Mindrák 02

 Dlužno podotknouti, že Jirka si počínal jako zkušený svůdce, který takové potřebné paničky balí levou rukou. Díval jsem se na něj a strašně jsem mu záviděl. Tedy ne to, že balí moji mamku, ale to, jak si suverénně počíná. Byl jsem stejně starý a o ženskou jsem zatím nezavadil ani náhodou.

 Na vině byl zejména můj téměř dětský vzhled. Vypadal jsem tak na 15 a to mi zavíralo cestu do dívčích náručí. Na náruče dospělých žen jsem si netroufal ani pomyslet. Problém byl v tom, že právě ženy středního věku mě silně přitahovaly. A když byly pěkně baculaté, tak tím víc. Bylo zřejmé, že  tyto ženy, byly, až na věk, pravým opakem moji matky. Hezkou chvíli jsem si tak v duchu probíral své chmurné myšlenky ale pak jsem se vrátil do reality.

Zjistil jsem že za tu dobu, co jsem byl duchem nepřítomný, se Béďa rozvalil na stole a a spal zdravým spánkem opilců. Dřímal tam v sedě a hlavu měl podloženou zkříženýma rukama. Najednou se však začal zvedat. Pohlédl na mne kalným zrakem a pronesl:
„Vole, mně je blbě. Já asi budu blít.“
Vystartoval jsem mu na pomoc, protože mi bylo jasné, že pokud hodí šavli kdekoliv jinde, než na záchodě, bude uklízení na mně. Přiskočil jsem k němu a začal jej vláčet k WC. Šlo to dost těžko, protože i já byl poněkud pod vlivem.
Když jsem ho dopravil na místo, sesunul se na kolena, objal rukama mísu, strčil do ní hlavu a téměř okamžitě začal zvracet. Zvuky, které při této nevábné situaci vyluzoval a k tomu nezbytný, nakyslý pach zvratků nastartovalo zvedání žaludku i mně.
Nechal jsem jej tam a poklusem jsem proběhl bytem na balkon. Opřel jsem se o zábradlí a zhluboka nasával studený vzduch.

Kupodivu jsem se za chvíli vzpamatoval a nevolnost ustoupila. Byl jsem schopný se vrátit a zhodnotit situaci. Vydal jsem se k záchodu, abych zjistil, v jakém stavu  Béďa je. Už nezvracel, ale držel se mísy jako klíště a tiše sténal.
„Bože, já chci umřít.“
„Vole, tak umři. Aspoň se příště tak neztřískáš. Jsi už vyblitej, nebo budeš ještě?“ zeptal jsem se jej hrubě, s převahou člověka, který je na tom líp.
„Já nevím, možná ještě budu… Nevím čím to je, ale ať jím co jím, vždycky bliju bramborovej salát,“ pokusil se žertovat.
Potom vrávoravě vstal a odpotácel se do koupelny. Postavil se k umyvadlu a začal si omývat obličej studenou vodou.
Spatřil v zrcadle nad umyvadlem svoji tvář a málem se sám sebe lekl.
„No nazdar, já vypadám,“ pronesl znechuceně.
„Dobře ti tak blbečku, nemáš chlastat, když to neumíš,“ kontroval jsem nemilosrdně.
Béďa tím byl totiž pověstný. Už v prvním ročníku, když jsme se ještě navzájem moc neznali, omračoval mě i ostatní spolužáky historkami o tom, jaký on že je zkušený piják. Jeho chvástání nás nakonec vedlo k tomu, že jsme jej na jednom školním výletě zlomyslně zatáhli do hospody a tam jsme mu zaplatili vše, o co si řekl.
Bohatýrsky  do sebe lil pivo, víno, rum, griotku, peprmintku a je celkem jasné, jak to dopadlo. Skončil málem otravou alkoholem a nakonec potupně u plotu téměř vyblil střeva.
Tím jeho chvástání skončilo, ale to mu nevadilo, aby se při každé příležitosti zadarmo ožral, jak zákon káže.
Pochopitelně své pověsti nezůstal nic dlužen ani na mé oslavě. Úplně gumového jsem jej dovláčel do kuchyně, kde byla velká rohová lavice.

Šel za mnou jako beránek a bez odporu se nechal uložit na sedací prostor. Rozepnul jsem mu knoflíček u košile, podložil jsem mu hlavu polštářkem a přehodil jej dekou. Pak mě osvítil duch svatý a přinesl jsem mu z koupelny kbelík, aby mi případně nezaflákal kuchyň.
Když jsem se vrátil do obýváku, překvapeně jsem zjistil, že tam nikdo není. Zato z ložnice se ozývalo mamčino chichotání. Bezmyšlenkovitě jsem tam namířil, ale před zavřenými dveřmi jsem se nerozhodně zastavil. Byl jsem sice ovíněn, ale zase ne tolik, aby mi nedošlo, která bije.
„Tak vida,“ pomyslel jsem si. „Jirka splnil co sliboval a „postaral“ se mi  o matinku.“

Posadil jsem se ke stolu a bezmyšlenkovitě jsem začal žvýkat jeden z posledních chlebíčků. Správně bych měl být rozhořčen, že mi vedle v ložnici spolužák mrdá  mamku.
Místo toho jsem si však v hlavě převaloval úplně jiné myšlenky. Jirkovi jsem záviděl jeho úspěchy u děvčat a docela prozaicky jsem si maloval, že pokud se matinka sexuálně vybije, bude na mne  možná trochu hodnější. Že bude snesitelnější. Ani jsem si neuvědomil, že pomalu usínám.
Probral jsem se, když se mnou někdo zatřásl. V pokoji už bylo šero, skoro tma a já pomalu zjišťoval, že ten, kdo mnou cloumá je Jirka.
„Vzbuď se Tome. Potřebuji, abys mi otevřel.“
„Co je, co se děje…“ probíral jsem se těžce.
„Nic se neděje. Jenom potřebuji  už odejít a byt je zamčený,“ odpověděl Jirka.
Mezitím si cpal košili do kalhot a zapínal si poklopec.
„Teda řeknu ti, ta tvoje máma mě dost zklamala. Hubená je jak koza, což by mi ani nevadilo, hubeňourky  dovedou bejt docela vášnivý, ale ona ještě dělá fóry. Nejdřív je žhavá jak  rozhicovaný kamna, ale když dojde na věc, tak najednou nic. Nejdřív mne ukázkově vykouří, ale když jsem chtěl šoustat, tak prej do pičky ne, že prý nic nebere. Ale proti análu by nic neměla, jenže na to si zas nepotrpím já. A pak mi ještě nabízela, abych jí ho strkal mezi kozy, ale to je téměř nemožné, protože tam skoro nic nemá. Tak jsem docela rád, že usnula a beru kramle, protože nechci bejt u toho, až se vzbudí.“

Vůbec jsem nevěděl, co mu mám na ty jeho obhroublé řeči říci. Prostě mě nenapadlo nic, co by bylo nějak k věci. Beze slova jsem počkal, až se doobleče a vyprovodil jsem jej ze dveří.
Potom jsem v kuchyni zkontroloval opilce Bedřicha. Spal hlubokým spánkem a nevěděl, že je prase hovado.
Nechal jsem jej osudu a zamířil do ložnice.
Mamka tam ležela uprostřed zválené postele. Na koberci byly pohozené její šaty a ona na sobě měla jen kalhotky. Zvědavě jsem pohlédl na její ňadra. Vlastně to bylo poprvé, co jsem viděl ženská prsa. Ty její kozičky byly tak malé, že jak ležela, tak se zcela roztekly a nebyly téměř znát. Nedokázal jsem odhadnout, zda jsou to aspoň jedničky. Napadlo mne, že by ji mohla být zima a tak jsem ji chtěl přehodit dekou. 

Při tom můj pohled spočinul na jejích průsvitných kalhotkách. Všiml jsem si, že její hustě porostlý, tmavý klín pěkně prosvítá tenkou látkou. Normálně by mě to ani nenapadlo, ale jak jsem byl napitý, ztratil jsem zábrany.
Neodolal jsem a lehce jsem  tu nastavenou buchtičku pohladil.
Něco milostného zamumlala, trochu se  zvedla do polosedu, chytla mne za vlasy a strhla mi hlavu do klína. Druhou rukou pak stáhla gumu kalhotek níž a udělala další pokus kalhotky docela stáhnout. Její chlácholinka byla opravdu velmi hustě zarostlá a vycházela z ní zvláštní, pro mne neznámá vůně.
Přes absurditu situace jsem si uvědomil, že mi kolík stojí, div se  v kalhotách nezlomí.
„Lízej mne Jirko, na co čekáš,“ promluvila do ticha a já měl jen krátký moment na to, abych z této nedůstojné situace vycouval.

Bohužel, jedno přísloví říká, že  cesta do pekel je dlážděná dobrými předsevzetími. Teď jsem měl možnost se přesvědčit, že je pravdivé. Místo toho, abych ji vyvedl z omylu a nějak  se vymluvil, sklonil jsem se a začal  váhavě lízat dychtivě nastavenou buchtičku, nyní již osvobozenou z vězení kalhotek.