Neobvyklý zážitek 2

Toto je 2 díl z 4 v seriálu Neobvyklý zážitek

Uplynulo pár měsíců od Honzova rozchodu s Kačkou a někdy po Novém roce zazvonil mobil, neznámé číslo. Někdy to neberu, ale tentokrát jsem to vzal a najednou slyším: „Tady Sláma, pane Frelichu. Jo, přesně ten Sláma, co vás právě napadnul. Neděste se, nemám proti vám nic a vím, že s Janou to táhnete už spoustu let. Rád bych s vámi dal někde v klidu kafe a něco s vámi probral.“

„Ty vole, co mi může Sláma chtít, dyť se právě s Janou rozvedli?“ horečně jsem přemýšlel, ale nezbylo mi než kývnout a kafe jsme domluvili hned na další den dopoledne.

Poznal jsem ho hned, v kavárně kromě nás v té chvíli krátce po otevření nikdo nebyl.
„Nebudu vás dlouho zdržovat, pane Frelich, ale myslím, že byste měl něco vědět,“ začal hned zostra Sláma. „Já se právě rozved, protože bejt s Janou už fakt nemělo smysl, ale jestli si ona třeba někdy bude chtít vzít vás, i když v tomhle věku by to podle mého názoru byl už úlet, tak byste měl něco vědět.“
„No, přiznávám, že jsem jedno velký ucho, povídejte,“ povzbudil jsem Janinýho, exmanžela.
„Asi už jste poznal, že si Jana ráda vymejšlí, tak nevím, co vám o mně napovídala. Ale budu stručnej. Povím vám kousek naší historie, jak jsem jí vnímal já.
Víte, já měl dost pestrý mládí, ženských jsem měl dost a dost, ale pak jsem padnul na ní. Byla skoro o dvacet let mladší a extra klasa. Já se snad poprvé v životě zamiloval, ale moc jistej si tím teda nejsem. Bylo jí sotva dvacet a tenkrát v tom věku už holky mívaly i dva haranty.
Jana je chtěla taky a pokud možno hned, protože na vejšku jí nevzali z politických důvodů. Vzali jsme se krátce po jejích dvacetinách. Dělal jsem co jsem moh, to mi věřte, a ona taky. Že to umí dost dobře, to už jste určitě zjistil. Ale nic. Ne a ne otěhotnět. Já jsem takovej ten týpek, co chce mít ve všem jasno a tak jsem si tak po půl roce marnýho skoro denního úsilí nechal udělat test, abych jí snad nějak neranil, ale ouha!
Byl jsem to já, kdo děti mít nemoh! Tím jsem si taky vysvětlil, že za ty roky, co jsem si bezstarostně užíval, kde jen to šlo, žádná po mně nic nechtěla, ale že jich bylo! Chystal jsem se jí to říct, až bude vhodná příležitost a moc jí to nerozhodí, ale předběhla mě.
Oznámila mi radostnou novinu. Je prej ve třetím měsíci. Čuměl jsem asi jako debil, ale pak mi to docvaklo a tak jsem jí při tom nechal a zahrál jsem velikou radost.“

„Tak to jsem neměl ani potuchy. Proto vám to přestalo klapat?“
„To ještě ne, pane Frelich. Ona byla fakt nádherná. Možná jste to slyšel. V práci její kolegové říkávali „Janička, štíhlý nohy, velký kozy“. Navíc tvářičku měla jako obrázek.
Dodneška jí to zůstalo, až na těch pár vrásek, ale i tak se divím, protože to je skoro proti přírodě, ta její figura. Furt skoro stejná, akorát ty boží čtyřky už jsou trochu prověšený trojky, ale ještě pořád paráda. Co by za to jiný ženský o dvacet let mladší daly.
A jak byla šikovná, pohybově nadaná, jak se říká, že jo, jenže pak se ke mně doneslo, že o její šikovnosti se přesvědčilo i pár jejích kolegů. Vždyť víte, že kvůli práci dost cestovala a občas se tam zdržela a co taková mladá holka, když je někde sama tejden, dva nebo tři. A ještě takovej výstavní kus! Navíc, po láhvi vínka občas docela ztrácí zábrany. To už jste zjistil, ne? Někdy jí popadne hádavá nálada jindy jí ukecáte na cokoliv. Ale určitě nedala jen tak někomu, měla totiž jednoho stálýho milence, což byl jeden její starší kolega.
No, možná, že si občas někde trochu užila, ale co vím, tak to mockrát nebylo. To jsem si zjistil, to víte, to jednomu nedá.“

„No, tím se mi taky nepochlubila, ale co bylo, bylo. Kvůli tomu tady asi nejsme, že ne. Taky jsem v pětadvaceti a vlastně i o dost pozdějc dělal vylomeniny a vy jste se tím teď taky netajil. Ale povídejte dál,“ zase jsem Slámu pobídl.

Olízl si rty, napil se kávy a pokračoval.
„Nechali jsme to tak být, já jí hned nic neřek, vytáhnul jsem to až po pěkných pár letech, protože jsem se pomalu tak trochu bez výčitek svědomí začal vracet ke starýmu způsobu života. Zjistila to, a to jí začalo štvát. Nevěděla proč a já jí nic neříkal.
Ona asi cítila, že já vím o jejím dlouhodobém příteli a možná i o pár dalších avantýrech. Neměl jsem důvod něco měnit a měl jsem trumf v ruce, o kterém neměla ani tušení. Honzíka jsme každou chvíli strčili k jejím rodičům a pak do školky tam u nich, protože přiznávám, že mě moc nebavilo ho někam vodit nebo vyzvedávat a ještě ho hlídat, páč Jana byla po mateřský věčně pryč.
Vydělávala fakt slušný prachy, což bylo fajn. O dost víc než já a to byla mladá. Znala jazyky, tak jí všude posílali. Hlavně od tý sametový revoluce. To už bylo Honzíkovi pomalu deset. S mámou se moc nemusely, ale na svým tátovi doslova visela, on býval dost doma, živil se překladama, takže to bylo oukej, občas nám malýho pohlídal nebo ho vyzvednul ze školy a tak.“

„Jo, něco takovýho mi zmínila, že jí hodně pomáhali doma a že táta tam byl skoro furt.“
„No, to si pište. Ale mezi náma se to pak dost vyhrotilo. Měl jsem krásnou ženskou, dost peněz a ženský jsem zase začal honit.
A ona měla svého přítele. Taky starší kus, jak jsem už zmínil. Evidentně měla úchylku na starší. Já se rozvádět nechtěl, protože peněz bylo opravdu dost a byt jsem měl zase já.
Jenže pak to všechno mezi náma bouchlo. Měla řeči proti mým avantýrám a já jí vpálil, že Honza rozhodně nemůže být můj a vysvětlil jí proč. Byla z toho v naprostým šoku. Málem z toho měla smrt, jak jí to sebralo.
Ale s kým Honzu má, to mi nikdy neřekla, protože zaujala pozici, že když já vošoustám kdejakou sukni, tak ona se mi nemá co svěřovat taky.
To abyste věděl, že občas taky není tak úplně fér. Já nezačal. Navenek jsme sice byli prima manželství, ale doma… lepší nemluvit. Mladej v tom roky vyrůstal, celou pubertu určitě a vlastně už i pár let před ní.“

„No, to se nedivím. Já jí znám jako citlivku.“
„No, to taky byla, jenže ta její rodina mi už lezla na nervy a tak mě něco napadlo. Mám kamaráda na patologii, ten zase ví, co a jak a tak jsem nechal něco zkoumat. Věděl jsem už, že ona měla toho svýho ženatýho kolegu, ještě než jsme se vzali a později jsem zjistil, že to s ním táhla pořád dál. Taky měla sex moc ráda.
Zkusil jsem, jestli on není ten šťastlivec. Kdo taky jinej, že jo. Ale nebyl. Víte, já tam za ní do práce občas zašel, dělali taky nějaký firemní akce, tak jsem se jako vzornej manžel zúčastnil. Samí fajn chlapi.
Jenže testovat všechny nejde, že jo. Ale když už jsem těch pár vzorků sbíral, tak mě napadlo jen tak z hecu nenápadně zkusit vzít vzorek taky u ní doma.
Heleďte, já tomu moc nerozumím, on se ten test prý nějak nepovedl jednoznačně, ale ten můj kamarád mi řekl, že je docela slušná pravděpodobnost, že Honza je její brácha. Dobrý, co? Ten test už jsem pak nemohl opakovat, protože ten můj kámoš se zrovna stěhoval, chytil supr džob v Německu a do oficiálních akcí jsem se nehodlal pouštět, protože jen Bůh ví, jaký by to mohlo mít důsledky a já rozhodně nechtěl nějak škodit, ale i tak – já tomu nemohl vůbec uvěřit. To přeci není možný, říkal jsem si. Ale asi bylo. Prej tak 1:1 nebo ještě větší pravděpodobnost.
Něco tam úplně neštymovalo, tak to nemohl potvrdit na sto procent. To jste nevěděl, co? To totiž nikdo neví, víte. Ani Honza ne. Tak a teď jste kromě nás dvou vy ten třetí. Nemusíte mi to věřit, ale můžete. Důkaz na to oficiální nemám. A protože víc než 50% je sice dost, ale jistota to není, nějakej čas jsem to na ní nevybalil.
Dneska je po nějakých dalších patnácti nebo dvaceti letech věda o pěknej kus dál, možná, že by to šlo zjistit na 100%, i když její táta už není, ale kdo by se v tom chtěl šťourat…“
Tak nějak divně se Sláma zasmál, ale příjemný smích to nebyl.

Tedy přiznám, že jsem fakt nevěděl, co na to říct. Byl jsem lehce v šoku, ale držel jsem se snad dobře.
„No to teda zírám! To bych byl nikdy neřek! Ale život je pestrej. Ptát se jí asi nebudu, stejně by to nepřiznala, to vy víte líp než já a o vás toho fakt moc dobrýho neřekla, i když první roky prej byly krásný. A třeba mi to říkáte jen abyste mě nějak rozhodil? Jak to mám vědět. A jestli kecáte, tak já si jí nechci znepřátelit, to asi chápete, pane Sláma?“
Ještě jsem si stačil pomyslet, že Jana je tedy fakt číslo, protože má poměr i se synem a možná měla i s tátou.
„Třeba to Sláma netuší,“ stihl jsem si pomyslet.
Ale to už pokračoval.

„No jo, vy jste slušnej chlap, aspoň co jsem slyšel, tak se jí asi nezeptáte, ale tím story nekončí. Myslet si můžete vo mně, co chcete. Já jí měl ale kompletně v hrsti. To víte, s tím by se chlubit nemohla a koukal by z toho pro ně leda tak kriminál a kdo ví, jak by to skončilo s Honzou a já taky neměl zrovna náladu na to, aby si na mně lidi ukazovali prstem.
Jen jsem jí pak o rok nebo dva pozdějc jednou při další hádce naznačil, že asi vím, kdo ten šťastný otec našeho Honzy je, ale ať je klidná, vykládat nikde nic nebudu. Málem z toho měla smrt podruhý a to byl konec našeho vztahu definitivně. Takže možná na tom něco bylo.
Pěkně jsem jí kvůli tomu přiskřípnul a i když nechtěla, tak mi pěkně dát musela.
Jo, jasně, byl jsem dost hnusnej, ale ona si to z mýho pohledu zasloužila. Napřed mě párkrát bavilo, trochu se s ní poprat, ale ona brzy rezignovala a přišla na to, že když bude jako mrtvola, že mě to snad přejde. Kápla na to. Byla to pak votrava, tak jsem toho nechal.
Něco jsem zkusil čas od času třeba někdy na dovolený, kam jsme jezdili spolu jen kvůli klukovi, ale už to za nic nestálo.
Ale možná necelých prvních deset let bylo fajn, pak ještě chvíli jsme to nějak tak flekovali a pak už byl absolutní konec, to když jsem se zmínil o tom, že asi vím, kdo je Honzíkův táta. Aspoň jsem koupil supr auťák. Sám bych na něj asi nevydělal.
Řekl jsem jí, ať to bere jako kompenzaci. Vždycky jsem chtěl mít krásný auťáky. Hned na to zrušila společnej účet.“

„Pane Sláma, vy jste asi dokázal bejt docela pěknej hajzlík, ať to bylo jak vy říkáte, nebo ne. A i kdyby to tak bylo, třeba to mělo nějaký hlubší důvody, za který ani nemohla. To vás nenapadlo? Když už jste tak pátral, mohl jste i po tomhle. Všechno má nějakou příčinu, ne? Ale teď mi konečně už povězte, proč mi to vlastně všechno povídáte?“

„Je mi fuk, co si o mně myslíte. Kdo ví, co byste na mým místě dělal vy.
Každej sme ňákej, že jo. Ale povídám vám to, abyste věděl, že Jana není žádá cukrová panenka, ale že je pěkně úchylná a že dokáže bejt i pěkná potvora.
A teď tedy ta další perlička. Víte, že její brácha s ní už léta šoustá? Nebo jestli chcete, tak její syn? Jablko vod stromu asi daleko nepadlo, že jo. On je na ženský po mně a úchyl a na starší je po ní a možná i po svým dědovi nebo snad tátovi, co já vím, vemte to, jak chcete.
To si pište, něco o něm vím, takže si myslím, že jí někdy před lety ukecal, protože to on umí perfektně s každou ženskou a ona mu ani jako paličatýmu puberťákovi nikdy nic nedokázala odmítnout a pak už v tom jeli společně a možná ještě jedou, ale to nevím tak jistě. To víte, byl možná ještě úplně mladej a moc toho nezkusil a ona byla fakt nádherná a v posteli perfektní, tak ho to bavilo možná víc než s těma mladejma pipinama.
Já to zjistil úplně náhodou a to už se to asi nějakej rok mohlo táhnout. To se zrovna dal dohromady s tou svojí holkou na studiích a bylo mu něco přes dvacet. Dobrý co? Jedna mu nikdy nestačila, stejně jako většinou mně. Trochu jsem kdysi pátral, tak vím, že už od gymplu chodíval aspoň se dvěma holkama a zřejmě jednou z nich pak byla Jana a to asi byla trvalka. Jó, ale kdy s tím začali, těžko říct.“

Sláma se zamyslel, snažil se asi utřídit si v hlavě, kdy přesně spolu Jana s Honzou začali sdílet jeho lože, ale pak pokračoval.
„Nechal po sobě tak trochu svinčík, pěkně zapatlaný prostěradlo, když jsem se jednou vrátil dřív ze služebky. Vůbec to nečekali. Rozestlaná postel, bordel v ložnici. Nestihli to úplně uklidit. Sice Jana hned jako začala převlíkat postele a strčila všechno do pračky, ale co jsem viděl, to jsem viděl. Slepej nejsem a blbej taky ne a nikdo jinej tam bejt nemoh a tyhle fleky si nespletete, vždyť sám víte, že jo, a moje bejt nemohly.
Říkal jsem si sice, že to snad není možný, že by až takhle? Jako by nestačilo už tamto? Ale chtěl jsem mít jistotu. Furt mi to vrtalo v makovici a tak jsem nenápadně nainstaloval do ložnice takový mrňavý nahrávání. No a vidíte, asi za měsíc jsem to tam měl. Ty zvuky a hlasy si nespletete.“

„Myslím, že to už trochu přeháníte, pane Slámo, tomu už fakt asi těžko uvěřím. Vy jste je dovopravdy tajně šmíroval?“ hájil jsem čest své milované Janičky, i když zrovna tohle jsem už nedávno zažil s Kačkou, Honzíkovou dlouholetou přítelkyní. Takové deja vu.

„Mladej pane, myslete si o mně, co chcete. Já jen chtěl, abyste vy měl jasno. To víte, nejsem profík, koupil jsem si obyčejný nahrávání, co se spustí při nějakým zvuku, ale kdyby vás to zajímalo, pošlu vám to. Divil byste se, jak vyváděli.
Já na něj v tom věku už evidentně neměl. Honza je po mně a dokázal by vyšukat mozek z hlavy každý ženský a Janě občas přesně tenhle styl dělá dobře.
Mně už to tenkrát tolik nešlo, ale naštěstí máme viagru a další podobný pilule a díky generikum se to dá finančně v pohodě zvládat.
Ale asi jí fakt měl rád a ona jeho, to zase jo, to byste musel slyšet, co si říkali. Evidentně spolu mají nádhernej vztah, to musím uznat. Tedy kdyby tolik nešukali. Nebo kdyby nebyla jeho máma. Pěkně úchylný, co? Třeba vám to, co tady říkám, vadit nebude, to je vaše věc. Já se s tím srovnal, protože o takovou reklamu bych nestál. Vám jsem jen podle mýho názoru poskytnul supr cenný informace a nechci za to nic.
Já se už rozved, ale kdyby vás napadlo rozvést se taky a vzít si jí, tak ať víte, do čeho byste šel. Vždycky budete až ten druhej. Ve všem. Ona je mi putna a škodit jí už nehodlám. Jo a to kafe snad zaplatíte? Ne? A ty nahrávky bych vám dal gratis, třeba je někdy použijete.
Ty hlasy jsou úplně jasný. No, když nebudete chtít, nevadí. Můj telefon teď už znáte, tak kdybyste chtěl… Třeba je někdo zdědí a budou se divit, až si je u notáře poslechnou,“ zasmál se pobaveně Sláma a pak dodal: „Jo, a díky za to kafe! Mějte se fajn!“

Starý Sláma se zvedl a ne moc svižně odešel. Koneckonců, bylo mu tenkrát hodně přes šedesát, pokud Jana nepřeháněla a vypadal že je mu sedmdesát pryč.
No a já tam seděl, čuměl jsem jako vrána, dal jsem si dva panáky whisky a šel taky.

Pár dnů po setkání se starým Slámou jsme s Janičkou měli rande a při té příležitosti jsem jí pověděl o svém setkání s jejím chotěm. Ted už bývalým.
„Hele, to je tak bláznivý, že tomu stejně nikdo nebude věřit, ale víme, že život je občas pestřejší než fantazie. Mám sto chutí napsat nějakej erotickej příběh a tohle tam tak nějak použít, co ty na to?“

Vypadala naprosto zděšeně, ale je opravdu velice pohotová a to, že si bleskově umí vymyslet nějakou story jsem už dávno zjistil.
„Míšo, to je ale šílený, snad něčemu takovýmu nevěříš? Nesnášeli jsme se ani nevím jak dlouho. Honzík je rozhodně jeho, kecal.
Peníze mi z účtu vzal, to jo, to jsem ti i říkala, o mým dávným příteli přeci víš, o Honzíkovi už taky,“ mrkla na mne šibalsky jedním okem a docela zálibně nebo snad spokojeně, možná i trochu provinile, či šťastně, se usmála, „ale to ostatní je šílený. Já proti tomu nic nezmůžu, bylo by to tvrzení proti tvrzení. Ale jestli chceš psát, klidně to tam dej, papír nebo počítač snesou všechno, ale tomuhle stejně nikdo věřit nebude a lidi si akorát pomyslí, že tohle je teda už fakt moc, že už ten autor je asi magor a bude to vypadat jako tvoje nevěrohodná fantazie. Pěkně praštěná a úchylná k tomu.
Stejně to celý vypadá jako sci-fi. Ale víš ty co?
Koneckonců, napiš si, co chceš a uvidíme, co z toho vznikne. Třeba to ani nikdo nevydá,“ dodala po chvilce tak trošku dotčeně, ale jsem na tom stejně jako vy, pokud tohle čtete a nevím zhola nic o tom, kdo je Honzův skutečný táta.

Nevím, jestli starý Sláma nekecal, takže skutečným tátou může být i on. Kdo ví? Ale to vůbec není pro tenhle příběh podstatné a já po tom pátrat nebudu.
Slámovi jsem pak zavolal a ty nahrávky si od něj vzal, protože by asi opravdu bylo divné, kdyby se přehrávaly u nějakého notáře. V tomhle mluvil pravdu.
Důležitější je, že jsem se ještě víc ujistil, že s Janičkou je možné zažít úplně všechno a já si začal připravovat příběh, který se během dalších pár dnů a týdnů rozvinul do úplně neskutečných a pro mne naprosto nečekaných rozměrů.

Býval jsem služebně hodně na cestách a skoro po celém světě, takže se mi povedlo doma připravit scénář, že odlétám na týden s tím, že musím dohodnout nějaký kšeft do Řecka, ale ve skutečnosti jsem letěl s mojí Janou sice do Řecka, ale k jejímu „milovanýmu moříčku“.
Byla to její zamilovaná země s krásnými ostrovy, ale já zase těžko mohl „odůvodněně“ někam jinam, protože zrovna jsme s nějakými Řeky připravovali docela zajímavý projekt, slušnou solární elektrárnu. Tenkrát to byl solární boom.
Původně jsme si říkali, že by Honza mohl letět třeba s námi a vespolek jsme si malovali, co všechno by se dalo dělat. Padaly docela vzrušující návrhy, protože už jsme víc jak půl roku občas zažívali neskutečné erotické situace ve třech.

Jenže situace se změnila, protože Honza začal někdy zjara chodit s novou slečnou Stáňou. Byla dokonce o malinko starší než on. Z ničeho nic se najednou rozhodl, že vezme s sebou s námi i svojí novou lásku.
Právě totiž zjistil, že to bude asi ta pravá a že se s ní nejspíš ožení, a to co nejdřív po návratu z dovolené a že svatbu plánují ještě před prázdninami.

„Takže rodinný výlet, ale ve vší počestnosti, panstvo!“ stvrdil tu novinu s výhružným tónem Honza, když jsme se zase jednou sešli ve třech v naší garsonce a on nám změnu programu ohlásil pár dnů před odletem. Ani mne nepřekvapilo, když jsem si už dávno před tím všiml, že tam párkrát zašli Jana s Honzou sami, aniž mi co řekli. Stáňa se totiž nastěhovala k němu. Když jsem se zeptal, kupodivu to tentokrát Jana už přiznala.
„Tím pádem asi končí naše společný radovánky, chceš jako říct?“ zeptal jsem se trochu zklamaně.
„No, nejspíš to tak asi bude,“ smál se Honzík, i když na Janě byly vidět rozpaky a dalo by se snad i říci, že se v jejím pohledu odrážela určitá nostalgie nebo smutek.

„Byli byste pitomí, Jani. Něco, co je nádherný takovou spoustu let, by nemělo jen tak končit. Máme tuhle garsonku, tak se prostě můžete občas sejít tady. Je to bezpečnější než u tebe doma, protože bydlíte jen kousek od sebe a nachytali vás už dvakrát,“ snažil jsem se paradoxním způsobem utěšit svou lásku.
„Stejně bez sebe bejt nemůžete a bude lepší Stáně radši nic neříkat.“
„Já nevím,“ povzdychla v rozpacích Jana. „Víš, jakej by to byl průser? Já bych nechtěla, aby se můj Honzíček rozváděl a byl pak celej utrápenej. A já taky. Třeba budou mít malý mimča? Radši bysme to už měli skončit, co myslíš?“ obrátila s k Honzíkovi.
„No rozhodně by to nesmělo zase nějak hloupě prasknout, miláčku, takže spíš bych teď řek, že máš, bohužel asi pravdu.
Hele, ani ne za tejden letíme a tam uvidíme, jak se to se Stáňou vyvine. Třeba si svatbu rozmyslí. Když ne, tak skončíme. Jak my dva, tak my tři a vy dva si dělejte, co chcete. Ale ne abyste mě na dovolený provokovali, víte, že se neumím občas ovládat. Tak bacha na to!“ zakončil debatu Honza.

A s tím jsme za pár dnů opravdu odletěli.

Navigace v seriálu<< Neobvyklý zážitek 1Neobvyklý zážitek 3 >>
4.3 26 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Výborné pokračování. Michal dostal zajímavé informace. Jsem zvědav na ten počestný výlet.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x