divoký orgasmus

Daniel seděl pohodlně uveleben v křesle u pracovního stolu ve své kanceláři a přemítal nad událostmi posledních dnů. Měl by se cítit spokojený a šťastný, vždyť se mu dostalo zadostiučinění v míře větší, než si přál a byl tak nyní finančně zabezpečený až do konce života, že by nemusel dělat vůbec nic. Přesto se tak necítil. Když tak nad tím přemýšlel, právě to *“vůbec nic“* ho nejvíc znepokojovalo. Nehloubal nad tím, za co ty peníze utratí a co všecko si za ně pořídí. To ho nezajímalo, jen to − *“vůbec nic“*.
Pohlédl na stůl, kde ležely desky se zprávou o auditu, a v tu měl jasno. Nešlo o to, jestli si koupí jachtu, letadlo či pustý ostrov v moři (ostatně po tom ani netoužil), nýbrž o to, že si nyní může dělat, co chce. Nic a nikdo ho přece nenutí přestat dělat, a proto bude pracovat dál jako dosud a pokud bude někdy potřebovat volno, může si bez obav vzít třeba roční dovolenou.