic jinýho nemyslela už zatraceně dlouho.“
„To není nejhorší nápad! Pod sprchou, pokud se ovšem milostivá neurazí, by lístky okvětí mohly stahy slastnými ševelit obzvláště tiše a obzvláště dlouho.“

A protože co neuvěřitelné číslo se na další číslo svědomitě připravoval, nechal statnou paní Vojtovičovou, aby tuto přípravu vykonala za něj pouhým vrtěním své velkolepé zadnice při chůzi.
Sledoval ji se zalíbením a usoudil, že ačkoliv je holá zadnice synonymem pro úplnou chudobu, je to současně neuvěřitelně bohatý zdroj smyslných rozkoší. Skutečný základ manželského štěstí, jak Tomova maminka ještě nedávno říkávala.
Šel za tou vrtící se kyprou zadnicí, obdivoval se její kinetické energii nejen manželství ale i mocné říše rozvracející, a žasl nad pohotovou elegancí, s níž maminka před léty dokázala velice nebezpečně vyzbrojenou konkurentku změnit na svoji dobrou a oddanou přítelkyni. Šel za tím nahým tělem cizí ženy a věděl, že za malou chvíli se s ním bude vášnivě milovat, avšak s obrazem nahého a již neexistujícího těla své maminky na vnitřní straně svých v rozkoši zavřených očí.

Navigace v seriálu<< Poněkud perverzní komedie 06
4.2 23 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Zajímavé pokračování. Doufám, že bude nějaké pokračování a dozvíme se jak dopadl s prdelatým kůzlátkem.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x