„A teď zkusíme motýlky. Nikam nespěchej, to už jsem ti přeci řekla poprvé. Když to má bejt pěkný, tak to nechce žádnej spěch. Když už tedy máme mít druhou lekci milování, jak jsi tolik moc chtěl, tak se hlavně musíš učit, jak to udělat, abys neměl problém krásně se milovat a miminka si ušetřit co nejdýl a abys udělal svým budoucím slečnám doopravdy velkou radost. Žádný šup, šup a ať už to máš za sebou.
Milování musí bejt pestrý, zábavný, vzrušující, vynalézavý a hlavně ta tvoje slečna musí bejt nadšená, musí se jí to líbit tolik, že to bude chtít příště zase jenom s tebou. Prostě aby to s nikým jiným pro ní nebylo takový krásný. Musíš to zkrátka zvládnout tak, aby se to v první řadě líbilo jí.
Uvidíš, že pak z toho budeš sám mít tu největší radost taky. A kdyby to ta tvoje budoucí chtěla někdy zkusit někde jinde nebo jí někdo sved, a to se skoro jistě stane, tak aby na to rychle zapomněla a chtěla zase jenom tebe. Rozumíš mi, lásko? Takže se toho ještě musíš hodně naučit.“
Zabrzdila jsem jeho nadšení a převzala zase iniciativu.
„Co to je, motýlci? A já nechci v budoucnu žádný slečny. Já budu pořád chtít jenom tebe, lásko! Říkej! Co se ti líbí, co mám dělat?“
„Motýlci jsou ty nejněžnější, pomalý pusinky po celým těle a všude. Od vlasů, na obličej, na prsíčka, na bříško, na nohy, i na palečky u nohou, na prstíky na rukou a můžeš zase pěkně pomalounku zpátky přes kolínka a moje stehna, můžeš dát pusinky i tý mojí malinký holčince. Můžeš všechno a úplně všude, lásko.
Můžeš si mě otočit, jak budeš chtít a něžně mě líbat všude, na zádíčka, na zadeček, na ouška, zkrátka všude kam budeš chtít. A k tomu ty nejjemnější doteky tvých prstů a lehounký hlazení.
To poznáš sám. To jsou motýlci, rozumíš, tomu? A potom můžu zkusit motýlky zase já.“
„Jo, to je báječný, pořád musím říkat, jak jsi krásná, nádherná, úžasná, dokonalá, jedinečná, sametová, hebounká, štíhlá.“
S každou další lichotkou mě zahrnoval něžnými polibky. Byla jsem z toho úplně hotová.
Tohle mi nedělal takhle krásně a něžně skoro nikdy ani můj přítel Honzík, se kterým jsme občas jezdili na delší služební cesty. A už vůbec ne ten můj tady doma a ani v dobách, kdy jsme ještě byli do sebe bláznivě zamilovaní….
Syn zasypal pusinkami můj čerstvě upravený kožíšek a posunoval se až ke špičkám prstů u nohou. Chvilinku obdivoval jejich karmínový lak a pak se vracel svými polibky pomalu od špiček mých nohou přes kotníky ke kolenům.
Když byl u pravého, odsunula jsem ho od sebe co nejdál, aby viděl, že i tam všude také pusinky může dát.
Hlavou mi blesklo, že je ještě spousta dalších věcí kromě motýlků a že ty ho musím všechny naučit, ale ne naráz.
Pěkně pomalu a trpělivě! Vždyť to vysvětlování bylo tak dráždivě vzrušující samo o sobě! Bože, ještě teď mne mrazí, když si na to vzpomenu. A na celou řadu dalších lekcí, které následovaly později…
Ještě jsem se tenkrát malinko za tu myšlenku zastyděla.
„Ty jsi tedy ale pěkně vypočítavá a sobecká potvora,“ stihla jsem si uvědomit, ale pak převládlo další vzrušení z toho, že mám vlastně žáka, pro kterého další lekce budou něco, na co se bude pokaždé těšit a že to bude něco úžasného! Bude to ten nejpozornější žák ze všech!
Ta myšlenka mnou proběhla jako taková zvláštní vlna. Muselo to být bleskové, protože najednou jsem zase byla v reálu a slyšela jsem: „To je nádhera, lásko, takhle jsem tě ještě neviděl! Jsi tak dokonalá! Žádná jiná nemůže bejt takhle nádherná!“ šeptal, zastavil svoje polibky a vzrušeně pozoroval mojí malou, pootevřenou holčinku.
Jeho nenasytné oči vyjadřovaly všechno.
„Jo, dívej se na ní, když se ti tolik líbí, Myšáčku,“ šeptala jsem mu a cítila jsem, jak mne jeho pohledy ještě víc přivádějí k šílenství.
Nikdy před tím mne nenapadlo, že bych mohla něco takového dělat se svým synem. Hrůza! Ale byla to v tu chvíli tak nádherná hrůza a byla tak vzrušující! A vlastně mi došlo, že mne poprvé v životě neskutečně vzrušoval něčí pohled tam, kam normálně žádné cizí oči zabloudit nesmí. A že poprvé v životě jsem se sama takhle někomu předváděla.
Po chvilce se vzpamatoval a posouval něžné dotyky svých rtů po vnitřní straně mého pravého a opravdu štíhlého stehna výš a výš.
„Máš tak štíhlounký nožky! A ta tvoje holčinka je dokonalá! Nádherná! Já se snad zblázním! Víš, že je malilinko pootevřená? A že se malinko leskne? Co, malinko! Nádherně se celá leskne! A tady ten hrášek, to je ten špuntíček, co vám holkám dělá tak dobře při hlazení?“ zeptal se, jemně přejel prstíkem po celé její délce a dal mi na ten rozechvělý hrášek něžnou pusinku.
Myslela jsem, že snad omdlím nebo že mne rovnou trefí, protože to bylo tak nádherně něžné!
Hlavně jsem ale najednou zase jasně vnímala KDO mi tohle dělá a kolik mu je.
„Už teď vím, že budu chtít ty nožičky líbat zas a zase a co nejdřív! Hned zítra a nikam nepůjdeme!“
Zastavil se na chvilku a já se dívala, jak znovu vzrušeně pozoruje mojí lesklou, růžovou holčinku, která už musela být pěkně vlhká, když si toho Ládík stačil všimnout.
Byla taková z toho, jak mnou probíhaly vlny vzrušení. A v hlavě mi znělo to jeho „hned zítra“ a v tu chvíli jsem si přála, aby zítra už bylo, i když dnešek ještě zdaleka neskončil.
Byla jsem úplně ztracená. Naprosto zblázněná do svého vlastního mladinkého syna.
Nemohla jsem se dočkat dalšího pokračování toho šíleného milování právě s ním a snad i právě protože to bylo něco do té doby tak nepředstavitelného, že bych to nemohla připustit ani náznakem. Najednou to bylo to nejkrásnější vůbec. Věděla jsem, že i pro něj. V tom okamžiku jsem také úplně bytostně věděla, že to přece nemůže být něco špatného. Taková nádhera…
„Nemám nikde žádnou pomerančovou kůru, že ne? Ani zezadu, ani ze stran nebo zevnitř? Ani bříško nemám vytahaný, viď že ne? Že je pořád hladký a plochý?“ marnivě jsem se pootáčela a nastavovala své dokonalé opálení jeho pohledům ze všech stran tak, aby si mohl podrobně prohlédnout každičký kousíček mého těla, každé zákoutí.
Dělalo mi tak dobře vidět, jak ho pohled na mne nekonečně vzrušuje! Tolik jsem si to v tu chvíli vychutnávala!
„Vždyť ti říkám, že jsi dokonalá! Nejnádhernější holka, co jsem kdy viděl! Žádná holka ze školy se ti ani kousek nevyrovná, “ lichotil mi můj milovaný Ládík.
„A to hlaďounký bříško taky budu chtít líbat co nejdřív! A ty štíhlý nožičky, tvoje štíhlý stehýnka a prsíčka a zadeček, všechno! Jenom teď musím chvilinku přestat nebo tady vystříknu všechny ty svý miminka, jak říkáš, a to hned.“
Na chvilku se jen tak přitulil do mého náručí, chvilinku jsme odpočívali. Možná po pár minutách a nebo to byly vteřiny, já nevím, se vzpamatoval, pootočil si mne a jeho něžný tanec rtů a jazýčku pokračoval po mých zádech.
„Nemusíš mi dávat jen pusinky, lásko, říkala jsem ti, že mě můžeš i hladit všude, kde budeš chtít, to k motýlkům patří, ty nejjemnější doteky tvých prstů“ radila jsem mu dál a malinko poroztáhnula nohy, protože jsem věděla, že to ho vzruší ještě víc.
„Já se zblázním, tohle to se nedá vydržet, to je taková nádhera, lásko,“horečně šeptal můj Myšák úplně na pokraji toho největšího vzrušení, když se jeho polibky pomalu přenesly po zádech níž až na moje stehna a posouvaly se po jejich zadní straně ke kolenům, zatímco jeho ruka vklouzla mezi stehna a prsty se snažily hrát si báječně s mojí holčinkou, takže jsem se raději rychle otočila.
„A toho tvýho klučíka teď necháme zase chvilku odpočinout, aby se zklidnil, protože to někdy na chvilku pomáhá. Časem to nebude třeba, uvidíš sám, lásko, to se všechno naučíš,“ zašeptala jsem mu.
„A teď trochu odpočívej,“ ještě jsem dodala a uložila se těsně vedle něj a jednou rukou ho objala. Na nápovědu reagoval úžasně. Ani jsem mu nemusela věci dlouho vysvětlovat, stačil náznak.
Můj Ládík byl talent a sama sebe jsem se žertem ptala, po kom to v takovém věku asi zdědil…
„Naučíš mě to všechno ty, Myško? Tolik bych si to přál! Já nechci žádnou jinou učitelku. Chtěl bych se to naučit tak, aby se to tobě líbilo co nejvíc. Můžeš mě zase něco naučit zejtra? Prosím…“
Podíval se mne svýma psíma očima, které tak dokonale uměl a já věděla, že z toho není úniku. Jednak protože je to taková nádhera a jednak že mu to udělá obrovskou radost.
Tolik jsem ho milovala, i když pořád ještě někde v dálce vzadu blikalo červené varovné světélko, které signalizovalo, že možná třeba svého milovaného Láďu ničím, že mu třeba kazím život, ale pak jsem to světélko hned zaplašila a zmizelo. Něco tak krásného snad nemůže nic zkazit, uklidňovala jsem samu sebe.
Chvilku jsme jen leželi a vychutnávali si blízkost toho druhého, když se Ládík mírně nadzvedl a začal: „A co třeba hladit tě takhle, Myšinko? Ale chtělo by to povolit to kolínko jako minule!“ usmál se a díval se mi při tom šibalsky do očí.
Chvilku jsem otálela, ale pak jsem se smyslně protáhla a to jedno kolínko jsem posunula daleko do strany a patičku přitáhla je druhému.
„Jo, třeba takhle,“ vydechla jsem, když jeho tlapka začala klouzat po vnitřní straně mého stehna, jemně ho masírovala a posouvala se nahoru, až se jeho prsty začaly důrazně ale přesto něžně dotýkat mojí holčinky.
Úplně mě zamrazilo rozkoší až po kořínky vlasů.
Jeho polibky byly sice malinko opatrné, chvilkami trochu nešikovné, byl celý takový nejistý a nevěděl, co vlastně může, ale o to to bylo krásnější. S každým dalším polibkem si byl jistější a jistější.
Jen mi v hlavě tenkrát ještě téměř naposledy vířily myšlenky o tom, co to tady vlastně dělám?
Vždyť se nechávám líbat od svého právě plnoletého syna dokonce i tam, kde mě moc nelíbával ani jeho táta a ani můj současný přítel Honzík v tom nevynikal a vlastně v té době ani nikdo jiný. A ještě k tomu mu napovídám, co má dělat, vysvětluju mu, k čemu má prsty tak, aby to bylo takhle nádherné a přemýšlím o zítřku, protože budeme sami a celý den k tomu…
„Ale, Bože, vždyť je to tak úžasný, tak krásný, tak čistý, když se máme takhle moc rádi! Na tom přece nemůže být nic špatně!“ přesvědčovala jsem zase samu sebe, jenže ten můj zastaralý rozum ještě znovu posledními zbytky sil zavelel: „Hned toho nech, jsi úplně pitomá, vždyť toho svýho milovanýho Ládíka takhle zkazíš, zničíš! A co když se to někdy provalí? Co pak? Vzpamatuj se!!“
Jenže ty nádherné pocity byly tak silné a to vínko zase udělalo své, takže jsem se proti svému rozumu ohradila: „Teď už nemá cenu přestávat a ani by to nešlo, zítra si to všechno přebereš, ale teď se už soustřeď na tu neuvěřitelně vzrušující nádheru a na rozum se vykašli. Ten vytáhneš na světlo zase jindy. Ale radši tomu rozumu už nic neslibuj, protože se na zítřek stejně už teď bláznivě těšíš! A taky ať ti zase nemusí Láďa nějaký sliby připomínat.“
Úplně až v hloubi duše jsem věděla, že právě před okamžikem jsem už něco nepřímo slíbila a že až zase budeme sami a dám si to svoje vínko, nenechám se asi moc dlouho přesvědčovat. Možná se nenechám přesvědčovat i bez vínka. A možná už zítra.
Možná mu zítra třeba řeknu sama, aby se přišel ke mně přitulit do ďolíčku a on už bude vědět, co to znamená. Nebo mu sama navrhnu další lekci.
V tu chvíli jsem si znovu uvědomila, že jsem se naprosto bláznivě zamilovala do svého vlastního syna a že vůbec už nejde o nějakou mateřskou lásku, ale že je to něco tak nepochopitelně krásného, neuvěřitelně erotického, ale něžně čistého a křišťálově křehkého, že si to jen tak nenechám vzít od nějakého blbého rozumu. Ani od nikoho jiného.
Najednou jsem si byla jistá, že až bude nějaké to příště, že už mě Ládík nebude muset k ničemu přemlouvat. Jasně jsem v tu chvíli pochopila, že jakékoliv zábrany jsou nadobro pryč a že nějaké podobné „příště“ si uděláme, jakmile to bude jen trochu možné. Že to třeba budu i já, kdo řekne, že to „příště“ je zrovna teď a tady, protože Ládík na takové příště už bude pořád jen čekat a bude už vždycky připravený všeho nechat a tomu „příště“ se věnovat ze všech svých sil.
“Hmm, co třeba hned taky příští středu, protože budeš mít volno a bude to ještě bezpečný a snad tady budeme sami?” stihla jsem si ještě připomenout svůj kalendář.
Všechno ze mne spadlo a já se k Ládíkovi začala chovat jako ke svému rovnocennému partneru. Ještě jsem si ale stačila říct, že to na mně nesmí nikdo poznat. Že svého přítele taky musím pořád milovat, i když zrovna teď jsme se dost míjeli a nemám ho tak často, jak bych si přestavovala a že doma si musíme dát pozor před mým mužem.
Hlavně já si musím dát pozor, protože jsem žádnou antikoncepci nebrala. Tyhle všechny myšlenky mi prolétly hlavou jako blesk, ale pak už jsem se s vědomím, že těch „příště“ bude tolik, kolik jich spolu zvládneme, a že s Honzíkem nebo s manželem to už taky nějak zmáknu, soustředila jen na nás dva.
Přerušila jsem Myšákovy nádherné aktivity a vzrušeně mu šeptala:
„Táák, jen pomalounku a nikam nespěchej, lásko! Pomalounku s tím prstíkem, pomalounku, tak a teď tady, to je to krásný místečko,“ radila jsem mu a jemně jeho prstíky navedla zpátky na to správné místo.
Malinko jsem posunula jeho prst, aby mohl vklouznout dovnitř, aby byl hladší, vrátila ho zpět a vychutnávala si jeho mazlení.
Po chvilce jsem tu nádheru přerušila a potichu mu šeptala: „Lásko, a teď se ještě naučíme další věc. Zkus se s ní pomazlit jazýčkem! Pořádně jí ochutnej a neboj se jazyk zkusit dostat tak hluboko, jak jen to půjde a hlavně si hraj s tím malinkatým čudlíčkem, kde teď byly ty tvoje šikovný prsty. Pěkně úplně nahoře,“ šeptala jsem svému učenlivému Ládíkovi a přidržela jsem si jeho hlavu přesně tam, kde to bylo nejvíc třeba a moje prsty mu názorně předvedly, co je třeba dělat a co je nejúžasnější.
Ten se nedal dvakrát pobízet a za chvilku už se to skoro nedalo vydržet.
„Myslím, že se musel ten špuntík už pěkně zvětšit“, šeptala jsem Láďovi, protože mi holčinka celá pulzovala obrovským vzrušením a jeho jsem slyšela potichu vzdychat pro něj dosud netušenou rozkoší.
Dělalo mi strašně moc dobře, že jsem mu mohla takovou radost dopřát.
„A ještě tvůj prstík, Myšáčku, posuň ho pomalu dovnitř. Ještě víc. Táák. Hezky pomalu, něžně, nespěchej nikam!“
Bylo tak neskutečné vnímat, jak se snaží plnit každou mou radu a jak nádherné je všechny ty pocity zažívat právě s ním a s nikým jiným.
Cítila jsem, jak jeho vzrušení roste stejně rychle jako moje a tak jsem hru přerušila se slovy: „A teď zase já, Myšáčku.“
Vymanila se z jeho objetí a položila jsem ho na záda a začala pro změnu líbat a hladit já jeho. Postupně jsem se propracovala až k jeho nádherně trčícímu klučíkovi a začala ho něžně masírovat a líbat.
Popravdě, už to byl nádherný kůlek, kolík, který by udělal spoustu radosti všude, ale slova „klučík“ a „holčinka“ se mi moc líbila.
Vzala jsem jeho špičku do pusy a zkusila vysát první kapičky, předzvěst jeho miminek. Hladila jsem jeho kuličky a netrvalo dlouho a slyšela jsem jeho další vzrušené vzdechy a jeho tělo se začalo malinko kroutit.
„Uklidni se, Myško, a ničeho se neboj, nemysli na to, že se tě takhle dotýkám. Zkusím tě zase trošku zmáčknout, aby se miminka nedraly ven tak moc rychle, táák a ještě tohle a hned pak si trošinku odpočineme, protože není žádnej spěch,“ a vzala jsem jeho klučíka do pusy až tak daleko jak to šlo. Chvilku jsem si s ním takhle hrála a pak jsem ho znovu trochu bolestivě zmáčkla a posunula se nahoru k němu, trochu ho objala a začali jsme se jen něžně líbat. Zase jen taková ta spousta nejjemnějších dotyků našich rtů.
„Vidíš, takhle se dá dělat všechno možný a je to taky nádherný. Milování není pokaždý jenom nějaký šup, šup a hotovo. Už jsem ti to říkala. Příště si třeba zkusíme hrát spolu oba současně nebo ještě něco dalšího, uvidíš“ a zase jsem se trochu vyděsila takového slibu.
Zároveň jsem byla ráda, že jsem to dokázala vyslovit. Pořád jsem ještě byla trochu rozpolcená.
Ládík si toho všimnul a hned šeptem zareagoval: „Jsi ta nejúžasnější holka na celým světě a já se na to „příště“ už teď strašně moc těším, Myško. Tolik tě miluju, lásko! Bože!“
„Jasně, lásko, taky se moc těším, jsi báječnej,“ stihla jsem mu na oplátku také zalichotit.
Ale na nic jsem už v tu chvíli radši nechtěla čekat a přitáhla jsem si ho k sobě: „Pojď už ke mně, lásko!“
Přitáhla jsem si ho na sebe, kolena jsem dala co nejdál od sebe a pomohla najít co nejrychlejší cestu jeho klučíkovi, aby byl už konečně tam, kde jsem ho teď najednou tak strašně moc chtěla mít.
Nedal se dvakrát pobízet.
„Jooo, to je tak úžasný, taková nádhera, Myšinko! Ta je tak nádherně heboučká!“ šeptal vzrušeně Ládík, když do mne konečně ten jeho dokonalý nástroj pomalounku začal vnikat.
Určitě by zase chtěl hned bláznit, ale já ho prostě nenechala a jen jsem strašně toužila vychutnat si ten první okamžik, cítit, jak se do mne centimetr po centimetru pomalinku noří. A ještě pomaleji jsem ho nechala klouzat ven.
„To je něco tak dokonalýho, takhle do tebe hlaďounce vjíždět dovnitř a zase vyjíždět ven, bože!!!“
„Počkej, počkej, vůbec nespěchej! Vzpomeň si, jak to bylo minule!“
Zarazila jsem ho, když se zase chtěl bez invence jen tak mechanicky pohybovat tam a zpátky. Okamžitě zpomalil a naše těla se k sobě tiskla jak jen to bylo možné a já ho cítila v sobě tak hluboko, kam až to šlo a jen jsme se zlehounka pohupovali, nepouštěla jsem ho ven a jen jsem se ho snažila udržovat takhle nádherně hluboko v sobě co nejdéle.
Vychutnávala jsem si tu nádheru. Ten úžasný pocit cítit v sobě tak božský nástroj toho, koho jsem milovala ze všech nejvíc. Věděla jsem, že to je přesně to, po čem jsem tak dlouho toužila, i když mne nikdy nenapadlo, že bych to mohla prožívat se svým synem.
V tu chvíli jsem si byla naprosto jistá, že nikdy nic krásnějšího už nemůžu poznat. Netušila jsem, že sen by mohl být až takhle nádherný, i když hlavou mi bleskla vzpomínka na moje dávné mládí a podobný nádherný zážitek, ale to sem nepatří.
Bylo to to, co teď už budu pořád vyhledávat a udělám všechno proto, aby i on nechtěl nic jiného.
Po chvilce jsem se uvolnila a začala Ládíka udržovat ve správném rytmu svými pohyby i šeptanými radami. Něco tak nádherného jsem už léta nezažila a nebylo to takové ani s mým přítelem Honzíkem, kterého jsem doopravdy měla moc ráda.
Jenže tohle byl úplně jiný pocit. To bylo naprosté souznění duší dvou lidí, kteří k sobě prostě patří, kteří se bláznivě a úplně milují a dávají jeden druhému všechen svůj cit a něhu.
Nevím, jak často se tohle dá za život zažít, ale spíš si myslím, že to ani většina lidí takhle silně nikdy nezažije a jsou o to strašně moc ochuzení. Jenže já to zažívala se svým úplně mladinkým synem, který sotva začínal chápat, co je to láska, ale pochopil to hned a dokonale…
Zní nebo vypadá to hrozně, když se to napíše, ale bylo to prostě tak. A bylo to o to krásnější, že to bylo něco nového, že byl tak mladý a nebyla to žádná rutina, jako po letech manželství nebo po letech s mým tehdejším přítelem.
Zažívala jsem to potom o mnoho let později a snad ještě intenzivněji se svým novým, nebo chcete-li dnešním přítelem, ale to je jiný příběh a ani tomu by nikdo nevěřil, protože nám bylo oběma přes padesát a pak i přes šedesát a bylo to snad s každým rokem intenzivnější a krásnější.
Snad i díky tomu, že nějaké rutině jsme se snažili důsledně vyhýbat. Právě proto by ani tomu skoro nikdo nevěřil.
Možná o tom něco napíšu někdy později.
Tohle všechno se mi honilo hlavou částečně už tenkrát, i když něco, jak je snad jasné, se přidalo nově až teď a střídalo se to s pocity absolutní dokonalosti toho milování, které možná nebylo dokonalé, ale bylo tolik plné vzájemného citu a něhy, že to úplně vynahradilo jeho ještě chlapeckou nešikovnost a nervozitu.
Celé to netrvalo moc dlouho a najednou jsem si uvědomila, že dál už to nejde protahovat, že můj milovaný Ládík už to moc dlouho nevydrží a že zpátky už to nepůjde a nechtěla jsem, aby se cítil provinile.
Zase jsem ho prudce objala svýma štíhlýma nohama a začala se s ním divoce milovat a prudce jsem zvedala svoje boky proti němu tak vysoko, jak jen jsem dokázala. Tohle jsem poprvé neudělala.
“Pojď! Pojď! Já už to nevydržím! Chci tě, chci tě! Teď, hned, moc! Pojď, honem! Dej mi ty svoje miminka! Hned, teď, všechny!“
Věděla jsem, že on bude určitě mnohem dřív, ale nechtěla jsem, aby měl nějaké výčitky, že mne zklamal.
Moje výkřiky se mísily s jeho vzdechy a s jeho staccatem: „Jo, jo, jo, taky tě chci! Už to nejde vydržet!“ a jeho „Teď!!!“ skoro přesně splynulo s tím mým, které jsem přidala jen o zlomek vteřiny později.
Cítila jsem, že úplně explodoval, jasně jsem vnímala záplavu jeho miminek uvnitř sebe a to jeho nádherné vzrušení se skoro úplně přeneslo i na mne. Zase to bylo něco nezapomenutelného.
