policistka

Kruh se uzavírá

Toto je 7 díl z 9 v seriálu Píseň o smrti

„Tak se nám to začíná všechno pěkně zamotávat,“ praštil Honza Bernáth taškou o stůl a místo pozdravu prudce usedl do pracovní židle.
„Dobré ráno Honzíku,“odpověděla na jeho rozmrzelou poznámku Iveta, zahrabaná ve spoustě papírů.
„Promiň Iveto,“ snažil se napravit situaci Bernáth. „Trochu mě naštval i starej na poradě. Von si snad myslí, že jsem rada Vacátko, a že všechno hned vyřeším.“
„Snad my dva,“ připomněla mu Iveta, že jsou parta.
„Ještě jednou promiň. Mám náladu pod psa. Ivčo, nedáme si kafe?“
„Honzo, popravdě, dala bych si radši něco studeného. Buď je tady horko, nebo mám nervy,“ odpověděla na Honzovu nabídku Iveta a rozepnula si dva knoflíčky u halenky.
Bernáth v tu chvíli zaostřil zrak na její výstřih a orosilo se mu čelo. Vlhká pokožka ve žlábku jejích prsů mu nalila krev do spodní poloviny těla natolik, že muselo být každému patrné, co mu napíná látku kalhot.
„Jo, okamžik, něco seženu,“ rychle vyběhl na chodbu. Po kapsách nalezl drobné a za několik okamžiků mu vypadly z nápojového automatu dvě plechovky studené koly.
Na chodbě se ozvalo psss, to jak hned jednu otevřel.

„Honzo, co říkáš tomu, že bychom si už raději udělali pavouka, abychom se v tom vyznali,“ zauvažovala Iveta, když se napila ledově studeného nápoje.
„To není vůbec špatné,“ potvrdil jí Bernáth, který už měl také spoustu nových informací. Jen ho mrzelo, že to neřekl dříve, protože i on měl stejný nápad.
Chopil se černé fixy a na papírovou nástěnku nakreslil kolo, do kterého vepsal jméno Martiny Holé.
„Tak mrtvou bychom měli,“ ťukl fixou do jejího jména.
Pak následovala pod jejím jménem řada dalších koleček, se jmény všech, které Holá znala.
Prázdná kolečka dostávala svá jména. Radek Brauner, Johny, doktor Krasík i Radkova nová sekretářka.
„Nezapomeň i na Holého. Ten jí musí znát nejlépe, byl to její manžel,“ připomněla mu Iveta.
„Máš pravdu,“ uznal Bernáth a přimaloval další kolečko.
„Představ si Iveto, že jsem ho načapal, jak šuká s nějakou babou. Ta je ti tak podobná Martině Holé, až jsem se lekl, že je to ona.“

„Tak se nám to opravdu zamotává,“ poklepával tužkou do desky stolu. „Už jsem si myslel, že to máme v kufru, když si mi řekla o té sekretářce Braunera, o té, co je v Americe. Je to zdravotní sestra, se stříkačkou umí zacházet a důvod taky měla. Je to konkurentka Holé u Braunera.“
„Honzo, dobře víš, že ta to nemůže být,“ vyrušila ho z uvažování Iveta. „Ta přece nastoupila u Braunera, až po smrti Holé.“

Chvíli bylo v kanceláři ticho.

„Ty Honzo, zjisti, co je to za ženskou, která, jak ty říkáš, že šukala s Holým. Seš docela hezkej chlap, a s tím si určitě poradíš. Ne, že na ní vlítneš s plackou. Jdi na ní tak, jako to zkoušíš na mě.“
Bernáth si prohrábl mírně prořídlé vlasy a usmál se na Ivetu.
„To myslíš vážně?“ zazubil se, ale zase ne moc, aby nebylo vidět, že mu chybí vlevo dole sedmička.
„Iveto, já už tam byl. Odkud myslíš, že vím o té šukačce Holého? Akorát jsem s tím nevylezl na poradě, protože v té věci nemám ještě úplně jasno.“
A dal se do vyprávění.

„Vzal jsem auto a vyrazil jsem, opět na vlastní pěst, k vile Holého.
Chvíli jsem postával před brankou s mosaznou vizitkou Tomáš Holý. Napadlo mne, úplně náhodou, spojení tohoto jména se známým hercem. Toho, co tragicky zahynul u Kytlice.
Pak se ve mně probudil policista, a rozhodl jsem se, že si to napřed obhlídnu. Přesvědčil jsem se, zda není na zahradě pes a vzal jsem za kliku. Bylo odemčeno, a tak jsem vstoupil na pozemek zahrady. Obešel jsem vilu a zaujalo mne hekání, které vycházelo z jednoho z otevřených oken. Schoval jsem se za keříkem perfektně udržované zahrady, a z této pozice jsem měl krásný výhled na celé dění v pokoji.
Jeho jsem poznal okamžitě. Byl to Holý.
Když jsem ale uviděl obličej jeho milenky, na chvíli jsem zaváhal, zda se mi to jen nezdá. Vždyť je to jeho manželka, Martina. Zároveň mi docvaklo, že je to blbost. Martina Holá, je přece mrtvá. Osobně jsem ji viděl oběšenou.
Teď už si jen najít záminku, abych mohl stisknout tlačítko domovního zvonku. Dalo mi dost práce, vyhnout se všem těm nástrahám sledovacích kamer, umístěných u vchodu a po celé zahradě.
Vydávat se za kontrolora energetických závodů, byla blbost. Jednak tomu nerozumím, a pak, čím bych se asi prokázal, když jsem měl u sebe akorát policejní průkaz.
Ze všeho nejvíc mne ale štvalo, že jsem ze své skrýše musel pozorovat, jak ten Holý leží mezi jejími roztaženými stehny,a …..“

„Honzo, nech si ty nechutné podrobnosti,“ přerušila ho Iveta. „Dokážeš ty myslet na něco jiného?“
„Dokážu, ale dá mi to dost práce. Zrovna teď, když vidím tebe….“
„Tak dost těch srandiček,“ utnula ho Iveta. „Jsme kolegové z práce, a už jsem ti několikrát naznačila, že nejsi můj typ.“
V té chvíli mu tak trochu lhala. Oni ti muži s prošedivělými vlasy, by jí taky nemuseli dvakrát přemlouvat. Honza, přestože postava na první pohled mohla odpuzovat, hlavně jeho vyvalený pupek, měl jakési charisma, které nedokázal pořádně popsat. Tohle se jí na starších a zkušených mužích vždy zamlouvalo. A pak, ta lehká perversnost, že by jí dokázal uspokojit muž takového vzhledu, který věkově by byl někde na úrovni jejího otce.
„Tak co, za co jsi se nakonec převlíknul,“ přerušila Iveta úvahy nad něčím jiným, než je práce.
Bernáth se dal do dalšího líčení jeho pátrání.

„No a tak v tom úkrytu jsem se nakonec rozhodl, že se budu vydávat za to, co umím nejlépe.“
„Neříkej mi, že jsi tam nakonec vrazil jako policajt od kriminálky?“ přerušila ho Iveta.
„Nejsem vůl,“ usměrnil jí Bernáth.
„Rozhodl jsem se, že se budu vydávat za šéfa soukromé bezpečnostní služby Bernáth a spol.“
„Doufám, že ten spol, nejsem já?“ skočila mu do řeči Iveta.
„Chytrá holčička,“ pochválil jí Honza. „Jsi. Holý tě taky nezná, a mohla by si z něho něco vytáhnout. To jsem šikovnej kluk, co?“ zabušil si Bernáth na prsa.
„No, dobře, já to beru. Teď už ale povídej, co bylo dál,“ pobídla ho Iveta.

„Ještě chvíli jsem pozoroval to jejich řádění na gauči, ale pak jsem se šikovně proplížil kolem zdi, až k vchodovým dveřím.
Okamžik váhání, abych si promyslel, co řeknu a pak jsem stiskl tlačítko zvonku.
Cink, cink,cink, ozvalo se melodické zvonění. Chvíli bylo ticho.
Pak jsem uslyšel cvakající kroky ženských střevíčků na mramorové podlaze chodby, zvuk klíče,otáčejícího se v zámku dveří.
Ty se pomalu otevřely, a mezi nimi stála krásná žena. Prohlédl jsem si jí znaleckým okem, a okamžitě mne došlo, že pod župánkem, který měla na sobě, je úplně nahá. Pod ledabyle rozevřenými cípy jsem zahlédl něco, co bylo určeno pouze pro pánské potěšení.“

„Vynech prosím, ty detaily,“ požádala ho Iveta.

„Přejete si?“ oslovila mne příjemným hlasem.
„Mluvím s paní domu? zeptal jsem se.
„Ne, jsem společnice pana Holého. Potřeboval jste něco?“
„Jmenuji se Jan Bernáth,“ představil jsem se. „Jsem majitelem soukromé detektivní kanceláře a sledovací služby Bernáth a spol. Jak jsem si již všiml kamer v objektu, určitě máte již smlouvu s nějakou agenturou. Přesto bych vám rád nabídl své služby.“
„Jste opravdu všímavý,“ ozvalo se zády jeho společnice. Za ní stál Holý.
„Určitě jste zaregistroval i tabulky s textem, že ochranu objektu zajišťuje firma Fenix, a že jsme napojeni na PCO. (Pult centralizované ochrany, pozn. autora). Tady nepotřebujeme ani dobrmany.“
„To jsem si určitě všiml,“ potvrdil jsem mu. „ My ovšem zajišťujeme i osobní ochranu osob, a disponujeme v našich řadách i ženským personálem,“ snažil jsem se trumfovat.
Holý chvíli přemýšlel, a pak mne pozval dál.
V té chvíli jsem přemýšlel nad tím, že se nemám čím prokázat, kdyby chtěl, abych se legitimoval.
Ještě mne napadlo, zda mě, nebo tebe nezná, ale pak jsem si uvědomil, že jsme se, ani jeden u případu Holé nepotkali.

„Doufám, že tím ženským personálem, jsi nemyslel mne?“ napadlo Ivetu.
„Jo přesně to, myslel,“ potvrdil Bernáth Ivetinu domněnku. „A taky tě na ní nasadím. Ale nepředbíhej.“

„Posadili jsme se v pohodlných křeslech. Holého společnice se snažila nabídnout něco k pohoštění, ale pak si k nám nakonec přisedla. Přehodila si nohu přes nohu a trochu více rozevřela župánek, takže jsem musel vynaložit nemalé úsilí, abych se díval někam jinam.
Co mi však nešlo vůbec do hlavy, že po mně nechtěl Holý žádné doklady, nebo licenci k mé vymyšlené práci sledovací agentury.
„V prvé chvíli jsem si myslel, že dáma, která mi přišla otevřít je ta známá zpěvačka Martina Holá,“ začal jsem konverzaci. „Ta podoba!“
„Ne, není. Určitě víte, že manželka je mrtvá. Ostatně toho byly plné noviny i televize.“
„Vím,“ potvrdil jsem mu to. „O to více mne to překvapilo.“
„Je to její sestra,“ kontroval Holý. „Určitě vás udivuje ta podoba. Přitom je to tak jednoduché. Jsou to jednobuněčná dvojčata.“
Obrátil jsem se k ženě a zazubil se na ní.
Vrátila mi úsměv a představila se.
„Irena. Irena Makovičková. Uznáte jistě, že s tímto jménem nemohla sestra vystupovat. Ještě, že se provdala tady za Tomáše.“
Přejel jsem si jí znovu pohledem a mimoděk se zastavil na jejím, obnaženém stehně. To co mne v tuto chvíli zaujalo, nebyla sněhobílá kůže, ale malá skvrnka po vpichu jehly, na jinak čisté pokožce.
Musel jsem se dívat až moc okatě, neboť si toho Irena všimla, a okamžitě si přes nohu přehodila župan.
„Píchám si inzulin, pane detektive,“ vysvětlovala původ mého objevu. „Měla bych správně do břicha, ale tam to nesnáším.“
„Vidím, že budete muž na správném místě,“ vstoupil nám do řeči Tomáš Holý. „S největší pravděpodobností využiji vašich služeb. Počítám s tím, že budu potřebovat ochranu právě tady pro Irenu. Vy si to taky nechte projít hlavou a ozvěte se. Kontakt vám dávat nebudu. Myslím, že o nás máte tolik informací, že znáte i číslo mého mobilního telefonu.“

„Teď ještě přesvědčit starýho, aby nám to posvětil a pustíme se do toho. Kluci technici nám musí zajistit nějaký věrohodný papíry, aby nám ta banda Holýho věřila.“
„Mě se nezeptáš, jestli do toho jdu?“ještě naoko vzdorovala Iveta.
„Ale jdeš, vidím ti to na očích,“ ujistil se Bernáth.

Toho dne přišla Iveta domů opravdu unavena. Nejen tím horkem, které vládlo letnímu dni, ale i dojmy a novými poznatky z práce.
V chodbě pohodila kabelku na skříňku a cestou ke koupelně ze sebe postupně odhazovala svršky.
„To mi neřekneš ani ahoj,“ ozval se Marcel z obýváku.
„Ahoj,“ odpověděla mu Iveta a napouštěla si vanu. Ještě voňavou pěnu, a za chvíli jí z vody koukala jen hlava.
„Poslední dobou na mě nějak kašleš,“ ozval se Marcel. Stál ve dveřích koupelny, jen ve slipech.
„Nekašlu, miláčku. Nech mne alespoň vykoupat,“ zaprosila Iveta.
„Nechám, samozřejmě, že nechám. Ale, až vylezeš z vany, pomilujeme se. Už dva dny jsme spolu nic neměli.“
„Víťo, ne,“ zavrtěla Iveta zamítavě hlavou. „Nemám na to chuť.“
„Podívej, jak mi stojí vocas,“ začal být Marcel hrubý. „To si ho mám snad vyhonit, nebo co?“
„Tak si ho vyhoň,“ nepřítomně mu odpověděla Iveta.

Marcel si stoupl až těsně k vaně, ze slipů si vyndal stojící přirození a začal nad Ivetou masturbovat.
„Jsi hnusnej,“ zmohla se Iveta na slabý odpor a odevzdaně čekala, až jí Marcel několika mohutnými stříkanci potřísil obličej a prsa.

Navigace v seriálu<< Smutek vdovceZdrogovaná >>
2.5 4 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
bigbiz

Tak tohle pokračování bylo super. Už se těším na další díl.

Martin

Jeffe , toto je naprosto suprově napsané pokračování . Jsem hodně moc zvědavý jak bude celé vyšetřování pokračovat . A ten závěr , tomu dodává šmrnc pravdivého příběhu ze života . Už se těším na pokračování 😀

childe

Opravdu dobrá detektivka. A ten erotický náboj jí ještě vylepšuje.

Dáda

Doufám že iveta dostane svoji zákazníci do postele:)

Witcher

Toto je perfektny serial. Skoda ze uz dlhsie neprislo pokracovanie. Tesim sa na rozuzlenie!

Trysky

S každým dalším dílem se to pěkně stupňuje… jen tak dál.

6
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x