Ládík se vydrápal z měkké postele, mrkl na mě a slyšela jsem, jak říká:
„Hmm, je sice horko, ale vana s tebou, Hani, to není špatnej nápad, to se neodmítá! Miluju vanu s tebou! S pěnou?“
„Jasně, že s pěnou, Láďo, musíme si taky odpočinout. Úplně jsi mě zničil. Jsi normální šílenec! Ale miluju tě a ty to víš!“
Za chvilku už se vana plnila. Vyrobila jsem hromadu pěny a hned jsme si do ní vlezli. Položila jsem svoje chodidla Láďovi na ramena a jeho nohy se posunuly kolem mě.
Klábosili jsme o všem možném a po delší chvíli, když jsem ještě raději připustila trochu teplé vody, jsem se malinko předklonila začala si jen tak bez nějakých zvláštních úmyslů hrát s jeho přirozením.
Jo, byl tenkrát skoro pořád při síle a aniž bych něco takového čekala, začal se po pár dotycích v mých tlapkách zase pěkně stavět.
„Počkej chvíli, mami! Sedni si ke mně zády a já ti je umeju houbou a udělám ti takovou jemnou masáž.“
Poslechla jsem, sedla si obráceně, malinko se předklonila a vychutnávala si jeho hlazení a pohyby houby i jeho silných dlaní po mých zádech.
„A teď se o mě pěkně opři,“ jemně zavelel můj Myšák a už jsem cítila, jak mi měkkou houbou plnou pěny umývá moje pěkná veliká prsa.
„Bez houby to bude lepší,“ konstatoval Ládík a houbu odložil.
Dolil vínko, podal mi skleničku, kterou jsme si vzali s sebou a ťuknuli si a trochu jsme upili.
Potom jsem cítila, jak si jeho pevné dlaně hrají s mými ňadry, a jak v té pěně po nich naprosto dokonale kloužou a nádherně je mnou, masírují, jeho něžné prsty si hrají s bradavkami a cítila jsem, jak mě do zad začíná tlačit jeho už zase velikánský a neskutečně pevný nástroj.
Jedna jeho ruka sjela dolů do mého klína a začala si hrát s chloupky. Už to zase bylo úplně boží. Malinko jsem poposedla, přitáhla jedno koleno trochu k sobě a zkusila ho posunout stranou, kam až to moje docela pohodlná vana dovolila.
„Není to takhle lepší?“ zeptala jsem se opatrně a přes rameno na něho mrkla.
„Jsi úžasná a čteš mi myšlenky, Hani“ zašeptal Ládík, když jeho prst začal po úžlabince mojí rozevřené žemličky klouzat dolů a co nejvíc dovnitř. Našel si skoro hned to nejlepší místečko, věděl už léta přesně, kde ho hledat, a začal ho jemně, ale nekompromisně mnout a občas to zpestřil vklouznutím tak hluboko, kam až to šlo.
„Lásko, tohle je taková nádhera, miluju koupání s tebou!“ slyšela jsem se šeptat.
„Počkej, zkusíme tohle! Posuň se malinko, abych se sem vešla.“
Láďa už věděl, co chci, vždyť to nebylo zdaleka poprvé, kdy jsme spolu byli ve vaně a když viděl, jak jsem si stoupla a otočila se k němu čelem a udělal přesně co, bylo třeba, abych si mohla na jeho penis pěkně pomalu a opatrně sednout.
Vklouzl do mě pěkně pomaličku, tentokrát s citem, ale neskutečně hladce.
Objímali jsme se těsně jeden ke druhému přitisknutí, a věnovali se vychutnávání nekonečného polibku, zatímco jsem se jen tak malinko pohupovala, právě tolik, abych vnímala mírný klouzavý pohyb jeho nádherné chlouby uvnitř mojí dokonale vstřícné vaginy.
„Nechtěl bych, aby tyhle chvíle někdy končily, Hani! Jsi tak dokonalá, tak neuvěřitelná! Tolik tě miluju. Jo, Helena je fajn, taky jí mám rád, ale nejradši jsem jen s tebou. Ale to ty dobře víš.
V milování se ti nikdy žádná holka ani zdaleka nepřiblížila a já je to neumím naučit tak, jako tys to naučila mě. My dva k sobě prostě patříme. Ale to už jsem ti tolikrát říkal! Budu pořád doufat, že si na mě občas najdeš čas, Haničko moje milovaná a že se budeme pořád dál takhle milovat! Takhle si to užívat!
Já teď půjdu na volnou nohu, takže budu mít pracovní dobu pokaždý už jen tak, jak ty budeš chtít. Takže se tady budu moct kdykoliv zastavit, až budeš mít mezi svejma turnusama volno. A samo, že až tady budeš sama. To je snad dobrá novina nebo ne? Už jsem ti to říkal?“
„To je ale supr, lásko!” úplně jsem vypískla radostí.
“Vždyť ale víš, že já mám taky svýho Honzíka a miluju ho a nemůžu ho zanedbávat!
Jenže stejně tak dobře víš, že největší láska jsi ty a že sem můžeš přijít kdykoliv. Moc bys mi chyběl, kdybys už nechodil! Víš to, miláčku?
A když budeme sami a půjde to, tak si můžeme udělat hezký dopoledne, odpoledne nebo večer, podle toho, jak nám práce a okolnosti dovolí. Ale Helenka tě asi večer nebude pouštět, tak to vidím spíš na hezký odpoledne po práci. Když ti práce teď dovolí a budeš na volný noze, tak kdykoliv přes den, když budu mít volno. Víkendy asi moc ne, co? Táta je stejně věčně mimo Prahu.
A když tady bude, tak se půjdeme někam spolu projít nebo jen tak pokecáme, aby si nic nemyslel. To je taky úžasný. To mi úplně stačí, víš? Hlavně, že jsme spolu.“
Přitiskla jsem se k němu v návalu něhy a radosti z naší vzájemné blízkosti.
Vůbec mi v tu chvíli nedocházelo, že svého syna vlastně pokaždé při takových chvílích nabádám k nevěře, notabene k jak zvláštní nevěře.
A jasně, že on mne také. Dokonce svým způsobem ke dvojité, protože jsem tenkrát pořád ještě měla svého dlouholetého přítele, kterého jsem také milovala, i když mé manželství bylo už víceméně mrtvé.
Náš vztah už byl tak těsný a propletený, že jsme se na naše závazky vůči jiným dívali úplně jinou optikou a tyhle debaty jsme spolu měli v nejrůznějších podobách mnohokrát a jeden druhého jsme podporovali v „těch druhých láskách“, protože jsme věděli, že tak nás aspoň nikdo nebude podezřívat z toho, že děláme „něco divného“.
Už jsem dřív napsala, že něco jsem později naznačila svému současnému příteli, který to záhy pochopil úplně přesně, i když já jsem mu tvrdila, že máme s Ládíkem jenom trochu silnější vztah “a co si, proboha myslí? Vždyť Láďa je můj syn!”
Protože byl můj přítel ženatý, vlastně mu to svým způsobem vyhovovalo, ale nikdy bych to byla tenkrát při plném vědomí neprozradila ani jemu. Vždycky jsme vypili trochu vínka a pak se mi myšlenky trochu uvolnily a něco jsem plácla a pak se z toho všelijak vyvlékala.
Takhle jsme si tam vyznávali lásku a lichotili si navzájem ještě chvilku, až voda začala být definitivně chladná. Museli jsme tam být takhle schoulení v náručí snad půl hodiny nebo déle.
„Pojď jdeme z vany, začíná mi tady být zima,“ zavelela jsem.
Zvedla jsem se opatrně z jeho pořád neskutečně pevného údu a vylezla ven. Navzájem jsme se utřeli, zabalili se do velikých osušek a uvelebili se u nějakého filmu u televize a lahvinky vínka.
Jako obvykle jsme se o sebe opírali, mazlili se, občas jsme si dali pusinku a naše ruce hledaly cestu, jak toho druhého potěšit a sebe vzrušit.
Když už bylo televize dost a dvě lahvinky vínka vyschly a naše vzájemné hraní už jasně dominovalo večerní zábavě, Láďa mě vzal do náruče a odnesl na naší širokánskou houpavou postel.
Pěkně pomalu rozbalil osušku kolem mých nohou, aby měly dost volnosti a mohly se co nejvíc roztáhnout do šířky, až bude ten správný okamžik.
Začal zasypávat pusinkami karmínově červené nehty, brát do úst jeden prst po druhém a pomalounku se jeho rty posouvaly po mých nohách výš a výš. Když byl nad koleny, už se to nedalo vydržet a jedno jsem zase posunula do strany tak daleko, jak jen to šlo.
Věděla jsem, že na to pozvání čeká a jak už jsem napsala, mne vzrušovalo zase to, když jsem viděla, jak pohled na mne vzrušuje jeho.
Byla bych si ho do sebe nejradši vsála celého, kdyby to šlo a nemohla se dočkat, až se do mne zase úplně ponoří.
„Konečně, už jsem myslel, že to kolínko úplně zamrzlo!“ chválil mě Láďa za mojí aktivitu.
„Víš, jak miluju pohled na takovou pozvánku k tvojí micince a jak nemám rád, když ležíš netečně a jen čekáš, co já. Notabene, když máš nohy překřížený. To si pak říkám, jestli mě vůbec chceš, jestli jsem tady dobře, nebo jestli nemáš nějakej problém. Víš, že nemám moc rád, když mi jen tak „děláš radost“, to pak není ono,“ potichu vzrušeně dodal.
„A já miluju, když vidím, že tě můžu vzrušit a udělat něco, co se ti líbí,“ na oplátku jsem zase šeptala svému milovanému Ládíkovi já.
A když si jeho jazýček začal hrát s mojí štěrbinou, vklouzával dovnitř, nebo se věnoval jejím závojíčkům a potom zase tomu úžasném citlivém špuntíčku, vysával jí pěkně něžně a citlivě a já začala být znovu nádherně vzrušená a přestávala jsem vnímat okolní svět.
„Ještě prstíky, prosím!“ zašeptala jsem.
Ládík se nedal dvakrát pobízet a dva jeho prsty do mne vklouzly tak hluboko, kam jen dosáhly a začaly se pohybovat v dokonalém rytmu. V kombinaci s jeho jazykem to byla neskutečná pohádka.
Ta začala už u nekonečného mazlení ve vaně, pak pokračovala u televize a vína a teď pomalu vrcholila.
Opřela jsem se chodily o jeho lýtka zvedla boky do vysokého mostu a dala tak Ládíkovi spoustu prostoru pro jeho nádhernou práci.
„Kolik prstů se tam vejde?“ vydechla jsem potichu a hned cítila vyšší tlak, jak se přidal třetí.
„Teď tři,“ odpověděl Ládík.
„A co čtyři?“
Jsem fakt spíš hubená a nemám jí nijak velikou, ale v takových chvilkách mě baví jít až na hranice a můj syn mi rád taková přání plní.
„Jo, čtyři se taky vešly,“ ozval se Láďa a já cítila, že má pravdu. Ale moc prostoru pro pohyb jeho prstíkům nezbývalo. Všechno kompenzoval jazyk, který kmital teď obrovskou rychlostí a já cítila, jak na mne jdou úplné mrákoty.
„Všechny se nevejdou?“
Zkusil to, vešly se na krajíček, ale nemohly se ani pohnout.
„Tak jenom tři a hlouběji!“ napovídala jsem.
Tři prsty se zase začaly vysouvat skoro úplně ven a nořit, kam až to šlo a zároveň mne tlačily uvnitř zespodu nahoru a to bylo úplně k zbláznění. Ještě chvilinku jsem to vydržela a pak přišla exploze.
Nikdy před tím jsem nic takového nezažila a pak ještě dlouho potom ne. Úplně jsem ztratila vědomí a jen jsem cítila, jak Ládík přestal a pozoroval mě a čekal, až se vzpamatuju.
„Už jsem zpátky, pojď ke mně, prosím,“ zašeptala jsem ještě napůl mimo své smysly a přitáhla jsem si svého Ládíka k sobě.
Ještě jsem cítila, jak jeho úžasný pevný kůlek vklouzl do mojí dokonale mokré vagíny.
Vnímala jsem jeho prudké pohyby, které jsem se snažila vracet, ale už jsem neměla sílu. Za malinkou chvilinku jsem cítila, jak mě už podruhé zaplavila spousta jeho horkého semene a já se zase dostávala úplně mimo, ale už to nebylo tak silné, jako před chvílí.
Ládík se zhroutil do mého náručí také totálně vyřízený.
Po chvíli jsme se z toho šíleného vyvrcholení probrali a dali si ještě jednu rychlou sprchu.
„A teď už jdeme spinkat, lásko, úplně jsi mě vyřídil,“ jen jsem s vyčerpaným úsměvem mrkla na svého miláčka.
„A ty jsi vyřídila mě, Haňulko! Jsi neuvěřitelná, dokonalá, nádherná a milování s tebou je naprostej sen!“ lichotil mi můj bláznivý syn, takže jsem se nedala zahanbit a kontrovala jsem jsem: „A ty jsi ten nejúžasnější a nejlepší mužskej na celým světě, víš to? A úžasnej milenec k tomu! Takovej nádhernej den si budu dlouho pamatovat!“ mrkla jsem na něj spiklenecky.
„Ale teď už jdeme spát, už nic nebude, rozumíš, Láďo?“ ptala jsem se ještě pro jistotu, když už jsem ležela pod letní peřinou na boku a když se Ládík ke mně zezadu přitulil a jeho mužství, které se zase začalo zvětšovat, se snažilo znovu najít si cestu mezi má stehna a jeho ruka sevřela moje ňadro, jak se ke mně tiskl.
„Jasně, Hani, už jen spíme. Zítra máme celý den pro sebe a hned ráno si můžeme dát repete.“
„Tak na to zapomeň lásko, už jsem dáma v letech a takový dva dny po sobě už nedám a ani jsem nikdy pořádně nedala a teď už spi!“ zavelela jsem nekompromisně.
„Uvidíme, co bude zítra“, odpověděl už jen lenivě Ládík.
Já si v polospánku ještě přehrávala celou tu dnešní nádheru a radovala se z toho, že mám u sebe svého miláčka a že nám to spolu možná vydrží ještě hodně dlouho, i když roky nezadržitelně utíkají.
Představovala jsem si, jaké to bude zase třeba hned příště a že první příště bude sice už zítra, takže raději nic, protože by to nemohlo být tak nádherné. Vždycky jsem si chtěla v paměti uchovat ty nejsilnější zážitky ničím nezakalené co nejdéle, ale to druhé příště musíme společně vymyslet také co nejdříve.
Pomalu jsem z těch tak sladkých myšlenek usnula…
Ani po několika letech našeho tak zvláštního vztahu jsem netušila, že před sebou máme ještě další spoustu let podobných zážitků. I když později už nebyly tak časté, pořád ještě byly a naše dokonalá souhra a jejich nádhera pořád přetrvávala. Projevovala se sice velice často Láďova dominance.
Já čím dál tím častěji zastávala roli jeho „sub“, ale mělo to svoje kouzlo a když měl Ládík náladu a fantazii, bylo úžasné podřídit se jeho bláznivým nápadům. Někdy jsem neměla náladu já, ale v rámci našeho vztahu jsem se podřídila občas i tak, abych mu udělala radost a on nepoznal, že je to jen kvůli němu.
Když se občas stalo, že jsme se nepohodli a týden nebo dva jsme se neviděli a jednou před pár lety to bylo týdnů asi osm nebo deset, o to krásnější a mnohdy i bláznivější bylo, když jsme se zase vrátili do „ustáleného stavu“. Oba jsme se jeden druhému maximálně snažili vynahradit „promarněný čas“ a naše „ďolíčky“ pak byly plné vášně a lásky a byly ještě krásnější než obvykle.
Posledních dvanáct nebo možná i skoro patnáct let jsem měla nového a zatím a snad i napořád posledního úžasného přítele, stejně starého jako já, kterého jsem milovala úplně stejně jako svého Ládíka.
Měl ale jeden problém, jak už jsem zmínila, byl totiž ženatý. Stejně jako Honzík, ale on nesměl doma nic naznačit.
Na druhou stranu mi to náramně vyhovovalo, protože jsem s Ládíkem nemusela nic měnit nebo končit.
Několik let jsem mu nedala nic znát o skutečné podstatě vztahu s mým synem, jen jsem měla občas problém, když jsem mezi turnusy měla málo času a jim oběma vycházel čas na rande ve stejný den.
Můj přítel se u mne zastavil na rande obvykle hned po ránu, cestou do své práce, Láďa většinou kolem poledne nebo později.
Přítel obvykle věděl, že se u mne zastaví a jednou se s takovým zvláštním úsměvem zeptal: „Nevadí Láďovi, že jsem tady? Nežárlí na mě tak trochu?“ Malinko jsem se lekla, že něco tuší a určitě to tak i bylo, ale přiznala jsem takticky: „Jo, určitě trochu jo, máme se moc rádi, ale přijde na oběd a popovídat si. Jen by byl asi přišel radši trochu dřív, ale nechce nás rušit, lásko.“
„Tak mu vyřiď, že mu děkuju a že někdy bychom se mohli potkat a dát si nějaký pivko, vínko nebo panáka. Třeba všichni,“ s úsměvem Láďovu vstřícnost oplácel.
Můj Ládík byl v té době ženatý a už měl dva malé šmudlíky a já je občas hlídala. Občas jsem kvůli hlídání zrušila rande i svému příteli.
Nesl to sice nelibě, ale statečně. Taky měl děti a vnučky, tak věděl, že občas „se to musí“.
Teprve před pár lety už byla moje vnitřní touha podělit se konečně s někým o to naše tajemství skoro nezvladatelná. Pro někoho možná tak strašné, ale pro nás s mým synem pořád nádherné.
Věděla jsem, že mne můj nový přítel miluje stejně bláznivě, jako já jeho. Věděla jsem už, že v otázkách sexu je, mírně řečeno, velice tolerantní a naznačila jsem mu něco malinko a pak zas a zas.
Vždycky jen takové drobnosti. Jenže když si dal dvě a dvě dohromady a zeptal se přímo, moje odvaha a touha se podělit rychle vzaly za své a všechno jsem stejně vždycky zapřela.
Nenašla jsem v sobě sílu bavit se o mém vztahu se synem otevřeně ani s ním. I když si všechno domyslel a vůbec mu to nevadilo, ba docela jistě ho to spíš přitahovalo, já stejně všechno dál zapírala a do krve bych se s ním hádala.
“Jsi fakt normální úchyl! Jak si o mně můžeš myslet, že bych něco takovýho mohla dělat se svým synem? Máme se rádi, to jo, ale přestaň už konečně se svejma zvrhlejma představama. Toho tvýho vymejšlení mám už opravdu dost.”
To nebo něco podobného bývala moje naštvaná odpověď, když se pokusil zabrousit v debatě na téma mého vztahu s Láďou.
Vadilo mu to, že některé věci, které naprosto jasně a správně pochopil, paličatě zapírám a nenajdu sílu sama přiznat nahlas, jak to všechno je.
Sám mne občas za Ládíkem posílal a přál nám naše „ďolíčky se vším všudy”, jak také říkával, ale já na to byla alergická a nechtěla jsem ani slyšet, že by kdokoliv o mém vztahu s mým milovaným synem mluvil nahlas. A ještě k tomu že by naznačoval něco tak strašného.
Jednou už asi byl docela naštvaný a přinesl mi „Seznam protimluvů“, jak to eufemisticky pojmenoval. Bylo to asi pět stránek případů, kdy jsem něco řekla a pak zapřela, nebo kdy jsem jednou říkala o stejné věci něco a pak něco úplně jiného. Prý to nebylo všechno.
Na dalším rande se mne zeptal: „Tak, co, Hani, přečetla sis to?“
Jasně že jo. Ale byla to taková hrůza, že jsem dost nakvašeně řekla: „Jen něco a ani jsem to nechtěla číst dál, když si o mně myslíš, že jsem tak prolhaná a úchylná. Proč se mnou vlastně vůbec jsi?“
„Haničko, lásko, já jsem si nic z toho nevymyslel. To všechno jsi fakt někdy řekla tak a pak zase jinak. Tak mi jen pověz, co si z toho mám vybrat?“ zapřísahal se.
Asi si fakt nic nevymyslel, ale já mu klidně tvrdila do očí: „Tak tohle jsem nikdy nemohla říct, to je úchylný. Vůbec nechápu, proč něco takovýho píšeš. A víš ty co? Už se v minulosti patlat nebudeme. Žijme naší přítomností a zapomeňme, co jsem někdy snad řekla, i když tomu nevěřím.“
Byla to taková další moje úchylka, která zřejmě pocházela asi z doby, kdy jsme si s Ládíkem slíbili, že nikdy nikomu nepřiznáme nic, i kdyby to bylo úplně jasné.
Prostě nakonec jsem věci obrátila vždycky proti tomu, kdo přišel s něčím, co mi nebylo zrovna dvakrát příjemné. Vím to o sobě a není to moc pěkná vlastnost.
Mockrát v životě jsem to nepoužila a myslím, že spousta lidí mě fakt měla ráda, ale jakmile se někdo přiblížil trochu blíž k tomu, co bylo mezi mnou a mým milovaným synem, dělala jsem všechno proto, abych to popřela, zamaskovala, zlehčila, no zkrátka řekla nebo udělala bych nebo řekla cokoliv, co mi přišlo být v tu chvilku jako silný argument.
Tady to odskákal můj přítel, moje láska a já hřešila na to, že mne fakt tolik miluje, ale kdo ví. Možná jsem byla ochotná se s ním i rozejít, kdyby dál mluvil o tom, co si myslí o mně a Láďovi, i kdyby měl stokrát pravdu.
Život je většinou složitější a bizarnější, než by si člověk dokázal vymyslet a myslím, že tenhle můj letitý vztah nebo snad vztahy to jasně dokazují. Možná i to je jeden z důvodů, proč jsem svůj příběh začala takhle trochu anonymně psát.
Poslední pokračování, pokud ho vůbec někdy napíšu, asi věnuji právě tomuhle svému letitému vnitřnímu rozporu a jak se dál vyvíjel a co z něho vzešlo.
